občanství Věc zásadního praktického zájmu řeckých městských státÍ!, a proto aktuální zájem klasických politických teoretiků. Malé státy, sužované vnitřními spory mezi bohatými a chudými a stálými válkami se svými sousedy, hledaly recept na společenský mír: Je bezpečnější moc soustředit v malém počtu rukou, nebo ji rozptýlit? Je bezpečnější usnadnit nebo ztížit získání občanství cizincům? Na základě zkušenosti Athén s krutovládou třiceti tyranů i s vratkou demokracií, která odsoudila k smrti svého učitele SOKRATA, se PLATÓN snažil tyto otázky obejít návrhem absolutní autority Strážců nebo "králů-filosofů". ARISTOTELES ale problém občanství znovu postavil do středu diskuse. Politická autorita byla podle Aristotela zřetelná a rozlišitelná, protože byla autoritou držitelů úřadÍ!, uplatňujících moc vůči občanům podle ústavních norem. Jednalo se tady o autoritu smluvní, omezenou, na rozdíl od přirozené autority manžela vzhledem k manželce či absolutní autority pána vzhledem k otrokovi. Před zákonem si byli občané rovni bez ohledu na to, že jeden je chudý a druhý bohatý nebo že někdo právě zastává nějaký úřad. V celku bylo podle Aristotela široké rozšíření občanství moudré do té míry, v níž byli všichni, kdo občanství obdrželi, v rozumné míře zámožní a nebyli v pokušení využít svého politického postavení k obohacování.
Občanství ale nemohli v Aristotelově pojetí získat ti, kdo nebyli z důvodu nedostatku volného času s to porozumět politickým otázkám, ti, jejichž zaměstnání bylo mechanické a omezené, a ženy, jejichž místo bylo v domácnosti, a ne na agoře. Občanství nebylo možné v Persii a v severním chladném klimatu, protože zde nebyla možná politika: extrémní horka činila lidi netečnými a svolnými k despotismu, extrémní chlad nutil k trávení času doma kvůli prostému přežití. Aristoteles dále tvrdil, že přílišný počet občanů také není možný, aby stát nepřestal být státem: více než deset tisíc občanů už je příliš mnoho, aby se mohli navzájem znát a cítit se spřízněni.
Aristotelovo pojetí občanství předpokládalo, že kritickým problémem je zajištění stabilní vlády podléhající zákonu. Vycházelo z domněnky, že každý člověk touží zastávat politický úřad, a zaměřilo se na zkoumání, jaký druh lidí se může o úřad ucházet, aniž by to vyvolalo občanský svár. Život v polis byl podle Aristotela nejvyšší dobro tohoto světa, jaké se může člověku dostat, a znamenitost dobrého občana byla součástí lidské dokonalosti. Rozpad řeckých městských států, vzestup řecké a římské říše a intelektuální převaha křesťanství obrátily pozornost filosofii do nitra nebo k posmrtnému životu. Lidé byli chápáni jako občané celého světa nebo Boží obce, a světské občanství nebylo pro dobrý život podstatné. Obnovu klasického přístupu nelze přesně datovat. A však to, co oživila renesanční Evropa, bylo více římské než aristotelské. Hrdiny MACHlAVELLIHO reflexe o historii římské republiky byli římští občané, neboť jejich virtu zakládala římskou velikost.
Machiavelli stavěl proti sobě nestabilitu a zranitelnost Florencie a stabilitu Říma, a ptal se, jak je možné, že si Řím tak dlouho udržel svou svobodu - podstatnou částí jeho odpovědi byla právě virtujeho občanů. Římská svoboda měla dva aspekty: nezranitelnost vzhledem k útokům ze strany jiných států a absenci vnitřní tyranie ze strany jedince nebo třídy. Vklad občanské virtu spočíval v sebeukáznění, patriotismu, jednoduché zbožnosti a vůli dát přednost obecnému dobru před soukromými zájmy (viz REPUBLIKANISMUS).
Ačkoli Hobbes ideály klasického republikanismu znevažoval a Locke ignoroval, staly se problémy občanské ctnosti předmětem diskuse řady autorů od šestnáctého až do devatenáctého století. Tato diskuse se týkala minulosti - římská republika byla vnímána jako politický ideál, a navzdory MANDEVILLOVÝM výkladÍ!m v Bajce o včelách (1714), že "soukromé neřesti" přinášejí "veřejný prospěch", přicházeli obdivovatelé římského ideálu na chuť pojmÍ!m positivních ctností obchodní a individualistické společnosti nastupující v západní Evropě jen pozvolna. Ještě v roce 1762 se ROUSSEAU ve svém spise O společenské smlouvě stavěl zjevně nepřátelsky ke složitosti, přepychu a individualismu osmnáctého století a výraz politického ideálu spatřoval ve Spartě a Římě.
To, co Rousseau u ŘímanÍ! obdivoval, nebyly jejich válečné schopnosti, ale jednoduchost života, přímost ve veřejných záležitostech a schopnost si vládnout. Je diskutabilní, zda si myslel, že je možné předělat Francouze osmnáctého století na římské občany, ale na přelomu osmnáctého a devatenáctého století už bylo jasné, že něco takového možné není. O osmnáct let později si Benjamin CONSTANT v Eseji o svobodě předků ve srovnání se svobodou moderních lidí vzal poučení z neúspěšného pokusu francouzské revoluce ozdravit republikánské ctnosti: antické občanství a svobody byly politické a participační, vyžadovaly strohost a jednoduchost a byly možné pouze v malých válečnických státech. Moderní SVOBODA je spíše svobodou soukromé osoby než svobodou občana a znamená současně svobodu od politiky i svobodu v politice. Moderní člověk sice cosi ztratil, ale mnoho i získal například prosperitu, individualitu a mír.
Znovu zrození rozpravy o občanství na sebe nenechalo dlouho čekat. Pomalé ale nezadržitelné rozšiřování volebního práva v devatenáctém století znamenalo rozšíření formálního občanství na lidi "ekonomicky závislé", tedy na lidi zaměstnané druhými. Otázka zněla, zda jejich občanství mÚže být více než jen formální. MARX, který vnímal rozdíly mezi politickým a ekonomickým či mezi soukromým a veřejným životem jako aspekt odcizení v třídně rozdělené společnosti, předpovídal socialistickou podobu prumyslové a společenské samovlády, jež by smířila řecký ideál občanské účasti s moderním smyslem pro individualitu a ekonomickým blahobytem.
Předpokladem tohoto ideálu byla revoluční změna. Oproti tomu novohegelovci a jejich pokračovatelé se domnívali, že propast mezi ideály universálního občanství a realitou chudoby a závislosti by mohly překlenout reformy. Podobný impuls nacházíme u DURKHEIMA v jeho práci Profesionální etika a občanská morálka. Problém byl spatřován ve stírání třídních rozdílů a vtažení obyčejných lidí do rozhodování o všech aspektech společnosti. Odtud vyplýval požadavek na dva druhy změn ze strany státu:
první ve směru vytvoření prospívajícího a blahobytného státu, druhý ve směru rozšíření prumyslové samosprávy. Nejznámějším pokusem, spojujícím útok blahobytného státu proti chudobě s ideály "plného občanství" pro všechny, je esej T. H. Marshalla Občanství a společenská třída (Citizenship and Social Class). AR

odkazy
Marshall, T.H.: Citizenship and the Social Class. V: Sociology at the Crossroads, and the other amys. Londýn: Heinemann, 1963.