utopismus Utopie (Utopia) je název slavné knihy Sira Thomase MORA z roku 1516: jeho neologismus "utopia" označuje místo, které je dobré a které zároveň neexistuje, a pohrává si s podobností řeckých výrazů pro "dobro" (eu) a "ne" (ou). Od roku 1516 se tohoto termínu používá pro označení ideální společnosti nebo v pejorativním smyslu pro označení neuskutečnitelné společnosti nebo v obou významech najednou. Utopie byly často přijímány s malou vážností nebo dokonce s pohrdáním, a to prostě proto, že nevycházely z aktuální skutečnosti. Přesto však v politickém myšlení plní dvě důležité funkce: jednak otevřeně kritizují existující politické, a společenské uspořádání spíše z radikální než z reformistické perspektivy, jednak přinášejí nové ideály a ukazují, jak by tyto ideály mohly být realizovány v jiném typu společnosti. Většina utopických myslitelů usiluje o štěstí a blaho člověka a zamýšlí se nad společenskými institucemi a způsobem osobního života, které by vedly k jeho dosažení; to je řadí mimo hlavní směry politické teorie, které kladou důraz na politiku a často přehlížejí člověka. Utopické myšlení není vždy snadné identifikovat. Nepochybnými utopiemi jsou literární popisy ideální společnosti: romány o dokonalé společnosti minulosti nebo budoucnosti či o ideálním ,jinde". Známe však také díla s utopickým obsahem, která nespadají do beletrie: ideální zákoníky sestavené osvícenskými mysliteli (jako např. Morelly) či podrobné návrhy společenských experimentů (např. OWENOVY). Někteří političtí myslitelé směřují k utopismu tím, že hlásají nějaký ideál (jako například společné vlastnictví majetku), který má řadu závažných důsledků pro politickou a společenskou strukturu. Utopismus však není jen hlásání ideálu. Kdyby tomu tak bylo, byli by všichni političtí myslitelé v jistém smyslu utopisté.
Utopismus spočívá v aplikaci tohoto ideálu nebo ideálů na všechny stránky společenského života, která má za následek revoluční reorganizaci společnosti. Utopismus zcela jasně není ideologií (i když je to -ismus), protože vzniklo mnoho různých druhů utopií, pravicových, levicových i mimo tyto kategorie. Utopismus je jedinečný způsob uvažování o politice a společnosti, který hledá nejdokonalejší, nejlepší či nejšťastnější formu společnosti, která není vázána na existující instituce.
Mezi nejznámější a nejtypičtější utopie patří PLATÓNOVA Ústava, ideální stát, kterému vládnou králové-filosofové ("strážci") žijící uprostřed své společnosti bez práva na soukromý majetek a zabývající se pouze rozjímáním o dobru a pravdě, které uplatňují ve svých nařízeních; Morova Utopie. ostrovní stát založený na kolektivním životě, společném vlastnictví, materiální jistotě a povinnosti pracovat; BACONOVA Nová Atlantis (1627), společnost řízená vědci podle osvícených, vědeckých principů; Campanellův Sluneční stát (1602), město vybudované na půdorysu soustředných kruhů, jehož obyvatelé jsou naprosto oddáni poznání a zbožnému životu; dále pak různé sensualistické či legalistické utopie osvícenských filosofů jako Mably, Morelly, Bretonne a DIDEROT; návrhy utopických společností raných socialistických myslitelů jako OWEN, FOURIER a Cabet; Poh1ed zpět (Looking Backward, 1888) Edwarda Bellamyho, popisující technologickou a socialistickou společnost ve Spojených státech v roce 2 000 po Kristu, a Zprávy odnikud (News from Nowhere, 1891) Williama MORRlSE, jež jsou vidinou idylické venkovské řemeslnické společnosti řízené marxistickými principy. Počet zaznamenaných utopií už dosáhl mnoha tisíc (viz Sargent), takže není možné zobecnit jejich obsah. Obsahují však některá opakující se témata a struktury, které stojí za zmínku. Velké množství utopií navrhuje ějakou formu socializace majetku či spokčného vlastnictví a trvá na škodlivém vlivu vlastnictví a soukromého majetku (viz KOMUNISMUS). Většina těchto utopií je založena na rovnostářském principu, i když ne vždycky do všech podrobností. Toto opakované hlásání společného nebo kolektivního vlastnictví vede k přímé nebo nepřímé kritice společností, v nichž žijí autoři těchto utopií a v nichž soukromé vlastnictví (ať už půdy nebo kapitálu) je dominantní, společenskou institucí, a proto se jeví jako hlavní příčina zla ve společnosti. (Ve Spojených státech se v devatenáctém století objevil odlišný utopistický směr, jehož představitelé si vymysleli utopii "dokonalého kapitalisty" kapitalismus bez kapitalistů - viz Negley a Patrick.) Dalším častým tématem utopismu je spoléhání na nějaký způsob benevolentní diktatury, která by prosadila příslušný utopický ideál: v Morově Utopit velký vládce Utopus o 900 let dříve vytvořil icleální záko...ny, které stále zajišťovaly mír a blaho pro obyvatele Utopie. Osvícený despota byl přirozeně oblíbeným politickým nástrojem predemokratických utopií (utopií vzniklých před počátkem devatenáctého století). Jiné utopie požadují vládu elity - osvícené třídy filosofů, vědců nebo průmyslníků. Utopie devatenáctého a dvacátého století často hovoří o ideálních demokratických institucích, ale stále ještě přetrvává náchylnost k vládě nadřazené elity, například v utopických románech H. G. Wellse. Právě tato dÚvěra v inteligenci či technickou odbornost, nebo v obojí, inspirovala také antiutopie, jako je například Huxleyho Konec civilizace (původní anglický název Brave New World, 1932). Utopie založené na vládě elity jsou nevyhnutelně společnostmi s existujícími sociálními rozdíly a systémem tříd a dokazují nevíru svých autorů v možnost rovnosti mezi lidmi. Platónova Ústava se svými třemi tn- . dami byla první utopie tohoto druhu a stala se modelem pro řadu pozdějších utopistů.
Existují tedy značné rozdíly mezitím, co bychom dnes nazvali "socialistickou" a "nesocialistickou" utopií, a mezi rovnostářskou a elitistickou utopií. Vyskytují se však rovnostářské utopie zachovávající soukromé vlastnictví, i utopie s vládnoucí elitou a společným majetkem. To znamená, že pro autory utopií jsou rozdělení vlastnictví zdrojů a forma vlády pojmově odlišné a nejsou na sobě závislé, jak by tvrdil Marx. Každá utopie je inspirována nespokojeností s existující společností. Vnímání nespravedlnosti či lidské bídy vede myslitele k představě takové formy organizace společnosti, která by vymýtila domnělé zdroje tohoto zla. V tomto bodě se utopistům nabízejí dvě strategie podle toho, kterou ze dvou hypotéz si zvolí. Pokud považují za zdroj zla ve společnosti vrozenou špatnost lidské povahy, pak jako záchranu vidí instituce, které by přísněji potlačovaly proti společenské tendence. Ale pokud se domnívají, že zdrojem společenského zla jsou špatné instituce, které křiví nebo spoutávají naše přirozené sklony, pak volí liberálnější a lidštější instituce a podporují osobní rozvoj a zlepšení jednotlivce. Utopisté, kteří se přiklánějí k první, pesimistické hypotéze, vymýšlejí efektivní instituce společenské kontroly a přísné tresty za odchylky. Ti, kdo se hlásí k druhému směru, se převážně zaměřují na podporu rozvoje morálky a osobnosti a pokoušejí se minimalizovat společenskou kontrolu. Tito se nazývají "peďekcibilisté a patří k nim myslitelé, kteří věří, že lidská povaha není naprosto špatná či poznamenaná dědičným hříchem, ale že je schopna vývoje, či dokonce dokonalosti. Pro ně celý problém spočívá ve vytvoření společenských institucí, které by toto zdokonalování podporovaly a urychlovaly. Do této skupiny patří řada utopistů osmnáctého století - myslitelé jako Fourier, Owen a SAINT-SIMON, anarchisté jako GODWIN, BAKUNIN a KROPOTKlN, někteří marxisté a dnešní feminističtí utopisté.
Pro anarchisty z jejich premisy přirozené dobroty lidské povahy logicky vyplývá nutnost úplného zrušení všech politických institucí . a spoléhání na "přirozenou mravnost", která je sama schopna udržet společenský řád a ochránit svobodu jednotlivce. Jiní, jako například Owen, věřili, že je možné vytvořit zákony, jež by odpovídaly lidským touhám a neomezovaly by je. Analýza lidského rozvoje a životního naplnění zde přidává plodný rozměr, který chybí hlavním směrÚm politického myšlení, ale je společný utopismu a některým dalším politickým teoriím: je založen na pojetí lidské povahy a lidského dobra, které diktují nejvhodnější formu politické organizace společnosti. Existuje zde racionální postup od koncepce člověka ke konkrétní koncepci společnosti.
Jak už bylo řečeno, utopické myšlení se vyznačuje tím, že zahrnuje nejen politický, ale také hospodářský, společenský a soukromý život (včetně otázek lásky, manželství a výchovy dětí). V současném kontextu je zajímavé, že tolik utopistů zmenšuje funkci a význam politiky (politiky jako zpÚsobu řešení konfliktÚ) nebo politiku ze své ideální společnosti zcela vylučuje. Je však také řada utopií, které popisují ideální vládní instituce - krále-filosofy, příkladné parlamenty, nezměnitelné zákoníky - i když jiní myslitelé uvažují spíše o možnosti, že by si společnost s dokonalými ekonomickými a společenskými institucemi dokázala zajistit harmonické fungování bez intervence autority či politického dialogu. Tento předpoklad má čtyři dÚvody. Především některé utopické společnosti jsou izolovány od ostatních společností (na ostrovech, za nepřekročitelným pohořím apod.), takže nevzniká problém vnějších vztaM, zatímc() jiné zahrnují celý svět, což má podobný následek. Primární funkce vlády, dalo by se říci její pÚvodní funkce, zabývat se zahraničními vztahy, je tímto eliminována. Za druhé "apolitické" utopie jsou založeny na předpokladu, že existuje jedno poznatelné dobro a jen jedna cestá k dobrému životu, a to právě ta, kterou objevil a popsal příslušný utopický teoretik. Soubor zákonÚ nebo institucí reflektující tyto společenské a morální pravdy je proto nezpochybnitelný a všichni obyvatelé Utopie ho beze zbytku přijmou. Proto mizí nutnost politiky (demokratické či jiné) jako nástroje rozhodování. Za třetí lze společenské soudržnosti a harmonického soužití jednotlivců dosáhnout zdokonalením institucí a rozvojem morálky obyvatel Utopie, či obojím současně.
Proto se politika jako způsob řešení konfliktů zájmů stává nadbytečnou. Zejména přijetí tohoto posledního závěru vyžaduje neobvykle velkou důvěru v lidskou povahu; předpoklad, že kooperativní a mírové soužití je opravdu možné, vzbuzuje ve vztahu k tomuto druhu utopií jisté podezření, zejména mezi tradičními politickými teoretiky, kteří se často na lidskou povahu dívají hobbesovským pohledem. Posledním důvodem nevýznamnosti politiky v utopii je fakt, že dokonalá společnost je automaticky považována za trvalou, neboť jakákoliv změna by mohla jen zmenšit její dokonalost. Proto není třeba politického systému, který by se zaobíral společenskými změnami. Tento statický charakter utopií je také zdrojem jejich kritiky: oponenti oprávněně tvrdí, že společnost beze změny a bez dějin je, alespoň v dlouhodobé perspektivě, prostě nepředstavitelná. Tato kritika je možná nespravedlivá k řadě utopistů, kteří si jistě nepřáli, jak je obvinil Lapouge, "zastavit čas". Snažili se pouze o popis společnosti ideální pro svou současnost; těžko od nich můžeme očekávat, že mohou předvídat také její budoucí vývoj! Někteří utopisté se otevřeně hlásí k tomu, že také ideální společnost se vývojem bude proměňovat.
Stojí za zmínku, že i po přijetí demokracie za nejlepší formu vlády dávala řada utopistů přednost vládě odborníků, či dokonce žádné vládě. Tento fakt se zdá podporovat obvinění, že utopismus je "apolitický". Proti tomu lze tvrdit, že utopisté spíše rozšířili než zrušili politiku. Jen z omezené perspektivy lze politiku vidět buď jako demokratické soupeření, nebo jako násilné autoritářství a vnímat ji přísně jen jako systém formálních institucí - a podle toho utopismus považovat za nebezpečně nebo trestuhodně nepolitický.
Politické i nepolitické utopie a jejich pří~up k politice a vládě přísně kritizují moderní myslitelé jako POPPER, HAYEK, OAKESHOTT a Talmon, kteří mají námitky proti "uzavřenému" a umělému charakteru utopické společnosti. Tvrdí, že utopické myšlení je zvláštním případem myšlení totalitního a liberální demokraté by je měli odmítnout. Hlavní podobnost mezi totalitarismem a utopismem vidí v tom, že oba tyto směry hlásají jedinou nezpochybnitelnou pravdu, která musí platit pro všechny včetně těch, kdo v ni nevěří; v totalitní či v utopické spoléčnosti jsou zakázány i spory o prostředky, natož debata o cílech. Podle Poppera je prvním nepřítelem "otevřené společnosti" (liberálně demokratické společnosti) Platón se svou koncepcí elitní vládnoucí skupiny, která prosazuje politické pravdy, k nimž má přístup jen ona sama. Marx, spolu se všemi ostatními utopisty, je z téhož těsta. Hayek kritizuje "konstruktivistický racionalismus" utopistů, Plánovačů s velkým P, a tvrdí, že lidské dobro se může zrodit jen cestou spontánního vývoje. Oakeshott zastává podobný názor, když tvrdí, že společnosti udržuje rozvoj jejich tradic, nikoliv racionální rekonstrukce nebo revoluce. Popperova obhajoba postupného vývoje, který je protikladem "společenského inženýrství", odráží podobné přesvědčení o hodnotě spontánnosti, nemanipulovatelné podstatě společnosti a lidského štěstí. Utopický způsob myšlení lze proti této kritice hájit různým způsobem: například dokazováním, že racionalistický přístup a oddanost jedné pravdě má přednosti, jež postrádá empirický, "otevřený" přístup typu laissez-faire, který hlásá Pop per a další. Lze také ukázat, že protitotalitní a protiutopičtí myslitelé zrazují sami sebe tím, že předkládají liberálně demokratickou společnost jako společnost paradigmaticky otevřenou. Nejpřesvědčivějším argumentem proti Popperově kritice je fakt, že většina utopických myslitelů nechtěla prosadit svůj systém revolucí nebo násilím: nejoblíbenějšími cestami k utopii se naopak jeví vzdělání, drobný experiment či dokonce demokratická volba. Popperova kritika i negativní postoj dalších protiutopických myslitelů v sobě obsahuje strach z MARXISMU jako nejnebezpečnější formy totalitarismu v současném světě. Marxismus je označován za utopickou teorii v nejhorším smyslu, realizovatelnou pouze prostřednictvím totalitní praxe. Je však marxismus utopií? Sám MARX napadal utopické socialisty na základě praktické náuůtky, že odvádějí dělnickou třídu od společného boje proti kapitalismu jejím rozdělením na sekty (například saint-simonovci) či tím, že z ní činí buržoasii, jako tomu bylo u Owena. Marxova teoretická námitka zase označuje utopisty za racionalistické myslitele už překonaného osvícenského typu, kteří se snaží vnutit světu intelektuální výmysly bez vztahu ke konkrétní realitě a dialektice dějin. Nemají koncepci třídního konfliktu a bláhově sní o sjednocení všech tříd - což Marx považoval za nemožné. Navíc podle něj postrádají teorii dějin (i přesto, že sám vycházel ze Saint-Simonovy historické analýzy). Marx proto odlišil svou teorii od utopického socialismu tím, že ji nazval "vědecký socialismus" a vyhýbal se utopickým programům., Tím své následovníky připravil o model organizace komunistické společnosti. Marxovi nepřátelé ho řadí k utopismu, což většina marxistů popírá. A však německý filosof Bloch tvrdí, že marxismus v sobě obsahuje chladnou (vědeckou, metodologickou) složku stejně jako složku vřelou (utopickou a lidskou), kterou lze objevit v Marxových raných spisech o neodcizené práci a rozvoji člověka. Podle nejběžnějších kriterií Marx utopistou není, ale někteří marxističtí myslitelé jako Bloch či MARCUSE rozvinuli jeho teorii utopickým směrem.
Vlivnou teorii utopismu přinesla MANNHEIMOVA kniha Ideologie a utopie z roku 1929. Mannheim definuje utopické ideály jako ideály, které se "příčí skutečnosti", což v případě jejich praktického uskutečňování znamená rozbití existujícího společenského řádu. Ideologie se také skládá z idejí, které se příčí skutečnosti udržující existující systém. Podle této definice se utopické myšlenky při realizaci okamžitě stanou ideologií. To se přihodilo v různých situacích liberálním i marxistickým myšlenkám. Mannheim želí ztráty "utopické mentality", která je alespoň podle jeho názoru - následkem asimilace dělnictva v liberální demokracii. Lituje současného nedostatku inspirativní dimenze lidského myšlení a jednání, kterou reprezentoval utopismus.
Utopické myšlení podle Mannheima často vycházelo ze sociálních hnutí. Mnoho myslitelů, kteří se zabývají utopismem, tvrdí, že není možné oddělit utopické teorie od oněch četných společenských experimentů minulosti, které vyvrcholily ve Spojených státech devatenáctého století. A přece je každá utopická teorie dílem jednotlivého myslitele stejně jako kterákoliv jiná teorie. Jisté názorové klima může sice inspirovat myslitele k vytvoření toho či onoho druhu utopie, ale utopické teorie obvykle vznikají nezávisle na hnutích a teprve pak jsou použity některou společenskou skupinou jako základ jejího společenského experimentu nebo politické akce. Někteří příslušníci experimentálních společenství popsali sice své zkušenosti, jako například Noyes, zakladatel společnosti Oneida (1848-81), to však již není utopie, ale kronika zkušeností.
Vytváření utopií je tedy především intelektuální a teoretická činnost. Z toho vzniká otázka, v jakém poměru jsou utopické teorie k hlavnímu proudu politického myšlení. Formou se jistě liší: ostatní teoretikové nepíší o vysněných společnostech, ale vyjímají prvky existující společnosti, aby je propracovali, ospravedlnili nebo kritizovali. Obsahem se však utopické teorie podobají myšlenkám jiných teoretiků. Socialismus byl očividně prezentován jako utopie i jako ortodoxní teorie. Zajímavým způsobem odlišuje utopie od ostatních teorií struktura utopického myšlení, a to ve třech aspektech. Především pokus utopistů postihnout společnost v celku obrací pozornost k celé řadě společenských podrobností, kterými se ostatní teoretikové obvykle nezabývají. Je důležité poukázat na soudržnost společnosti a kauzální síť vztahů mezi politickým, společenským a soukromým životem, což činí právě utopisté. Za druhé: explicitní přání utopistů dosáhnout co nejdokonalejší společnosti, měřeno mírou lidského štěstí, činí jejich teorie ve srovnání s jinými ctižádostivějšími a širšími. Za třetí: proces vytváření představy ideální společnosti, který je nutně založen na negaci neideálních aspektů existujících společností, dává utopii jistý odstup od skutečnosti, který z ní dělá, ve srovnání s mnohou orthodoxní politickou teorií, nesrovnatelně ostřejší kritický nástroj. Z těchto důvodů by měl být utopismus politickými mysliteli brán naprosto vážně.
Vezmeme-li v úvahu hodnoty utopického myšlení, vzniká otázka, proč v tomto století vzniklo méně utopií než ve století minulém. Na tuto otázku se nabízí několik odpovědí.
Mannheim má možná pravdu, když tvrdí, že získání politických práv oslabilo v dělnické třídě touhu po utopiích. Avšak řada minulých utopií vznikla mezi intelektuály a pro intelektuály, nikoliv ve skupinách zbavených volebního práva a dalších privilegií. Daleko pravděpodobnější je vysvětlení, že s rostoucí specializací v oblasti společenských věd na universitách se stalo neúnosným předkládat politickou a sociální filosofii v literární nebo spekulativní podobě. Politické argumenty musí mít podobu přísně na racionální úrovni formulovaných tezí, okamžitě dostupných vědcům a studentům a omezených hranicemi oboru. To vylučuje podrobný popis každodenního života a širší spekulace o smyslu života, smrti a štěstí, které se objevují v řadě utopií. Odlišné formy politického teoretizování jsou prostě odmítány a vylučovány z politické a akademické debaty. Podobně je odmítán utopický způsob myšlení, protože produkuje tvrzení, která nejsou empiricky verif1kovatelná, protože jsou mimo rozsah běžné zkušenosti.
Obecnější příčinou nedostatku utopií může také. být fakt, že hrůzy dvacátého století vytvářejí všeobecný pesimismus, který brání perfekcibilismu či idealismu ve vztahu k člověku. Hlavní literární utopie tohoto století jsou díla jako Zamjatinovo My (1920), Huxleyho Konec civilizace (1932) a Orwellův 1984 (1949). Ta jsou často nazývána dystopiemi, totiž představami nejhorší možné společnosti. Lepší označení snad bude antiutopie, protože tato díla napadají žánr utopií obráceným použitím jeho konvencí. Jsou to díla, která činí v literární formě totéž, co akademickou formou učinil Popper a jiní. Můžeme však poukázat i na známky vitality utopického myšlení. Nový zájem o utopismus vzbudila radikální politika šedesátých let. Na akademické úrovni vznikla o utopismu řada nových děl. V Americe dokonce existuje společnost pro studium utopického myšlení, a na toto téma se pořádá stále víc a víc mezinárodních konferencí.
Ještě důležitější je, že se utopismu používá jako základu nových radikálních myšlenek.
Vznikly ekologické utopie, jako například Callenbachova Ekotopie. Řada literárních utopií také vyrostla na půdě feministického hnutí. Z nich je nejznámější Leguinovo dílo Vyděděnci (The Dispossessed) a Piercyho Žena na pokraji času (Woman on the Edge of Time, 1976). Podstatné je, že feministé používají utopických prostředků k vyjádření feministických ideálů - například ideálů smíření a péče - které je těžké prosadit v oblasti orthodoxní, "mužské" politické teorie.
Feministé také věří, že "osobní je politické", takže potřebují onen širší prostor vyžadovaný utopismem, aby plně vyjádřili své pojetí společnosti. Takoví myslitelé používají utopický styl z podobných důvodů, které vedly Mora k formulování opodstatnění utopie: protože některé radikální hypotézy by byly okamžitě odmítnuty, kdyby byly vysloveny konvenčním způsobem (protože ohrožují mocné zájmové skupiny), dále proto, že literární dílo má víc čtenářů než politická polemika a cílem je konverse, a konečně proto, že jisté pravdy lze nejlépe vyjádřit symbolicky nebo ilustrativně. Toto jsou výhody utopického myšlení oproti konvenční politické teorii a odtud vycházÍ naděje, že utopie budou vznikat dál. BG

odkazy
LapDuge, A.: Utopie et civilizations. Paříž: FlammariDU, 1978.
Negley, G.R.: a Patrick, J.M.: The Quest for Utopia. New YDrk: Doub1eday, 1952.
Karl Mannheim: Ideologie a utopie, přel. D. Prokop. Bratislava: Archa, 1991.
Sargent, LT.: British and American Utopian Litemture 1516-1975. Boston: Hall, 1979.
literatura
Goodwin, B. a Taylor, K.: The Politics (d' Utopia. Londýn: Hutchinson, 1982.
Kateb, G.: Utopia and its Enemies. New York: Comer-Macmi11an, 1963.
Manuel, F.E. a Manuel, F.P.: Utopian Thought in the Western World. Oxford: Blackwell, 1979.