utilitarismus Název etické teorie, která přímo či nepřímo hodnotí správnost činů, přístupů, rozhodnutí a volby podle jejich tendence přispět ke spokojenosti těch, kdo jsou jimi ovlivněni. Utilitarismus je spojován se jmény Jeremy BENTHAMA a Johna Stuarta MILLA, v novější době se jmény Henryho SIGDWlCKA a G. E. Mooreho. Posledními představiteli jsou J. J. C. $mart a R. M. Hare. Teorie utilitarismu zaujímá už od doby Benthamovy a Millovy ústřední postavení v úvahách o mravnosti a dodnes - zejména v důsledku rozvoje aplikované etiky - má významný vliv na mravní uvažování řady laiků.
Bentham tvrdil, že jednání je správné, pokud přispívá ke spokojenosti a štěstí, a špatné, pokud vyvolává opak štěstí, a že štěstí je třeba chápat jako potěšení a jeho opak jako bolest nebo nepřítomnost potěšení. Potěšení a bolesti je třeba hodnotit či vážit pomocí kalkulu štěstí (například podle jejich intenzity, trvání či stupně přiblížení), který umožňuje definovat a sčítat jednotky nebo hodnoty potěšení a bolesti. Tento kalkul je neutrální ve vztahu ke konkrétním osobám, lze ho použít na rÚzné radosti rozných lidí a je citlivý na intenzitu, tedy je schopen popsat rozný stupeň potěšení u rozných lidí. Důležitou součástí kalkulu je také rozsah činnosti či celkový počet osob jí ovlivněných. Správnost je tedy určována součtem jednotek nebo hodnot rozných potěšení a bolestí rozných lidí, které jsou následkem daného skutku: skutek je správný, pokud je jeho výsledkem převaha potěšení nad bolestí. Celkovým cílem je maximalizovat potěšení, to jest dosáhnout maximální možné převahy potěšení nad bolestí pro všechny zúčastněné. Tento cíl lze vyjádřit vzorcem "největšího možného štěstí co nejvyššího počtu zúčastněných", který skupina společenských, politických a právních reformátorů kolem Benthama aplikovala na společenské změny (viz FILOSOFICKÝ RADIKALISMUS).
John Stuart Mill přes jisté výhrady přijal Benthamovo obecné stanovisko, včetně jeho hedonismu a názoru, že naše skutky jsou motivovány pouze potěšením a bolestí. Min však chtěl odlišit kvalitu a kvantitu potěšení a hovořilo vyšších a nižších potěšeních, což představuje jisté potíže, protože není zcela jasné, zda je obhajitelný rozdíl v kvalitě potěšení (podle principu, že potěšení je potěšení, i když jeho příčiny jsou rozné) a zda takový rozdíl je postižitelný kalkuh;m, který připisuje potěšení jednotky nebo hodnoty a umožňuje tak jejich nadosobní sumarizaci a srovnání. Klasický utilitarismus Benthama a Milla je formou utilitárního jednání (i když někdyL vznikají u Milla jisté pochybnosti o správnosti takového výkladu). Tento typ utilitarismu, podle něhož je jednání správné tehdy, pokud jeho následky jsou alespoň tak dobré jako následky kterékoliv jiné alternativy, je dnes stavěn do protikladu k jiným typům, jako jsou utilitarismus zákona a utilitarisnÍus zobecnění (a také motivační utilitarismu1). Podle utilitarismu zákona je jednání správné, pokud odpovídá zákonu, jehož obecné dodržování by mělo (nebo má) dobré následky. Hlavním smyslem této teorie, která má mnoho podob, je přesunout při určování správnosti jednání důraz z následků jednání na význam dodržování zákonů (a na následky tohoto dodržování). Podle teorie utilitarismu zobecnění je jednání správné tehdy, když je typem činu, který by měl (nebo má) dobré následky, pokud by byl konán universálně (nebo všeobecně). Smysl této teorie spočívá v tom, že zakládá správnost jednání ne na jeho skutečných následcích, ale na jeho následcích v hypotetické situaci, v níž by byl daný čin konán universálně (nebo všeobecně). Zda je utilitarismus zobecnění versí utilitarismu zákona a zda utilitarismus zákona spadá do utilitarismu jednání jsou samy o sobě sporné otázky (viz Lyons). Termín "utilitarismus" neoznačuje tedy jedinou teorii, ale celou skupinu teorií, které jsou variacemi na jedno téma. Toto téma má čtyři složky:

1) složku následku, podle níž je správnost nějakým způsobem spojena se vznikem dobrých následků;
2) složku hodnoty, podle níž jsou následky hodnoceny jako dobré nebo špatné pomocí jakéhosi standardu pravého dobra;
3) složku rozsahu, podle níž je pro určení správnosti jednání podstatné, jak skutky ovlivňují všechny, nikoliv jen ty, kdo je konají;
4) princip užitečnosti, podle něhož by se člověk měl snažit maximalizovat to, co standard dobroty označuje jako pravé dobro.

Postoj utilitarismu jednání, podle něhož je jednání správné nebo špatné výhradně v závislosti na tom, zda jsou dobré nebo špatné jeho následky, obsahuje všechny čtyři uvedené složky. Názor, že jednání se stává dobrým nebo špatným pouze jeho následky, se nazývá konsekvencionalismus. Konsekvencialismus sám je předmětem široké diskuse a kritiky, které daleko překračují obecný problém označení hranic následků jednání a určení úlohy okolností v konsekvencialistickém výkladu správnosti. Na jedné straně jsou to otázky spojené s konsekvencialismem nezávisle na tom, zda je součástí utilltarismu jednání. Ty se dříve týkaly obrany konsekvencialismu proti opačným výkladům toho, co činí správné jednání správným, a proti obviněním, že konsekvencialismus věští zkaženost mysli (nevylučuje žádnou třídu skutků jako špatnou nezávisle na jejích následcích) a že vydává jedince všanc zlým lidem (jimž stačí pouze učinit následky jiných alternativ horší než jsou následky jednání, které chtějí, aby dotyčný jedinec spáchal). V poslední době se však spíše soustřeďují na obvinění, že konsekvencialismus odděluje člověka od řady jeho plánů, zájmÚ a vztahÚ, čímž narušuje jeho integritu, neboť pokud to konsekvence jeho jednání přímo nediktují, člověk se pak nemusí starat o své vlastní projekty a myšlenky víc než o cizí (viz Williams, v: Smart a Williams).
Na druhé straně existují otázky vznikající ze zahrnutí konsekvencialismu do utilitarismu jednání. V jistém období se týkaly převážně povahy, místa a významu morálních a společenských pravidel v rámci utilitarismu jednání, dnes se zase spíše soustřeďují na povahu, místo a význam individuálních morálních PRÁV v rámci utilitarismu obecně.
V konsekvencialismu jsou tím nejpodstatnějším následky, nikoliv oblast jejich dopadu či to, kdo má jaké potěšení. Nadosobní výklady správnosti byly obviněny, ~e neberou vážně individualitu osob, tedy nepovažují každého člověka za svéprávnou autononmí bytost, která má svou vlastní osobnost, své plány a zájmy, jakož i inherentní hodnotu. Jak přesvědčivé je toto obvinění utilitaristů je momentálně předmětem sporu, avšak jeho rozšířenost podpořila vznik systémů individuálních morálních práv na ochranu jednotlivců (viz Dworkin).
Všechny formy utilitarismu jednání (a vůbec všechny formy utilitarismu) musí obsahovat standard pravého dobra, aby byly schopny hodnotit, zda jsou následky skutků dobré. Vetice obecně lze odlišit hedonistický a nehedonistický či ideální standard, i když v každém táboře ještě existuje další dělení. Hedonismus může zahrnovat buď jen tělesnou rozkoš, nebo, jako u Benthama, může zahrnovat tak špatně uchopitelné prvky, jako jsou prospěch a výhoda. Jak Mill tak Sigdwick přijali jistý standard potěšení, i když mezi nimi existuje rozdíl: zatímco Mill rozlišuje různé kvality potěšení, Sigdwick zavádí nezávisle na standardu potěšení princip spravedlnosti jako doplněk tohoto standardu, aby ve své teorii zdůraznil zájem o rozdělování, nikoliv o pouhou maximalizaci potěšení. Také v idealistickém táboře existují rozdíly. W. T. Stace formuloval svůj standard dobra ve smyslu štěstí, které zahrnuje potěšení, ale není jím vyčerpáno, zatímco Hastings Rashdall a G. E. Moore tvrdí, že kromě potěšení nebo štěstí existuje ještě řada dalších věcí, které jsou dobré samy o sobě (například prožívání krásy). Oba tábory se shodují na totožnosti věcí, které jsou výrazem pravého dobra, totiž jistého stavu ducha či vědomí, kterému se říká "potěšení", "štěstí" apod.
V současné době se objevil pohyb směrem od názoru, že hodnota a užitečnost jsou stavy nitra, k názoru, že jsou spojeny se zájmem a jeho uspokojením, přičemž "zájem" je rodový pojem pokrývající množství různých přání a preferencí. Otázka, která přání se máme nejvíce snažit uspokojovat, zda současná, budoucí či racionální, nabývá tedy prvořadého významu, a ti, kdo takto uvažují, se nakonec obrací k racionálním či poučeným přáním, protože mají problémy s přáními současnými a budoucími. Vypracování a obhajoba podrobné hodnotové teorie, která by se zabývala racionálními přáními, se stává nutností. Srovnání štěstí či stavu uspokojení přání různých lidí musí být možné, ať už na základě teorie mentálních stavů či na základě teorie racionálního přání a jejího výkladu hodnot a užÍtečnosti. Zda je tomu skutečně tak zůstává předmětem sporu, ačkoliv ufilitaristé i ekonomové vyvíjejí v tomto směru nové a významné úsilí. Utilitarismus činu se týká všech osob ovlivněných daným skutkem, a týká se všech takových osob stejně, podle stupně jejich ovlivnění. Zahrnuje však i zvířata?
Bentham se domníval, že ano, protože tvrdil, že mohou cítit bolest. Situace už není tak jasná, když přejdeme k výkladu hodnoty z hlediska uspokojování žádostí, protože není jisté, že zvířata mají racionální žádosti. To není jasné ani v případě malých dětí, vážně mentálně postižených osob a osob v komáru (kteří také nevyhovují Benthamovu standardu). Součástí tohoto problému, jak to ukazují spory kolem otázky potratu, je rozhodnutí, koho nebo co hodláme považovat za osobu.
Za tímto účelem je třeba vypracovat a obhájit kriteria toho, co znamená být osobou.
Je nutný jistý standard pravého dobra, který by umožnil aplikovat p,rincip užitečnosti, protože abstraktní formulace jako například "vždy maximalizuj čistou užitečnost" neříkají nic o tom, co je vlastně třeba maximalizovat. Standard dobca umožňuje konkrétní a použitelnou formulaci jako například "vždy maximalizuj čisté uspokojení potřeby". Princip užitečnosti je maximalizující princip vedoucí své 'zastánce k maximalizaci všeho, co jejich standard pravého dobra definuje jako pravé dobro. Tento princip je v případě utilitarismu jednání aplikován přímo na skutky.
Poslední bod způsobuje řadu obtíží: přímá aplikace principu na pouhý skutek může a) znamenat střet s "běžným mravním přesvědčením" (v některých konkrétních případech může dojít maximalizací užitečnoSti k tomu, že se někomu ublíží) a také může b) znamenat nedosažení celkové maximalizace užitečnosti, i když bude. maximalizována užitečnost ve všech konkrétních případech (člověk, který se rozhodne stát se závodním běžcem, si může najednou.. uvědomit, že vždycky, když je čas trénovat, Jli'eje si daleko více dělat něco jiného, takže i když vždycky maximálně uspokojí svou potřebu, nikdy neuspokojí svou hlavní potřebu stát se závodníkem). Aby vyřešili tyto obtíže, obrátili se R. M. Hare a další představitelé utilitarismu k dvojúrovňovému výkladu morálního uvažování, které je typem utilitarismu zákona v první či intuitivní rovině, jejíž součástí jsou morální zákony a práva, a typem utilitarismu jednání v druhé či kritické rovině.
Podstatnou součástí Hareovy dvojúrovňové teorie je fakt, že člověk používá v kritické rovině utilitarismu jednání, aby si zvolil taková vodítka v intuitivní rovině, která by mohla řídit jeho život, a tato vodítka musí při obecném přijetí znamenat maximalizaci užitečnosti. Vyjdeme-li tedy z předpokladu, že tato vodítka byla vybrána s ohledem na situace, v nichž se můžeme ocitnout, je pravděpodobné, že čin vykonaný v souladu s nimi bude znamenat maximální možnost jednat správně, tedy zvolit takový skutek, jehož celkové následky jsou alespoň tak dobré jako následky všech ostatních alternativ. Hareova teorie je konsekvencialistická jen nepřímo, a sice v tom, že brání přikládat větší význam následkům jednání na intuitivní úrovni, čímž efektivně odstraňuje střety s "veřejným míněním". Protože tato teorie neaplikuje princip užitečnosti na jednání samotné v intuitivní rovině, vyhýbá se dalším problémům pramenícím z takové aplikace. RGF

odkazy
Dworkin, R.: Taking Rights Serious/y, lev. vyd. Londýn: Duckworth, 1979.
Hare, RM.: Mora/ Thinking. Oxford: C1aredon Press, 1981.
Lyons, D.: Forrns and Limits (Jr Utilitarianism. Oxford: Oxford University Press, 1965.
Moore, G.E.: Principia Ethica (1903). Cambridge: Cambridge University Press, 1959.
RashdaI1, H.: Theory oj Good and EvU. 2 sv. Oxford: C1aredon Press. Smalt, U.C., Wi11iams, B. red.: Utilitarianism: For and Against. Cambridge: Cambridge University Press, 1973. (Včetně U.c. Smart: An outline of a system of utillitarian ethics; a B. Wi11iams: A critique of utilitarianism.) Stace, W.T.: The Concepts oj Mora/s. New York: Macmi11an, 1937.