komunismus Komunismus jako idea předcházel Marxe o více než dva tisíce let. V PLATÓNOVĚ Republice je soukromé vlastnictví zapovězeno vládnoucím StrážcÚm. Zákaz vlastnictví majetku a dokonce i takového vlastnického vztahu, jakým je manželství, Platón zdÚvodňoval tím, že by soukromé zájmy ohrožovaly nestrann6st vládcových rozhodnutí. První křesťané praktikovali společné vlastnictví nejen proto, že žili v enklávách pod neustálou hrozbou, ale i proto, že zřeknutí se majetku jim ukládalo Kristovo učení. Ačkoli tato fáze vývoje křesťanství trvala jen krátce, myšlenka společného vlastnictví se znovu objevila ve středověkých klášterech, kde slib osobní chudoby byl skládán jako první. ZdÚvodnění bylo podobné jako u Platóna: řeholníci a řeholnice, zatížení světskými statky a starostmi, by nemohli plně sloužit Bohu. Vlastnictví základních potřeb a jiných věcí klášterem pak zajišťovalo těsnější sepětí jednotlivých členů s komunitou a bránilo individuální nezávislosti a soupeření.
Otázka společného vlastnictví se opět objevila v šestnáctém století v MOROVĚ spisu Utopie (1516) a v sedmnáctém století u některých LEVELLERŮ, kteří s pomocí bible zdůrazňovali Boží záměr, aby lidé užívali světa společně. V osmnáctém století dokazoval abbé Mably, že vlastnictví vzniklo v důsledku pádu (prvotmno hříchu), navrhoval asketický komunismus jako lék na rozmařilost zivota a agresivitu a odsuzoval podnikatele, zvláště bankéře. Osvícenský myslitel Morelly obhajoval agrární komunismus, založený na malých komunách, v nichž by zákony omezující soukromé výdaje zakazovaly dokonce i různý oděv a bránily vzniku nerovnosti (podobná opatření navrhoval j ROUSSEAU). Nemělo být povoleno žádné soukromé vlastnictví, kromě předmětů denní potřeby a pracovních nástrojÚ. Každý měl být živen a také využíván komunitou, v níž by platila přísná povinnost pracovat. Francouzský revolucionář Babeuf navázal ve svém Manifestu rovných (1796) na Morellyho a Rousseaua zdÚrazněním základní rovnosti mezi jednotlivci: "Protože všichni mají stejné potřeby a schopnosti, nechť mají i stejné vzdělání a stravu." (Babeuf, s.79) Vlastnictví a nerovnost byly podle Babeufa pramenem všeho zla ve společnosti, cíl viděl v agrárním komunismu, nastoleném revolucí. Majetek by spravovala komunita a všichni by měli povinnost pracovat. Cílem práce by byla hojnost, ale život by byl skromný a šetrný.
Francouzský sociolog DURKHEIM se domníval, že tito komunisté, s nimiž v jedné řadě uváděl i Rousseaua, hledali morální řešení egoismu, požitkářství a jiných špatností zdůrazněním asketismu. Kladli otázky spíše po morálním oprávnění vlastnictví než po jeho společenské prospěšnosti. Rané komunisty, ohlížející se zpět k předindustriální společnosti a politicky často ke klasickým republikám, stavěl Durkheim do protikladu k socialistÚm typu SAINT-SIMONA, kteří byli realisté hledící vpřed (viz Durkheim, kap. 2, 3). Francouzští komunisté osmnáctého století samozřejmě nezažili industrialismus, proto jejich obhajoba agrárního komunismu nepřekvapuje. Rurální společnost má navíc k principÚm absolutní rovností blíže než společnost industrializovaná, v níž dělba práce nevyhnutelně přináší rozdílnost postavení, funkcí a příjmÚ. Raní komunisté včetně Mora také viděli jako klíč k řešení problémÚ bídy a nedostatku pouze tvrdou práci. I tuto jednoduchou rovnici bylo snadnější aplikovat v agrární ekonomice než v industrializované společnosti.
Komunisté devatenáctého století doktrinu přizpÚsobili průmyslovému věku. Cabet, vychvalující rovnost a "bratrský komunismus", navrhoval velké továrny se širokým využitím strojÚ a zespolečenštění vlastnictví pÚdy.
Komunismus se musí rozšířit na nové národní státy, ne zůstat omezen na malé komuny. Křesťanství Cabet považoval za učení zaměřené proti vlastníkÚm a svou komunistickou utopii, lkarii, založil na "pravém křesťanství". Nejpodrobnější a nejpronikavější teorii komunismu vypracoval MARX. Kritizoval "primitivní a bezmyšlenkovitý" komunismus Cabeta a jemu podobných, který pouze rozšířil vlastnický princip na všechny ("všeobecné soukromé vlastnictví"). Primitivní komunismus byl podle Marxe naplněním "všeobecné závisti". Pravý komunismus je naproti tomu positivní zrušení vlastnického principu, jež má odstranit sebeodcizení člověka a vytvořit skutečný, mravný vztah mezi lidmi navzájem i mezi člověkem a přírodou. Instituce majetku podle Marxe znemožňuje užívat věci pokud je nevlastníme, což odporuje našim přáním. V pravém komunismu má být možné společné užívání věcí (viz "Soukromé vlastnictví a komunismus", s.145-57). Výroba je v komunismu společnou činností a v konečném důsledku není rozdíl mezi fysickou a duševní prací: jednotlivci mohou vykonávat obojí, aniž by k tomu potřebovali patřičnou specializaci. Je otázkou, zda by seberealizace a zrušení dělby práce, jak je Marx popisuje ve svých raných dílech, byly dosažitelné v komunistické společnosti, kterou jinde popisuje jako industriální, neboť industrializace má sklon k byrokracii a specializaci. Mnozí Marxovi anarchističtí současníci rovněž obhajovali společné vlastnictví (KROPOTKlN svůj systém nazýval "anarchokomunismus"), avšak centralizace Marxova komunismu, ohrožující podle nich individuální svobodu, v nich budila obavy. Jejich strach ze státního komunismu se nakonec ukázal jako oprávněný (viz ANARCHISMUS).
"Komunismus" však zároveň znamená rozdělování a komunitu. Ideální komunismus nezvěstuje pouze konec soukromého bohatství a soukromého vlastnictví výrobních prostředků, jak se obávají kapitalističtí kritici, ale i odlišný způsob života, založený na spolupráci a vzájemné solidaritě. Zřetelná je podobnost s křesťanskými ideály, jak je ostatně zdÍ!razňovali předmarxističtí komunisté.' Klíčová slova, která komunismus charakterizují, jsou "rovnost" a "bratrství". Ústředním ideálem komunismu je však také svoboda, ovšem odlišná od svobody v individualistickém pojetí převládajícím na liberálním Západě. Logika komunismu přesvědčuje, že svoboda, tj. svoboda od útlaku, nedostatku a vykořisťování, musí být vydobyta zároveň pro všechny rozbitím struktur zajišťujících proti svobodě většiny privilegia menšin.
Svoboda za komunismu by byla význačným znakem komunity stejně jako jejích individuálních členÍ!. Jak řekl BAKUNIN, "svoboda všech je podstatná pro mou svobodu".
V podstatě tedy komunismus znamená společné vlastnictví všeho, včetně svobody. Tento princip znamená spíše rovné spoluvlastnictví hmotných a jiných zdrojů než rovné rozdělování. Zrušení osobního vlastnictví nevyhnutelné není. Dřívější myslitelé bbhajovali asketismus a minimální spotřebu, zatímco komunisté dneška jsou samozřejmě příznivě nakloněni užívání a spotřebě. Zde však nastává neřešitelné dilema: má být vlastnictví zcela zrušeno, aby odstranilo konflikt a útlak, a vytvořily se tak podmínky pro bratrství, jednota zájmů a vzájemnou závislost, nebo má komunismus znamenat rozšíření práva požitků vyplývajících z vlastnictví na každého rovným dílem, tedy potvrzení touhy vlastnit? Komunistický ideál byl vždy vyzdvihován jako protilátka egoismu, zvláště egoismu vlastnického. PoKlady ideálního komunismu jsou však v praxi vzácné. Uskutečněn může být s největší pravděpodobností jen v náboženských společenstvích, některých světských komunách a mezi několika málo "primitivními" lidmi, u nichž dělit se představuje způsob života. Nezdá se, že by se něco takového uskutečnilo v komunistických zemích. (Viz také SOVĚTSKÝ KOMUNISMUS.) BG

odkazy
Babeuf, G.: Mani(esto (J( the Equals, přel. S. Lukes. The Good Society, ed, A. Arb]aster a S. Lukes. Londýn: Methuen, 197!.
Durkheim, E.: Sociali~'m and Saint-Simon, přel. C. Satt]er, ed. A.W. Gouldner. Yellow Springs, Ohio: Antioch, ] 958; Londýn: Rout]edge & Kegan Panl, ]959.
"I' Marx, K.: Private Property and Communism (1844). V: Karel Marx: Early Text~', př. D. McLellan. Oxford: Blackwell, 1972.
literatura
Gray, A.: The Socialist Tradition: Moses to Lenin. Londýn, 1946.