marxismusEkonomická, společenská a politická teorie a praxe mající základ v dílech Karla MARXE a Bedřicha ENGELSE a dále rozvíjena jejich různými následovníky. Co marxismus je a co není, je předmětem značných SPOrtl především proto, že existuje celá řada teorií, které se takto charakterizují, a zčásti i z toho důvodu, že se tohoto pojmu užívá k vyjádření politického souhlasu či nesouhlasu.
Všeobecná shoda panuje nicméně v tom, že většina odnoží marxismu má tři hlavní charakteristiky. První a nejdůležitější z nich je výklad a kritika současné společnosti i společností minulých. To vysvětluje výsadní postavení, které marxismus připisuje ekonomickým faktorům, když se domnívá, že nejvíce ovlivňují společenskou změnu a vývoj. Prvořadá důležitost se konkrétně přisuzuje výrobním silám (výrobní nástroje, pracovní prostředky a technika, jež jsou lidem k dispozici v té které epoše) a výrobním vztahům (způsob, jímž se lidé organizují, aby využili výrobní síly) jako utvářejícím politický a kulturní systém každé společnosti. Toto stanovisko - známé jako "historický materialismus" - se často interpretuje poučkou, že ekonomická základna determinuje politickou a ideologickou nadstavbu. I když se připouští, že politické a ideologické prvky mohou ovlivňovat ekonomickou strukturu, je to vždy její vývoj, co přináší společenskou změnu. V určitém stadiu svého vývoje se výrobní síly rozvíjejí v míře, kterou jim umožňuje existující ekonomická a politická organizace společnosti, jež se však od jisté doby stává překážkou jejich dalšího vývoje. Rozpor mezi výrobními silami a vztahy ohlašuje období společenské revoluce, v němž dojdek ustavení nových ekonomických a politických vztahů odpovídajících expandujícím výrobním silám. Ve shodě s tímto modelem je možné rozeznávat asijský, otrokářský, feudální a moderní kapitalistický zpÚsob výroby jako vývojové etapy v ekonomickém formování společnosti.
Kritická složka této první charakteristiky spočívá v názoru, že za těchto způsobů výroby byly klíčové prvky společnosti - výrobní síly - ovládány menšinou, která zneužívala své ekonomické moci k vykořisťování masy obyvatelstva tím, že si přivlastňovala nadvýrobek. Tato inherentně konfliktní situace vyúsťuje do třídního boje (viz TŘÍDA) ohledně vlastnictví a kontroly výrobních prostředků. Forma všech politických institucí a kultury je určována převládajícím ekonomickým systémem a držiteli ekonomické moci - vládnoucí třídou - s cílem podpořit nerovné rozdělování prostředků. Zde se rodí marxistický pojem IDEOLOGIE - soustavy přesvědčení a metod, jež slouží k uchování asymetrického rozdělení ekonomické a politické moci. Druhým rysem marxistického myšlení je představa alternativy ke společnosti založené na vykořisťování a třídním rozdělení. Tou je jedině společnost založená na společném vlastnictví výrobních prostředků, v níž bude lidskému potenciálu, jemuž je bráněno v rostu dělbou práce typickou pro třídní společnosti, umožněno, aby svobodně rozvíjel své rozmanité aspekty. V takové společnosti třídy zaniknou, a nebude tudíž třeba ani státního aparátu, jenž je definován jako nástroj třídní nadvlády. V počátečním stadiu, obecně nazývaném socialismus, se bude rozdělovat nejdříve podle toho, jak jedinec sám přispívá; později bude možné pokročit ke komunistické organizaci společnosti, která bude ztělesněním slavné zásady "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb". Na základě marxistických premis je jakýkoli podrobnější popis takové společnosti nutně nanejvýš spekulativní.
Třetí charakteristiku představuje problém přechodu z období jedné společenské formace ke druhé. Materialistické pojetí dějin načrtnuté v první charakteristice jasně naznačuje, že kapitalistický výrobní způsob je stejně dočasný jako všechny předcházející. Marxisté se neshodují v přesném mechanismu - zda je jím například tendence klesající míry zisku, či růst nadvýroby - ale obecná shoda panuje v tom, že kapitalistický systém je v podstatě nestabilní, zmítaný krizemi a nevyhnutelně se zhroutí. Úsvit socialismu však bude také vyžadovat revoluční činnost, v níž budou nejaktivnější ti, v nichž si kapitalistická společnost vychovává své vlastní hrobaře - dělnická třída, jejíž rostoucí početnost a relativní zbídačení povedou ke vzpouře. Po revolučním převratu bude muset následovat přechodné období, o němž se mluví jako o diktatuře proletariátu, než nastane možnost ustavit čistě komunistickou společnost. Vztah jakékoli marxismem ovlivněné strany ke třídě, již reprezentuje, je proměnlivější než kterýkoli jiný aspekt marxismu.
Marx sám se nemusel s tímto problémem vypořádávat, protože období masových stran nastalo až po jeho smrti. V této věci si každý - od leninisty s jeho představou vysoce centralizované "avantgardní" strany vedoucí dělníky (kteří by jinak měli na politiku zcela neadekvátní názor) k libertariánskému socialistovi, jenž se domnívá, že politická moc by měla být svěřena přímo dělnickým kolektivům - může činit nárok na to, že stojí v pravé marxistické tradici.
Z těchto tří charakteristik a základních témat marxismu to druhé - nárys životaschopné alternativní, socialistické společnosti nebylo rozvinuto o mnoho více, než jak to podal samotný Marx. Třetí téma - cesta od kapitalismu k socialismu - se ukázalo, alespoň na Západě, nanejvýš p!oblematické a kontroversní. A tak nejvíce úsilí věnovali marxističtí teoretikové variacím na téma první - kritické analýze minulých a současných společností. Ve svém "zlatém věku" - od Marxovy smrti v roce 1883 do vypuknutí první světové války - se marxismus jevil ještě jako koherentní teorie. Tato jednota byla navozena z velké části politickou silou a prestiží německé Sociálně demokratické strany, jejíž Erfurtský program z roku 1891 opětovně zdůraznil - kromě bezprostředních požadavků, jako bylo všeobecné volební právo, svoboda projevu, bezplatné školní vzdělání a progresivní daň z příjmu - také tradiční marxistické doktriny o tendencích k monopolizaci kapitalismu, úpadku střední třídy, zbídačení proletariátu a nevyhnutelnosti zespolečenštění výrobních prostředků v beztřídní společnosti.
Na přelomu století se do popředí dostaly dva nové prvky. Metafysika, která vešla ve známost jako DIALEKTICKÝ MATERIALISMUS, přinesla' vyčerpávající výklad podstaty vesmíru. U zrodu dialektického materialismu stál Engels a převzala jej především sovětská orthodoxie. Dialektický materialismus nachází dialektiku v přírodě i dějinách, a hmota v pohybu podle něj podléhá rozličným zákonům, například zákonu přeměny kvantity v kvalitu a negace negace.
Boj o kolonie na konci devatenáctého století přivedl marxisty k formulaci teorií IMPERIALISMU, z nichž nejpůsobivější byla teorie Hilferdingova, která poukazovala na rostoucí ovládání průmyslu úvěrovýITŮ instituceITŮ a na zvětšující se majetek velkých korporací. Moc národních kartelů zvyšovala mezinárodní napětí, protože na sebe narážely snahy monopolizovat trhy a zdroje surovin. Stále více se prosazovala dumpingová obchodní politika u zboží, které se nedalo prodávat na domácím trhu za monopolní ceny, a vývoz kapitálu prostřednictvím zakládání zahraničních filiálek. To vedlo k ekonoITŮckému boji mezi národy a k ozbrojeným expanzím do nerozvinutých oblastí, které měly zajistit potencionální trhy. Prvními obětrni tohoto procesu byly svoboda, demokracie a rovnost.
Tento marxismus - marxismus Druhé internacionály - jehož nejvýraznějším představitelem byl Karl KAUTSKY, kladl důraz na deterministické aspekty Marxova materialistického pojetí dějin, inspirované více Darwinem než Hegelem. Přesvědčení o nevyhnutelnosti pádu kapitalismu a narÚstající socialistické síle byly zdrojem vlastní politické pasivity, protože vždy mělo smysl vyčkat, až revoluční předpoklady ještě více uzrají, a neriskovat vše předčasnou revoluční aktivitou. Kautského orthodoxie byla napadána jak zprava - Eduardem BERNSTEINEM, který zastával nutnost revize mnoha Marxových doktrin, jež podle něj zastaraly díky hospodářskému vývoji v průmyslových společnostech - tak i zleva - Rosou LUXEMBURGOVOU, která v ní nacházela nebezpečné nadšení parlamentní politikou a průvodní chlad ve vztahu k takovým ryze revolučním pojmům, jako je například generální stávka. Působivá organizace a volební úspěch německých sociálních demokratů však zabezpečily křehkému spojení revoluční doktriny s pasivní politickou praxí vedoucí roli v celém marxistickém hnutí až do vypuknutí první světové války.
Rozhodující vliv na vývoj marxistického učení během války a bezprostředně po ní měl osud německé sociální demokracie. Marxisté až do té doby věnovali poměrně malou pozornost jevu NACIONALISMU (dělnická třída nemá žádnou vlast) a nebyli z toho důvodu schopni se vyrovnat s jeho násilným výrazem ve světové válce. Rozštěpení německé sociálně demokratické strany v otázce podpory války a rozdrcení jejího levého křídla v nezdařeném povstání z let 1918-19 ji zbavilo vedoucí role, která přešla na LENINA a úspěšné bolševiky. Lenin si své myšlenky o imperialismu vypůjčil především u Hilferdinga a Bucharina, přesto se však staly velmi vlivné; jeho hlavním příspěvkem marxistickému učení byla teorie avantgardní strany. Nová zde nebyla myšlenka, že strany je zapotřebí, aby dělníkům vštípila socialistické vědomí (s tím by souhlasil i Kautsky), jako spíš představa, že stranická organizace by se měla skládat výhradně z revolucionářů, kteří by byli profesionály ve dvojím smyslu - naprosto by se oddali stranické práci a byli by pro ni řádně vyškoleni. Leninova předpově . lr...'i' žoasní revoluce odehráyaj' , vedením proletariátu a charak ( ~ !ibertariánské socialistické sp ve Státu a revoluci (1917) by' lženy reálnými událostmi 1917 a následnou občanskou , pro kterou byla příhodnější věcnější eorie permanentní revoluce TROCKÉHO.
Neúspěch německé revoluce ponechal ruské marxisty na světové scéně osamocené. Ti museli čelit řadě problémů týkajících se organizace a rozvoje socialistického hospodářství, pro jejichž řešení je marxistická tradice zkrátka nevybavila. Tyto otázky byly předmětem živých diskusí na počátku a uprostřed dvacátých let, dokud nezvítězila Stalinova verse "socialismu v jedné zemi" a nevnutila Sovětskému svazu bezobsažnou orthodoxii (viz SOVĚTSKÝ KOMUNISMUS).
Úspěch ruského marxismu v roce 1917 vyvolal rozštěpení marxistického hnutí vně Ruska na marxisty v nově utvořených komunistických stranách, kteří přijímali jak bolševickou metodu vnitřní stranické organizace, tak dominantní postavení sovětských názorů na světovou politiku prosazovaných ve Třetí internacionále, a na ty, kdo se snažili udržet nesovětskou formu marxistické teorie a praxe i přes její evidentně bezútěšné vyhlídky. Toto úsilí bylo pronásledováno dvěma navzájem spjatými komplikacemi. První bylo dědictví stalinismu. Bolševizace větší části západoevropského marxismu neznamenala jen to, že praktická, ne-Ii intelektuální energie mnoha marxistů se dostala do područí Moskvy, ale navíc i to, že ti, kdo odepřeli poslušnost, se museli vyrovnávat s trapnou skutečností, že v jediné zemi, v níž marxismus očividně zvítězil, vznikl jakýsi byrokratický kolektivismus, ke kterému cítili málo a jejich spoluobčané ještě méně sympatií.
Druhým problémem pro marxisty na Západě byla zjevně nerevoluční povaha ústředního činitele revoluce v marxistické teorii - dělnické třídy. Jednou z reakcí na tyto obtíže byly malé trockistické strany, které v sobě spojovaly neutuchající důvěm v revoluční potenciál .,dělnické třídy s ostrou kritikou na adresu Sovětského svazu. Příznačnějším však bylo nevyhnutelné odtržení podstatné části marxistické teorie od aktivní politiky (GRAMSCI byl posledním významnějším marxistickým teoretikem, který tyto funkce ještě spojoval) a dále dvě tendence - klást větší důraz na intelektuální a kulturní otázky, než tomu bylo dříve, a zkoumat, co by se výhodně dalo vypůjčit od jiných filosofií. Jelikož většina předních marxistických teoretiků v západní Evropě a Spojených státech v posledních padesáti letech byla spíše akademiky než aktivisty a psala svá díla v období úpadku aktivity dělnické třídy, prosazují se v jejich dílech místo politiky a ekonomie filosofie, epistemologie, metodologie a dokonce estetika. Jejich stanovisko je rezignovanější a pesimističtější, než tomu bylo u předchozí generace.
Ve dvou desetiletích po roce 1917 byli nejvýznamnějšími autory LUKÁCS a Gramsci, kteří byli ve své době politickými aktivisty a jejichž vliv je pociťován dodnes.
V raném Lukácsově díle lze značný důraz na vědomí chápat jako teoretickou reflexi bolševické revoluce. Lukácsova kritika buržoasního světového názoru jako nepřijatelně statického, fragmentárního a předmětného, a jeho důvěra v rostoucí schopnosti proletářského vědomí - spíše domýšleného než skutečného a ztělesněného v elitě revolučních intelektuálů - znamená vrchol marxistického optimismu na Západě. Lukácsův obraz zůstává však vzdálen realitě, protože revoluční hnutí v Německu, Rakousku i jeho rodném Maďarsku neuspěla a on teoretizoval ve společensko-politickém vakuu. Snad hlavní postavou v celé západní marxistické tradici je Gramsci. Je nejoriginálnějším marxistickým myslitelem posledních padesáti let. Jeho dílo pokrylo celé spektmm marxistické politiky v letech,po říjnové revoluci. Hlavním jeho cílem bylo přehodnocení místa nadstavby v marxistickém pojetí historické změny. To se mu podařilo jednak pomocí zdÚraznění politické role intelektuálÚ a poukazem na úkol, před kterým stojí nyní dělnická třída - vychovat vlastní intelektuály - a jednak podtržením dÚležitosti ustavení proletářské hegemonie, procesu, v němž proletariát získá vedoucí postavení mezi všemi silami stojícími proti kapitalismu a pevně je spojí v nový politický blok schopný se postavit hegemonii buržoasie a nakonec ji svrhnout. Analýza tohoto procesu přinutila Gramsciho, aby položil otázku po vztahu občanské společnosti a státu a aby po'stavil do kontrastu Rusko, kde byla státní moc zranitelná čelním útokem, a Západ, kde předpokladem pro jakoukoli úspěšnou revoluci bude slábnutí buržoasní ideologické a institucionální hegemonie.
Marxismus po druhé světové válce lze charakterizovat dvěma protikladnými tendencemi, které se snažily omladit marxismus pomocí nějaké novější filosofie. První, zastoupená především frankfurtskou školou a pozdním SARTREM, zvýraznila subjektivní stránku marxismu. Zatímco Sartre se pokoušelo kombinaci určité podoby marxismu s vlastní versí EXISTENCIALISMU, frankfurtská škola se nechala nejvíce inspirovat psychoanalýzou a dílo jejích členÚ se chtělo dostat od tradičního marxistického pojetí politiky a ekonomie k obecnější kritice buržoasní kultury (viz KRITICKÁ TEORIE). Druhý směr byl ovlivněn strukturalistickými představami a pojímal marxismus jako vědu. Dílo nejvýznačnějšího z těchto marxistů, Louise ALTHUSSERA, zvláště jeho pojetí "problematiky" a trvání na relativní autonomii vědy, bylo účinnou protilátkou proti všem typÚm redukcionismu i extrémním formám hegelovského marxismu.
Ovšem i neostrukturalistický marxismus byl odtržen od podmínek společenské výroby a v konečném dÚsledku se jevil jako hájemství intelektuální elity oddělené od revoluční aktivity dělnické třídy. S poklesem vlivu stmkturalismu došlo nedávno, zejména v anglosaském světě, k zajímavým pokusÚm znovu prozkoumat marxistické pojmy pomocí lingvistické analýzy a teorie her.
Z toho, co bylo uvedeno výše, je zřejmé, že v prÚběhu dvacátého století se marxismus neobyčejně diferencoval. V současnosti lze rozlišit čtyři rÚzné typy marxismu. Prvním je přísně orthodoxní marxismus etablovaných socialistických společností, v nichž slouží jako ideologická soustava, ve které se odehrává společenská a politická diskuse. Druhým je pragmatičtější marxismus západoevropských komunistických stran, které často využívají značně zjednodušené verse Gramsciho idejí k ospravedlnění kompromisÚ s převládajícím duchem parlamentarismu (viz EUROKOMUNISMUS). Třetí - ve velké části Afriky, Střední a Jižní Ameriky a jihovýchodní Asie - je marxismus využívaný ke zprostředkování protestu proti ekonomickému vykořisťování a - často ve spojení s nacionalismem - funguje jako ideologie - pro masovou účast na modernizačním procesu. A konečně čtvrtý typ představují mnozí západní marxisté, kteří obrátili svoji pozornost na filosofii téměř jako na cíl sám o sobě a na témata - například literární kritiku dalece vzdálená politice. Marxismus coby politická doktrina se potýkal s ohromnými obtížemi - stálá nezdolnost kapitalismu na Západě a znepokojivé výsledky existujících socialistických společností na Východě zklamaly většinu marxistických očekávání. Jako společenská a politická teorie musel čelit stejným nesnázím jako každá jiná obecná teorie - jeho jednoznačná tvrzení lze vyvrátit a defenzivnější formulace inklinují k bezobsažnosti. V případě marxismu - stejně jako u jiných teorií se argumentace soustředila zejména na to, aby analyzovala společenský celek a pak popsala vztah mezi oddělenými prvky. Hrubá metafora o základně a nadstavbě přejatá z těžkého strojírenství je sice již dosti dlouho většinou marxistů odnútána, přesto však je v marxistické perspektivě mimořádně dÚležité umět tak či onak odlišit ekonomické od politického a ideologického, což je úkol čím dál tím těžší. Ještě húře uskutečnitelný je přesvědčivý popis vztahu ekonomického k politickému a ideologickému. Zatímco většina raných marxistů mluvila o tom prvním jako o kauzální determinantě druhého, později se stalo běžným hovořit o jejich vztahu z hlediska souladu či dokonce analyzovat tento vztah explicitně funkcionalisticky.
Vzhledem k tomu, že si marxismus začal vypůjčovat mnohé od jiných společenských teorií, není snad správné přespříliš se věnovat hledání specifičnosti marxismu. Je to spíše obecný přístup, perspektiva, široký pojmový rámec, co působí i nadále. Je ovšem jasné, že mnohá z vynikajících současných dělo podstatě a funkci kapitalistického státu, ekonomické a politické stagnaci či současné teorie o estetice a ideologii vděčí marxismu za mnoho. Svou analýzou přetrvávající ekonomické nerovnosti, a to jak uvnitř národních státll, tak i mezi nimi, systémů moci a nadvlády, jež tuto nerovnost podporují, a kritice tohoto uspořádání si marxismus může činit nárok na to, aby byl nejvlivnějším paradigmatem naší doby. DTMcl

literatura
Kolakowski, L: Main Currents (!l Marxism. 3 sv. Oxford: Oxford University Press, 1978.
McLellan, D.: Marxism qtier Marx. Londýn: Macmillan. 1980.