svoboda "Svobodo, jaké zločiny byly spáchány ve tvém jménu!" zvolala madame Rolandová, když vrcholil teror francouzské revoluce. Názor na nebezpečí cesty za svobodou zastávaný madame Rolandovou je značně rozšířený, ale žádná analýza její podstaty nebo její hodnoty není pojímána jednomyslně. Někdy se tvrdí, že svoboda se analýze vzpírá, prot6že je - spolu se spravedlností a demokracií - "esenciálně sporným pojmem". Nikdo nemÚže popřít, že svoboda je dobro, avšak mezi těmi, kdo se nás snaží přesvědčit, abychom přijali jimi upřednostňované pojetí, se odehrává nekonečná a bezvýchodná bitva.
To je samozřejmě poněkud přehnané tvrzení - vždyť mnoho autorů se domnívalo, že je celkem jasné, co svoboda znamená, ale to, co lidstvo potřebuje, není ani tak svoboda, ale řád, vedení a osvícení. Tomuto pohledu se dostalo první "filosofické" obhajoby v PLATÓNOVĚ Ústavě. Podle Platóna je politická svoboda cílem demokracií a rovná se více či méně naprosté absenci řízení činností jedinců či lidu jako celku. Vede k vládě demagogÚ, kteří se pak hladce etablují jako tyrani uplatňující absolutní a svévolnou moc nad svými poddanými. Platónovo postavení otce západní filosofie se potvrzuje tím, jak spojil toto nepřátelství vůči politické svobodě s obhajobou názoru, že pouze ctnostný čin je plně dobrovolný, což je tvrzení, které se ukázalo být trvale přitažlivé pro zastánce vnitřní, morální svobody.
HOBBES nesdílel Platónovu víru ve vládu "filosofů-králů", ale souhlasil s tím, že to, co lidé potřebují, je řád, a chtějí-li ho dosáhnout, musí se zříci neužitečné svobody přirozeného stavu. Tato svoboda dělat cokoliv, dokonce se zraňovat či zabíjet se navzájem, zdá-li se to nezbytné, je jistě nepotřebná, protože uplatňování svobody jednoho každého člověka je v rozporu s uplatněním svobody člověka jiného. Hobbesovy názory se staly samozřejmostí v pozdějším konzervativním myšlení a jeho úvahách o státu. Přehnaný výraz obdržely v de MAISTREOVĚ útoku proti francouzským filosofům, kteří podle něj odvázali ze řetězu divokou šelmu, když hledali svobodu pro obyčejného člověka. Počínaje de Maistrem je charakteristickým rysem evropské pravice a jejího nesmiřitelného nepřátelství k francouzské revoluci filosofie řádu a kázně. Na Rousseauovo zvolání: "Člověk se rodí svobodný, a přesto je všude v okovech!" tento skeptický konzervatismus vždy odpovídal: "Nikoli, člověk se rodí v podřízení a stane se šíleným a nebezpečným, bude-li osvobozen od poslušnosti vůči stanovené autoritě." Z toho neplyne, že pro tyto autory nemá svoboda žádnou hodnotu. Hobbes se usilovně snažil rozlišit mezi dvěma pohledy na svobodu. Jedním z nich (tím chybným) byl klasický názor, že svoboda je otázkou politické samovlády, a že pouze lidová republika může být svobodná. Takové pojetí zastával MACHlAVELLI a někdy MILTON. Hobbes byl přesvědčen, že jakmile byla jednou ustanovena instituce vlády, svoboda pak byla věcí "mlčení zákonů" a spočívala ve "zproštění služby obecnému dobru". Není podstatné, byla-li formou vlády monarchie, aristokracie či demokracie; čím více jsme ponecháni sami sobě, tím jsme svobodnější. Částečně to předjímalo CONSTANTOVO rozlišení mezi "svobodou starých Řeků a Římanů" a "svobodou moderních národů". Hobbesovo pojetí svobody je zajisté pojetí moderní politické svobody, avšak tam, kde Constant měl za to, že samovláda je formou svobody, byť i nevhodnou pro moderní svět, Hobbes popíral, ž~ by vůbec o formu svobody šlo.
Hobbesův pohled na politickou svobodu, ztotožňující ji s nebráněním, se často označuje jako "negativní" svoboda (svoboda od něčeho), aby byla odlišena od teorií, které ztotožňují svobodu s nějakou formou positivní svobody k něčemu či svobody něco dělat. Locus classicus tohoto rozlišení je Berlinovo dílo Dvojí pojetí svobody z roku 1957. Zatímco "negativní" teorii svobody lze jednoduše vysvětlit - moje svoboda je otázkou rozsahu věcí, jež mohu dělat, aniž by mi v tom bylo bráněno nebo bych byl trestán ostatními - stejně jednoduché pojetí positivní svobody - jsem svobodný, jsem-li pánem svých vlastních činů - skrývá jen zdánlivě zásadní problém. To ukazují tři známé positivní teorie.
Stoická teorie svobody tvrdila, že otrok může být stejně svobodný jako císař na trůnu. To bylo zjevně paradoxní, protože legální pozice otroka byla paradigmatem nesvobody a otrok měl pána v tom nejpřímějším smyslu. Stoická odpověď zněla, že bez ohledu na to, co pán vyžaduje od otroka, je vždy na otrokovi, jestli vyhoví, či ne. Volba je vždy na jeho straně, i když by to byla volba mezi tím, že vyhoví, nebo se nechá ubít k smrti. Do této teorie spadá doktrina apatheie idea, že bychom si měli pěstovat schopnost nic necítit. Nesnaží se učinit otroka spokojeného se svou bezmocností, ale připomíná nám, že nebojíme-li se ničeho, jsme-li imunní vůči hrozbám a zastrašování, nemůžeme být k ničemu přinuceni a nikdy nepotřebujeme spolupracovat, pokud si to sami nezvolíme.
Stoická teorie opovrhuje zdravým rozumem: mít volbu pouze mezi ponižující poslušností a bolestivou smrtí těžko může znamenat být "svobodný". Je to však veškerá volba, kterou otrok má; trvat na tom, že i přesto je to on, kdo rozhoduje, zda poslech~ . ne či ne, znamená opomíjet, že to, z čeho si může vybrat, bylo natolik zúženo, že to představuje popření "svobody". , Druhá positivní doktrína má svůj počátek u Platóna a později byla zastávána KANTEM a mnoha dalšími idealisty. Podle ní jednáme dobrovolně pouze tehdy, když jednáme správně. Cílem všech lidí je činit dobro, a nečiní-li tak, je to výsledkem omylu či vlivu vášně; žádný jiný čin než ctnostný není tudíž svobodný. U Platóna se toto tvrzení opírá o teleologický pohled na vesmír, podle něhož má každý z nás správný účel či záměr, za kterým bychom šli, kdybychom byli zcela racionální a správně rozuměli universu; u Kanta se zakládá na tom, k čemu by nás inspirovala zcela zásadová morální vůle. To znamená, že j~me svobodni jenom tehdy, když naše "noumenální" já kontroluje naše já "fenomenálnf'.
Názor, že svoboda spočívá v panství vyššího prvku nad nižším, pochází přinejmenším už od Platóna a je potvrzován sv. Pavlem, sv. Augustinem a dalšími křesťanskými autory. Jeho kritikové mu vyčítají, že je to netolerantní a nebezpečný pohled na svobodu, protože umožňuje těm, kdo o sobě tvrdí, že jsou osvícenější než my, aby nás ovládli jménem našich vyšších já. Může nám to připadat jako otroctví, ale "reálně" je to svoboda. Zde je však nutno říci, že dokonalým liberálem byl přinejmenším Kant. Velmi přesně rozlišoval mezi "vnitřní" svobodou, která tu je pro každého jedince, aby se ji snažil sám pro sebe dosáhnout, a svobodou politickou, jež omezuje účinnost zákona jen na odstraňování překážek, které by stály v cestě jejímu dosažení. Oproti tomu Platón neměl žádné skrupule ohledně možnosti zákona diktovat jedinci morální přesvědčení. Nikdy si nemyslel, že jen nevynucená ctnost je tou ctností, na níž záleží, a proto ani nepředpokládal, že by svoboda byla tímto donucením ohrožena.
Třetím stanoviskem je ROUSSEAUOVO ztotožnění svobody s poslušností vůči zákonům, které sami sobě pfedepíšeme, ne však libovolně, nýbrž ve shodě s OBECNOU VŮLÍ. Podle Rousseaua je základem politického života společenská smlouva rovnající se jednomyslnému souhlasu s tím, že budeme poslouchat zákon postavený proti individuálním skloníJffi. Zákon je platný, když má za cíl obecný zájem, každý z nás je svobodný pouze tehdy, když jsme poslušni zákona. Chceme-li porušit zákony, jež jsme pomáhali utvářet, budeme přinuceni k poslušnosti výkonnou mocí státu, a tak budeme "přinuceni být svobodni". Právě tato představa vyvolává nevoli kritiků positivních teorií svobody. Rousseau však nechává bez vysvětlení, co tím míní, a je možné, že zvolil pouze zavádějící způsob, jak říci, že nemÚžeme očekávat, že budeme svobodni - tedy svobodni od vměšování jiných lidí - pokud nebudeme všichni poslouchat zákon.
Riziko Rousseauova nadšení pro "starověkou" svobodu dobře viděli někteří porevoluční autoři. Constant ve svém zkoumání rozdílu mezi svobodou starých Řeků a ŘímanÚ a svobodou moderních národÚ výslovně staví do kontrastu podmínky řeckých demokratických městských států a Francie v devatenáctém století a zdÚrazňuje, že svoboda řeckých občanÚ se opírala o otroctví na jedné straně a požadavky víceméně stálého válčení na straně druhé. Méně explicitně se o rozdílu mezi starověkými a moderními podmínkami vyjadřovali TOCQUEVILLE a 1. S. MILL, oba však usilovali o uchránění svobody před přemírou demokracie. Názor, že jedinci mají právo na soukromou oblast, v níž mohou jednat a myslet, jak se jim zlíbí, byl zvláště důležitý ve věku všemocného veřejného mínění. I když oba dva značně přitahoyal řecký ideál angažovaného občana, oba s velkou úzkostlivostí hájili negativní svobodu proti despotismu mínění a tyranii většiny.
Novější autoři značným dílem podpořili určitou versi moderního či "negativního" pojetí svobody. Většina z nich zdůrazňovala rozdíl mezi svobodou na straně jedné a hodnotou naší svobody na straně druhé. Na starý problém, zda zbídačený a nemajetný dělník v kapitalistické společnosti mÚže být svobodný, neexistuje jednoduchá odpověď spíše je tomu tak, že dělník není nucen zákonem nebo brutální silou ani k tomu, aby pracoval, ani k tomu, aby nepracoval, ale že tato svoboda má malou hodnotu, víme-li, že musí buď pracovat, nebo hladovět. John RAWLS, který tvrdí, že jedním prvkem spravedlnosti je zásada, že každý by se měl těšit co nejširší svobodě, jež by odpovídala podobné svobodě všech, interpretuje tuto zásadu jako princip maximalizace rovné svobody na základě toho, že tato svoboda má pro každého stejnou hodnotu. To v podstatě znamená, že bychom měli dělat vše, co je v našich silách, abychom zajistili, že i ti nejméně zvýhodnění mohou se svobodou, kterou mají, udělat dost, aby o ni usilovali. Tento názor, jenž znamená něco jako snahu sociálního státu zajistit rovnost příležitostí, je odmítán z jedné strany vyhraněnými libertariány, z druhé pak i nejostřejšími kritiky kapitalismu. Nejčistší libertariáni ztotožňují svobodu s ochranou všech lidí a jejich vlastnictví před znásilňováním jejich přirozených práv (viz LlBERTARIANISMUS).
Námezdní pracovníci jsou svobodni, prodávají-li svou práci výměnou za kapitalistovy peníze, a nesvobodni, pokud jsou nuceni pracovat pro zaměstnavatele, kterého si nevybrali z řad těch, kteří jsou ochotni je zaměstnat. Hranice legitimní svobody jsou stanoveny našimi přirozenými právy a nejlépe jsou chápány ve vlastnickém smyslu. Tedy právo na svobodu je jedním aspektem faktu, že jsem svou vlastní osobou a ne otrokem či částečným otrokem někoho jiného. Naproti tomu jeden proud marxistického myšlení zastával názor, že za kapitalismu jsme všichni otroky kapitálu; uvažování z hlediska vlastnických vztahů tento fakt prozrazuje (viz MARXISMUS). Dělníci jsou kolektivně nuceni pracovat - nebo hladovět - a vlastníci kapitálu jsou nuceni si konkurovat a inovovat - nebo přijít o své bohatství. Nesvoboda každodenního života nakonec musí být vysvětlena větší nesvobodou společnosti tyranizované svými vlastními institucemi. Taková tvrzení lze jen těžko stručně vyjádřit, natož analyzovat. Stojí však za to poznamenat, že nemohou být kritizována jen z čistě pojmových důvodů, tedy trváním na tom, že to, čerm Marx říká svoboda - tj. racionální kontrola společnosti nad svými výrobními aktivitami - svobodou není.
Nejobecnější poučení vyplývající z pojmové analýzy svobody je, že jelikož svoboda doslova "znamená" jen málo víc než "nepřítomnost překážení, kontroly a ovládání", byly všechny teorie svobody popisem překážek, sil a osob, jež nás nejvýznamněji ovládají. A to platí dokonce i o existencialistických koncepcích lidské situace (viz EXISTENCIALISMUS). Existencialistické spojení svobody s hrozbou úzkosti a jeho hledisko, že svoboda je jakési prokletí, představuje absenci sil či osob, které by nás mohli řídit a ušetřit nás úzkosti z volby, jež tak ale k našemu znepokojení nečiní. Kritika takových teorií vyžaduje mnohem více než pojmovou analýzu svobody. Musí být seriózně zkoumány jako psychologické, společenské a politické teorie a jako takové i kritizovány. AR

odkazy
t Ber]in, I.: Two Concepts of Liberty. V: Four Essays on Líbeny. Oxford: Oxford University Press, ] 969.
literatura
Gray, J., Pelczynski, Z. ed.: Conceptions (!t Líberty in Po/itica/ Phi/osophy. Londýn: Ath]one, ] 984.
Mil!, J. S.: On Líberty. V: The Collected Worh oj John Stuart Mil/. sv. XVIII. Toronto: University af Toronto Press, ]977.