ideologie Ideologie jsou soustavy symbolicky zatížených věr a výrazů, které představují, interpretují a hodnotí svět tak, aby vytvářely, mobilizovaly, řídily, organizovaly a ospravedlňovaly určité způsoby nebo cíle jednání a jiné zatratily.
Terllůn poprvé použil v roce 1796 Destutt de Tracy pro označení systematicky kritických a terapeutických studií sensualistických základů idejí (viz Cox, Lichtheim). Moderní využití tohoto neologismu v sociální a politické teorii však spíše vychází z jeho výsměšné metonymické aplikace na všechny systémy idejí, jež nadsazují svou důležitost při utváření a přeměně skutečnosti. Nese s sebou silný předpoklad toho, že tato absence realismu má svůj zdroj v sebezaslepení a sebezaujetí ideologa jako reprezentanta určitého stranického sociálního typu nebo kolektivity, takže má pouze propagandistickou funkci, a to i tehdy, když to proklamátory idejí nebylo zamýšleno. Toto rétorické pokroucení vytváří východisko pro marxistický vývoj pojmu ideologie jako nástroje pro zpochybnění věr, teorií a praxe odpůrců (viz MARX, MARXISMUS). Alternativní linie vývoje, ve svých aplikacích méně spekulativní, rovněž začíná semiologickým posuvem od teorie idejí k typu idejí.
Původní polemické používání termínu ideologie zlehčovalo politický nárok spekulativních doktrin vzdálených realitě. Dodnes je ideologie ve všech svých výkladech chápána s ohledem na praktické konsekvence ve sféře charakterizované hrou moci a resistence, ne vždy politické v pravém smyslu slova. Nejobecnější modely pro ideologie v nemarxistickém užití termínu jsou však více či méně systematizované politické doktriny, výslovně vyhlašované hlavními organizovanými stranickými proudy, které se objevily v devatenáctém a na začátku dvacátého století, a nejobecnější klasifikační schemata pro ideologie staví na tomto historickém materiálu (viz Mannheim) a často také obsahují konvenční třídění do pravo-Ievého spektra. Ve shodě s tímto pojetím předpokládá "ideologie" obvykle souvislou politickou významovost integrovaných modelů myšlení, jejichž charakteristické rysy jsou pokračováním historických doktrin liberálních, konzervativních nebo socialistických stran. Tento předpoklad se ovšem ze stanoviska novějších myslitelů, jako jsou Converse, Marcuse a Habermas, jevil stále více problematickým. Mezi nemarxistickými autory, pro které termín ideologie nese silně pejorativní význam, jsou však ze stranických doktrin vyčleňovány jako paradigmaticky ideologické pouze ty více očividné, propracované, uzavřené a monopolistické. V paradoxním (a často polemickém) obratu se po druhé světové válce často bere jako primární příklad ideologie v tomto smyslu marxismus, ačkoli kritická koncepce ideologií vlastně vycházela z analýzy fašistických hnutí a režimů. Z tohoto ůhlu pohledu ideologie kontrastují s hodnotovými systémy, názory a přesvědčeními (viz Shils) a s dalšími typy interpretačních referenčních rámců, které prý postrádají exklusivní a dominantní charakter ideologií.
Zvláštním rysem ideologie je podle marxistických i nemarxistických zastánců pojmu v jeho rozvinutém negativním smyslu to, že je nejen "předpisující doktrinou bez opory racionálních argumentů" (Raphael, s.17), ale také předpisujícím schematem, fungujícím tak, aby možnost racionální argumentace znemožňoval.
Jiná vývojová linie, představovan~ MANNHEIMOVOU sociologií poznání a následně se odrážející v některých antropologických dílech, se pokouší neutralizovat pojem ideologie jejím funkčním odlišením od systémů vědeckých poznatků, praktického uvažování nebo morálních argumentů. Ideologie jsou pak chápány jako symbolické systémy, jimž se nedají vytýkat chybějící kvality vědeckých teorií, pragmatických strategií nebo zdůvodněných morálních filosofií. Představují odlišný kulturní ůtvar, který - když tuto praktickou funkci přestanou plnit tradiční vodítka - poskytuje působivě formulované, hodnotově obtížené a směrodatné výklady světa. Jako takové nemohou být ideologie jiné než stranické a schematizující (viz Geertz, Seliger). Ve všech netradičních společnostech je však jejich funkce nenahraditelná.
Další myslitelé docházejí k podobně neutralizované koncepci ideologie jinými cestami, jako v případech, kdy jsou ideologie definovány funkčně coby shluky kovariantních názorů (nebo postojů) na hlavní politické otázky, včetně otázek subjektivního hodnocení politických zkušeností, hlavních soupeřících politických preferencí a požadované organizace, působnosti a záměru vlády. 50fistikovanější verse těchto přístupů také vytvářejí prostor rozdílnosti typů politického uvažování, spíše než aby se omezovaly na klasifikaci odpovědí k názorovým přehledům. Veškerá literatura tohoto druhu je pak spojena se studiem tvoření a systematizace postojů a názoru, jak jej praktikuje současná akademická psychologie. Tato empirická práce se nezabývá - kromě případů, kdy pojednává o ideologických soustavách v jiných než západních společnostech - otázkou nastolenou antropologickými přístupy, totiž je-li ideologie prostě jakýmkoli druhem symbolické soustavy, která může lidi vybavit politickou identitou a řídit jejich politické postoje, nebo zda má zvláštní rozlišitelné rysy.
Tam, kde se tento problém řeší, se pojem omezuje na organizačně založený věroučný systém v modernizovaných (nebo modernizujících se) společnostech s autonomní politickou sférou.
V literatuře z oblasti sociologie vědění jsou obecně rozlišovány dva způsoby vývoje pojmu ideologie, označované jako hodnotící a nehodnotící (viz Mannheim); ve skutečnosti jsou ale oba způsoby hodnotící, přinejmenším v tom smyslu, že ani jeden neuznává platnost idejí, které jsou podle nich ideologické. Výjimku tvoří teoreticky nereflektované použití tohoto termínu, běžné hlavně mezi anglickými akademickými autory zabývajícími se politikou, kteří jednoduše pojímají ideologie jako popularizované, neformální a neůplně vyargumentované politické nebo sociální filosofie, jež mají být filosoficky uspořádány a diskutovány. Tato koncepce je však stejně lhostejná k aktuálním rétorickopoznávacím strukturám modelů myšlení či diskursům, ke kterým se vztahuje, jako k jejich původu, současnému postavení nebo funkci. Z toho důvodu se také nevyrovnává s látkou a problémy, o které ve sporech o pojem jde. V této debatě spolu soupeří kritický a empirický význam termínu. Takové rozlišení slouží ke zviditelnění skutečnosti, že zastánci empirické verse záměrně nemíří k otázkám o gnoseologických či etických implikacích ideologií s poukazem, že se tyto problémy nevztahují přímo ke studiu ideologií, zatímco druzí jako Mannheim a Habermas, kteří rozvinuli kritickou koncepci, se ůmyslně zaměřují na vztah mezi poznáním a politickým nebo sociálním jednáním.
Přetrvávání původní pejorativrií konotace v běžném jazyce je však takové, že diskuse operující s empirickou koncepcí zřídka uniknou nedostatečně zváženým kritickým soudům o ideologiích, jimiž se zabývají. Politická analýza je navíc neustále tlačena zpět k otázkám racionality struktur a procesů, o nichž uvažuje (nebo k přijímání nepodložených odpovědí na tyto otázky); nezaujaté studium ideologií v kontextu takových analýz se pak může těžko vyhnout kritickým otázkám o jejich vztazích k racionálním modelům politických soudů (viz Connolly).
Marxistická sociální teorie vyprodukovala nejbohatší teoretická zpracování kritického významu tohoto pojmu, zvláště díky tomu, jak se autoři v marxistické tradici snažili vysvětlit to, že dělnická třída nerozvinula revoluční vědomí, projektované Marxem jako antiteze k dominantním ideologiím, jež se rozhodl demaskovat. (Viz ALTHUSSER, KRITICKÁ TEORIE, GRAMSCI, LENIN a LUKÁCS.) V konečné podobě své doktriny vykládali Marx a Engels ideologii na základě pojmového rozlišení mezi "základnou", ustavenou dynamickými procesy výroby, a "nadstavbou" korespondující s vývojem základny a složenou z idejí a institucí odrážejících nerovnou třídní strukturu a ztělesňujících "falešné vědomí". Revoluce proti tak ustanovenému řádu by byla vyvolána kumulativním dynamismem výroby, který by stavěl narůstající rozhodné sebevědomé politické aktivity strukturálně podřízené produktivní třídy ("třídní vědomí") proti ideologicky zakódované struktuře ovládání. Tato abstraktní, ale elegantní teoretická formulace ztratila ke konci devatenáctého století svou empirickou hodnověrnost. Kde Marx uvažoval o polarizované konfrontaci mezi režimy, nekompromisně a zřetelně sloužícími požadavkům kapitalistického vlastnictví, a rozmáhajícím se dělnickým hnutím, zjevně inklinujícím k stále zpolitizovanějším a dalekosáhlejším požadavkům na sociální transformaci, tam někde namísto toho vznikly komplexní modely přizpůsobení, jinde se radikálně proměnily podmínky konfliktu.
Propastné rozdíly mezi teoretiky, kteří se obecně odvolávají na inspiraci Marxovou koncepcí, a analýzou ideologie, vyplývají ze zpochybnění jejich sdíleného teoretického a politického dědictví. Oficiální marxismus pro potřeby dané politické analýzy zjednodušil pojem tak, že položil rovnítko mezi ideologii a jakékoli vysvětlení zájmů, přisouzené společenskému činiteli, o němž lze předpokládat, že má své specifikovatelné zájmy (obvykle ekonomické). Tento přístup nečiní žádné zásadní rozdíly mezi případy, kde je předpokládané vysvětlení daným aktérem rétoricky rozvinuto ve věci, o kterou jde, jako doktrinální zbraň k podpoře jeho zájmů, a případy, kde výklad má za cíl osvětlit skryté důvody pro praktiky, jež mohou být zprostředkovány různými druhy symbolických schemat. Protože termín může být užíván přinejmenším v prvním z těchto významů k označení doktriná]ních zbraní marxistických režimů či hnutí samotných, je obecně připojováno - pro upřesnění, o jakou ideologii se jedná - kvalifikující adjektivum ("buržoasní", "proletářský", atd.). To znamená, že negativní hodnocení a teorie deformace, které jsou téměř vždy implicitně obsažené v pojmu ideologie, jak jej formuloval sám Marx, jsou ve značné rníře přecházeny mlčením nebo oživeny jen z oportunistických důvodů. Naproti tomu většina jiných marxismem inspirovaných proudů na tomto kritickém aspektu staví. Vyznačují se a liší se podstatnou modifikací původního rozlišení mezi základnou a nadstavbou, stejně jako snahami o včlenění nových teorií rétoriky a významů, které podkopávají pojetí idejí jako výrazů záměrů společenských činitelů a jako materiálu praktické ůvahy. Někteří myslitelé například zahrnují technologickou organizaci materiální výroby mezi ideologické, nadstavbové prvky ve společnosti, a rozšiřují pojetí základny tak, aby zahrnovala práci umělce jako výrobce. Podobně koncepce řídících verbálních a neverbálních semiotických struktur, diskursů, jazyků a implicitních symbolických logik (viz HABERMAS a FOUCAULT) stále více vytlačují pojetí ideologií jako systémů idejí, jež jsou buď otevřeně vyjádřeny jako takové, nebo mohou být dosti snadno extrahovány z referenčních rámců aktuálně-užívaných v komunikaci. V určitém bodě tohoto teoretického vývoje, jenž už rozlišuje různé typy kulturních formací, které se starší kritické koncepce ideologie snažily demaskovat jako v posledku integrované společným ideologickým principem, vyvstává otázka, zda je ještě užitečné konstruovat tuto složitou kritickou teorii jako kritiku ideologie. Neodvrací takto obsažQý koncept pozornost od potřeby detailního vypracování různých způsobů konstituování symbolických sfér? Ukazuje se, že rozlišování mezi materiálními silami zasahujícími lidskou zkušenost a naruby obrácenými představami reality zachycenými v idejích, na nichž Marx vystavěl sVůj pojem, je těmi, kdo pokračují v jeho radikální kritice moderní společnosti, opuštěno. To v mnohém hovoří pro zůžení významu pojmu ideologie na druhy politických fenomenů, jež rozlišila empirická linie zkoumání. Výklad takových fenomenů mÍ!že být stále prováděn na základě kritických studií, které mají své historické počátky (přinejmenším ve značné míře) ve snaze prozkoumat a prohloubit porozumění ideologii v jejím nejširším významu. DK

odkazy
Bel!, D.: The End ofldeology. New York: Free Press, 1960.
Connolly, W.E.: The Terms (Jť Po/itical Discourse, rozšířené vyd. Princeton, NJ: Princeton University Press,1983.
Converse, P.E.: The nature of beJief system s in mass publics. V: Ideology and Discontent, ed. O. Apter. New York: Free Press, 1964.
t Cox, R.H.: Ideology, Po/itics. and Po/itical Theory. Helmont, Calif.: Wadsworth, 1969.
Geertz, c: Ideology as a cultural system (1964).
V: The Interpretation 01' Cultures. New York: Basic, 1973.
t Lichtheim, G.: The Concept (!f'ldeology, and other essays. New York: Random House, 1967.
Mannheim, K: Ideology and Utopia. New York: Harcourt, Brace, 1936.
Raphael, 0.0.: Problems 01' Po/itical Philosophy. Londýn: Macmillan, 1976.
Shils, E.: Ideology: the concept and function of ideology. V: International Encyclopedia 01' the Sodal Sciences, sv. VII. New York: Macmillan and Free Press, 1968.
t Seliger, M.: Ideology and Politics. Londýn: Allen & Unwin, 1976.