práva Politická filosofie užívá tohoto termínu v~ třech hlavních významech:

1. k popisu typu ústavního uspořádání, v němž je zájmům zajištěna právní ochrana, volba má právní dopad nebo je jednotlivcům zaručen majetek a příležitosti;
2. k vyjádření spravedlivého požadavku, aby takovéto uspořádání bylo zavedeno, zachováváno a uznáváno;
3. k charakterizování určitého druhu ospravedlnění tohoto požadavku, základního morálního principu, který připisuje důležitost jistým základním hodnotám, jako jsou rovnost, autonomie nebo morální chování.

Pro první z významů se používá termínu "soudní právo" (legal right), pro další dva výrazu "morální právo" (či staršího termínu "přirozené právo"). Termínu "lidská práva" lze použít pro kterýkoliv z uvedených významÚ. Řada myslitelÚ, zejména Jeremy BENTHAM, navrhuje, aby byl výraz "právo" používán jen v prvním významu, protože požadavek na právo není sám právem, stejně jako žádost hladového člověka není sama o sobě chlebem. Podobně lze podstatu práva ve významu mravních úvah daleko lépe vyjádřit na základě povinností a prospěchu. Celkově se tato omezení nedodržují a v poslední době narÍJstá množství politických teorií práva politických teorií na právu založených. I kdybychom se omezili jen na první význam, zjistíme, že slovo "právo" není jednoznačné. Právníci rozlišují podle W. N. Hohfelda čtyři typy právních vztahů, které lze popsat jako "práva":
(a) privilegia nebo svobody, kde člověk je popisován jako osoba bez povinnosti (k jinému člověku nebo lidem obecně) nedělat nějakou věc - například člověk, který je napaden, má právo se bránit;
(b) nároková práva, kde se hovoří o povinnosti k člověku (ze strany jiného člověka nebo lidí obecně) - například člověk má právo nebýt napaden; (c) pravomoci, když existuje něco, co člověk může udělat, aby změnil právní vztahy mezi sebou a jinými lidmi - například majitel má právo přenechat svůj majetek komukoliv, koho určí ve své vůli;
(d) imunita, když právní postavení člověka nesmí být změněno z moci někoho jiného - například majitel má právo nebýt vyvlastněn státem. To, co nazýváme zákony nebo lidskými právy, lze popsat jako složité kombinace některých nebo všech uvedených základních právních vztahÚ. Politická teorie se nejvíce soustředuje na nároková práva a na vztah mezi právy jednotlivce a povinnostmi, které ukládají jiným lidem, zejména vládě. Nejjednodušším výkladem vztahu mezi právy a povinnostmi je myšlenka korelace: právo osoby X na nějakou věc je jen jiný způsob vyjádření povinnosti osoby Y poskytnout tuto věc osobě X. Podle tohoto pohledu, který je někdy nazýván "teorií prospěchu", mít právo znamená mít prospěch z něčí povinnOsti.
Někteří filosofové odmítají tento názor a přiklánější se k "teorii výběru": X má právo jen tehdy, pokud mu Y musí splnit povinnost, v tom smyslu, že X se může svého práva zříci, pokud si to přeje. Podle tohoto pojetí má adresát slibu právo nejen proto, že ten, kdo slíbil, má povinnost svůj slib vyplnit, ale také proto, že může slibujícího jeho povinnosti zbavit. Podle této teorie je právem jen takové právo, kterého se člověk mÚže zříci; žádné právo není nezrušitelné ve smyslu, že by nemohlo být zrušeno člověkem, který toto právo má.
Spor kolem zrušitelnosti práv dominuje dějinám tohoto pojmu od jeho vzniku na počátku moderní politické filosofie. Pokud jsou práva zrušitelná, lze tyranii a otroctví hájit . na konvencionalistickém základě; pokud jsou nezrušitelná, jako tomu bylo v politické teorii Johna LOCKA, nedá se hovořit o tom, že by se jich mohl někdo vzdát v okamžiku SPOLEČENSKÉ SMLOUVY. V moderních diskusích je tato otázka dÚležitá pro problém práv dětí, paternalistické legislativy a smluvní svobody. Poněkud odlišnou alternativou přísně korelativního pohledu na práva a povinnosti je "teorie zájmu": jednotlivec má právo tehdy, pokud lze jeho zájem považovat za natolik významný, aby ho opravňoval ukládat jiným povinnost tento zájem nějakým zpÚsobem podporovat. Podle tohoto výkladu nejsou práva a povinnosti ve vztahu pouze korelativním; spíše práva vyvolávají povinnosti. Ti, kdo zastávají toto stanovisko, netvrdí, že každý zájem vytváří právo. Tato myšlenka je pro zatím čistě formální a potřebuje být spojena s konkrétní teorií určující, které zájmy jsou dostatečně významné, aby mohly být považovány za základ pro uložení povinnosti. Úkolem teorie práva je vybrat některé klíčové individuální zájmy a dát jim prioritu nad zájmy obecně v politice ospravedlněné (viz Dworkin).
Diskuse mezi zastánci teorie "prospěchu", "výběru" a "zájmu" se zabývá formou jazyka práv. Závažnější problémy zahrnují ospravedlnění práv, možnost na právech založené politické teorie a vztah mezi právy a dalšími morálními principy.
,Problém ospravedlnění vyvstává v první řadě, protože zákony omezují vlády a všechny, jejichž rozhodnutí ovlivňují, něco stojí. Tato omezení pramení nejen z toho, že se zákony staví do cesty politické moci a ambicím jednotlivcÚ, ale také z toho, že vyžadují od zákonodárců spolehlivé záruky pro jednotlivce za okolností, kdy se pro společnost míra prospěchu z těchto záruk může den ze dne měnit. Na jedné straně diktují práva neměnný správní režim, který nelze rychle přizpÚsobit měnícím se okolnostem: například uvěznění bez soudu nebo soud bez poroty ve výjimečných podmínkách severního Irska by byly nemyslitelné v Americe, kde mají občané zaručena práva na jisté soudní postupy. Naopak tam, kde práva zaručují výběr, může vznikat nejistota a nepředvídatelnost na straně jejich vykonavatelů: například právo rodičů zvolit si školu pro své dítě ztěžuje školským úřadům naplánování efektivního využití budova učebních zdrojů. Dokoflce i mezi teoretiky práva se nenajde mndho těch, kdo se domnívají, že by práva měla být jediným určujícím rysem politických rozhodnutí. Práva by měla být omezena na ty specifické oblasti života, kde je pro člověka důležité mít pevné záruky i přes společenské ztráty a v neustále se měnících ekonomických a politických podmínkách. Z těchto důvodů panuje názor, že UTlLITARISTlCKÉ teorie nejsou schopny ospravedlnit práva jednotlivců. Snaha o obecný užitek v měnících se podmínkách složité společenské struktury vyžaduje zřejmě na jedné straně pragmatickou flexibilitu a na druhé možnost plánování navzdory individuálním volbám, čemuž, jak jsme viděli, mají práva tendenci bránit. Je snadné nalézt případy, kdy je uspokojeno více přání nebo dosaženo větší spokojenosti spíše jednoduchým uvězněním podezřelých teroristů než jejich postavením před soud, spíše centrálním plánováním výstavby, zaměstnání nebo vzdělání než ponecháním těchto věcí na volném výběru, nebo dočasným pomíjením bídy a utrpení než zajištěním minimálního příjmu pro všechny. Někteří utilitaristé jsou s tím spokojeni: jako Bentham popírají, že by člověk měl morální právo na právní záruky, které nelze podpořit utilitaristickými kalkulacemi. "Intuice" jsou naopak zavrženy jako psychologické odpadky zdiskreditovaných morálních teorií. Další argumentují, že i když utilitaristické kalkulace nemohou vytvořit záruky, které vyžadují práva, některá z moderních forem "nepřímého" utilitarismu by toho schopna být mohla. (Viz UTlLITARISTlCKÉ.) Podobně by se dalo hovořit i o vztahu mezi právy aDEMOKRACIÍ . Pokud politická rozhodnutí spočívají na většinovém základě, není to ještě záruka, že většina neuloží nepřijatelné povinnosti nebo oběti menšině svých spoluobčanů. V některých zemích (například ve Spojených státech) Listina práv (Bill of nights) ukládá omezení týkající se rozhodnutí učiněných lidem nebo jeho zástupci. Z hlediska většiny jsou tato omezení antidemokratická, protože znemož4 ňují uspokojování politických zájmů většiny občanů příslušné společnosti. Někteří teoretikové trvají na tom, že jsou slučitelná s propracovanějším pojetím demokracie. Práva chrání samotnou demokracii proti hrozbě jejího zrušení demokratickým rozhodnutím; práva ani tak neomezují vládu většiny, jako spíše nutí politickou většinu uvažovat střízlivě o následcích svých rozhodnutí pro všechny členy společnosti. To však, zdá se, platí pouze o některých právech tímto způsobem ústavně chráněných.
Jestliže ani utilitarismus, ani teorie demokracie nejsou schopny podpořit individuální práva, co lze tedy udělat v jejich prospěch? V dějinách se lidé vždycky obraceli k přirozenému právu nebo k Božím zákonům: například John Locke tvrdil, že jelikož jsme všichni tvory Božími, jsme podrobeni jistým omezením v jednání vůči sobě navzájem, a tato omezení jsou základem našich nezcizitelných práv. Ale moderní doba je ve věci zjevení jako základu politické morálky skeptická a myšlenka "přirozených" práv trpí pochybnostmi o pojmu LIDSKÁ PŘIROZENOST a také špatnou pověstí naturalistických argumentů v meta-etice.
Současné teorie se radějLsnaží určit základní morální hodnoty a principy, na nichž je založena myšlenka práva, než aby pro ně kladly přirozené základy. Nejzajímavější teorie zakládají morální právo na úvahách o svobodě, autonomii a rovnosti. Podle H. L. A. Harta a dalších se práva liší od jiných morálních zřetelů tím, že chrání a podporují specificky lidský zájem o svobodu. Pouze práva v sobě zahrnují myšlenku, že jejich prosazení je morálně přijatelné; a jestli svoboda má být potlačena jen kvůli svobodě, pak prosaditelnost, která je vlastností práv, ukazuje, jak důležité jsou hodnoty vztahující se ke svobodě, které zahrnují.
Navíc mnoho myslitelů, kteří spojují práva se svobodou, zastává některou z versí "teorie výběru" uvedenou výše: nositel práva je předkládán jako aktivní činitel, nikoliv jen jako pasivní příjemce něčí povinnosti. Podle toho zvířata nebo lidské plody nemohou mít práva, protože jsou to bytosti neschopné výběru a prožívání svobody, kterou práva chrání. Někteří teoretikové se také dívají kriticky na zahrnutí takzvaných "společensko-ekonomických práv", jako je právo na sociální zabezpečení, na vzdělání, na práci (s placenou dovolenou), na minimální lékařskou péči do dokumentů jako je Všeobecná deklarace lidských práv. Tyto aspirace jsou nejen utopické, alespoň pro většinu zemí, ale jsou také nedostatečně spojeny s myšlenkou svobody, aby mohly být označeny jako "práva". (Viz LIDSKÁ PRÁV A.) V posledních letech je tento pohled, jenž vychází ze svobody, stále méně oblíbený.
Dokonce ani původní hlasatelé "teorie výběru" už nevěří, že jejich teorie správně vykládá logiku řady typických požadavkových práv. Stejně tak již je nepřijatelná myšlenka, že samotné úvahy o svobodě mají naléhavost a síltr~pojenou s pojmem práva. Mnohé svobody Uako například svoboda jet autem po ulici, která by měla být pěší zónou) nejsou považovány za dostatečně významné, aby si zasloužily tuto ochranu, a ty, které jsou považovány za dostatečně významné (jako svoboda náboženství a politického přesvědčení) od nich musí být odlišeny na základě jiných hodnot než je samotná svoboda.
V poslední době se někteří myslitelé snaží odvodit práva od úcty k lidskému konání nebo autonomii, která je spojena s KANTOVOU morální filosofií. Tato myšlenka říká, že na práva nelze pohlížet jako na základní principy našeho systému morálky, ale jako na nutné podmínky morálního myšlení a jednání. Lidé považují za obtížné uvažovat, volit a morálně jednat, pokud jsou napří. klad v nebezpečí života, jsou-li jejich možnosti omezeny pod snesitelnou hranici, trpí-li nesnesitelnou bolestí nebo nemohou-li myslet na nic jiného než na zoufalý nedostatek. 1 když autonomie a úcta k lidskému konání jsou hodnoty vztahující se ke svobodě, pohlížejí na mravní svobodu daleko positivněji, jako na něco, o co je třeba pečovat a čeho je třeba dosáhnout, spíše než na něco, co je v lidském životě samozřejmé.
Tyto úvahy mají důležitý vztah k politické tradici LIBERALISMU a liberálního pohledu na spravedlnost: pokud je úkolem teorie spravedlnosti umožnit lidem ospravedlnit si navzájem uspořádání pro rozdělení výhod a břemen ve společnosti, pak práva lze chápat jako základní principy úcty k osobám, které toto ospravedlnění předpokládá.
S tím je spojena třetí myšlenka - myšlenka rovnosti. Liberálové věří, že vlády musí v ospravedlňování sociálních a politických opatření zacházet se všemi občany se stejným zájmem a úctou bez ohledu na jejich konkrétní přednosti nebo nedostatky. Z tohoto základního závazku lze snad odvodit morální práva například způsobem, jakým RAWLS odvozuje principy svobody a společenského rozdělování od rovnostářských předpokladů své teorie spravedlnosti. Ronald Dworkin se domnívá, že utilitaristické ' kalkulace by mohly zahrnovat princip stejného zájmu, ale jen tehdy, kdyby ponechaly stranou to, co nazývá "vnějšími preferencemi", to jest preferencemi některých lidí týkajícími se zacházení, kterého by se mělo dostat ostatním. Tvrdí, že mnoho práv lze považovat za omezení užitku v případech, kde je obtížné vyhnout se zahrnutí vnějších preferencí a kde je pravděpodobné, že budou jinak rozhodující. Toto rozdělení na vnější a osobní preference stále ještě obklopují nesrovnalosti, stejně jako teorii práv, kterou se Dworkin na jeho základě snaží vybudovat.
Ne každý je přesvědčen, že myšlenka práv je důležitým příspěvkem k morální nebo politické filosofii. I mnozí z těch, kdo o tom přesvědčeni jsou, budou tvrdit, že práva nejsou celá morálka. Neboť práva zřejmě představují specificky individualistické hodnoty. O právech hovoříme tam, kde je třeba zajistit nějaký prospěch pro jednotlivce nebo skupinu jednotlivců. V ostatních případech, kdy hodnotu nelze určit jako hodnotu pro ednotlivé osoby - například v případě kolektivních hodnot jako bratrství nebo komunita - se jazyk práv zdá nevyhovující. Mnozí socialističtí myslitelé zašli ještě dále, když tvrdili, že práva zastupují politickou morálku buržoasního egoismu, a že pravá socialistická morálka by nepotřebovala vytvářet prostor pro tyto individualistické nároky. Toto tvrzení je obtížné přijmout - i když morálka složená jen z práv je naprosto nepřitažlivá, všechna pojetí, snad s výjimkou těch nejfanatičtějších kolektivistických vizí, musí připustit, že jednotlivci mají jisté zájmy a že je nejen morálně přijatelné, ale dokonce nutné je chránit. JJW

odkazy
Dvorkin, R.: Taking Rights Seriously. Londýn: Ouckworth, 1979.
Hart, H.LA.: Essays in Jurisprudence and Philm'ophy. Oxford: C]arendon Press, 1983.
Rawls. J.: A Theory (!ť Justice. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 197]; Oxford: Oxford University Press, ] 972.
literatura
Bentham. J.: AnarchicaJ faIJacies. V: Human Rights. ed. Me]den. Be]mont, Ca]if.: Wadsworth. 1970.
Raphae]. 0.0. ed: PoUtkal Theory and the Rights o/ Man. Londýn: MacmiIlan. 1967.
Tuck. R.: Nataml Rights Theories: Their Origin and Development. Cambridge: Cambridge University Press.1979.
Wa]dron. 1. ed: Theories oj Rights. Oxford: Oxford University Press. ] 984