anarchismus Jádrem anarchismu je doktrina, že společnost může a měla by být organizována bez donucovací autority státu.
Ačkoli můžeme anarchistické tendence nacházet v myšlení mnoha osobností už od starověku, první politický teoretik, jednoznačně argumentující pro společnost bez státu, byl GODWlN v knize vydané v roce 1793. První, kdo se sám nazval anarchistou, byl PROUDHON. Anarchismus jako ideologie měl největší vliv koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století, kdy se v mnoha západních zemích vynořila anarchisticky zaměřená revoluční hnutí. V poslední době jeho vliv zeslábl, přestože se mnozí jeDnotlivci i nadále považují za anarchisty a sporadicky pronikají na politickou scénu. Anarchističtí myslitelé netvoří homogenní skupinu, a často se zdá, že je spojuje jen rozpoznání státu jako společného nepřítele.
Nejzřetelněji se od sebe liší v názoru na ekonomické uspořádání, které by mělo vládnout ve .společnosti bez státu: podle způsobu odpovědi na tuto otázku anarchisté vytvářejí celé spektrum názorových frakcí, od zastáncÚ osobního vlastnictví a svobodného trhu až k obhájcÚm společného vlastnictví a práce a rozdělování podle potřeb. Tyto rozdíly, které ještě budeme dále analyzovat hlouběji, odrážejí ruznost v pohledu na podstatnější otázky, jako je význam SPRAVEDLNOSTI a SVOBODY a možnosti LIDSKÉ PŘIROZENOSTI.
Všichni anarchisté se shodují na potřebě odstranit donucovací formy AUTORITY, jejichž nejvyšší vývojovou formou je stát.
Nejsou nutně proti veškeré autoritě - většina anarchistů by akceptovala autoritu odborníků ve svém oboru, například vědců či učenců, a pro mnohé by byla přijatelná morální autorita kolektivního rozhodování ryze demokratického ražení. Anarchistická kritika útočí na autoritu, kterou si přivlastnili lidé bez zvláštního nároku, autoritu, která překračuje oblast své odbornosti, postihuje celou lidskou existenci, a především autoritu, která vynucuje splnění svých příkazů. Z toho všeho je jednoduše obviňován stát. Anarchistická kritika se rozšiřuje i na další hierarchické autority - na církve, armádu, podniky řízené kapitalistickými bossy a od nedávné doby i na neosobní byrokracii. Všechny tyto instituce jsou osočovány, že vyvíjejí tlak na své oběti a vykořisťují je vymáháním peněz nebo služeb prostřednictvím hrozeb nebo indoktrinace. Anarchisté odmítají dvě oblíbená ospravedlnění státu: že vykonává užitečné sociální funkce, a že státní autorita je SOUHLASEM subjektů státu legitirnizována.
Podle anarchistÚ je množství úloh vykonávaných státem nezbytné jen k jeho vlastnímu prospěchu: provádí například národní obranu, ale ve skutečnosti jen brání svou svrchovanost proti druhým státům. Další funkce, jako je např. ochrana osob, by mohly být při absenci státu zajištěny soukromě nebo místními komunitami. Pokud jde o souhlas, anarchisté se ptají, kdy se předpokládá, že byl tento souhlas dán, a co stane jednotlivcÚm, kteří ho chtějí vzít zpět. Odmítají názor, že volby jsou pravým prostředkem souhlasu s vykonáváním vlády nad voličem; naopak na ně pohlížejí jako na příležitost, kdy je obyvatelstvo podvodem přivedeno k vyjádření podpory jednomu či jinému příslušníku vládnoucí třídy.
Anarchismus očekává společnost, v níž bude dosaženo maximální osobní svobody, v níž budou spravedlivě rozdělovány hmotné statky a společné úkoly řešeny na základě dobrovolného souhlasu. Existují ale velké rozdíly v názoru, jak těchto vytoužených met dosáhnout. Můžeme rozlišit čtyři hlavní proudy anarchistického myšlení: individualismus, mutualismus, kolektivismus a komunismus.

Individualismus
Výchozím bodem individualismu je svrchovanost individuální osoby. Každá osoba má nedotknutelnou sféru konání, do které nesmí nikdo jiný proniknout. Společenské vztahy jsou vytvářeny primárně směnou a smlouvou. Za zakladatele této školy bývá často považován německý nihilista Max Stirner (viz MLADOHEGELOVCI), ale StirnerÚv nekompromisní egoismus (věřil, že individuální osobnost má vždy jednat přesně tak, jak chce, bez ohledu na Boha, stát či mravní pravidla) byl překážkou jakéhokoliv konstruktivního přístupu. Typičtějšími představiteli individualismu byli američtí anarchisté devatenáctého století Josiah Warren, Lysander Spooner a Benjamin Tucker.
Warren obhajoval systém "spravedlivého obchodu", v němž by každý výrobce, ať už pracující sám nebo ve sdružení, směňoval zboží na základě pracovního času vynaloženého na vyrobení produktu, využívaje systém pracovních záznamÚ. Aby ukázal životaschopnost systému, zřídil "časové obchody". Vytvořil také několik experimentálních komunit na bázi individuálního vlastnictví a směny práce. Tucker rozvinul teorii individualismu mnohem dÚkladněji v řadě časopiseckých článkÚ, shrnutých v knize Namísto knihy (lnstead of a Book, 1893).
Hlásal především, že každý člověk mÚže užívat maximum svobody v míře slučitelné s obdobnou svobodou druhých a má neomezené právo získat a disponovat zbožím na trhu. Tucker napadal všechny státem vytvořené monopoly, zvláště monopol na púdu a peníze. Tvrdil, že bez státu by každý člověk mohl - v případě nutnosti - realizovat právo na obhajobu své svobody prostřednictvím soukromých bezpečnostních společností. Spooner stál pevněji v tradici přiro.zeného práva a je vyzdvihován hlavně pro sVÚj zdrcující útok na americkou ústavu, v němž odhalil slabiny smluvní teorie státu. Individualistický anarchismus byl nedávno vzkříšen a v současnosti je částí širšího hnutí známého jako LIBERTARIANISMUS.
Zatímco se ale dřívější individualisté domnívali, že společnost rovnosti a svobody radikálně změní kapitalismus (Tucker se například považoval za socialistu), jejich moderní dědicové se označují za "anarcho-kapitalisty", což vyvolává silné odsudky anarchisru odlišného přesvědčení.

Mutualismus
Mutualismus lze chápat jako střed mezi individualistickou a kolektivistickou versí anarchismu. Tento termín použil PROUDHON a jeho následovníci pro ekonomický systém, který Proudhon považoval za smíření vlastnictví a komunismu. Podle jeho principÚ by každý buď jednotlivě nebo kolektivně vlastnil výrobní prostředky (nářadí, pole atd.), odměněn by však byl pouze za svou práci, což by odbouralo zisky a dÚchody a zabezpečilo vysokou míru rovnosti. Směna se měla uskutečňovat etickou formou smlouvání, v níž by zúčastněné strany požadovaly pouze ekvivalent toho, co nabízejí. K systému by patřilo i vytvoření vzájemné kreditní banky, která by půjčovala výrobcům na minimální úrokovou míru, pokrývající pouze náklady na administrativu. Navzdory praktickým selháním Proudhonových experimenru sehrávali jeho francouzští žáci vlivnou úlohu v začátcích první internacionály, dokud nebyli vytlačeni kolektivisty. Kolektivismus
Kolektivismus se vlivem BAKUNlNA stal dominantním proudem anarchistického hnutí. Kolektivisté odmítli Proudhonovu smířlivost k soukromému vlastnictví drobných rolníků a řemeslníků a budoucí společnost si představovali tak, že by v ní organizovaní dělníci vyvlastnili kapitál a každá skupina dělníků by sama řídila své výrobní prostředky. Rozdělování výsledků by bylo věcí kolektivruno rozhodování, všeobecně by však odměna, přinejmenším pro nejbližší budoucnost, úměrně odpovídala vykonané práci. Kolektivisté stáli v opozici proti autoritářskému KOMUNISMU Marxe a jeho následovníků.

Komunismus
Proti domněnce, že by komunismus mohl být vnucen pouze autoritářským státem, vystoupila další generace anarchistů, jmenovitě Malatesta, Elisée Reclus a KROPOTKIN. Místo toho tvrdili, že přirozená lidská solidarita povede k smazání všech majetkových rozdílů. V anarchistické společnosti by každý využíval společných zdrojů podle potřeby.
Produktivní práce by byla organizována z nabídkové strany dobrovolnými organizacemi dělru1ců, a na poptávkové straně místními komunitami, jejichž úkolem by bylo identifikovat potřeby lidí žijících v jejich oblasti. Komunity by se spojovaly za účelem koordinace projektů překračujících jejich hranice, jako jsou silnice a železnice.
Pohled na lidskou přirozenost, který zastával komunistický anarchismus, se diametrálně liší od egoismu Stirnera a individualistů. Předpokládá, že lidé budou pracovat bez hmotných stimulů, a že při absenci soukromého vlastnictví poklesne kriminalita natolik, že s provinilci bude možné jednat neformálně, bez uchylování se k donucovacímu aparátu zákonů. Mnozí pro tyto představy chápou komunistický anarchismus jako formu UTOPISMU. Anarchisté tohoto přesvědčení by na svou obranu uvedli, že žádná lidská společnost by nemohla přežít, kdyby lidé nespolupracovali a nebyli v podstatné míře altruističtí.
Od osmdesátých let minulého století považovala většina anarchistů komunismus za nejvyšší formu organizace společnosti. Současně s politickou autoritou napadali soukromé vlastnictví jako základ vykořisťování.
Zároveň si byli vědomi potřeby smířit společenské vlastnictví a základní anarchistický důraz na svobodu. Proto zdůrazňovali, že komunistický systém musí být přijat dobrovolně, nikoli vnucen silou, a mnozí přijímali kolektivismus jako možné přechodné uspořádání, dokud lidé dostatečně nepocítí vzájemnou solidaritu, aby se vzdali majetkových rozdílů úplně. Individualisté na druhé straně využívají svobodu jako odrazový můstek, ze kterého útočí na komunistické projekty budoucnosti.

Anarchismus a marxismus
Anarchistická vize budoucí společnosti se značně podobá vizi Marxe a MARXISMU. Přesto stáli v socialistickém hnutí anarchisté a marxisté proti sobě, a to již od Marxova útoku na Proudhona v Bídě filosofie (1846). Tato rivalita vyvrcholila během krátkého trvání první internacionály, když Marxovi a Bakuninovi příznivci bojovali o kontrolu nad organizací. Konflikt skončil rozpadem internacionály v roce 1872.
Sporným bodem byla otázka, zda cesta k socialismu (eventuálně komunismu) vede přes rozbití státu, jak věřili anarchisté, nebo skrze vytvoření dělnického státu (či diktatury proletariátu), jak věřili marxisté. Podle anarchistů by každá politická instituce, byť ustavená výhradně z proletám, přijala universální rysy státu a nevyhnutelně by se stala novým zdrojem privilegií a útlaku. Socialistický stát, jehož moc by se rozšířila i na organizaci ekonomického života, by se pravděpodobně stal nejrepresivnějším ze všech. Podle Bakuninových slov by to nebylo "nic jiného než kasárna: režim, ve kterém by systematicky organizovaní pracující muži a ženy spali, vstávali, pracovali a žili na povel, a ve kterém by chyÚým a vzdělaným byla postoupena privilegia vládců..." (Bakunin on Anarchy, s.284).
Anarchisté považovali Marxovu myšlenku, podle níž historické epochy následují jedna za druhou podle ekonomických zákonů, za extrémně deterministickou a podceňující sílu revolučních idejí a "ducha vzpoury". Navíc anarchisté, ačkoli uznávali, že dominantní ekonomická třída bude vždy silně ovlivňovat aktivity státu, vnímali politickou moc jako vyrůstající z nezávislých kořenů a mající svou vlastní vnitřní dynamiku. A konečně nesdíleli ani marxistickou víru v revoluční potenciál městské pracující třídy. Když se dovolávali podpory "proletariátu", měli na mysli heterogenní masu zahrnující rolníky, řemeslníky a chudinu stejně jako městské dělnictvo. Důvěřovali především těm, kdo nemají revolučním převratem co ztratit. Revoluční změna
Ze zásadního odporu ke státu vyplýval i přirozený odpor anarchistů ke všem snahám reformovat společnost parlamentními prostředky, stejně jako k snahám o svržení stávajícího režimu a jeho nahrazení jiným.
Důsledně se zdržovali účasti na volbách a jakékoli konvenční politiky všeho druhu.
Většina z nich uvažovala o revoluční transformaci společnosti. Pro muže jako Bakunin, Malatesta a Kropotkin to znamenalo masovou vzpouru proti existující formě autority a ekonomických institucí, vedoucí k spontánnímu vytvoření nových forem organizace v místním měřítku. Politické vedení v běžném smyslu slova zde nemělo mít žádné místo. Úloha anarchistických intelektuálů měla být především vzdělávací: měli zažehnout ducha vzpoury odhalením nespravedlností a vštípit masám antiautoritářské ideály.
Vzdělávání mluveným a psaným slovem se však jevilo jako velmi zdlouhavá a marná práce, a tak se zrodila myšlenka "propagandy skutkem". První ji interpretoval Malatesta (který se ji pokusil uvést do praxe) jako zviditelnění anarchismu v akci prostřednictvím rozdmýchávání místních vzpour, které by všude sloužily jako vzor a podnět pro masy. Později, v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, nabyla propaganda činem formu individuálních teroristických akcí, napříKlad atentátů na politické vůdce či významné průmyslm'ky. V té době se také zrodila obvyklá představa anarchisty jako bezoWedného muže s bombou pod kabátem. Ale žádná z versí propagandy činem nepřinesla ovoce: místní vzpoury byly bez rozdílu potlačeny policií nebo vojskem a teroristické aktivity vytvořily pouze atmosféru nepříznivého mínění veřejnosti, která by nejraději viděla i zcela nevinné anarchisty za mřížemi.
Nejnadějnější revoluční strategie vyšla z aliance anarchismu a SYNDIKALISMU.
Anarcho-syndikalisté vzhlíželi na odborové hnutí jednak jako na prostředek organizování proletariátu pro revoluci, jednak jako na základnu, kolem níž by mohla být budována nová společnost. Anarchisté hráli do roku 1914 prominentní úlohu ve francouzské syndikalistické organizaci CGT (Confédération Générale du Travail) a po válce v její španělské obdobě CNT (Confederación Nacional de Trabajo). Právě ve Španělsku měla anarcho-syndikalistická idea největší šanci, když vypukla občanská válka v roce 1936. Anarchisté se ukázali jako účinná revoluční síla a mnoho továren a vesnic bylo celkem úspěšně zkolektivizováno. Ve španělských podmínkách ale nebylo možné realizovat ideje libertariánského komunismu v celé šíři. Nakonec anarchisté ustoupili tlaku svých republikánských spojenců a vzdali se řady svých revolučních zisků v zájmu vítězství ve válce.
Ideu revoluce všichni anarchisté neschvalovali. Individualisté byli podezřívaví k ohrožení svobody, kterou představuje revoluční organizace, jiní anarchisté argumentovali, že proměna lidských vztahů, kterou anarchie vyžaduje, se může uskutečnit jen dlouhodobým vzděláváním; revoluce mohou ničit, ale nemohou samr vybudovat společnost budoucnosti.

Význam anarchismu
Anarchismus můžeme hodnotit ze dvou hledisek: jako samostatnou ideologii a jako ideologii, která obohatila jiné politické tradice.
Z prvního pohledu jej musíme odepsat jako nezdar. Anarchismus nikdy nezískal větší počet stoupenců a jeho vliv na světové dějiny byl nicotný. Není na tom nic překvapivého: anarchistická idea společnosti organizované bez ústřední autority se zdá jít přímo proti zkušenosti všech rozvinutých společností, v nichž industrializace postupuje ruku v ruce s růstem role státu. Anarchismus ve svém celku vyžaduje notnou dávku víry.
Má však větší význam jako zdroj kritických myšlenek pro jiné ideologie a hnutí.
V socialistické tradici byl anarchismus neustále přítomný a pomáhal vyvažovat centralistické a plánovačské názory mnoha socialistů. LiberálÚm pomohl překonat jejich nedÚslednosti a pokrytectví v takových věcech, jako je například svoboda projevu.
Přispěl k rozmachu FEMINISMU. Anarchistický ideál lidských vztahů osvobozených od donucování a vykořisťování se rozšířil i na vztahy mezi mužem a ženou (například Emma Goldmanová, v Rusku narozená prominentní anarchistka, žijící na začátku tohoto století v USA). Tento proud anarchistického myšlení (odvozený zvláště od TOLSTÉHO), odmítající z principu jakékoli násilí, bývá často spodním proudem PACIFISMu. V poslední době absorbovalo anarchistické myšlenky radikální křídlo hnutí zelených a anarchisté mnohdy stojí včele kampaní za PRÁVA ZVÍŘAT. Tyto zjevně nesourodé vlivy jsou spojeny lfvěma hlavními myšlenkami: opozicí ke všem mocenským vztahům, nezávisle na tom, jak umně maskovaným, a vírou v přímou akci namísto konvenčních politických metod. Právě tyto myšlenky - spíše než podrobné plány na rekonstrukci společnosti - se zdají být trvalým příspěvkem anarchismu k politickému myšlení. DLM

odkazy
Bakunin, M.: Bakunin on Anarchy, ed. S. Dolgoff, New York: Vintage, 1972.
Malatesta, E.: Errico Malatesta: his Liťe and Ideas, ed. V. Richards. Londýn: Freedorn, 1965.
Tucker, B.R.: lnstead 01' a Book. New York: B.R.
Tucker, 1893.
Warren, J.: Equitable Commerce. New York:
Fowlers & Wells, 1852. literatura
Carter, A.: The Political Theory (iť Anarchism.
Londýn: Routledge & Kegan Paul, 1971.
Joll, J.: The Anarchists. Londýn: Methuen, 1979.
Miller, D.: Anarchism. Londýn: Dent, 1984.