odcizení Jeden z ústředních pojmÚ moderní společenské a politické teorie, theologie, sociologie a psychologie. Odpovídá, nejjednodušeji řečeno, stavu oddělení či odloučení.
PÚvodní latinský pojem pro odcizení - alienace je odvozen z latinského slovesa alienare, což znamená oddělit, vzdálit se, odejmout. Pojem odcizení, v pÚvodním významu přivlastnění si majetku jedné osoby druhou osobou, postupně získával širší význam, a začal být spojován s možností či nemožností odejmout nehmotná vlastnictví, jako jsou práva a svobody, a s rysy a vlastnostmi, které lidí sdílí na základě toho, že jsou občané či lidské bytosti. V osmnáctém století užívaný termín "nezcizitelné právo" označoval takové právo, které nebylo možné odcizit, což znamená, že nebylo možné s ním obchodovat, přenést je na někoho jiného, prodat je nebo jakkoli rozdělit způsobem, který by tohoto práva zbavil jeho právoplatného dědice.
Tyto dřívější významy přežívají v právnickém jazyce, v němž se majetek dosud označuje za zcizitelný, nicméně jde o jiný smysl, než v jakém začal být tento termín užíván v moderní společenské teorii. V posledních dvou staletích získalo odcizení další významy, z nichž o několika pohovoříme v následujícím textu. Obliba a rozšíření termínu v moderních významech je nedávného data. Encyklopedie společenských věd (Encyc1opaedia of the Social Sciences) z roku 1930 například obsahovala heslo "odcizení majetku", kde se jednalo o odcizení v starším právním smyslu, nikoli o odcizení v jakémkoli z modernějších filosofických, psychologických a sociologických významÚ. V následující Mezinárodní encyklopedii společenských věd (International Encyc1opaedia of the Social Sciences) bylo však již pojmu odcizení v jeho moderních významech věnováno dlouhé heslo (viz Lichtheim). V posledních letech pojem odcizení trpěl významovým přesycením. Pro některé znamená analytický pojem v sociologii, pro jiné synonymum vágního pocitu úzkosti či dokonce nudy, a pro další ústřední pojem kritické teorie. VýznamÚ je tolik a takových, že někteří současní komentátoři hovoří o odcizení jako o slovu zcela bez významu, "fetišovém slovu", pro které, jak se zdá, lidé s potěšením hledají stále nové významy. "Užívání termínu odcizení bez vysvětlení, co jím jeho uživatel míní, má dnes o málo větší komunikační hodnotu než zaťukání lžičkou o sklenku při hostině: nezpůsobí nic než upoutání pozornosti." (Schacht) Někteří kritikové jsou dokonce toho názoru, že je třeba se termínu odcizení naprosto vzdát. Takový návrh je extrémní a není nutný. Je sice pravda, že zcela jinak přistupují ,k odcizení křesťanští theologové, jinak Hegel a Marx a jinak moderní existencialisté, psychologové a sociologové, ale tyto přístupy mohou být porovnány a vyhodnoceny podle zpÚsobu, jakým každý z uživatelÚ tohoto pojmu odpovídá na následující otázky: Kdo přesně je oddělen od čeho (od koho)? Co je dÚvodem či příčinou tohoto odcizení? Co je důsledkem či účinkem odcizení? Je odcizení dobré či špatné, nebo ani dobré, ani špatné?
Je odcizení nevyhnutelné, nebo mu lze předejít? MÚže být odcizení změněno nebo překonáno? Jakými prostředky mÚže být překonáno? Předpokládáme-li, že lze odcizení překonat, jak by vypadala neodcizená existence? Z odlišného pojetí odcizení vyplývají zcela odlišné odpovědi. V tradičním pojetí křesťanské theologie odpovídá odcizení oddělení člověka od Boha. Odcizení zpÚsobené hříchem a hříchem pokračující má za následek' neštěstí člověka. a jeho touhu po znovu sjednocení s Bohem.
Přestože je pro lidskou bytost nežádouCÍ, je nevyhnutelné. Překonat ho je možné pouze Božím odpuštěním a přijetím Ježíše Krista jako svého Spasitele. Jak by vypadala neodcizená existence, nemÚže nikdo s jistotou říci, protože takovou blaženost a sjednocení nemÚže nikdo zažít v pozemském životě. Na dané téma samozřejmě existuje řada sektářských variací. V četných mimotheologických versích odcizení odpovídá vzdálení se člověka sobě samému, dmhým lidským bytostem a (nebo) určitým lidským možnostem. Dvě z nejdůležitějších a nejvlivnějších pojetí nabídli HEGEL a MARX. Podle Hegela se vědomí či duch (Geist) vyvíjí k stále vyšším formám úspěšným oddělováním se či "odcizováním". Lidské dějiny nejsou nic jiného než příběh vývoje ducha skrze oddělování či sebeodcizování.
Tato duchovní odysea, protínající věky a nezávisející ve své šíři na individuálních úmyslech či záměrech, mÍ!že být v některých ohledech přirovnána k duchovnímu nebo psychologickému vývoji jednotlivce. Například kojenec není schopný se odlišit od matky. Bez vědomého záměm si dítě postupně začíná uvědomovat samo sebe jako oddělenou bytost s vlastními přáními a potřebami, které jsou jiné než přání a potřeby rodičů. Posun od nemluvněte k dítěti je prvním z několika "odcizení", prostřednictvím kterých si jedinec rozvíjí svou nezaměnitelnou osohnost.
Dějiny lidstva se podobají životu jedince: specifické vlastnosti lidského dmhu se vyvíjejí skrze úspěšná sebeoddělení, vyjádřená, stručně shrnutá a artikulovaná (hrstkou filosofů) na následných stupních historického vývoje. Dějiny filosofie jsou pro Hegela záznamem těchto artikulací, jakousi průběžnou zprávou o pokračujícím seberozvíjení ducha v lidské historii. Opakovaným oddělováním se od předchozího sebezjevení duch neustále přerůstá sám sebe způsobem, který nepředvídá a ani nemůže předvídat. Oddělování či odcizování je podle Hegela nezbytným rysem dějin a lidského pokroku.
Také Marx uvažovalo odcizení v historických souvislostech. Odcizení (Entfremdung) podle něj. přijímá v různých historických epochách odlišné podoby a významy. Dělnická třída je v kapitalistické společnosti odcizena ve čtverém, vzájemně se podmiňujícím významu. Za prvé, dělník je odcizen od plodÍ! své práce; protože je přinucen prodat svou pracovní sílu, není vlastníkem produktu, který vyrábí; jeho produkt tedy přijímá rys odcizení. Za dmhé, dokud dělník nemůže svou práci chápat jako výraz či ztělesnění své lidské schopnosti tvÍ!rčí transformace, je odcizen výrobnímu procesu, tedy práci samé. Za třetí, dělník je v kapitalistické společnosti odcizen schopnostem či možnostem, jež jsou bytostně vlastní jeho "dmhu", jmenovitě svobodné tvorbě a užívání krásných věcí. A za čtvrté, kapitalistický výrobní zpÍ!sob se svým étosem volné soutěže a dělbou práce odcizuje dělníka jeho vlastním soudmhÍ!m. Na výše uvedené otázky by Marx odpověděl takto: Proletář je odcizen výsledkÚm své práce, výrobnímu procesu, svému plnému lidskému potenciálu a svým dmhÍ!m dělníkÍ!m. Toto čtveré odcizení s sebou nesou kapitalistické podmínky výroby. Výsledkem je, že se dělník stává deformovanou skořápkou lidské bytosti. Odcizení mÍ!že být překonáno jen revolučním zničením kapitalistického systému. Muži a ženy, vysvobození z odcizení, konečně volní k vyjádření a ztělesnění svého mnohorozměrného lidského potenciálu, by již dál nevedli své zlomkovité životy, ale nalezli by v práci _naplnění a integritu své existence.
Tento "humanistický" aspekt Marxova myšlení, zřetelný zvláště v raných pracích, nevymizel zcela ani z jeho pozdního díla. Marxovy rané spisy, tzv. Ekonomicky-filosofické rukopisy z roku 1844 (do roku 1932 nepublikované a do angličtiny přeložené až v padesátých letech), hluboce zapÍ!sobily na řadu evropských a angloamerických myslitelÍ! v období po dmhé světové válce. Marxův popis odcizení se objevil jako zbraň vhodná k jakékoli kritice kapitalismu, jejíž ostří ovšem otupila desiluze z komunismu v Sovětském svazu a východní Evropě. Pojem odcizení se stal úhelným kamenem "kritického" a "humanistického" marxismu na Západě.
Téma (ne-Ii v mnohých případech jen slovo) odcizení převládalo v literárních a filosofických reflexích poválečných spisovatelÍ! jako lean-Paul SARTRE, Albert CAMUS a dalších, označovaných (ať už správně nebo nesprávně) za "existencialisty" (viz. EXISTENCIALlSMUS). Pro mnohé existencialisty se odcizení - od jiných a dokonce od sebe sama - neomezuje na přítomný okamžik, ale je neodstranitelným rysem lidské existence.
Každá lidská bytost žije a umírá sama, o nic méně cizí sobě než ostatním. Téma odcizení je naznačeno v Sartrových Cestách ke svobodě (1945), Camusově Cizinci (1942) a Outsiderovi Colina Wilsona (1956). Pro existencialistické spisovatele, podobně jako pro Hegela, je odcizení znakem lidské svobody a cenou, kterou za ni člověk musí zaplatit. Na rozdíl od Marxe a Hegela však nevkládali žádné naděje v možné historické překonání tohoto lidského stavu. Podle slavného Sartrova výroku jsme odsouzeni ke svobodě. Věřit či doufat v osvobození se ze stavu odcizení znamená být vinen "špatnou vírou".
Přestože jsou teorie odcizení u Hegela, Marxe a existencialistÚ pravděpodobně nejdÚležitější a nejvlivnější, nejsou v žádném případě jediné, které se v posledních letech ujaly. Jiné verse najdeme v dílech myslitelíl tak rozdílných jako Karl Jaspers, Gabriel Marcel, Martin HElDEGGER a Erich Fromm, i v četných sociologických a psychologických analýzách. Pravděpodobně z dÚvodu přílišné bezstarostnosti a frekvence, s jakou byl termín odcizení používán v běžné řeči především v šedesátých a sedmdesátých letech, začíná ztrácet oblibu i něco ze svého kritického ostří a analytické síly. TB

odkazy
Litcheim, G.: Alienation. V: /nternational Encyclopedia of the Social Science, ed. David L. Si\Js, vol. I.. 5.264-68. New York: MacmillanlFree Pres5, 1968.
t Schacht, R.: Alienation. New York: Doubleday Anchor, 1970, 5.244-45.