mladohegelovci Žáci německého filosofa G. W. F. HEGELA, pro něž je typický důraz na radikálně theologické a politické dÚsledky Hegelovy filosofie, které podle nich odhalují "rozpory" a mystifikaci, na nichž spočívá oficiální náboženství a pmská říše (ale i jiné státy). To znamenalo konflikt se starohegelovci či pravohegelovci, kteří se drželi Hegelova názoru, že skutečné je racionálrlí, že protestantské křesťanství ztělesňuje pravdu filosofie v symbolické podobě a že pruská monarchie a státní služba mají blízko k racionálnímu státu s nedělitelnou svrchovanou vůlí a byrokracií jednající zcela v zájmu veřejnosti. Mladohegelovci, kteří byli postupem času stále více antitheologičtí, republikánští, demokratičtí a dokonce revoluční, se zasazovali za lidskou emancipaci a Hegelova objektivního ducha nahrazovali individuálním vědomím či universálním vědomím lidského rodu. Hlásali sebeurč~ní a překonání odcizení, separatismu a partikularismu ve společenském životě. Tak implicitně zdůrazňovali kantovská a fichtovská témata v Hegelově díle, zejména KANTOVO povýšení autonomie a universality bez jejich podřízení systematickým a "vnějším" strukturám, které Hegel považoval za nezbytné pro racionalizaci svobody.
Mezi čelné představitele mladohegelovcÚ patří David Friedrich Strauss (1808-1874), Ludwig FEUERBACH (1804-1872), Bruno Bauer (1809-1882) a jeho bratr Edgar (1820-1886), Amold Ruge (1803-1880), Max STIRNER (vlastním jménem Johann Caspar Schmidt, 1806-1856) a Moses Hess (1812-1875). V letech 1839-1842 byli ve spojení s touto skupinou také mladý Karel MARX a nezávisle na něm také Bedřich ENGELS, a oba byli mladohegelovci silně ovlivněni. Kolem roku 1844 začali být Marx a Engels k mladohegelovcům velmi kritičtí pro jejich dťJraz na teoretickou kritiku a otázky vědomí a kvůli přehlížení společenské a materiální skutečnosti; v roce 1845/6 je odsoudili v Německé ideologii. Neúspěch revoluce roku 1848 a pokles vlivu hegelovské filosofie v Německu padesátých a šedesátých let přinesly konec mladohegelovcťJ jako hnutí. Každý člen této skupiny se dal svou vlastní cestou a nyní jsou studováni především z hlediska jejich role ve vývoji MARXISMU. Ludwig Feuerbach, jehož sláva dlouho zastiňovala všechny ostatní mladohegelovce, se ve čtyřicátých letech stále více odkláněl od Hegelovy filosofie, zůstával však významným představitelem kritiky náboženství a dějin theologie. Moses Hess se stal prvním německým komunistou a předešel tak v této roli Marxe. Jeho spis Řím a Jeruzalém (1862) je důležitým dílem moderního sionismu. Dalším myslitelem volně spojeným s mladohegelovci je polský šlechtic August von Cieszkowski (1814-1894), který v roce 1832 přišel do Berlína a jehož Prolegomena k historiosofii (prolegomena zur Historiosophie, 1838) vzbudila zájem posunem mladohegelovského postoje za hranice filosofie směrem k požadavku praktické, "spontánní, chtěné a svobodné" snahy o změnu běhu světa.
Skandál způsobený mladohegelovci a jejich vyvozováním potenciálně radikálních důsledků z hegelovské metody začal anonymním vydáním Feuerbachova spisu My.ffenky o smrti a nesmrtelnosti, v němž Feuerbach popíral, využívaje Hegelovy filosofie, možnost života po smrti. Tvrdil, že toto učení představuje zmatený výklad nekonečnosti a nesmrtelnosti lidské rasy, která si jedině jako celek může činit nárok na nesmrtelného ducha. Skandál se rozrostl a propast mezi Hegelovými žáky se zvětšila po vydání Straussova Života leží.šova v roce 1835/6.
Toto dílo radikálně popíralo historickou pravdivost nadpřirozených činťJ a vlastností připisovaných Ježíšovi v Novém zákoně. Ježíšův život byl podle Strausse životem obyčejného člověka, který prvotní církev opředla sítí mýtťJ odrážejících lidská přání a zkušenosti duchovní, nikoliv reálné povahy. Tento pohled Strauss také připisuje Hegelovi. Pojetí inkarnace ukazuje, že Člověk - ve smyslu lidskosti charakteristické pro všechny lidské bytosti - má božské vlastnosti. Kniha vyvolala spor, v němž se hegelovská škola rozdělila na jasně ohraničené skupiny. Ty byly samotným Straussem označeny po vzoru francouzského parlamentu jako levá, střední a pravá. Sám Strauss se přihlásil k levici.
Bruno Bauer v Berlíně tvrdil, že evangelia odrážejí historickou situaci prvotní církve v Římské říši, a v hlubší rovině nemožnost udržet v těchto podmínkách koncepci individuálního lidského vědomí jiným zpi1sobem než jeho označením za božskou moc oddělenou od člověka. Náboženství tak bylo jakousi formou ODCIZENÍ, zejména sebeodcizení, v němž lze universální já uvažovat jen jako existující mimo člověka. Tento myšlenkový směr dosáhl vrcholu a největšího vlivu vydáním Feuerbachovy Podstaty klesťanství (1841), systematicky propracovávající pravý obsah náboženství, za který prohlašuje oslavu božských možností a vlastností lidského rodu, jenž je schopen lásky, rozumného uvažování a projevu vůle, ale jenž upadl do otroctví oddělením těchto vlastností od sebe sama a jejich projekcí do jiné, božské bytosti. Co je dáno Bohu, bylo odcizeno člověku - to, co oslavuje náboženství, odnímá theologie člověku a dává někomu jinému.
Mladohegelovské myšlení bylo ve třicátých letech sice omezeno především na diskusi o náboženství, ale o to více odmítalo jakékoliv hegelovské smíření s vnějšími systémy a nutnostmi a trvalo na tom, že člověk by si měl vzít nazpět všechny své schopnosti a moc, aby byl každý jednotlivec schopen plného a aktivního občanského života. Mladohegelovci se považovali za dědice FRANCOUZSKÉHO OSVíCENSTVí a hrdinÚ ) francouzské revoluce v německých podmínkách, protože volali po svobodné a demokratické, světské a vědecké Evropě. Odhalovali pověry a závislost člověka na vnějších činitelích a ukazovali, že racionální přístup vyžaduje nahrazení náboženství, politické závislosti a odcizení vědou, vzděláním, lidskou nadvládou nad přírodními a společenskými podmínkami. Vezmeme-li v úvahu cenzuru a policejní kontrolu běžnou v té době, nepřekvapí nás, že mladohegelovci byli převážně žurnalisté a svobodní intelektuálové vyhnaní z universit nebo neschopní se na ně dostat, zatímco starohegelovci - i když často liberální - se přizpÚsobili systému a zastávali v něm významné akademické pozice.
Přesto hranice mezi staro- a mladohegelovci nebyla vždycky tak ostrá, jak bychom očekávali. Bruno Bauer byl jmenován profesorem theologie na berlínské universitě jako pravohegelovský filosof náboženství, a o toto místo přišel až poté, co se prohlásil za atheisni. Arnold Ruge, který v roce 1838 založil hegelovský časopis Hallische lahrbi1cher fi1r deutsche Wissenschaft und Kunst, zařazoval do svého časopisu příspěvky myslitelú všech hegelovských směru, i když se sám přiklonil k levici. V roce 1842 se časopis dostal do sporu s cenzurou, stal se více levicově hegelovským a byl přejmenován na Deutsche lahrbi1cher. Díky krátkodobému uvolnění cenzury v roce 1840, po nástupu protihegelovského křesťansko-romantického Bedřicha Viléma IV., se mladohegelovci a časopis Hallische lahrbi1cher, který se nyní stal jejich orgánem, obrátili otevřeněji k politice, zdůraznili roli kritické kritiky a zavedli pojem odcizení nejen do náboženství, ale aplikovali ho také na panovníka, křesťanský stát a - jak tvrdil Moses Hess i do.peněžních vztahů.
Cieszkowski v Prolegomena tvrdil, že na konci dějin je racionální svoboda a konečná božskost lidstva; Moses Hess ve spise Evropská triarchie (1841) volal po spojení Francie, Pruska a Anglie proti rakouské a ruské reakci, které by vedlo k úplnému osvobození Evropy. Ruge začal kritizovat Hegelovu politickou filosofii. Bnmo a Edgar Bauerovi se pustili do studia francouzské revoluce, pokusili se osvobodit lidstvo od theologického myšlení v politice i v náboženství a usilovali o emancipaci Židů a "spiritualizaci" mas. Pouze Max Stirner zÍ1stal osamoceným extrémistou, napadal všechny pokusy "determinovat" člověka a prohlašoval amorální egoismus za pravou emancipaci. Jeho spis Ego a co mu je vlastní (The Ego and His Own, 1844) - hlavní terč Marxovy a Engelsovy kritiky v Německé ideologii ovlivnil spíše evropskou pravici a fašismus než levicová hnutí, i když ho obdivovali také radikální libertariánští anarchisté, částečně pro jeho myšlenky o vzdělání.
Obnovená vládní opatření proti radikálnímu tisku v letech 1842-43 rozprášila mladohegelovce po celém Německu i mimo něj a obnovila jejich nedÚvěru k praktickým opatřením. Někteří z nich zÚstali radikálními demokraty, jiní jako Hess, Marx a Engels se stali aktivními a oddanými komunisty. Léta 1848-49 znamenala pro všechny z nich neúspěch a řada se jich přiklonila k pravici.
V politickém myšlení jsou dnes pouze předmětem historického zájmu, ve filosotii v~k pomohli vytvořit napětí mezi Hegelovým systémem a jeho dialekticko-kritickou metodou. EK

literatura
Kamenka. E.: The Philosophy of"Ludwig Feuerbach. Londýn: Routledge & Kegan Paul, 1970.
Me Lellan, D.: The Young Hegelians antl Kur! Marx. New York: Praeger, 1969.
Stepelevieh, LS.. ed.: The Young Hegelians: un untllOlo!(y. Cambridge: Cambridge University Press, 1983.