liberalismus Způsob myšlení o člověku a politice, který inspiroval během posledních čtyř století několik politických hnutí v Evropě a v zemích ovlivněných evropskou kulturou. Protože v západní politice mělliberalismus dlouho výsadní postavení, zdá se někdy nemožné jej definovat bez ztotožnění se západní civilizací v jejím celku až k předsokratovským filosofům. Problém jeho vymezení ztěžuje skutečnost, že nejsilnější konzervativní a radikální rivalové liberalismu často dospěli ke svým neliberálním postojům z liberálních premis;' konzervativci liberalismus konzervují a radikálové radikalizují. To zamlžuje rozdíly a ztěžuje posouzení, zda ten či onen myslitel byl liberál (například Thomas HOBBES, Immanuel KANT, G. W. F. HEGEL, Edmund BURKE). Liberalismus se navíc objevil na různých místech a v různém čase, v různých formách závislých na okolnostech nebo nepřátelích, s nimiž se střetl.
Například liberalismus v období světského pojetí společnosti se lišil od liberalismu v dobách, kdy převládalo náboženské přesvědčení, liberálové v katolických zemích byli jiní než v zemích protestantských. A konečně, podobně jako jiné myšlenkové školy je i liberalismus vnitřně diferencovaný, a vzpírající se proto jednoznačné definici. . Určité vymezení lze však přesto provést.
Především jsou jasné rozdíly mezi liberalismy klasického období a moderního Západu. "Liberalismus" filosofů jako Demokritos a LÚkrétius není liberální v moderním smyslu slova. Tito klasičtí "liberálové" nesouhlasili se sokratiky, popírajíce, že by politický život byl přirozenou a hodnotnou aktivitou, a tak předjali moderní liberální upřednostnění soukromého života před nároky komunity nebo státu. Klasičtí liberálové však na rozdíl od svých moderních kolegů souhlasili se sokratovskou filosofií v názoru, že lidský rozum může rozlišit přirozeně nejlepší způsob života. Mravní volnomyšlenkářství moderního liberalismu není typické pro klasickou filosofii, která přisuzovala možnost uplatňovat své nároky proti politické autoritě jen nejlepším lidem - nikoli všem lidem. Klasičtí "liberálové" se navíc liší od moderních míněním, že politická aktivita je nepřirozeným a nevhodným jednáním. Z největší části politicky aktivní, i když čas od času byl politicky zdrženlivější. Moderní liberalismus zpochybňuje politickou autoritu, ale spíše je pro něj typická snaha autoritu reformovat, než ji pouze obcházet. Právě toto politické pochybování o politice je jádrem moderního liberalismu. (Roz-' por, který je takovému postoji vlastní, pomáhá osvětlit některé charakteristické spletitosti a problémy liberalismu). Základním principem moderního liberalismu je názor, že politika je něco umělého. Vláda je nutná, ale není přirozená. Přirozeným stavem člověka je volnost. Politická autorita je konvenční.
Rozum může sice řídit politiku, ale příroda rozum nevybavuje žádnými positivními cíli pro politické konvence, pouze cíli negativními, hlavně zabránění smrti, nemoci a chudobě. Neexistuje žádný způsob života ani třída lidí, jež by si mohli činit nárok na vládnutí přirozeným nebo nadpřirozeným právem. Legitimní cíle vlády se omezují na zabezpečení podmínek všech způsobů života, a proto zahrnují hlavně světské cíle míru a prosperity. První a formující boj vybojoval liberalismus proti pokřivení politiky náboženstvími odkazujícími k jinému světu. Někteří političtí myslitelé a aktivisté rozvinuli politiku "jedna země - jedno náboženství", aby zredukovali kont1ikty mezi soupeřícími nároky na vedení duší ke spáse; liberální strategie tuto politiku překročila, redefinovala a zúžila pole působnosti politiky tak, aby mnohá náboženství v jedné zemi nebyla příčinou občanské války. Vedle této zásady náboženské tolerance liberálové vyvyšovali obchod jako oblast, v níž může být nejprospěšněji využita energie občanů. Tím byly ustaveny základy liberálního myšlení, na nichž pak vyrůstaly jeho pozdější varianty stejně jako konzervativní a radikální odchylky: neexistence positivního morálního vedení v přírodě, priorita svobody před autoritou, sekularizace politiky a podpora vlády ústavy a principů práva, stanovujících meze vlády a práva občanů vl\či vládě. Liberální myšlení bylo spojováno s četnými politickými stranami. Ačkoli označení "liberální" bylo poprvé použito pro politickou stranu ve Španělsku v roce 1810, její program vědomě kopíroval anglický konstitucionalismus. Počátky moderního liberalismu, mimo jeho předobraz v tolerantních a obchodnických zřízeních benátské a holandské republiky, jsou nejzřetelnější v myšlení a politice spojených s anglickou revolucí roku 1688. Konstitucionalismus, náboženská tolerance a obchodní činnost, podporované touto "Slavnou revolucí", se staly normou pro evropské a americké liberály osmnáctého století. Poněkud idealizovaný obraz Anglie, který líčil francouzský filosof MONTESQUIEU, mu byl modelem pro druh zřízení, jenž byl nejvhodnější k tomu, aby byl napodoben moderním člověkem. Americké revolucionáře poslední čtvrtiny osmnáctého století přitahovalo republikánské cítění. Bojovali samozřejmě proti Británii, ale republika, kterou vytvořili, vděčila za mnohé politické filosofii Johna LOCKA, již vnímali jako klasickou obhajobu revoluce roku 1688. Motivy a výsledky francouzské revoluce roku 1789 byly smíšenější a méně zřetelně liberální; v této chaotické revoluci se soupeřem liberalismu staly demokracie, nacionalismus a socialismus. Nicméně během století před první světovou válkou se evropským kontinentem přehnaly liberální revoluce a reformy, i když často ve spojení s nacionalistickými a demokratickými hnutími. Liberální myslitelé jako Alexis TOCQUEVILLE, J. S. MILL a lord ACTON začali uvažovat, jak smířit demokracii s volností a partikulární národnostní (etnickou) oddanost s universálními lidskými právy.
Často se uvádí, že velké' zaujetí mnoha kontinentálních liberáll1 pro národní sjednocení, zvláště v Německu, Itálii a střední Evropě, je učinila méně odmítavými k sjednocení a centralizaci státní moci než mnohé jejich britské a americké liberální současníky, které v devatenáctém století více lákala doktrina a politika laissez-faire, namířená proti centrálně plánovanému hospodářství.
Je však třeba podotknout, že britský a americký liberalismus nebyl pl1vodně tak anticentralistický; například Locke a James MADlSON upřednostňovali vládu, která by byla omezená v rozsahu své pl1sobnosti (v cílech), ne však v pravomocích (v prostředcích). Ačkoli skutečnost, že státní zásah byl nazýván "intervencí" dokonce i liberály, kteří ho upřednostňovali, prozrazovala jejich víru, že stát není přirozený a potřebuje ospravedlnění; argumenty proti užití ekonomických a společenských pravomocí státu, jak je vyslovili Herbert SPENCER a William Graham Sumner, byly značně jednostrannými variantami liberalismu.
To se ukazuje z přeformulování (někdo by řekl, že přehnaného) těchto argumenru liberály dvacátého století. V pozdním devatenáctém a raném dvacátém století bylo v Británii liberální ospravedlnění státního zásahu vytlačeno novým sociálním liberalismem T. H. GREENA a L. T. HOBHOUSE a novou politickou ekonomií J. M. KEYNESE, v USA pak "progresivními" reformátory, jejichž myšlení našlo výraz v dílech autoru jako Herbert Croly a John DEWEY. Tito autoři .odmítali extrémní INDIVIDUALISMUS některých liberáll1 devatenáctého století a pokusili se smířit individuální svobodu s uznáním rozsahu, v němž jsou státy a společnosti odpovědné za blaho člověka více než jednotlivci, zvláště pokud jde o materiální podmínky a vzdělání chudých. Paralelně se vyvíjelo liberální myšlení v kontinentální Evropě, kde sociální liberálové mohli sledovat své počátky zpět až k rýnským prumyslníkl1m, jako byl Friedrich Harkort ze čtyřicátých let devatenáctého století.
Tyto liberální posuny a opravy připadaly mnohým ve své době cizí, a bylo tomu tak i později; mnozí liberálové s nimi nechtěli mít nic společného, nedůvěřujíce státně direktivním ekonomickým strategiím a novým cílům sociálního liberalismu, příbuzným více SOCIALISMU než liberalismu jako takovému. Nicméně sociální liberalismus se dobře uchytil. Dokonce mnozí konzervativní liberálové přijímali sociální stát, i když se obávali pokušení totálního spoléhání na stát. V Británii i na kontinentě nebyl nový liberalismus oficiálními liberálními stranami přijímán s otevřenou nám čí, chopily se ho však strany sociálně demokratické; v USA byla výrazem politického přijetí nových metod a cnÍ! skutečnost, že od velké deprese v třicátých letech dostávali progresivisté přídomek "liberální", zatímco staří liberálové začali být označováni jako "konzervativci" (viz SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE a KONZERVATISMUS).
Nový liberalismus byl do jisté míry odpovědí na rozmach socialistických stran, a vyvstala otázka, zda rozdělení na staré a nové liberály je skutečně rozdělení na liberály pravé a falešné. Konzervativci prohlašovali, že noví liberálové příliš ustoupili socialismu. Noví liberálové tvrdili, že konzervativci lnou ke staromódní liberální politice, která už neslouží cílům liberalismu. Tento dialog byl jednou z hlavních diskusí oživujících západní politiku ve dvacátém století. V průběhu a po skončení dmhé světové války získal konzervativní liberalismus zpět část své popularity, zvláště když se tyranie levice začala jevit pro liberální režimy jako trvalejší hrozba, než bylo nebezpečí. pocházející z pravice. V krátkém období v padesátých letech se dokonce někteří liberální intelektuálové zaobírali myšlenkou, že již nezáleží na idejích, že liberalismus je nadřazen svým totalitárním rivalům, protože není ideologický, a že zdravá liberální politika obsahuje pouze kont1ikt zájmových skupin, nikoli ideologické spory (viz IDEOLOGIE). Tato idea nepřežila návrat ideologické polarizace šedesátých a sedmdesátých let. Nezdar snahy liberálního ekonomického managementu prodloužit poválečný ekonomický boom do poslední čtvrtiny dvacátého století pomohl oživení konzervativního liberalismu a zatlačení sociálního liberalismu do defenzivy.
Nicméně dialog pokračuje. Znamená rozdělení liberalismu a jeho pronikání do sociální demokracie a moderního konzervatismu jeho triu mf nebo úpadek? Zřejmě jde o známku toho, že liberalismus je živý v praxi, ale teoreticky je na tom hůř. Jeho teoretické potíže mají praktické důsledky. Konzervativci i sociální demokraté mají tendenci osvojit si dogmatický postoj k otázce státní intervence, na rozdíl od starších liberálů jako Montesquieu, kteří podporovali spíše uvážlivější přístup. Z tohoto úhlu se diskuse mezi starým a novým liberalismem jeví spíš jako dusící než oživující. Navíc liberální myšlení jako celek se stalo méně sebejisté a čas od času ustupovalo z bitev na politickém bojišti do relativně klidného soukromí umění, zvláště k modernímu liberálnímu románu, v němž pouze osobní, nepolitické vztahy vyjevují možnosti liberálního humanismu.
Největší těžkosti liberálního myšlení ve dvacátém století nezpůsobil socialismus. Staří i noví liberálové mají dobrou zásobu osvědčených odpovědí socialismu: že bere materiální bohatství jako samozřejmost, aniž by si uvědomil, že ekonomická svoboda a nerovnost odměňování jsou jeho předpoklady; že redukuje politiku na ekonomiku, což třídní sobectví a kont1ikt nezmírňuje, ale naopak zjitřuje; že je pro něj společnost vším a jedinec ničím, čímž povzbuzuje individuální nezodpovědnost; a že liberální dělnické organizace a liberální strany mohou překonat kořistnickou ekonomickou praxi, která "umožnila bezostyšným zaměstnavatelům ukrýt otrokářskou politiku pod pláštíkem liberalismu" (Ruggiero, s.394). Liberálové musí připustit, že pokud odmítají uvažovat o nepotřebnosti rodiny a jejího soukromého vlastnictví, nemůže být jejich požadavek na róvnost ekonomických příležitostí zcela absolutní. Argumentují však, že akceptování ne zcela dokonalé spravedlnosti vede k lidskému štěstí více než jakákoli utopická snaha odvrlmout prvky soukromí, a že pro vytvoření rovnosti příležitostí může být a bylo vykonáno mnoho, aniž by se zacházelo až tak daleko, jak socialisté požadují.
Větší výzvu důvěryhodnosti liberálního myšlení představuje kritika těch, kdo jdou za ekonomické nedostatky liberalismu k otázce jeho mravního základu a názoru. Kritikové zleva i zprava protestovali proti tendenci liberalismu buď k mravní indiferenci (s jeho pojetím, že mravnost je přísně soukromá záležitost bez politické relevance), nebo k šosáctví stavějícímu úzkoprsé, sobecké, středostavovské ctnosti na místo ctností I vznešenějších a duchovnějších. Argumentují, že tato mravní bezcílnost a úzkoprsost činí politické společenství méně životným rozbitím starých ekonomických a společenských pout a neschopností nahradit je něčím jiným než destruktivním, izolujícím, atomizujícím individualismem. Zkušenost meziválečné výmarské republiky v Německu bývá často brána za ukázku křehkosti liberální politiky při absenci omezení ze strany protestantské či jiné starší morálky, jež je jako opora liberálních režimů nezbytná.
Na tuto kritiku liberálové odpovídali, že žádný z vynikajících liberálních myslitelů nepřehlížel potřebu společenských ctností v liberálním zřízení. Zvláště zřetelné je to u francouzských liberálních autorů, jako byli Tocqueville a Franc;;ois Guizot, kteří zdůrazňovali politickou důležitost morálky, mravů (moeurs) a sdružování. To je vidět i u takových klasiků anglického liberalismu jako byl John Locke, který chápal a ospravedlňoval určité mravní ctnosti a společenské instituce jako produkty správně (rozuměj neatomisticky) pojatého individualismu. Pro liberály je typická nedůvěra v propojení vládní moci s výchovnou mocí společenských institucí, nicméně jejich odkazování sociability a morálky do nevládní sféry není totéž co společenský atomismus a mravní indiference.
Chápat individuální lidské bytosti spíše jako jednotky politické společnosti než rodiny či jiné skupiny neznamená tvrdit, že se politika bez takových skupin může obejít. Také neplatí, že by absence přirozeně nejvyššího dobra pro lidi nezbytně znamenala, že všechny životní styly jsou stejně žádoucÍ. Je to odpověd~ která odráží mnohé, i když ne všechny útoky proti liberalismu. Přestože připustíme, že liberalismus není mravně indiferentní, zůstává obvinění, že je v každém případě mravně nenáročný, že liberální ctnosti jako sebezapření, pracovitost, poctivost, zdvořilost a velkodušnost, byť nejsou individualisticky destruktivní, nejsou schopny povznášet to, co je v lidské přirozenosti nejlepší. Liberalismus kultivuje neškodné, produktivní a nevyhraněné přátelské stránky lidství, opomíjí však náročnější a imaginativní schopnosti člověka. Mnoho liberálů (více intelektuálů než ekonomů či podnikatelů) odpovídalo zdůrazňováním ambicióznějších stránek liberalismu. Ve skutečnosti má v sobě liberalismus od svého počátku určitou dvojznačnost.
Nekompromisní liberalismus Hobbese, Locka a Adama SMITHE a jejich pokračovatelů byl zamýšlen tak, aby spolehlivěji pomáhal rozumu sloužit přirozeným lidským tužbám tím, že nahradí instituce a konvence, jež brá. ní úsilí o mír, těmi, které míru a prosperitě napomáhají. Ambicióznější proud liberalismu se snažil použít rozumu ke konstrukci říše svobody, jež by se téměř zcela vymykala přirozeným tlakům. V pojetí tohoto liberalismu lidská svoboda znamená spíše svobodu aktivního rozvoje osobnosti než pouze osvobození z materiální nezajištěnosti a chudoby. Takové pojetí navazuje na názor SPINOZY, že lidský život nespočívá v hovění (jakkoliv pohodlném) přirozeným vášním, ale ve svobodné, racionální aktivitě. Protiklad člověka a přírody, který nacházíme ve skalním, méně ambiciózním liberalistickém pojetí, jež popírá, že by příroda člověku poskytovala positivní cíle, je značně vyostřen v jeho pružnější a ambicióznější variantě, která vyslovuje přesvědčení, že přirozená omezení lidských představa konvencí je možné do značné míry (pokud ne zcela) odložit. Při dlJrazu na intersubjektivitu myšlení či ducha, jež lidi uschopňuje k vymanění se z přírody, lze pak také lépe vysvětlit a podpořit lidskou společenskost.
Avšak toto prohloubené oddělení od přírody, jež liberállJm umožňuje vyhnout se přízemní morálce a ničivému individualismu, mlJže zároveň vést k mravnímu nihilismu. Méně ambiciózní liberalismus Hobbesův a LockelJv - navzdory pochybám o pochopitelnosti přírody, vyšlým z jejich vlastní gnoseologie - poskytl přirozené cíle prinejmenším v negativním smyslu. Ambicióznější liberalismus, který je zavrhoval, se musel - aby poskytl a chránil cíle mravní a politické - spoléhat (jak je zřetelné v Kantově a Hegelově filosofii) na racionální uskutečnění svobody v pokroku lidských dějin. Když racionalita a dějinný pokrok něco ze svého kreditu ztratily (na sklonku devatenáctého a počátku dvacátého století), objevila se v hledání autentického, skutečně svobodného já tendence k úniku ze sféry politiky do poesie, románu a na divany v psychiatrických ordinacích. Lockeovský liberalismus odsouval tyto ambiciózní nároky do nepolitické sféry a snažil se, aby vzkvétaly, aniž by deformovaly politiku tím, že ji budou zatěžovat přílišnými aspiracemi, jež by v případě selhání mohly vést k politické desiluzi.
Oživení liberální politické teorie v akademických kruzích anglofonních zemí v sedmdesátých a osmdesátých letech tuto radikální výzvu liberalismu pominulo. Zájem se místo toho zaměřil na otázku,zda utilitárně nebo na právech založené argumenty poskytují lepší ospravedlnění politických institucí a politiky (viz UTlLlTARISMUS a PRÁVA). Rozdělení na utilitaristy a deontologisty činí současnou liberální teorii méně schopnou odpovědět na tuto radikální výzvu než starší liberalismus lockovský, který přinejmenším nabízel jednotný přístup kombinací argumentú založených utilitárně a na právech. Současní kritici utilitarismu ze strany deontologické alternativy ukazují, že tato alternativa ztělesňuje kantovské pojetí lidského já, přičemž to, co vyvolává odpor, není hluboký kontrast mezi lidským a přirozeným (který konec koncú tato kritika přijímá), ale jeho universalismus. Kritici argumentují, že více než kantovskému autonomnímu já je třeba porozumět mravní hloubce, dané lidem jejich bytím jako součásti konkrétní komunity (viz Sandel, s.125-63). Anglicky mluvící liberální teoretici takto, zdá se, opakují - poněkud opožděně a mnohem sušeji - kontinentální pohyb od utilitarismu přes kantovskou deontologii k hegelovskému historismu. Ani deontologové, ani jejich kritici nechtějí připustit, že lidská práva jsou přirozená, "že práva mají zvláštní metafysický charakter" (Dworkin, s.xi). Zdá se nepravděpodobné, že by se liberalismus tohoto břemene zbavil, aniž by sklouzl do burkovského konzervatismu opírajícího se o historii, aby uchoval liberální tradici bez poplatnosti liberálnímu kredu universálních práv, nebo se posunul k radikálnímu odmítnutí liberalismu jako kdysi užitečného, dnes však vyčerpaného zpúsobu myšlení. JZ

odkazy
Dworkin, R.: TakinK RiKhts Seriously. Londýn: Duckworth,1977.
Ruggiero, G. de: The History oť European Liberalism. (1925). Boston: Beacon, 1959.
Sandel, MJ. ed: Liberalism and its Critics. Oxford: Blackwell, 1984.
literatura
Arblaster, A.: The Rise and Decline oť Western Liberalism. Oxford: Blacwell, 1984.
Bramsted, E.K. a Melhuish, KJ. ed: Western Liberalism: a History in Documents .from Locke to Croce. Londýn a New York: Longman, 1978.
Mansfield, H.c. Jr: The Spirit o( Liberalism. Cambridge, Mass. a Londýn: Harvard University Press.