rovnost Do oblasti politického myšlení vstupují zejména dvě užití pojmu rovnost. První je základní a popisuje lidi jako sobě rovné bytosti. Druhý případ je rovnost distribuční, jež obhajuje rovnější rozdělování ekonomických výdobytků, společenských příležitostí nebo politické moci mezi lidmi. Rovnostářské teorie obecně apelují na základní význam rovnosti, aby napomohly rovnosti distribuční.

Základní rovnost
Zdá se, že výrok "všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni", konstatuje fakt o lidské situaci. K jakým faktům se však toto tvrzení vztahuje? Jistě ne k rovnosti v nějakém měřitelném smyslu - jako je stejná výška či váha. Ani ne k rovnosti ve společensky významnějším a méně exaktním smyslu jako rovné fysické, duševní či morální způsobilosti. Lidé si nejsou, alespoň pokud víme, rovni v žádném z těchto ohledů. Přijatelnější, podle některých však nic neříkající, je tvrzení, že všichni lidé jsou si rovni na základě toho, že jsou lidskými bytostmi, a ne rostlinami či nižšími živočichy. Tvrzení není prázdné, pokud implikuje, že způsoby, jimiž se lidé navzájem podobají, jsou relevantní pro politiku. Když teoretikové přirozených práv prohlašují, že lidé jsou obdařeni schopností rozumět svým právům a povinnostem, zavádějí předpoklad proti paternalistické vládě. Utilitární tvrzení, že všechny lidské bytosti sdílejí podobnou schopnost k prožitku potěšení i bolesti, vede k podpoře zásady, že každého je nutno brát jako jednu osobu a nikoho jako více než jednoho. Podle kantovského požadavku mají všichni lidé společnou důstojnost díky tomu, že jednají morálně, že jsou schopni užívat svého rozumu k formulaci morálních zákonů a podřídit se jim; toto pojetí ústí v maximu, že k lidem by se mělo přistupovat jako k cílům, ne pouze jako k prostředkílm.
Kritikové rovnosti poukazují na nemožnost vyvodit z faktu, že všichni lidé jsou si rovni, závěr, že by se ke všem lidem mělo přistupovat stejně. Avšak základní požadavky na lidskou rovnost se nezakládají na faktech v nějakém přímočarém smyslu. Říci, že lidé jsou si rovni - díky své racionalitě, citům či důstojnosti - je již hodnocením, protože tvrdí, že sdílená lidská charakteristika je politicky významnější než jiné zjevné rozdíly. "Protože lidé jsou lidé," dokazoval R. H. TAWNEY, "společenské instituce... by měly být plánovány v co největší míře ke zdůraznění a upevnění nikoli... odlišností, jež je rozdělují, ale společné lidskosti, jež je spojuje." (Equality, s.49) Na požadavky rovnosti, jaké vznáší Tawney, lze lépe pohlížet jako na úsudky než na empirická fakta o lidské situaci. Jsou-li požadavky rovnosti už částečně normativní, pak se rovnostáři mohou vyhnout problému ,je - měl by". Nemohou se však vyhnout výběru a obhajobě teoretického rámce, v němž požadavky základní rovnosti získávají na politickém významu. Několik z historicky a filosoficky vlivnějších systémů je stručně nastíněno níže.

Relevantní důvody
Podle ARISTOTELA je spravedlnost formou rovnosti. "Osoby, které jsou si rovny, by měly mít přiděleny stejné věci... Ale rovní a nerovní v čem?" (Politika, 1282b) Aristoteles rozlišuje relevantní a irelevantní důvody pro přidělování a určování ctnosti, která si zaslouží zvláštní dobro. Talentovaní flétnisté si zaslouží flétny, i když nepocházejí z dobrých rodin ani nejsou krásnými lidmi. Současní rovnostáři rozšiřují logiku relevantních důvodů za sféru zásluh až do sféry potřeby. Bernard Williams uvádí, že "vlastním základem pro distribuci zdravotní péče je špatné zdraví"; je "iracionálním stavem věcí", když stejně nemocným lidem není poskytnuta stejná lékařská pomoc (s.128). A však rozdělování zdravotní péče podle zásluhy spíše než podle potřeby by v PLATÓNOVĚ Ústavě nebylo ani iracionální ani nespravedlivé. Lékařská péče by podle Platóna mohla být spravedlivě upřena nemocnému tesaři, jestliže by mu neumožnila dále vykonávat jeho společenskou funkci (Republika, 406c-7a). Logika relevantních důvodů více méně podporuje rovnostářské rozdělování odvislé od naší základní představy lidské rovnosti (viz také SPRAVEDLNOST).

Rovnost příležitostí
Rovvost příležitostí našla svoji první důkladnou teoretickou obhajobu v Platónově Ústavě, kde je vzdělávací systém navržen tak, aby dával stejně nadaným a schopným dětem stejnou šanci získat nerovné společenské pozice. Stejná možnost se často ztotožňuje s nerovnostářským ideálem, protože v ní jde o to, kdo získává vzácnější společenská dobra, a ani ne tak o to, jak rovně či nerovně jsou rozdělována. Je-Ii však mnoho z pozorovaných nerovností mezi lidmi způsobeno spíše výchovou než přirozeností, pak nabývá ideál rovnosti příležitostí radikálně rovnostářské důsledky pro společenské rozdělování. Jsou-li nadání a snaha považovány spíše za zaměnitelnou součást prostředí dítěte než za součást jeho identity, pak z rovnosti příležitostí vyplývá radikální vyrovnání výsledků. Zde jsou hranice dány pouze našimi praktickými znalostmi genetického inženýrství.

Liberální rovnost V extrémním pojetí ohrožuje rovnost příležitostí lidskou svobodu, protože zabraňuje lidem, aby svobodně využívali svých prostředím podmíněných zdrojů, nadání a schopností k dosahování nerovných výsledků. Liberálnější pojetí rovnosti ponechává lidem svobodu usilovat o své vlastní,cíle, i když je sledování těchto cílÚ v rozporu s radikálním vyrovnáním příležitostí. Liberální rovnost, jednoduše řečeno, je stavem věcí, v němž jsou lidé stejně svobodni uskutečňovat své zvolené životní plány. Filosofové obvykle považovaní za liberální se neshodují v tom, co konstituuje rovnost SVOBODY. Libertariáni ztotožňují rovnost svobody s téměř absolutním právem vlashlit majetek a uzavírat smlouvy bez ohledu na rozdělování zdrojů, které je výsledkem takového práva (viz LlBERTARIANISMUS).
Podle Roberta Nozicka podmínky rovné svobody neumožňují, vlastně ve skutečnosti znemožňují, rozdělování lékařské péče nebo příjmů podle potřeby, zásluhy, snahy nebo nějakého jiného "vzorového" principu. Liberální zastánci sociálního státu vycházejí z kritiky, již Anatole France adresoval "majestátní rovnosti zákona, který zakazuje bohatým stejně jako chudým krást chleba a spát pod mostem". Cílem sociální spravedlnosti je podle Johna RAWLSE umožnit, aby i pro nejméně zvýhodněného člena společnosti měla svoboda cenu, nejde-li to jinak, tedy přerozdělováním příjmu a bohatství bohatých a majetných ve prospěch chudých a nemajetných občanů.

Demokratická rovnost
Demokratičtí kritikové sociálního státu se zaměřují na jiný rozměr rovnosti - na možnost občanů podílet se na vládě ve své společnosti jako politicky rovní. ROUSSEAU, klasický zastánce demokratické rovnosti, se zajímalo přerozdělování ekonomických zdrojů především jako o prostředek přerozdělení politické moci mezi občany skrze eliminaci zastupitelské vlády a dostatečné zmenšení společnosti, aby se občané mohli starat o své spoluobčany stejně jako o své vlastní rodiny. Jeho současní žáci se smiřují se skutečností, že moderní společnosti nemohou být tak malé jako Rousseauova Ženeva. Někteří však stále hovoří o radikální decentralizaci politických .institucí jako o prostředku umožnění všem občanům účastnit se přímo na vládě. Jiní obhájci demokratické rovnosti přijímají zastupitelskou vládu, ale hledají ústavní prostředky k tomu, aby byli veřejní úředníci odpovědnější většímu počtu svých voličů. Kritikové uvádějí, že demokratická rovnost může být v rozporu s rovností liberální - demokratické většiny se mohou rozhodnout zbavit menšiny jejich spravedlivého podílu na majetku či společenském prospěchu. Demokraté na to odpo. vídají, že centralizovaný stát, jakkoli rovnostářský ve svém rozdělování ekonomických zisků a služeb, zbavuje většinu občanů dobra politické participace a společenství (viz také DEMOKRACIE).

Socialistická rovnost
Socialistické pojetí rovnosti rozšiřuje demokratickou kritiku sociálního státu z oblasti politické na ekonomickou. Právě tak jako by nemělo mít několik veřejných úředníků moc rozhodovat o politickém osudu všech občanů, nemělo by mít ani několik vlastníkÚ majetku moc rozhodovat o ekonomickém osudu všech pracujících. ,,0 tom, co se týká všech, by měli rozhodovat všichni" - to je jednoduché positivní vyjádření socialistické rovnosti. Avšak podobně jako většina koncepcí rovnosti je i socialistický ideál nejčastěji vyjadřován negativně - jako kritika existujících nerovností. Soukromé vlastnictví průmyslu porušuje socialistickou rovnost, protože umožňuje, aby několik málo lidí mělo podstatný vliv na životy mnoha jiných. Socialistická kritika kapitalismu se opírá o marxistické pojetí člověka jako druhové bytosti, která nachází seberealizaci v tvořivé, společensky hodnotné práci. Zastánci socialistické rovnosti obviňují kapitalismus, že vytváří nerovnosti nejenom v rozdělování bohatství, ale také v uspokojování lidské tvořivosti.
Průmyslová demokracie je obhajována jako prostředek rovněji distribující moc nad produktivní prací. Kritikové socialistické rovnosti často poukazují na problém byrokracie, která umožňuje přežívání odcizené práce ve státních stejně jako v soukromých průmyslových odvětvích. Demokratičtí socialisté na to reagují kombinací ideálu demokratické rovnosti s rovností socialistickou a jsou pro decentralizaci ekonomické i politické moci.

Rovnost pohlaví
Političtí filosofové často uplatňovali požadavky na základní a distribuční rovnost pouze pro mužskou polovinu lidstva. Když LOCKE prohlašoval, že celé "lidstvo" je "rovné a nezávislé", měl za to, že účastníky společenské smlouvy jsou pouze muži. Rousseau, stejně jako Aristoteles, předpokládal, že ženy nejsou od přírody vybaveny pro demokratické občanství. Platón a John Stuart MILL představují dvě důležité výjimky. Platón rozvádí ideu rovnosti pohlaví a upozorňuje, že ženy i muži jsou stejně obdařeni schopnostmi nezbytnými pro vládnutí. Cenou za rovnost pohlaví - jako rovné příležitosti - je v Platónově filosofii zrušení rodiny. V Millově teorii je rovnost pohlaví slučitelná se svobodou vytvářet rodinu. Mill tvrdí, že ženy by měly být pokládány za politicky, ekonomicky a společensky rovné mužům, i když hrají větší roli při výchově dětí. Některé z dnešních feministických teorií se ptají, zda je rovnost pohlaví ve veřejném životě slučitelná s nerovností v rámci rodiny. Jiní uplatňují logiku Millova liberálního argumentu: i když primát osobní svobody zabraňuje státu, aby zákonem nařídil rovné rozdělení práce v rodině, je stát zodpovědný za to, aby zajistil rovné zacházení se ženami ve všech oblastech veřejného života včetně ekonomiky (viz také FEMINISMUS).

Rasová rovnost
Požadavky rasové rovnosti i rovnost pohlaví mohou být často zahrnuty do obecnějšího rovnostářského systému. Např. americké Hnutí za občanská práva poukazovalo na pokrytectví obsažené ve vyznávání víry v lidskou rovnost a současné upírání volebního práva černým občanům či možnost stejného veřejného ubytování jako pro bílé. Většina rovnostářských systémů hovoří jasně proti takové diskriminaci. Avšak nedávný požadavek diskriminace ve prospěch černochů přináší zvláštní teoretický problém pro rovnostářskou spravedlnost. "Preferenční přístup" či "obrácená diskriminace" je někdy obhajována na základě zásady poměrného zastoupení skupin: příjem, moc a prestiž by měly být rozdělovány mezi různé skupiny ve společnosti v poměru k jejich velikosti. Kritika se zaměřuje na fakt, že poměrné zastoupení skupin je často v konfliktu s tím, že uvnitř těchto skupin jsou jednotlivci chápáni jako sobě rovní. Obrácená diskriminace nalézá však svou obhajobu i na individualistických základech - jako prostředek kompenzace individuálních členů znevýhodněné skupiny za to. že trpěli minulou diskriminací (viz též DISKRIMINACE).

Rovnost - pro a proti
Kritika rovnosti jako distribučního ideálu se rozpadá do tří kategorií tvrzení: za prvé, že tento ideál je bezobsažný či nadbytečný; za druhé, že je v rozporu s jinými hodnotnějšími ideály; za třetí, že odlišné ideály rovnosti jsou navzájem neslučitelné. Kritik rovnosti rozvádí první kategorii následovně: "Tvrdit, že všichni lidé jsou stejně lidmi... znamená vnést falešnou notu rovnostářství do jinak zdravé a seriózní diskuse. Můžeme to nazvat - chcete-li - argumentem rovnosti respektu. Avšak v tomto slovním spojení odvádí logickou práci pouze slovo respekt, kdežto slovo rovnost k argumentu nic nepřidává a je zcela zbytečné." (Lucas, s.141) Rovnostář na to odpoví, že zásada rovného respektu není ani prázdná, ani zbytečná, "protože by bylo možné brát v úvahu zájmy každého, koho se týká nějaké rozhodnutí, aniž by byly stejně zohledněny. Elitářské mravní principy... připouštějí, že obyčejní lidé mají zájmy, jež si zasluhují zřetel, ale zájmy nadčlověka, nadtřídy či nadrasy mají vždy přednost" (Benn, s.158). Druhá kategorie kritiky se soustředí na skutečnost, že za dosažení větší rovnosti se musí vždy zaplatit. Cenou za rovnější rozdělování příjmů mohou být menší motivace k práci a menší efektivita výroby. Cenou za větší rovnost příležitostí může být menší autonomie pro rodinu a více soupeřivá a málo soudržná společnost. Když se rovnost dostane do sporu s ostatními společenskými hodnotami, musí dojít k složitým morálním l volbám, což ,je nepříjemná situace, ale tím se právě vyznačuje pravé politické myšlení. Není tomu jinak i se svobodou či nějakým jiným ušlechtilým a podstatným politickým ideálem" (Williams, s.137). Podobná analýza se dá aplikovat na třetí oblast kritiky, totiž že rovnost není jedna, ale je mnoho vzájemně neslučitelných ideálů. Rovnost příležitostí ve svém logickém extrému podrývá liberální rovnost. Rovnostáři buď obětují jeden ideál rovnosti pro realizaci jiného, nebo obhájí částečnou realizaci obou. Většina současných rovnostářů zastává druhou alternativu. Často se přitom dovolávají základního ideálu rovného respektu k lidem jako důvodu neobětovat úplně žádný intuitivně přitažlivý ideál rovnosti nějakému jinému. AGu

odkazy
Aristoteles: Politika, přel. A. Kříž, Praha: Jan Laichter,1939.
Benn, S.I.: EgaIitarianism and the equal consideration of interests. V: Bedau. Lucas. J~.: Against equality. V: Bedau. Platón, Ústava, přel. R. Hašek. Praha: Svoboda, 1993.
Tawney, R.H.: Equality, Londýn: Allen & Unwin, 1952. .
Williams, B.A.O.: The idea of equality. V: Bedau. literatura
Bedau, H.A. ed.: Justice and Equality. Engelwood Cliffs, NJ: Prentice-Hall, 1971.
II