Aristoteles (384-322 před Kr.) Řecký filosof. Aristoteles se narodil v Stagiře v severním Řecku. Jeho matka byla zámožná, otec byl lékařem makedonského krále. V roce 367 před Kr. se přestěhoval do Athén a připojil se k Platónově Akademii, kde zůstal až do Platónovy smrti (347 před Kr.). Po několika letech strávených na západním pobřeží Malé Asie byl pozván na makedonský dvůr v Pelle jako vychovatel mladého Alexandra Velikého. O osm let později (335 před Kr.) se vrátil do Athén a založil svou vlastní filosofickou školu. Po Alexandrově smrti (332 před Kr.) zachvátily Athény protimakedonské nálady a Aristoteles raději opustil město. O několik měsíců později zemřel.
Aristotelův génius byl všestranný a seznam jeho děl ohromuje délkou a rozmanitostí. Napsal řadu politickovědných prací.
Nejvýznamnější z nich jsou Ústavy (dějiny a popisná analýza více než 50 řeckých států), z nichž se zachovala pouze Ústava Athéňanů.
Nejslavnějším Aristotelovým, dílem je Politika.
Osm knih, ze kterých se Politika skládá, tvoří tři skupiny: knihy L-III. poměrně abstraktní formou pojednávají o STÁTĚ, jeho pl1Vodu, povaze a podstatných odlišnostech různých typů státu; knihy V.-VL obsahují podrobný výčet různých "dmhů" ústav; a knihy VIL-VIII. jsou fragmenty ztraceného nebo nedokončeného eseje o ideálním státě.
Tyto tři části netvoří (ani tak nebyly zamýšleny) jednotný celek. Také nejsou vždy vytříbené. Politika není uzavřená učebnice politické teorie. Politická věda se zabývá státem čili polis. Aristotelův přístup k předmětu je vědomou kombinací přístupu teoretického, empirického a normativního. Aristoteles analyzuje a tříbí pojmy, s nimiž musí politické myšlení pracovat, a tyto pojmy aplikuje na historické důkazy shromážděné v "ústavách". Určité politické instituce přitom dopomčuje a jiné zavrhuje. Politika je dílo analytické, popisné a (přinejmenším záměrem) praktické.
Aristoteles začíná tvrzením, že stát je přirozená entita [I,i]. To, že sem vstupuje pojem přirozenost, není náhodné; tento pojem proniká celým Aristotelovým politickým myšlením. Lidé - stejně jako včely nebo sloni - se přirozeně sdmžují: jednotlivci vytvářejí domácnost, domácnosti obce a obce se spojují ve státy. Vznik státu je vyvrcholením přirozeného procesu. (Aristoteles explicitně odmítá názor, že státní autOlita spočívá pouze na "společenské dohodě" [1280a25 nn.].) Stát je dokonalá forma lidské pospolitosti, neboť jsme od přírody "političtí tvorové" [1253a2], kteří nemohou prospívat či žít "dobrý život" jinak než jako občané státu. Máme určité schopnosti, jmenovitě schopnost uvažovat o záležitostech spravedlnosti a nespravedlnosti, jež se mohou plně uplatnit pouze v prostředí státu, a které, pokud chceme prospívat, musíme uplatňovat.
Podle Aristotela jsou lidé na rozdíl od včel tvorové spíše političtí než společenští:
společenská spolupráce vyžaduje politickou organizaci. Anarchismus je nepřirozený.
Státy jsou soběstačné v tom smyslu, že v jejich rámci občané najdou vše, co potřebují k dobrému životll. Je jasné, že domácnosti a obce tímto způsobem soběstačné nejsou.
Národní státy jsou soběstačné, ale dobrý život v nich není možný [1326a27 nn.]: není možné mít stát se 100 000 obyvateli, stejně jako není možné mít loď dlouhou pět mil.
Stát je společenství občanů a občanem je každý, kdo může být volen do politického úřadu [1II,i] (viz OBČANSTVÍ). (Slovo úřad pojímá Aristoteles velmi široce: zasedat v občanském sbom znamená zastávat úřad.) Je ale mnoho podob státu, jejichž rozdíly jsou určovány různými typy "ústavy" (politeia) nebo způsoby uspořádání a přidělování úřadů. Aristoteles věnuje velký prostor systematice ústav. Začíná s jednoduchým systémem [1II,iv]. Stát může být řízen buď (1) jedním vládcem, nebo (2) malou skupinou, nebo (3) širokou skupinou. Vládci pak mohou vládnout buď (a) v zájmu všech, nebo (b) ve svém vlastním zájmu. Odtud vychází šest základních ústav, tři "správné" a tři "nesprávné": (la) království, (2a) aristokracie, (3a) ústavní vláda, (l b) tyranie, (2b) oligarchie, (3b) demokracie. Je to sice schema přehledné, ale hrubé. Později [IV. a VI.] Aristoteles zavádí podskupiny a nakonec dává přednost charakteristice rysů ústav před charakteristikou ústav samotných jako aristokratických, demokratických atd. (l3177b 17 nn.), neboť v každém státě je mnoho úřadů [VI, v] a jedna ústava může mít například demokratické rysy (pokud jsou všichni občané volitelní do sboru porotců) a zároveň rysy království (pokud je vojenská síla v rukou jednoho člověka).
Aristoteles se v ši~oké míře zaobírá podmínkami, za kterých státy, ať už správné nebo nesprávné, mohou být stabilní. Tvrdí, že základní příčinou politického sváru (stasis) a z něho vyplývající revoluce je nerovnost [130Ib26 nn.]. I když stasis může uspíšit řada banálních věcí, třeba i milenecká hádka [V,i], revolucionáři vždy bojují za ROVNOST a spravedlnost. Pro rÚzné lidi znamená rovnost různé věci [1301 b29]; není to pojem čistě ekonomický, přesto však jsou hlavním prvkem stasis peníze. Revoluce obecně vznikají, když chudí povstávají proti bohatým. Státníkovi jakéhokoli politického zabarvení nabízí Aristoteles radu, jak vytvářet rovnost nebo alespoň její zdání a jak spoutat či odvést jinam vášně nerovných. Jako špatné nevidí všechny politické změny [1268b25 nn.], nicméně primární státníkova povinnost je chránit ústavu svého státu.
Tyto úvahy vysvětlují Aristotelovu chválu "prostředních" nebo "smíšených" ústav. Nejlepší typ státu podle něj bude mít nějakou formu ústavní vlády, v níž mají všichni občané přístup přinejmenším do některých úřadÚ, "kterými vládnou a které naopak vládnou jim" [IV,ix]. Království mÚže být nejlepší formou za určitých myslitelných podmínek [III,xi], ale v praxi je lépe dát přednost ústavě, která má demokratické i oligarchické rysy a v níž má moc "střední třída". Protože je-li "střední třída" - ti, kdo nejsou ani příliš bohatí, ani příliš chudí - dostatečně početná, aby mohla udržet rovnováhu moci, znamená to pro stát maximální stabilitu [l297a6 nn.]. Navíc jsou kolektivní rozhodnutí velmi pravděpodobně i dobrá rozhodnutí [III, vi]: podobně jako slavnost, na kterou každý z hostÚ přinese nějaký zvláštní pokrm, bude lepší než ta, kde bude jedno jídlo od jediného hostitele, tak i kolektivní rozhodování bude pravděpodobně lepší než rozhodování jedince. Každý člen kolektivní vlády má svou zvláštnost a kolektivní vláda je tedy amalgamem rozličných individuálních úsudkÚ. To však mÚže vypadat jen jako optimistický předpoklad, neboť individuální úsudek může být pohřben všeobecnou nezpÚsobilostí. Aristoteles skutečně dodává, že kolektivní rozhodování je optimální pouze za jistých okolností [1281b15 nn.].
Ústava ustavuje formální rámec, v němž ideální občan vládne a je mu vládnuto. Co je podstatou takového státu? V nedokončených knihách VIL-VIII. je vysloven názor, že na tuto otázku je možné dát jen neúplnou odpověď. Aristoteles hovoří o velikosti státu [VII,iiv], o jeho geografii [VII, v] a materiální. fysiognomii [VII,x/xi] a o jeho národním charakteru - občané by měli být zároveň oduševnělí a inteligentní, což je typické pro Řeky, ne však pro cizince [VII, vi]. Hovoří také o mezinárodních vztazích: stát musí být schopen se ubránit proti vojenskému útoku, neměl by však mít imperiální ambice a neměl by se pouštět do útočné války [VII,ii] , protože lidé žijí dobrý život v podmínkách míru, zatímco imperialistická politika stát rozšiřuje, a tedy ničí.
Soběstačný stát by se také neměl zabývat rozsáhlou obchodní nebo kulturní výměnou [1327a27 nn.].
Občané vykonávají různé politické úřady a v mládí slouží ve vojsku. Jsou také jedinými soukromými vlastníky půdy [1329b36 nn.].
(Aristoteles tvrdě vystupuje proti tomu druhu komunismu, který doporučoval Platón [1I,ii]: byl přesvědčen, že majetek by měl být vlastněn soukromě, ale užíván společně, což znamená, že vlastníci by měli přátelsky prokazovat velkorysost [1330a].) Občané jsou jedinými pravými součástmi státu, ale obyvatelstvo také zahrnuje četné ne-občany: děti, ženy, otroky, usedlé cizince a další, na nichž jsou občané závislí. Sami občané nepracují: zemědělská a řemeslná výroba je v rukách vazalů nebo (což je lepší) otroků.
Někteří lidé jsou podle Aristotela "přirození" otroci [II,ii]. Jsou to lidé, kteří postrádají určité rozumové schopnosti: dokážou dodržovat rozkazy a dokonce rady, ale nemohou sami uvažovat, protože k uvažování nemají schopnost [l260a12]. V zájmu takových lidí je být otroky, a je přirozené a správné, že jsou zotročeni [1 255al nn.].
V Aristotelově době nebyl tento přístup k otroctví tak úplně nekontroversní a Aristoteles argumentoval neobvykle slabě, protože i kdyby nějací lidé naprosto ztratili schopnost uvažovat, těžko automaticky následuje to, že by měli být zotročeni nebo že by s nimi mělo být zacházeno jako s "živým majetkem" [1253b32].
Také ženy jsou podle Aristotela intelektuálně omezené: ačkoli mají schopnost uvažování, není to schopnost "svrchovaná", neboť žena je příliš nakloněna k tomu, dát se přemoci vášní [1260aI3]. Aristoteles připouští, že ženy mohou získat vzdělání [1260b13nn.], neboť tvoří polovinu populace a v domácí ekonomii zastávají dÚležité místo, ale v žádném případě nesouhlasí, aby se počítaly k občanům nebo aby měly politická práva.
Stát reguluje sňatky a porodnost [VII, xiv], a co je nejdůležitější, rozhoduje o výchově a výuce dětí i mladých mužů. Proto musí dohlížet na veškeré vzdělávání [VID,i] a všichni občané musí dostat vzdělání stejné [VII, xiii]. Velká část VID. knihy pojednává o výuce hudby: měly by se děti učit hudbě, a jestliže ano, tedy jak? Jaké hudbě by se měly učit? Měly by se učit hudbu vytvářet nebo poslouchat? Pokud by se měly učit hrát na hudební nástroj, tedy na jaký? Atd...
Detailní zájem o hudební vzdělávání jasně vyjadřuje podstatnou charakteristiku Aristotelova politického myšlení: Aristoteles byl autoritář. Jeho stát určuje, zda-li a kdy smí člověk hrát na flétnu [1341a17 nn.] a uvaluje přísnou cenzuru na umění [1336bI2 nn.].
Aristotelovi státní úředníci rozhodují, které příběhy se budou číst dětem [1336a28 nn.].
Nejde o povrchní jev; toto autoritářství je v Aristotelově politickém myšlení hluboce zakořeněno.
Za prvé, stát existuje v zájmu dobrého života a jeho účelem či cílem (telos) je blaho občanů. Z toho je velmi snadné odvodit, že vláda by měla přijímat zákony pro dobrý život a občané by svÚj blahobyt měli mít potvrzený aktem státu [1325a5 nn.]. (To je však klamný závěr. Říci, že cílem státu je dobrý život, jednoduše znamená vyhlašovat, že lidé mohou pouze či nejlépe prospívat jen v prostředí státu. Nenásleduje však jediné slovo o řádné působnosti a úloze vlády v podpoře dobrého života.) Za druhé, při definování lidí jako politických tvoru Aristoteles vychází od státu: lidé jsou tak součástmi státu [1253a19 nn.] a náleží státu [l337a27 nn.]. Soukromé zájmy občanů jsou podřízeny veřejnému dobru. Z toho sice nevyplývá, že zákonodárce má oprávnění určovat jakoukoli občanovu aktivitu, ale je možné si to myslet.
Aristotelovi občané jsou samozřejmě svobodní lidé. Ale jejich svoboda není demokratickým ideálem "dělání toho, co chci" [I 3 17a40 nn.]. K takovému ideálu Aristoteles nechová žádné sympatie. Aristotelova svoboda je jednoduše opak otroctví: občané nejsou otroci, nejsou vlastněni (dokonce ani státem ne), jsou svobodní. Je blahobyt s takto vybledlou svobodou slučitelný? Stručné poznámky o lidském štěstí v Politice explicitně odkazují k delším pojednáním v Aristotelově Etice. Ale jak v Eudemově, tak v Nikomachově Etice trvá Aristoteles na tom, že dobrý člověk musí být autonomní, musí sám provádět vlastní volbu a podle ní jednat. Není jasné, do jaké míry je tento ušlechtilý pohled slučitelný s autoritářstvím Politiky.
Aristotelova politická filosofie je v některých částech odpudivá i bizarní. Mimoto jsou v ní určité překvapivé pasáže. Aristoteles žil v době hlubokých politických změn, během nichž tradiční malé městské státy, žárlivé na svou autonomii a spojující se jen v krizových okamžicích, postupně kapitulovaly před expanzí Makedonské říše. Aristoteles měl k makedonskému dvoru silné vazby a navíc byl v podstatě bezdomovec: celý svůj život byl někde usedlým cizincem či "přistěhovalcem" bez nároku na účast v politickém životě státu, ve kterém žil. I když byl sám přistěhovalec, trval na tom, že nejlépe je čl~věku žít jako občan. Ačkoli byl přítelem králÚ, považoval království za nežádoucí.
Byl svědkem rÚstu makedonské moci, a odmítal říši jako degenerovanou formu politického sdružení. Je-li Aristotelova politická teorie utvářena a také omezována historickými podmínkami doby, není příliš závislá na okolnostech jeho vlastního politického postavení.
Díky své historické a empirické stránce je Politika ústředním textem pro studenty antické historie, díky své stránce analytické a teoretické je považována za klasické dílo politické teorie. Je to však právě cizinecká povaha Aristotelova myšlení, co z Politiky stále dělá fascinující a živý text. JB Odkazy
Všechny odkazy v hranatých závorkách patří Aristotelově Politice. Velké římské číslice označují knihu a malé římské číslice kapitolu (např. IV,iii odkazuje k třetí kapitole čtvrtého dílu Politiky). Kde je nutný přesnější odkaz, je použit standardní "Bekker system", běžně používaný vědci v poznámkách většiny překladů a textů.
Aristoteles: Politika, přel. A. Kříž, Praha: Jan Laichter,1939.
literatura
Barnes, J.: Aristotle. Oxford: Oxford University Press,1982.
Mulgan, R.G.: Aristotle's Political Theory. Oxford: Oxford University Press, 1977.