republikanismus Tento pojem je definován jako opak monarchismu. Zatímco tradiční král má osobní moc nad svými poddanými a vládne svému království jako osobní državě, vláda republiky je v zásadě společnou záležitostí všech občanů, je věcí veřejnou (res publica) a občané ji provádějí ve prospěch všech.
I když monarchie byla v průběhu dějin standardem, republikánské myšlenky se objevovaly v evropském politickém myšlení již od dob městských států antického Řecka.
Teprve v Římě se však republika stala ústředním aspektem ideologie. Řečníci, satirikové a historici udělali z římské republiky, v protikladu k osobní vládě králů a později císařů, mýtu s spojující vojenskou slávu, svobodu a ctnost. "Svoboda" v tomto kontextu znamenala zbavení se zvůle a moci tyranů a právo občanů spravovat si své vlastní záležitosti účastí na vládě (viz OBČANSTVÍ). "Ctnost" znamenala vlastenectví a veřejného ducha, hrdinství a ochotu postavit veřejné bl$o nad osobní zájem nebo zájem rodiny. Příkladem jsou hrdinové Plutarchových a Liviových dějin.
Mnoho republikánů, jako například Sallustius, připisuje římskou svobodu ctnosti jeho občanů a ztrátu této svobody zkaženosti zpÚsobené blahobytem. Jiní nabízeli spíše ústavní vysvětlení úspěchu republiky a poukazují na složitost římského politického systému. Myšlence smíšeného uspořádání, která se poprvé objevila v PLATÓNOVÝCH Zákonech a kterou dále rozvinul ARISTOTELES, dal nejpůsobivější podobu POLYmos, který tvrdil, že formy vlády se mění jedna v druhou v nekonečném cyklu nerovnováhy a tento pohyb se může zastavit jen vytvořením rovnováhy mezi jednotlivými prvky tohoto cyklu. Řím proto vděčí za svou velikost rovnováze mezi prvkem monarchie, aristokracie a demokracie: tato víra se stala podstatnou součástí klasického republikanismu.
Poté, co byly tyto myšlenky na mnoho století zastíněny ideou křesťanské monarchie, se republikánství znovu objevilo na konci středověku v městských státech severní Itálie. Jeho zastánci vycházeli z několika různých teoretických zdrojů: MARSILIUS Z PADOVY použil aristotelovských pojmů k vytvoření radikálního argumentu na podporu lidové svrchovanosti. Právníci Bartolus a Baldus naopak ukázali, že monarchická struktura ŘÍMSKÉHO PRÁVA může být využita pro republikánské účely, pokud bude město považováno za sibi princeps, právně svrchovaný útvar na svém vlastním území. A především florentští humanisté aplikovali mýtu s římské republiky na své vlastní podmínky, když prohlašovali, že nejvyšším politickým ideálem je občanská svoboda v samosprávné republice (viz RENESANČNÍ POLITICKÉ MYŠLENÍ).
Renesanční republikanismus byl však VÍrou vzniklou ve stále temnějších dobách, kdy italská města jedno po druhém podléhala knížecí vládě. Na počátku šestnáctého století se už zdálo jasné, že republikánská svoboda je vzácný a křehký artefakt, který snadno zničí první otočení kola štěstěny. Florentští myslitelé, tváří v tvář problému zabezpečení občanské svobody, zdůrazňovali dva doplňující se principy, jeden moralistický a druhý ústavní. MACHlAVELLI a Guicciardini se shodovali v tom, že stabilní republika nemůže existovat bez občanské ctnosti. Občané musí veřejné blaho nadřadit svým soukromým zájmům, zejména získávání majetku, musí se přestat dohadovat kvůli stranickému přesvědčení, musí být připraveni osobně bojovat za svou vlast a neponechávat její ochranu na žoldácích. Vlastenectví, udržované stálou účastí na veřejném životě, se musí stát jejích náboženstvím, kterému dají přednost před křesťanstvím.
Současně s důrazem na občanskou ctnost zdůrazňovali republikánští myslitelé moudrý ústavní mechanismus. Mnoho republikánů, například Giannotti, připisovali trvalý úspěch a stabilitu Benátek jejich ústavě, v níž kombinace dóžete, senátu a rady lze vykládat jako klasickou směs prvků monarchie, aristokracie a demokracie. Machiavelli, kterého více přitahoval neklidný Řím než nehybné Benátky, tvrdil, že napětí mezi patriciji a lidem by v dynamickém systému mohlo přispívat k velikosti celku.
Po pádu florentské republiky v roce 1530 se republikánské myšlenky na dvě století stáhly do podzemního proudu evropského politického myšlení a byly překryty zájmem o vztahy mezi králem a jeho poddanými. Během anglické občanské války vytvořil HARRINGTON republikánskou utopii, Oceánii (1656), která vyjadřovala velkou víru ve schopnost institucí zajistit svobodu a přizpůsobila klasické smíšené uspořádání tehdejším podmínkám. Harringtonův vliv byl částečně odpovědný i za zvláštní "polorepublikánství" většiny anglických politických myslitelů osmnáctého století. "Vlastenečtí" myslitelé chápali tehdejší politiku v klasické podobě, koruna v parlamentu pro ně představovala smíšené uspořádání, svobodní obyvatelé hrabství římské občany a dvůr a národní dluh přepych a korupci, která příslovečně zničila všechny svobodné státy. Navzdory tradičnímu předpokladu, že republikánská vláda je vhodná jen pro malé státy, přítomnost těchto pojmÚ znamenala pro americké revolucionáře snadnější cestu k názoru, že právě republika je řešením jejich problémÚ.
Změna měřítka je jednou ze změn, které se v republikánské ideologii udály během americké a francouzské revoluce. S tím, jak republikáni přestávali přemýšlet v intencích městských států a začali pomýšlet na samovládu národÚ, byla myšlenka přímé politické účasti všech občanů, kteří by se v úřadech střídali, nahrazena myšlenkou REPREZENTACE, zastupování vúle lidu Ci když, paradoxně, takto reprezentovaní lidé byli obdařeni neomezenou svrchovaností, která byla dříve výsadou pouze králÚ). Jinou významnou změnou bylo nahrazení klasického pesimismu moderním optimismem. Až dosud byly republiky považovány za vzácná vybočení z toku monarchií, možná jenom za zvláštních okolností a bez dlouhého trvání. Úspěch v Americe však znamenal, že republika se pro krále nyní stala universální hrozbou. A zatímco klasičtí republikáni uvažovali o dějinách v intencích uzavřených cyklÚ, jejich následovníci věřili v osvícený pokrok, který (jak například věřil Tom PAINE) současně podkopává krále i církve. Tato víra byla tak silná, že ji nemohla zničit ani porážka francouzské revoluce. Ironií je, že sám pesimistický ROUSSEAU, v jistém smyslu poslední opravdu klasický republikán, se stal prorokem nové světské víry, slibující šťastnou budoucnost OBECNÉ VŮLI svrchovaného lidu. Stejně jako jejich klasičtí předchúdci se i republikáni revoluční éry lišili v dÚrazu kladeném na ctnost nebo instituce při zajišťování svobody. Francouzský republikanismus, který vychází z Rousseaua, je moralistického zabarvení. Pro Robespierra a Saint-Justa, kteří se považovali za klasiky a hodně mluvili o ctnosti a oddanosti vlasti, byla svoboda jevem positivním, zaměřeným spíše k veřejnému životu než k individualismu. I TOCQUEVILLE, který o padesát let později chladně srovnával klasické ideály s americkou skutečností, stále viděl ponoření do soukromého života jako nebezpečí pro republikánskou svobodu, a veřejného ducha občanské účasti jako odstranění tohoto nebezpečí.
Na konci osmnáctého století však republikanismus nabyl také buržoasnějších a instrumentálnějších podob, které potlačovaly potřebu hrdinského vlastenectví a stavěly na staré tradici institucionální kontroly politické rovnováhy. MADISON hájil novou ústavu Spojených států, která do značné míry vycházela z republikánské teorie smíšené vlády, a tvrdil, že snažit se o jednotu mezi občany je utopie. Boji stran, který tak často ničil republiky, se lze vyhnout jedině vytvořením institucí, aby se protikladné zájmy mohly navzájem kontrolovat. Podobně BENTHAM a jeho následovníci, kteří měli ještě méně úcty k tradici občanské ctnosti, považovali republiku jenom za obchodnické vyřešení problémů s vládou. Považujíce vlastní zájem politického člověka za samozřejmý, tvrdili, že jakýkoliv druh nezodpovědné moci je nebezpečný, a že dobrou vládu lze zajistit jen volitelností držitelů moci a trvalým dohledem ze strany voličů.
V devatenáctém století zůstalo republikánství ideálem, za který je třeba proti tradičním monarchiím bojovat. Ve dvacátém století v podstatě zmizelo z politických debat, částečně proto, že víceméně neexistují staré typy monarchií, proti kterým by bylo třeba bojovat, ale také proto, že antické pojetí svobodné republiky, v níž má účast na veřejném životě přednost před soukromým životem jednotlivce, není přitažlivé pro liberály, kteří mají negativnější a individualističtější představy o svobodě. V nedávné době však oživila klasické republikánské ideály Hannah ARENDTOVÁ, zejména pojetím SVOBODY jako spíše veřejné než soukromé záležitosti. Obecně se klasická republikánská témata vracejí díky novému pesimismu politologů a obnovenému důrazu na význam politické kultury v udržení svobody ~eřejného života, který oživuje myšlenky křehkosti republiky a potřeby ctnosti. MEC

literatura
Skinner, Q.: The Foundatiom' (Jť Modem Political Thought, sv. I: The Renaissance. Cambridge: Cambridge University Press, 1978.