diskriminace V nejobecnějším smyslu vnímání rozdílnosti, diference a diferenciace, a rozdílné, diferencované zacházení. V tomto morálně neutrálním významu mÚže být diskriminace za určitých okolností nutná, a to podle aristotelovské zásady SPRAVEDLNOSTI, jež nám radí zacházet s podobnými případy podobně a s odlišnými odlišně. Například učitel, kterému se nedaří rozlišovat mezi vynikajícím a slabým žákem, mÚže být nespravedlivý k oběma.
A však podle nejběžnějšího společenského užívání tohoto termínu pomšuje diskriminace první větu Aristotelova pravidla tehdy, když se vÚči osobám postupuje odlišně tam, kde mezi nimi není žádný morálně podstatný rozdíl. V tomto smyslu k diskriminaci dochází, jsou-li společenské výhody a břemena udělovány podle kriterií, jež nemají opodstatnění v žádném legitimním účelu. Často jsou taková kriteria ještě nespravedlivější v tom, že se dovolávají vrozených rysů, i když ne vždy je tomu tak, protože mluvíme té\ké o diskriminaci chudých. Není tomu však tak, že by byla veškerá diferenciace na základě vrozených rysů vždy nespravedlivá: například od otce se očekává, že bude přát svým vlastním dětem. Nespravedlivá diskriminace se však stává ještě nespravedlivější tam, kde její oběti nemohou zaměřit své usilí na získání rozdělovaných sociálních výhod.
Diskriminace byla většinou zaměřena proti členÚm skupin vymezených rasou, pohlavím či národnostním pÚvodem. Na diskriminované jedince se pohlíží tak, jako by nebyli ničím jiným než členy takových skupin, a ty jsou systematicky vydělovány k horšímu zacházení a příležitostem. Někdy se o takových charakteristikách předpokládá, že korelují s jinými přiměřenými výhodami, ale tyto předpoklady jsou vždy mylné nebo irelevantní vzhledem k individuálním případům. Diskriminace tohoto dmhu vytváří nespravedlivý model vzdělání, bydlení, zaměstnávání atd.
Může být otevřená a právně podložená, nebo skrytější a pouze faktická (např. jsou-li hranice školních okresÍi vymezeny rasovou segregací nebo když testy, jež neodpovídají funkci, která má být zastávána, nepřiměřeně eliminují uchazeče s černou barvou pleti či ženy).
Takové praktiky obnášejí četná zla. Předně, kriteria použitá při udělování výhod či uvalování břemen nemusí sloužit žádným legitimním cílÚm a nemusí mít vztah k ~ nosti přidělování pracovních míst podle kva- lifikace. Dále, jak už bylo zmíněno, rasa a pohlaví jsou biologicky determinovány, a tudíž mimo vliv jedince. To však nejsou jediná či dokonce hlavní zla: kriteria, jež se vztahují k pracovnímu výkonu, mohou být diskriminační, je-li pravděpodobné, že tento výkon bude negativně ovlivněn předsudky klientÚ a zákazníkÚ. Diskriminační zákonodárství mÚže být iracionální, je-li protikladné daným legislativním záměrÚm; morálně horší je však situace, kdy je cílem diskriminace samotná. Nejvážnějším zlem je, když je členÍim určité skupiny stanoven horší status ve společnosti obecně, je-li jim upírán plný morální status osob se všemi právy, která mají jiní lidé. Diskriminační postoje jsou často hluboce zakořeněny a projevují se vzájemně propojenými způsoby, takže vedou k vytváření pevně vymezených vrstev, které budou nespravedlivé bez ohledu na to, kteří jednotlivci byli zařazeni do nižších tříd (viz Wasserstrom).
Navrhovaná řešení diskriminace zahrnovala programy preferenčního přístupu či obrácené diskriminace pro členy skupin původně pronásledovaných. Obrácené diskriminace pro členy skupin původně pronásledovaných. Obrácená diskriminace (též známá jako positivní diskriminace) využívá kriterií, jež se také nevztahují k výkonu, aby zvrátila předchozí vzorce diskriminace. Může se týkat všech členů skupin, jako jsou černoši nebo ženy, nebo jen jednotlivých obětí dřívější diskriminace. Ke svému ospravedlnění se dovolává prospěšnosti či společenské harmonie, vytvoření rovnějších příležitostí nebo napravení minulých křivd.
Ačkoli je tato politika ospravedlněna prospěšností, je provázena zpětnou vlnou odporu a může do společnosti vnášet více nesouladu než harmonie. Je proto nutno přesně stanovit její cíl: je-li tímto cílem odškodnění, pak se musí určit, komu je společnost dlužna a zda ti, kdo si je zaslouží, budou odškodněni ve správném poměru k utrpeným křivdám. Není však zcela jasné, zda si odškodnění zaslouží pouze přímé oběti otevřené diskriminace, či všichni ti, kteří trpěli nepřímo (např. z dťlVodu nedostatku motivace), popřípadě ještě širší skupina. Je-li cílem rovnost možností, pak musí navrhovatelé opatření rozhodnout, kdy jsou příležitosti odpovídajícím způsobem stejné, co je nezbytné pro dosažení takové rovnosti a jak vyvážit práva na rovnost možností s jinými, s nimiž by mohla být v rozporu, například s právy těch, kdo jsou v současnosti nejlépe kvalifikovaní pro dané postavení. Obvykle se má za to, že rovnost možností vyžaduje udělování míst těm nejlépe kvalifikovaným. Tento předpoklad opomíjí požadavek na stejnou možnost získat kvalifikaci. Tak může dojít k tomu, že vytvoření rovných příležitostí bude krátkodobě vyžadovat anulování běžných kriterií výběru pro zaměstnání (viz ROVNOST).
Programy zaměřené na nápravu minulých vzorců diskriminace se ve Spojených státech nazývají Affirmative Action. Některé z nich byly po zjištění diskriminace nařízeny soudně, jiné byly zavedeny dobrovolně a další exekutivním výnosem. Některé znamenají preferenci či obrácenou diskriminaci, jiné ne, alespoň ne zjevně. Polemika se soustředilje na to, zda jsou tyto programy preferenční, když stanovují cíle a časové plány pro zapojení členÍ! menšinových skupin do společnosti. AHG

odkazy
Wasserstrom, R: Phi/osoplzy and Soda! Jssue~': five studie~', kap. I a 2. Notre Dame, [nd.: University of Notre Dal11e Press. literatura
FulJinwider, R.K.: The Reverse Discrimination Controversy. Totowa, N1: Rowman & Littlefield, [980. Goldman, A.H.: Justice and Reverse Discrimination. Princeton, N1: Princeton University Press, [979.