levelleři Termín "leveller" byl pÍ!vodně hanlivým pojmenováním reformátoru, jejichž návrhy mířily k zavedení nepřijatelného stupně rovnosti, zvláště majetkové. Tento proud byl živý od sedmnáctého do devatenáctého století. Konkrétněji pak bývá terllÚn užíván jako označení volnějšího hnutí radikálÍ!, aktivních během anglické občanské války. Nejvýznamnější bylo toto hnutí v období mezi roky 1646 a 1649, krátce a s malým významem znovu vystoupilo ke konci protektorátu, a poté se rozpadlo.
Základními požadavky levelleru v období občanské války byly záruky základních práv, reforma volebního práva, náboženská tolerance a odškodnění za široký rozsah společenských a ekonomických strádání. Jejich program se však měnil podle toho, jaké nacházeli spojence na proměnlivé politické scéně období občanské války. Podporu dostávali převážně z Londýna a od vojákÚ "Armády nového modelu" (New Model Army), ale jsou i dÚkazy o sympatizantech z provincií. Zatímco vÚdcové měli určité omezené vzdělání a majetek, řadoví levelleři byli drobní obchodníci, řemeslníci a učni, tedy lidé stojící mimo politické třídy doby.
Vystoupení levellem představuje v Británii první závažný projev "lidu" jako světské politické síly, a z tohoto dÚvodu mu byla věnována značná pozornost; pamt1etická literatura levellerů byla prvním dÚležitým útvarem radikální světské politické teorie, který byl umožněn zrušením cenzury za občanské války a který neměl až do devadesátých let osmnáctého století obdobu. Záznam debat levellem s úředníky na setkání vojenské rady v Putney a jinde umožňuje neopakovatelný vhled do politické argumentace doby a byl předmětem několika dramatizací.
Hlavním mluvčím levellerÚ byl John Lilburne (asi 1614-57), William Walwyn (1600-?), John Wildman (asi 1621-93) a Richard Overton (t1646). Lilburne pocházel z Durhamu z rodiny nižší venkovské šlechty a vyučil se u obchodníka s plátnem v Londýně. Koncem třicátých let byl bičován a pranýřován za vydání neschválených knih, hovořících kriticky o anglikánské církvi, a vedl pak bouřlivý život často osamoceného oponenta vÚči všemu, co vnímal jako tyranii.
Walwyn pocházel z Worcestershiru a byl vnukem biskupa z Herefordu. Povoláním byl obchodník s hedvábím; dosáhl proslulosti jako obhájce svobody svědomí ještě před nástupem levellerského hnutí. Wildman, pozdější sir John Wildman, vystudoval v Cambridgi a jeho politická kariéra, pokračující ještě dlouho po krachu hnutí, byla spojena s republikánem Algernonem Sidneyem a s vévodou z Monmouth. Po revoluci roku 1688 zastupoval v par1amentě Wootton Basset! a krátce zastával úřad ministra pošt. Málo se ví o Overtonovi, zdá se však pravděpodobné, že určitý čas strávil v Holandsku. Byl známý jako antiklerikál a v roce 1643 vydal slavný pamt1et Lidská smrtelnost. K vyjmenovaným mÚžeme připočítat i jméno plukovníka Thomase Rainsborougha, profesionálního vojáka a mluvčího levellerÚ v Putney. Je obtížné hovořit o souvislé politické teorii levellem, neboť i samotný stupeň organizační jednoty, jehož dosáhli, je diskutabilní. Jejich politika byla navíc neustále modifikována a podléhala kompromisÚm. Aby dosáhli potřebné odezvy u politicky nevytříbeného publika, klonili se k argumentaci, která byla mnohdy více teatrální než teoretická.
Tato argumentace vycházela z křesťanství a klasikÚ, obyčejového a přirozeného práva a anglických dějin stejně jako z osobních zkušeností; komentátoři ovšem těmto pramenÚm levellerského myšlení přikládali mznou dÚležitost. Větší pozornost si však nárokovaly především dva argumenty. Prvním je překvapující odvolávání se na radikální a libertariánská přirozená práva, zvláště u Overtona, což předjímalo směr myšlení zastávaný později Johnem LOCKEM, který však obhajoval mnohem umírněnější odpor.
Druhým byl radikální pohled na anglickou historii, který byl variantou argumentu "STAROBYLÉ ÚSTAVY", používaného par1amentaristy a později whigy. Podle levellerÚ byly anglické svobody potlačeny Normany a v pozdějším právu již byly těžko rozpoznatelné. Ústavu, existující od jejich vpádu, považovali za ovlivněnou "normanským jhem". Radikálové tento argument používali až do konce devatenáctého století. Ústředním požadavkem levellem bylo zrušení svévolné moci, ať už šlo o moc krále, lordÚ, nebo, jak později prohlašovali, samotné poslanecké sněmovny. Navzdory jejich přesvědčení o "normanském jhu" byl takovýto požadavek často ospravedlňován apelem na obyčejový nebo ústavní zákon. Psychologicky hlubším argumentem se však jeví radikální protestantská idea, že jedinec má povinnost (k Bohu), a proto i přirozené právo podržet si odpovědnost za sebe (což platilo obvykle pro muže), a že není pouze nerozumné, ale přímo hříšné vzdávat se politické kontroly svých vůdců, a tak jim svěřit svůj osud. Z této základní pozice pak vycházela řada dalších levellerských požadavků.
Politická autorita mohla být podle levellerů odvozena pouze z lidu. A však na rozdíl od parlamentaristů, jako byl Parker, prokazovali trvalý zájem o přesný mechanismus takového odvození. Nejznámějším výsledkem byly jejich Dohody lidu (Agreements of the People), řada pokusů o náčrt základní ústavy a její schválení prostřednictvím podpisu doslovného znění SPOLEČENSKÉ SMLOUVY. Zdůrazňovali, že svévolná vláda tradičně utvářených mocí způsobila morální bankrot všech politických sil, a že legitimní autorita může být rekonstituována pouze na základě dobrovolného souhlasu občanů skrze dohodu. Podpis měl být zapovězen přívržencům krále a těm, kdo projevili své mravní provinění přijetím svévolné moci. V řadě případů levelleři uvažovali o tom, že zbaví volebního práva různé skupiny, jako jsou žebráci, učedníci a domácí služebnictvo na záKladě toho, že nemají mravní nezávislost. Nicméně i v nejzúženější interpretaci by volební právo v jejich pojetí zdvojnásobilo počet hlasů, a v širším pojetí by tento počet narostl dokonce pětkrát. Byly to právě volební požadavky, co jim vyneslo jejich "levellerskou" pověst, protože jak zdůrazňoval Ireton, úřednický mluvčí v Putney, jestliže by chudí mohli přehlasovat bohaté, "proč by tito lidé nehlasovali proti veškerému vlastnictví?" Zájem o problém interpretace základního postoje levellerů k volebnímu právu do určité míry pokřivil chápání jejich širších společenských a náboženských snah. Levelleři projevili typicky populistický zájem o omezení rozsahu působnosti a moci takových vzdělaných stavů, jako byli právníci.
Obchodní monopoly zajištěné královskými privilegii nebo patenty a přežívající "lenní majetky" měly být opuštěny a základní sociální služby poskytovány všem. Usilovali také o zámky proti svévolné moci prostřednictvím ustanovení základního ústavního zákona (viz KONSTlTUCIONALISMUS), v náboženství mělo být opuštěno povinné udržování státní církve desátky a umožněna poměrně široká náboženská tolerance. Radikálnější skupina agrárních komunardů ("praví levelleři" či "diggeři") vedená Williamem Everardem a Gerrardem Winstanleyem hlásala ze své komuny St George's Hill v Surrey v roce 1649 jakýsi druh KOMUNISMU. Pamfletista Winstanley čerpal inspiraci z radikálních ozvuků křesťanské tradice a stavěl soukromé vlastnictví na roveň prvotnímu hříchu. Jeho postupně se šířící agrární komunismus měl zvěstovat rovnostářské mi1énium. Rozpoznání důležitosti levellerů coby průkopnických radikálů a prvních demokratů ještě přililo olej do ohně prudkých debat o jejich skutečném postavení a významu.
Tyto diskuse ale příliš závisely na vlastních soudech badatelů o charakteristických rysech moderní společnosti, o nichž se předpokládá, že je levelleři předjímali. Raní socialisté měli sklon vidět v nich první záchvěvy hnutí dělnické třídy. Marxistický teoretik C. B. Macpherson oproti tomu dokazoval, že jejich myšlení bylo v podstatě maloburžoasní, protože počítalo s politickými právy výhradně u vlastníků majetku (byť malých). Liberální historici tradice whigů měli tendenci je vnímat jako průkopníky ústavní demokracie či dokonce jako první mimoparlamentní stranickou organizaci. Navzdory jejich rozsáhlé pamfletické literatuře není snadné vtěsnat levellery do moderních kategorií. IWH-M

literatura
Aylmer, G.E.: The Levellers in the English Revo/ution. Ithaca, NY: Cornell University Press, 1975.
Frank, 1.: The Levellers. New York: Russell & Russell, 1969.
Hampsher-Monk, I.W.: The political theory or the Levellers. Political Studies 24 (] 976) 397-422.