existencialismus Existencialismus má své historické kořeny u Řeků, jako filosofie je však plně vyjádřen až od osvícenství. Celá filosofie je odvozena ze spojení určitého etického postoje s konkrétní metodou.
Etický přístup existencialismu se poprvé objevil v díle Sorena Kierkegaarda (181355). Tento dánský filosof - částečně v reakci na HEGELA - zásadně odtnítl universální a objektivní zákony ve vědě i morálce, a to proto, že znemožňovaly jedinci poznávat mnohem hlubší realitu - realitu svých subjektivních pocilli. Odmítání všímat si svých vlastních pocitů nazval Kierkegaard "roztržitostí" a napsal význačná pojednání o strachu, vině a úzkosti, aby vysvětlil, proč a jak k tomu dochází. Kierkegaard povzbuzoval vývoj individuální subjektivity, více si hleděl zpi'lsobu, jakým lidé věří, než toho, v co věří.
Proslul svým hodnocením křesťanské víry, podle něhož k víře dospíváme spíše "skokem" než na základě racionálního rozhodnutí či formálního důkazu. Friedrich NIETZSCHE (1844-1900) byl v odvržení domněle universálních pravidel jakéhokoli druhu ještě radikálnější. Podle něho bylo možno taková hlediska redukovat na mocenské nároky ze strany těch, kdo je zastávají. Nietzsche proto doporučoval přehodnocení všech filosofií a jeho obraz jedince zbaveného jistoty a přinuceného promýšlet všechno znovu má velký a opravdový patos. Nemohl souhlasit s žádnou podobou křesťanství, které považoval za morálku otroků, a tnísto toho se upínal k svého druhu darwinovskému naturalismu. Svou vlastní positivní filosofii však nikdy plně nerozvinul.
Existencialistický postoj v etice má tedy své kořeny v ranější filosofii. Oproti tomu jeho metodologie - kterou poskytla fenomenologie a nejjasněji ji vyjádřil Edmund Hussed (1859-1938) - je zcela nová. Význam metody je v tom, že potvrzuje subjektivistickou etiku. Pocity člověka se mohou stát úplnou filosofií. Metoda se snaží "uzávorkovat" už získané porozumění, takže obraz světa lze budovat na základě lidského vnímání. Tento názor je ve filosofii dosti rozšířen, a je třeba zde jemně rozlišovat. Nejedná se zde o karteziánskou víru, že nejčistší a nejpevnější ideje jsou ideje matematiky, ani o humovský pohled na jedince jako na pasivního příjemce smyslové zkušenosti. Jedinec je vykreslen jako záměrný činitel přicházející do styku se světem na základě svého životního projektu. Realita je "žitý svět" (Lebenswelt) a nelze zde vysledovat žádný pokus jít za něj. Velkými existencialisty byli Martin HEIDEGGER (1889-1976) a Jean-Paul SARTRE (1905-1980). Jejich klíčová díla, Bytí a čas (1927), respektive Bytí a nicota (1943), nám umožňují shrnout hlavní principy existencialismu. Existence nemá formu ani esenci a jedinec zjišťuje, že se nachází uprostřed chaosu nahodilostí. Neexistují žádná objektivní morální pravidla, jimiž by se jedinec mohl řídit, ani nějaká pre-existující lidská přirozenost, která by dávala životu směr.
Úkolem filosofie je za této situace určit, jak svět prožíváme. Největší hloubky jsou pro existencialistické myšlení ukryty v analýzách úzkosti, smyslu pro nicotu, strachu z jiných a vědomí smrti. Snad ústředním paradoxem existencialismu je, že se cítí schopen dostat se za tento poněkud ponurý pohled na lidskou situaci směrem k positivnějším imperativům. Ty závisejí na vždy svobodném jedinci, schopném a nuceném volit, a tak se stát něčím jiným, než čím dosud byl. V tomto bodě se morální příkazy značně odlišují. Heidegger nabízí pasivnější hledisko, ve kterém z přijetí lidské konečnosti vyplyne tichý souhlas se svým životem ve světě. Naproti tomu Sartre postupně dospíval k obhajobě aktivního politického závazku.
Vztah existencialismu k politice je složitý.
Hledání autentického morálního života a podpora svobody člověka a jeho osvobození jako by na první pohled umísťovaly existencialismus politicky nalevo. Mnoho existencialistických názorů tomu odpovídá a Sartre kdysi prohlásil, že existencialismus musí být humanismem. Ovšem věc není tak jednoduchá. Existencialisté byli často přitahováni lidmi činu a silné vůle, protože ti se snaží jednat autenticky. Etika závazku nepovzbuzuje automaticky racionalitu, natož politiku levice. Popravdě řečeno, nemáme ani záruku, že se existencialismus spojí s demokratickou politikou. Vede-li většina lidí neautentické životy a nedaří-li se jim vyrovnat s lidskou situací, není pak zcela na místě, že by velký člověk, který se utkal s osaměním, strachem a úzkostí a zdolal je, měl dostat, co mu patří, a mělo by se mu sloužit jako charismatickému vůdci? Někteří tvrdili, že obecné klima reflektované a posilované existencialismem mělo jistou spojitost s nástupem nacismu. Je známo, že Heidegger byl krátce a neslavně zapleten s nacisty, a i když se od nich později distancoval, nikdy neopustil hledání moralizované politiky. Takovou politiku pozoruhodným způsobem kritizoval Gtinter Grass v románu Psí roky (1963) a obvinil ji, že navzdory tomu, jak se sama prezentuje, je bezobsažná a metafysická. Německá existencialistická politika vděčí za mnohé obecné kulturní úctě k řeckému politickému životu, která vedla až příliš snadno k paušální nedůvěře v moderní techniku. Francouzský existencialismus však stojí poměrně jasně v jedné řadě s levicí, a to díky převládajícímu vlivu marxismu ve francouzském intelektuálním životě.
MERLEAU-PONTY a Sartre hluboce uvažovali o vztahu mezi svrchovaně individualistickou etikou existencialismu a kolektivistickým duchem marxismu a Sartrova Kritika dialektického rozumu (1960) se tyčí jako velký pomník smíření. Pokus skloubit tyto dva přístupy se nezdařil, ale vzniklé politické teorie byly velmi zajímavé. Kritika poukázala na vytváření jasné autoritářské politiky v zájmu řešení "problému bytí", tedy zbabělého pokusu člověka utéci od zodpovědnosti, kterou přináší svoboda. V souvislosti s takovými politickými teoriemi není možno nevzpomenout ROUSSEAUOVA člověka "donuceného být svobodný".
Nejvýznamnějším počinem existencialismu bylo vylíčení endemické bolesti v lidské situaci. Zde musíme poněkud zaváhat. DÚkazy, které máme, říkají, že většina lidí v průmyslové společnosti za normálních okolností nepociťuje, že by musela čelit velké hrůze a mučivé úzkosti, tak skvěle vykreslených ve velkých literárních dílech, jež vzešla z existencialismu. Většina lidí nachází ve svých životech velký kus smyslu a obvykle necítí, že by žila v nicotě. Existencialismus nám snad více říká o odcizení intelektuálÚ v moderních podmínkách než o normálních lidech. Tento bod zdÚrazňuje připomínka, že tato filosofie zažila okamžiky své největší popularity po prohrané válce, tedy v dobách, kdy pocity zoufalství byly celkem všeobecné. Existencialismus má dvě velké filosofické slabiny. První je, že jeho filosofie vědomí je povrchní a vulgární. Nab~í jen dÚkaz, že jsme svobodni, protože se cítíme být svobodni. Já osobně se takovým zpÚsobem svobodný být necítím a vše hovoří ve prospěch pokusu - jak dokládá Noam Chomsky - vysvětlit lidské chování zpÚsoby překračujícími lidské vědomí. Druhý bod je s tímto těsně spojen: existencialismus se nikdy nezabýval moderní vědou s výjimkou toho, že odmítal její význam. To však nemÚže stačit. Věda přeměnila moderní politiku, protože poskytla blahobyt, avšak - jak řekl Max WEBER člověk za to musel zaplatit. Vědecký světový názor má tendenci zničit přijaté názory a praktiky. NemÚžeme nadále věřit našemu Lebenswelt, je zde ale nyní naděje, že naše vlastní činy se možná stanou vědecky vysvětlitelnými. JAR

literatura
Spiege1berg, H.: The Phenomeno!ogica! Movement. Haag: Mouton, 1965.
Warnock, M.: Existencialism. Oxford: Oxford University Press, 1970.