Sokrates (469-399 př. Kr.). Řecký filosof. "Toto obvinění a přísežné prohlášení vyslovuje Meletos, syn Meleta z Pitthosu, proti Sokratovi, synovi Sofroniska z Alopeky: Sokrates činí zle, když neuznává bohy, které uznává město, a zavádí bohy nové. Také se proviňuje sváděním mladých mužů z pravé cesty. Požadovaný trest je smrt." (Diogenés, Životopisy slavných filosofů) Sokrates z Athén byl souzen a odsouzen k smrti porotou složenou z jeho spoluobčanů v roce 399 př. Kr. Tehdy stejně jako dnes panoval názor, že obvinění bylo velmi nejasné a náboženský prvek v něm byl vymyšlený. Sokrates byl odsouzen k smrti kvůli své filosofické aktivitě, která nebyla populární. Abychom použili jeho vlastního přirovnání, Athéňané zabili skřečka, který je rozčiloval tím, že všechno zpochybňoval a vyžadoval, aby lidé obhajovali svoji víru (Obrana Sokratova, 30d-3Ia). A přece byly Athény demokracií, která se pyšnila svou tolerancí; Sokratův osud, podobně jako jeho myšlenky, vyvolává nezodpovězené . otázky o hrozbě, kterou pro stát znamenají intelektuálové, a vede k nejrozmanitějším interpretacím jeho života a významu. Standardní názory jsou převážně velmi zjednodušující: Sokrates je považován jak za individualistického liberála (viz POPPER), tak za autoritativního reakcionáře (viz Wood a Wood). Dmhý názor spočívá na nepochybném faktu, že ovlivnil řadu aristokratů, kteří vedli spiknutí proti demokracii. A však o Sokratových osobních postojích toho víme velmi málo, a dokonce i jeho společenské postavení je nejasné (jeho otec byl kameník, ale existují náznaky, že se mu zpočátku dařilo velmi dobře, i když zemřel v chudobě). Jeho osobní život je skryt pod nánosy pozdější hagiografie, a protože sám nic nenapsal, musíme rekonstruovat jeho myšlenky z Xenofóna a raných PLATóNOVÝCH dialogů. Xenofón představuje Sokrata jako konvenčního myslitele, pouze Platón vysvětluje, proč mohl být považován za intelektuální hrozbu.
Sokrates v Platónově versi neustále trvá na tom, že politická moudrost je dovednost; jako jakákoliv jiná dovednost vyžaduje intelektuální pochopení toho, co člověk dělá, a schopnost tuto dovednost vyučovat. Politiku své doby pova~uje ve dvou směrech za špatnou: za prvé, důležitá rozhodnutí jsou činěna na základě rozhodnutí většiny, ačkoliv většina nemá čas ani možnost intelektuálního uchopení problému. Za dmhé, dokonce i političtí vůdci jsou závislí na volební podpoře většiny; ačkoliv město vyžaduje intelektuální kvalifikaci od svých lékařů a architektů, moc politiků nezávisí na vědomostech, ale pouze na tom, jaký udělají dojem na veřejnost. Sokrates je často zpodobňován, jak ukazuje nedostatek intelektuálního zázemí významných politických osobností, čímž zrazuje talentované mladé muže od politické dráhy. Ublíží jen sobě, tvrdí Sokrates, i dmhým, dokud neprozkoumají sami sebe a přísným filosofickým prověřením svých politických názoru nedosáhnou alespoň toho, čeho dosáhl on, Sokrates: vědomí své vlastní nevědomosti. Praktická zkušenost bez pořádného intelektuálního zázemí brání člověku, aby se stal politikem v pravém sokratovském smyslu: tedy osobou s dostatečnými znalostmi, schopnou kompetentního přístupu k politickým záležitostem. Odtud pochází vědomě provokativní prohlášení (Gorgias 473c-474a, 521d), že Sokrates, který neznal ani správný postup vedení schůze, byl jediným pravým athénským politikem.
Tento dÍ1raz na filosofický základ vědomostí podrývá tvrzení, že demokracie je účinnou či správnou metodou vlády; zde můžeme najít zdroje Platónova trvání na tom, že politická moc by měla náležet těm, kdo mají potřebné vědomosti. Pokud jde však o to, zda a jak lze dosáhnout takových vědomostí, bývá Sokrates popisován jako aporetik. Jsou-li vědomosti tak dÍ11ežité, svoboda diskuse a jednání nemá žádnou cenu; Sokrates nemá nic než hořkou kritiku pro athénské svobody: v Menexenovi satirizuje jejich nejslavnější antickou obranu, Perikleovu pohřební řeč v Thukydidovi; v Gorgiovi kritizuje athénské politiky za to, že prý vytvářejí jen "veteš" vnější prosperity a okázalosti (Gorgias 517-19). Dává přednost přísné oligarchii Sparty a Kréty, kde jsou za důležitější považovány morální vzdělání a kázeň. Přesto však Sokrates plnil všechny své občanské povinnosti včetně služby v armádě.
A v dialogu Kritón, když je mu nabídnuto, že se může vyhnout rozsudku, konstatuje, že po něm athénské zákony žádají, aby se mu podřídil, a také se mu podřizuje. To bychom neočekávali. A ještě je tu další známý problém: jak smířit Kritóna s Obranou Sokrata, ve které (29c-d) trvá na plnění bohem mu uložené povinnosti filosofovat, i když mu soud nařizuje, aby přestal. V tomto bodě se vědci značně liší. A však ať již Kritón zapadá do Sokratovy filosofie nebo ne, představuje řadu klíčových charakteristik politické poslušnosti:

(1) Stát je přirovnáván k otci; občané jsou státu povinni poslušností jak kvůli výhodám, které jim poskytuje, tak kvÍ1li přirozenému a nezvolenému faktu závislosti.
(2) Vztah občana a státu je asymetrický stejně jako vztah dítěte k otci a otroka k pánu; člověk nesmí oplácet ránu ranou, ale musí se smířit s nerovným zacházením.
(3) Žít ve městě, které člověk může opustit, ale nečiní tak, znamená tichý souhlas s jeho zákony.
(4) Neposlušnost jakéhokoliv zákona pramení z ducha neposlušnosti vůči systému zákonů jako celku.

Chápeme, proč Sokrates považoval tyto nároky v ideálních podmínkách za ospravedlnitelné; hádankou však zůstává, proč se domníval, že athénské zákony jsou oprávněné tyto nároky stavět. JEA

odkazy
Diogenés, L: Životopisy slavných filosofů II. Praha. 1964.
Platón: Obrana Sokrata, KritÓlI, Chnnnidés, úlchés, Protagoras, Menexenm; Gorgias, Alkibiadés, Milovníci, přel. F. Novotný. Praha: OIKOYMENH, 1992-96. Popp
er, K.: Otevřená ~polečllost a její nepI'átelé, sv. I. Praha: OIKOYMENH, 1994.
Wood, E.M., Wood. N.: Class Ideology and Ancient Political Theory. Oxford: Blackwell, 1978.