spravedlnost Přinejmenším od Platónových časů byla spravedlnost politickými mysliteli všech přesvědčení považována za jednu z primárních kvalit dobrého politického řádu. Někteří se dokonce pokoušeli pojímat ji jako všeobsažnou politickou ctnost, takže by dobrá společnost a spravedlivá společnost byly jedno a totéž. Jakkoli je toto pokušení silné, je třeba mu vzdorovat. Idea spravedlnosti obrací naši pozornost ke konkrétní otázce: zda se lidem jako jednotlivcům dostává řádného nebo pro ně vhodného zacházení. To ji odlišuje od jiných žádoucích ~valit, zvláště těch, které se týkají celkového charaktem společnosti: země může ekonomicky prosperovat, zvítězit ve válce nebo být umělecky plodná, aniž by nutně byla spravedlivá. Dosud nejlepší obecná definice spravedlnosti je Justiniánova: spravedlnost je stálá a neustávající vť:lle dát každému, co mu patří.
Při' práci s touto definicí musíme nejprve rozlišit mezi tím, co osobě patří ve smyslu odměny, a tím, co jí patří ve smyslu TRESTU. Spravedlný trest vyžaduje splnění tří podmínek:

(1) trest by měl být uvalen pouze na základě prokázané viny, při použití řádné procedury;
(2) trest by měl být stanovován jednotně, to znamená, že rozdíly mezi tresty by měly vždy korespondovat s rozdíly mezi potrestanými skutky;
(3) stupnice trestÚ by měla být úměrná rÚzným přestupkÚm - trest nemá být ani příliš kmtý, ani příliš mírný.

Výklad třetí podmínky závisí na obecném pohledu na trest, tj. zda je míněn jako zastrašení, nebo jako odplata, proto jde, o podmínku spornější než prvé dvě. " Tresty, které překračují tyto tři podInínky; jsou nespravedlivé; není však již tak zcela' jasné, jaký postoj bychom zaujali, kdyby tyto podmínky byly splněny a viníkovi by byl trest zčásti nebo zcela prominut. Něco takového bývá tradičně chápáno jako akt shovívavosti nebo milosti, je však diskutabilní, zda je správné tímto zpÚsobem pomíjet spravedlnost. Někteří filosofové zastával~ názor, že spravedlnost stanovuje stropní limity trestu, nestojí však v cestě milosti, kteráj,i činí dokonalou, což krásně vyjádřil Sha~ kespeare: "A pozemská moc se Boží podobá / když spravedlnost mírněna je milostí." Jiní zaujímali postoj, který byl ohlasem KANTOVA názom, že spravedlnost má být uskutečňována bez ohledu na okolnosti: "Dokonce i kdyby mělo dojít k zániku občanské společnosti samotné... posledIÚ vrah, který je ještě ve vězeIÚ, musí být popraven, takže každý řádně obdrží, co za své činy zasluhuje..." (Metafysické principy nauky o právu, s.1O2) Obrátíme-li pozornost k širší otázce, co vyžaduje spravedlnost v oblastech mimo přečin~áme se s enormní růzností názorů. Historicky existuje silná tendence vnímat úzké sepětí spravedlnosti a PRÁVA; být spravedlivý, ať už jako osoba nebo jako veřejná autorita, znamenalo být věrný právu.
Právo ztělesňuje obecná pravidla, která určují, jak se lidé mají k sobě navzájem chovat, a ve zvláštních případech říká, k čemu je každý oprávněn ve věcech vlastnictví, služeb atd. Spravedlnost znamená respektováIÚ těchto zvyklostí a oprávněIÚ. Pro většinu myslitelu této tradice však právo samotné muselo vyhovět určitým morálním požadavkům, aby moWo být považováno za spravedlivé. To bylo často vyjadřováno v terminologii přirozeného práva: za positivním právem stojí morálIÚ zákon, poznatelný rozumem, a v případě konfliktu právě tento přirozený zákon definuje, co je spravedlivé. Tato doktrina, ačkoli přistupovala k lidskému právu kriticky, byla obvykle vykládána jako doktrina s široce konzervativIÚmi dusledky. Předpokládalo se, že ve většině případu existující právo prostě explicitněji naplňuje přirozené právo. Spravedlnost proto také měla konzervativní charakter. Byla ctností, která ochraňuje společenský řád, v němž každé osobě příslušelo právně definované místo.
Dokonce i v předmoderních dobách toto převládající chápání koexistovalo s jinými ideami, které v jisté míře předznamenaly moderní pojetí sociální spravedlnosti. Směna zboží a služeb na trhu nemohla být zcela regulována právem, a přesto zde vznikaly otázky ohledně spravedlnosti mezi smluvIÚmi stranami. ARISTOTELES ve svém známém pojednáIÚ věnoval zvláštní pozornost obchodní spravedlnosti. Vyslovoval názor, že a6y byla směna spravedlivá, musí existovat společná měřítka hodnot, jimiž by mohly být produkty stran účastnících se směny poměřovány. Podobná idea stojí v základu středověkého pojmu spravedlivé ceny. Aby směna byla spravedlivá, nestačilo, že byla dobrovolná a v mezích zákona. Strany měly povinnost prodávat své zboží za spravedlivé ceny. Avšak o tom, jak tyto ceny mají být stanoveny, zda podle tradice nebo z pozorování cenového pohybu na trhu, se středověcí komentátoři jednoznačně nevyjadřovali. Druhá idea, kterou rovněž nacházíme u Aristotela, byla ta, že hmotné statky by se za určitých okolností měly distribuovat na základě zásluh. Aristoteles měl na mysli především rozdělování veřejných fondii, ačkoli pravděpodobně uvažoval i o rozdělování příjmu v rámci soukromých spolku a sdružeIÚ. Jako princip řízení veřejného rozdělování tato idea zřejmě více zdomácněla v republikách athénského typu, kde si všichni občané byli formálně rovni, než v pozdějších feudálIÚch společnostech, kde o rozdělování rozhodovaly hlavně hierarchie a tradice. Ve středověkém myšleIÚ o spravedlnosti měla naopak pevnější místo idea potřeby. Ačkoli obecná povinnost pomáhat potřebným byla obvykle chápána jako charitativní záležitost, často se zdurazňovalo, že lidé vládnoucí nadbytkem statku mají povinnost pomáhat bližním v nouzi z duvodu spravedlnosti. AKVINSKÝ šel ještě dál, když vyslovil názor, že člověk ve zvláštní nouzi je oprávněn vzít si to, co patří druhému, aby si zachoval život.
Z toho vidíme, jak úvahy o spravedlnosti reflektovaly převládající společenské vztahy, které zároveň pomáhaly konstituovat. Zaměříme-li pozornost dále k moderní epoše, shledáme, že hlavní změnu představuje vznik ideje sociálIÚ spravedlnosti.

Sociální spravedlnost a její kritikové
Obhajoba "sociální spravedlnosti" spočívá na přesvědčeIÚ, že je realistické pokoušet se uvést paušální model rozdělování ve společnosti do shody s principy spravedlnosti. Termín se poprvé objevil v politické diskusi na začátku devatenáctého století (mezi jinými jej používal John Stuart MILL), a od té doby se všeobecně rozšířil. Opírá se o dva předpoklady: za prvé, že společenské procesy se řídí, přinejmenším ve značně širokých mezích, poznatelnými zákony, takže je smysluplné snažit se společnost úmyslně přetvářet; za druhé, že je možné najít zdroj moci - obvykle ve vládě - dostatečný pro uskutečnění tohoto přetvoření. Pojetí sociální spravedlnosti se vyvíjelo ve dvou hlavních proudech, z nichž první upřednostňoval zásluhy a druhý potřebnost a rovnost. První vyslovuje tezi, že společenské postavení každé osoby a její hmotné odměny by měly pokud možno odpovídat stupni jejích zásluh. Tuto ideu rovněž vyjadřuje požadavek na "kariéru otevřenou pro talentované" a na "rovnost příležitostí". To znamená také konec dědičných privilegií a otevřenou společnost, v níž lidé mají možnost získávat a uplatňovat své zásluhy. Potud je základ společný; rozcházejí se však názory na to, co znamenají ony "zásluhy" a jak mohou být v praxi nejlépe stanoveny. Podle některých je zásluha věcí toho, jaké nadání kdo má a jak efektivně ho využívá. Jiní tvrdí, že nadání jako takové nemá se zásluhami nic společného: lidé si zasluhují odměnu pouze za úsilí, které vynaložili na více či méně užitečný účel. Pokud jde o hodnocení, liberální myslitelé často viděli nejlepší praktický mechanismus ocenění zásluh ve svobodném trhu: vyslovovali přesvědčení, že cena, kterou si může kdokoli stanovit za svůj produkt nebo službu, je přiměřeným indikátorem hodnoty, jakou tento produkt nebo služba mají pro druhé. Socialističtí kritikové tohoto pojetí upozorňovali, že tržní cena je často ovlivňována faktory jako štěstí a společenský původ, které nemají nic společného se zásluhou; někteří proto navrhovali stanovovat míru zásluh přímo, například prostřednictvím veřejného orgánu, odpovědného za stanovení platů v plánované ekonomice.
Druhé pojetí říká, že zboží by mělo být rozdělováno podle rozličných potřeb každé osoby. Tato teze je úzce spjata s ideou ROVNOSTI, protože program uspokojování potřeb činí lidi rovnými v důležitém materiálním ohledu. Ideu potřeb je však nesmírně těžké definovat přesně (viz též ZÁJMY). Potřeby by neměly být zaměňovány s tužbami nebo preferencemi, protože tyto pojmy mohou zahrnovat zcela nedůležité věci; na druhé straně jsou potřeby jednotlivých lidí nutně variabilní podle konkrétních životních cílů. Ačkoli má pojem potřeby určité biologické jádro, jako je například potřeba potravy, oblečení a obydlí, dá se také hovořit o široké okrajové oblasti, v níž potřeby závisí na kulturních specifikách životních stylů. Podle poměru k této variabilitě se pak pojetí sociální spravedlnosti založené na potřebách utvářelo podle jednoho ze dvou širších modelů. Radikálnější z nich, jak jej nacházíme v KOMUNISMU, umožňuje, aby každý sám definoval své potřeby, přičemž předpokládá, že mohou být vytvořeny zdroje dostatečné k jejich uspokojení. Opatrnější model SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE počítá s nutností definování potřeb veřejnou autoritou podle měřítek převažujících v konkrétním místě a čase. Tento pohled umožňuje kompromis mezi pojetím potřeb a zásluh s tím, že určitá část zdrojů by byla rozdělena podle potřeb prostřednictvím státu, a část podle zásluh prostřednictvím trhu nebo úředním postupem. Na Západě je to v současnosti nejpopulárnější výklad sociální spravedlnosti.
Některé teorie sociální spravedlnosti se vyhýbají stavění zásluh nebo potřeb na ústřední místo. Podle UTlLITARISMU by měly být všechny otázky rozdělování řešeny podle celkových důsledků; sociálně spravedlivé rozdělování je v posledku takové rozdělování, které vytváří největší souhrn štěstí.
Nejpřesvědčivější prezentaci tohoto názoru pravděpodobně obsahuje Utilitarismus (1861). Johna Stuarta Milla. RAWLS rozvinul alternativní teorii, jejímž nejvýznamnějším prvkem je zásada, že nerovnost v rozdělování statků je přípustná tehdy a jen tehdy, když přináší prospěch nejméně majetným členům společnosti. To dává pojetí spravedlnosti egalitářskou příchuť, avšak zároveň umožňuje výjimky z rovnosti, pokud tyto slouží například jako povzbuzení vytvářející větší IfI1'iMství statků pro přerozdělení chudým. S dalekosáhlou kritikou sociální spravedlnosti, která ji odmítala jako takovou, přišli myslitelé jako HAYEK a Nozick (viz LIBERTARIANISMUS). Namísto toho se zasazují za návrat k tradičnímu chápání spravedlnosti jako úcty k zákonu a zavedeným právům. Jejich argumenty vyplývají z odlišných filosofických východisek, ale obecně obsahují tři ústřední teze. Sociální spravedlnost předpokládá podle první z nich existenci nějaké instituce, odpovědné za rozdělování hmotných statků ve společnosti, zatímco ve skutečnosti tato distribuce vyrůstá z nekoordinované aktivity mnoha činitelů, kteří si nekladou obecné cíle. Podle druhé teze hledání sociální spravedlnosti vede k nahrazení tržní ekonomiky směšnou byrokracií, která se snaží (i když neúspěšně) o úplnou kontrolu toku zdrojů k jednotlivcům. A konečně, ať tato snaha zároveň zahrnuje fundamentální zasahování do osobní SVOBODY, protože má-li být preferovaný distributivní model zachován, nezbývá než lidem zabránit, aby s přidělenými zdroji nakládali podle svého. Spravedlnost je podle těchto neoliberálů spíše vlastnictvím procestl než výsledků. Byla-li zachována správná procedura získání a přenosu statků, nemá smysl označovat výsledné rozdělení zdrojÚ za spravedlivé nebo nespravedlivé.
Tyto argumenty, jakkoli silné, nejsou rozhodující. Pojetí sociální spravedlnosti nepředpokládá jednoho distributora zdrojů, ale pouze závislost distribučního modelu na hlavních společenských institucích, jež mohou být politicky měněny. Například relativní příjmy zaměstnavatelů a zaměstnanců v tržní ekonomice z části závisí na způsobu, jímž zákon definuje smluvní práva zúčastněných stran, což je záležitost politického rozhodnutí. Tato skutečnost také pomáhá odpovědět na druhou a třetí námitku neoliberálÚ.
Jestliže určité pojetí sociální spravedlnosti zamýšlí vytvářet nějaké instituce, nemusí to . nutně znamenat, že všechny zdroje musí být rozdělovány centrální byrokracií. Mohlo by být například umožněno, aby mnoho hmotných statků bylo rozdělováno spontánně prostřednictvím trhu při současné regulaci základních institucí, jako jsou daňové a vlastnické systémy, aby celková podoba rozdělování odpovídala podstatným principÚm zásluh nebo potřeb. To by také mělo každému zaručit významnou, byť ne neomezenou míru svobody v užívání zdrojÚ bez obětování principu spravedlnosti celkového rozdělování.
Diskuse o sociální spravedlnosti celkově ilustruje napětí v našem myšlení o spravedlnosti. Na jedné straně souvisí spravedlnost s pravidly a procedurami: zacházet s lidmi spravedlivě znamená řídit se přitom závaznými pravidly. Na druhé straně souvisí s výsledky: lidé by nakonec měli dostat, co si zaslouží nebo co potřebují. Dilema nastává, když procedura, která se jeví jako obecně spravedlivá, vede" k partikulárním výsledkům, jež spravedlivé nejsou. Zde začíná napětí mezi spravedlností vyžadující důslednou aplikaci pravidel a spravedlnosti, která vyžaduje jejich opuštění nebo revizi, jsou-li jejich výsledky nepřijatelné. Uspokojivá teorie spravedlnosti musí oba póly tohoto dilematu překlenout. DLM

odkazy
Nozick, R.: Anarchy, State and Utopili. New York: Basic; Oxford: Blackwell, 1974.
literatura
MiIler, O.: Socia! Justice. Oxford: Clarendon Press, 1976.
Pettit, P.: Judging Justice. Londýn: Routledge & Kegan Pant. 1980.
Raphael, 0.0.: Ju~.tice and Liberty. Londýn: Ath1one, 1980.