Platón (427-347 př. Kr.) Řecký filosof. Platónova politická filosofie z athénského období, kterou lze postavit proti politické filosofii SÓKRATOVĚ, jak ji známe z raných Platónových dialogi'l, se začíná rozvíjet v Ústavě. Nevíme nic o vlastních Platónových postojích k politice své doby. Pocházel z aristokratické rodiny a byl spřízněn s některými aristokraty, kteří svrhli athénskou demokracii. Nepodílel se však nijak ani na jejich režimu, ani na posléze obnovené demokracii. Několik žáki'l z jeho školy - Akademie - se účastnilo protidemokratických převratiI v rÍ1zných městech; nevíme však, jaký měl na ně Platón názor. Platónovi připisovaný "Sedmý list" prozrazuje autora rozčarovaného athénskou politikou, který zasahuje - sice idealisticky, ale destruktivně - do politiky v Syrakusách. Nemáme však žádný pádný di'lvod považovat kterýkoli z "Listů" za pravý, natož pak jich používat k výkladu politické teorie dialogiI.
Ústava začíná Platónovým pokusem odpovědět na otázku, proč bych měl já, individuální činitel, být spravedlivý. Platón odpovídá, že především proto, že je to v mém zájmu. To však nelze přesvědčivě doložit, pokud nezačneme nahlížet podstatu SPRAVEDLNOSTI z pozice státu. To znamená, že spravedlivého jedince mi'lžeme najít pouze v ideálních podmínkách spravedlivého státu. Vi'lbec nevadí, je-li ideální stát prakticky neuskutečnitelný; i kdyby byl jen "vzorem položeným na nebesích", mi'lže sloužit jako ideál pro toho, kdo chce jednat spravedlivě. Spravedlivá společnost musí být slučitelná s lidskou přirozeností; Platóna naprosto nezajímá její empirická uplatnitelnost. Měli bychom však mít na paměti, že nevykresluje absolutní utopii, ale přetváří řecký městský stát tak, aby byl spravedlivý. Počítá s tím, že i nadále budou přetrvávat neideální rysy například války mezi městy - a v nezměněné podobě přebírá i základ ekonomického života včetně otrokářství.
Podle Platóna se státy zakládají na naší malé soběstačnosti. Dělba práce je v souladu s přirozeným rozdělením nadání a umožňuje také, abychom se pozvedli nad primitivní podmínky a rozvíjeli bohatší život. Platón nevidí nic kontroversního na předpokladu s nímž mohou liberálové jen těžko souhlasit - že člověk je svou povahou přirozeně náboženský a že jeho přirozené naplnění spočívá v politickém sdružení, a ani se nenamáhá s tím, aby jej obhajoval. POLITICKÝ ZÁV AZEK mu nepřipadá nijak problematický a stejně samozřejmá je pro něj i ztráta nebo okleštění některých práv jedincÍ1, kteří vstupují do společnosti. Navíc nepojímá stát jako vnější mašinerii sloužící k regulaci konfliktÍ1, ale jako přirozený kontext, v němž mohou občané rozvíjet soukromé i v~řejné ctnosti.
Spravedlnost státu velmi specifickým zpÍ1sobem vysvětluje spravedlnost jedince; stát a jedinec mají jisté analogie a jsou spravedliví podobným zpi'lsobem. Z pi'lvodní děl- . by práce rozvíjí Platón myšlenku, že by měl každý dělat to, k čemu je nejlépe uzpůsoben. Podle jeho názoru je jen málo lidí vybaveno tou správnou kombinací teoretické a řídící inteligence, jež je činí způsobilými vládnout.
Tak dospívá k značnému mocenskému posunu. Veškerý majetek ať zůstane v rukou produktivních tříd, ale politic~ý život obce má být ovládán výhradně třídou "Strážců" (jimž pomáhá třetí, vojenská třída, "Pomocníci", jejichž status je poněkud, nejasný, ovšem způsob života je stejný jako u "Strážců"). "Strážci" žijí zcela veřejným životem, nemají žádný soukromý majetek, žádné soukromí nebo rodinný život a žádné osobní ambice. Platónovo přesvědčení o nutnosti takových opatření pro to, aby obec byla spravedlivá, se opírá o domněnku, že pouze "Strážci" jsou schopni uvažovat nestranně a pro dobro celé obce, kdežto řadoví lidé se neumí pozvednout nad své osobní cíle. Jedině v obci spravované těmi, kdo se starají jen o společné dobro, budou odstraněny konflikty, dosaženo jednoty a spravedlivého stavu, v němž každý "dělá, co je mu vlastní", tedy naplňuje roli, k níž je přirozeně uzpůsoben (nebo uzpůsobena, protože - což je zajímavé - Platón zahmuje mezi "Strážce" i ženy).
Spravedlivému státu odpovídá obraz spravedlivého jedince. Člověk je spravedlivý tehdy, když ovládá a přetváří své individuální tužby nezaujatým rozumem, který se přičiňuje o dobro celku s pomocí poloracionální a "oduševnělé" či emotivní stránky člověka. Výsledkem je jakási vnitřní harmonie, v níž činí všechny složky, co je jim přiměřené, těší se ze svých nejvyšších radostí a vytvářejí vyrovnaný a šťastný život. U státu i u jedince je neosobní povaha rozumu dovedena do extrému; rozum vládnoucí spravedlivé osobnosti nakonec vyžaduje léta filosofického vzdělávání a závisí na tom, čeho filosofické poznání v konečném důsledku dosahuje - na vhledu do dobra universa. Paralela mezi státem a jedincem přivádí Platóna k problému, jenž dále neřeší. U jedince jsou jednotlivé tužby kultivovány a převychovány rozumem, takže nepociťujeme odpor k tomu, co je nejlepší pro celého člověka. Ve státě taková kultivace vede u produktivní třídy k podřízení individuálních plánÍ! příkazÍ!m "Strážců" ve prospěch společného dobra. V jakém stavu se zde nachází výrobní třída? Někdy Platón uvádí, že lidé budou v podřízení šťastni, budou vytvářet šťastný a spokojený stát, v němž každý cítí a myslí v podstatě podobně. Jindy však podává chmurnější obraz - třída výrobců musí být ovládána silou a rétorickým přesvědčováním, protože se neumí pozvednout k tomu, aby si vážila obecného dobra. Potom ovšem ne všichni budou ve spravedlivém státě úplně spravedliví. Platón si nevšímá problému latentně skrytého v oddělení moci od peněz a jejich užití a v obdaření mocí jenom těch, kdo mají odborné znalosti. Největší zájem věnuje spravedlivým, "Strážcům", a nechává se strhnout k takovému výkladu, jako by tvořili celou obec.
V Ústavě je Platón přesvědčen, že lidé jsou schopni racionálního vhledu, který opravňuje toho, kdo jím vládne, aby opanoval ty, jimž se ho nedostává, a že jedinou cestou k dosažení politické spravedlnosti je udělit lidem absolutně rozumným a spravedlivým absolutní moc - králem se musí stát filosof. Ústavní změny odmítá jako neefektivní a píše, že v ideálně spravedlivém státě není potřeba nezávislé kontroly "Strážců". Platón má dostatečnou důvěm v lidskou přirozenost, a myslí si tedy, že by takový systém mohl fungovat. Zkaženost síly vidí pouze v osobních a soukromých ambicích, ne v politické moci jako takové.
Platónova politická teorie z pozdější doby je stejně ideální, stejně se vzpírá praktické použitelnosti, ale prozrazuje dvě významné změny. Jednou z nich je ztráta dl1věry v to, že by se jedinci mohli stát zcela spravedlivými a že by měli být obdařeni absolutní mocí. V dialogu Politiko.f tvrdí, že ačkoli odborník může - podobně jako lékař - měnit svá vlastní nařízení, za jeho nepřítomnosti by měla být dodržována. Dokud se neobjeví filosof-král, jenž umí panovat bez zákonl1 díky svým znalostem, uděláme lépe, budeme-li dodržovat zákony. To signalizuje větší ústupky. Sympatickou stránkou představy,. že vláda se zakládá na vědění, je to, že expert-odborník je schopen se vypořádat s každou nastalou situací autoritativním, přitom však osobním a pmžným způsobem. Zákony jsou naopak nutně obecné a používají se mechanicky i na nepodobné případy. V dialogu Politikos Platón zesměšňuje byrokratické přesvědčení, že lékařství a jiné dovednosti lze vykonávat podle knihy pravidel. Nyní však bere toto "druhé nejlepší" řešení velmi vážně, Lékařův předpis není tak pružně přizpůsobitelný měnícím se okolnostem jako lékař sám, ale ve světě bez lékaře představuje nejbližší cestu k jeho znalostem a je lepší nežli nic či jen dohady, Jakmile Platón dospěl k tomuto závěru, začal jeho zájem o ideálního filosofa-vládce slábnout; jeho hlavní zájem se přesouvá k otázce, zda jsou státy schopny zákony dodržovat či nikoli. Je-li stát věren svým zákonÚm, pak je nejlepší formou vlády monarchie, druhou nejlepší je vláda menšiny a vláda většiny je nejhorší variantou. Ovšem nedodržuje-li stát zákony, pak je vláda většiny nejlepší, protože je nejméně náchylná zneužití moci, za ní následuje vláda menšiny a nejhorší je monarchie. Platónův rozvážný pohled na přednosti odlišných forem vlády je rozumný a pragmatický. Kvůli své obecnosti jsou zákony neobratné, ale přinejmenším znamenají výsledek racionální úvahy, a budeme-li jich poslušni, budeme na nejlepší cestě k tomu, abychom vedli stát racionálně a stabilně. Platón je ve svých pozdějších dílech skoro až posedlý stabilitou a autoritou, jež mohou zákony zajistit. Ve své poslední práci Zákony načrtává ideální stát, v němž je každý detail života organizován zákony (řecké slovo nomoi znamená nařízení i formální zákon). Zákony jsou utvářeny a udržovány moudrými, kteří tvoří Noční radu (jež mimo jiné "převychovává" nebo likviduje atheisty). Rada však představuje pouze zbytky funkce Strážců ve státě. Pro vládu odborníkÚ už nezbývá tolik místa, protože všechny aspekty života od předporodních cvičení až k pohřbÚm jsou přísně regulovány. Výsledkem je sice despotický a autoritářský, ale i více rovnostářský stát než v Ústavě; jedinci skutečně mají v tom množství zákonů ochranné pojistky před zvÚlí svých vládců. Platón až tak dalece překonal svůj odpor k byrokracii, která je podle něj překážkou odbornosti, že svůj vzor nas;házel v praxi demokratických Athén, jež byla příznačná enormním množstvím úředníkÚ neustále se navzájem kontrolujících.
Tímto zpÚsobem dospívá Platón k obrácení svého dÚrazu - náš nejlepší racionální vhled musí přece jenom zaujímat až druhé místo vedle kolektivní moudrosti vyjádřené v zákonech a prosazovat se nepřímo skrze ně. Charakteristickou ctností dobrého občana se stává sebeovládání potřebné k tomu, aby byl člověk poslušen zákonů v každé podrobnosti svého života. Platón zde opouští svÚj dřívější optimismus ohledně lidské přirozenosti; mnohá z nařízení uváděných v Zákonech jsou tvrdá a prozrazují pesimistický názor na člověka. A přece je přístup této knihy umírněnější a všude zavádí kompromis a uznání rozmanitosti našich potřeb. Platón zde poprvé složitosti politických problémÚ čelí, místo aby ji popíral. Druhou hlavní změnou v Platónově myšlení je nový zájem o politický význam dějin.
Na místo apriorních výkladÚ ideální politické organizace se ohlíží do minulosti. Politikos využívá k vymezení politiky mýtu o zlatém věku lidstva. (Nepochybně se jedná o nanejvýš bizarní versi představy, že život byl v minulosti dokonalý; zlatý věk je přesným opakem našeho, až do té míry, že lidé žijí své životy obráceně, od hrobu ke lcolébce.) Okouzlující nedokončené dílo Kritias proměňuje zcela odlišný mýtus o Atlantidě v jakousi historickou fikci o Atlantidě a starověkých Athénách, fikci s morálními důsledky. Tyto projekce ideálního státu do minulosti se dávají unášet fantazií, jsou složité a často těžko interpretovatelné. Třetí kniha Zákonů zachycuje prehistorii a historii od Potopy k Platónově době, aby osvětlila žádoucí či úspěšné rysy států, jež by ztělesnil ideální stát. Platónova historie je nespolehlivá, selektivní a poplatná jeho teorii, značí však rozhodný rozchod s přístupem Ústavy.
Politik se nyní musí učit z minulých politických úspěchÚ i neúspěchÚ, jež nám dokládá historie, a hlavním poučením je pro nás to, že obce se dostávají do morálního kolapsu, pokud opouštějí své původní zákony, a že "smíšená" forma vlády přináší stabilitu, kdežto extrémy - ať už v útlaku či povolnosti - vedou k nestabilitě. Jak metoda, tak realistické závěry již dávají tušit ARISTOTELA, který klade důraz na důležitost ochrany dobrých institucí a svoji politickou teorii buduje na podrobném zkoumání vývoje států v minulosti. Zásadní odlišností mezi Platónem a jeho žákem je, že Aristoteles se na rozdíl od Platóna snaží před tím, než se pustí do teorie, sebrat a uspořádat co největší množství faktÍl. JEA

odkazy
Platón: Ústava, přel. R. Hošek. Praha: Svoboda, 1993.
Všechna P]atónova díla vyšla v nakladatelství 1. Laichtera v překladu F. Novotného v letech 19]5-1945. Nyní vychází kompletní P]atónovo dílo v edici OIKOYMENH, rovněž v Novotného překladu, vydávané Institutem pro středoevropskou kulturu a politiku. Praha, 1992-1996.
literatura
Annas, J.: An Introduction to Plato's Repuhlic. Oxford: C]arendon Press, 198].
F. Novotný: O Platánovi I.-IV. Jan Laichter (sv.L-IIL), Akademia (sv.IV.): Praha, 1948-1970.
Stalley, R.: An Introduction to Pll1to's Laws. Oxford: Blackwell; Indianopolis: Hackett, 1983. White, N.: A Compl1nion to Pll1to'.\' Repuhlic. Oxford: Blackwell; Indianapolis: Hackett, ] 979. Woozley, A.: An Introduction to Plato's Repuhlic. Londýn: Macmillan, ] 964.