individualismus Pojem zahrnuje širokou škálu idejí, postojů a doktrin, jimž je společné to, že přikládají ůstřední místo ,jedinci". "Jedinec" ovšem může být pojímán mnoha způsoby, stejně jako může být různě chápána protikladnost "individuálního" a "kolektivního". Mnoho forem individualismu se o tento protiklad opírá, některé jej však odmítají.
Podívejme se nyní na zajímavou historii pojmu. Původem z devatenáctého století, měl v různých zemích různé významy, které dnes již splynuly. Pochází z francouzštiny, byl používán v reakci na osvícenství a francouzskou revoluci; v tomto měl proto vždy pejorativní nádech jako zdroj anarchie a společenských nepořádků. Tak tomu bylo, ať jej používali reakcionáři, nacionalisté, socialisté nebo liberálové a navzdory rozdílům v názorech o příčinách společenského rozkladu a povaze vhodného a žádoucího společenského řádu. V němčině měl tendenci k zdůraznění romantické ideje individuality, představy individuální jedinečnosti, originality a seberealizace, vztahované původně ke kultu individuálního génia, zejména umělce, rozvinuté v organické teorii komunity, zejména národní nebo státní (viz ROMANTISMUS).
V Anglii byla tendence termín užívat jako přídomek pro náboženskou nonkonformitu, pro ryzí kvality sebejistých Britů, zvláště středních tříd, a pro rysy společné různým proudům anglického LIBERALISMU.
V tomto smyslu začal jako potipál socialismu nebo kolektivismu mít význam minimální státní intervence. Ve Spojených státech se brzy stal individualismus heslem svobodného podnikání, omezené vlády a osobní svobody, a také postojů, forem chování a snah v tomto duchu zaujímaných a zastávaných.
Jednu vlivnou versi této varianty představovala presidentská volební kampaň Herberta Hoovera, oslavující "drsný individualismus". Setkáváme se ovšem i s celou řadou syntéz těchto významů. Jacob Burckhardt, který spojil francouzský a německý význam tohoto slova, viděl v renesanci růst individualismu růst sebeprosazování, kult soukromí a "impuls k co možná nejvyššímu individuálnímu' rozvoji". John Stuart MILL vnesl koncepci individuality ovlivněnou německým významem tohoto slova do své klasické formulace liberalismu v eseji O svobodě (On Liberty, 1859). Alexis TOCQUEVILLE, zkoumající individualismus demokratické Ameriky, si uvědomoval naléhavé nebezpečí, které individualismus představuje pro veřejný život tím, že oslabuje společenské vazby.
Mezi dnešními autory je pravděpodobně nejvlivnější Tocquevillovo užití termínu.
Podle jeho názoru má individualismus původ v demokracii a bude se vyvíjet zároveň s vývojem rovnosti: je to "nový výraz, který se zrodil z nové ideje... Individualismus je cit uvážlivý a pokojný, který vede každého občana k tomu, aby se izoloval od masy svých bližních a uchýlil se do ůstraní se svými přáteli a se svou rodinou" a ponechal "okolní společnost jí samé" ... který nejdříve vysušuje "ctnosti veřejného života" a pak napadá a niči i všechny ostatní a nakonec "splývá s čistým egoismem" (Demokracie v Americe II., část 2., kap. 2). Tocqueville kolísal mezi obdivem k tomuto rysu americké povahy a obavami z jeho důsledků, jednímž z nich mohl být pronikající společenský konformismus. Tato analýza a její průvodní paradoxy se objevovaly znovu a znovu, a to nejen v americkém společenském a kulturním kriticismu.
V dalším současném užití termínu se individualismem označuje to, co se ve společenské a politické teorii nazývá také "atomismus" - pohled na ,společnost jako ustavenou jednotlivci pro naplnění cílů, jež jsou v první řadě individuální. Tento postoj staví na přední místo jednotlivce a jeho práva, která podle něj existují před každou konkrétní formou společenského života. Obvykle je považován za produkt sedmnáctého století, vyjádřený v teoriích SPOLEČENSKÉ SMLOUVY Hobbese a Locka a později v utilitaristické tradici (viz UTILITARISMUS). Charles Taylor se domnívá, že atomismus "vychází z těch filosofických tradic... které začaly postulováním bezrozměrného subjektu", gnoseologicky tabu!a rasa a politicky bezpostulátního nositele práv (Atomism, s.21O).
A Macpherson píše o "vlastnickém individualismu", rovněž kořenícím v sedmnáctém století, založeném na "pojetí individua, které je v podstatě vlastníkem své osoby nebo schopností, za něž společnosti nic nedluží" (The Politíca! Theory oj Possessive lndividualism, s.3).
Třetí smysl, který rozlišujeme, představuje "metodologický individualismus". Jde o teorii, která zdůrazňuje, že žádný výklad ve společenské vědě nebo historii nemůže jít až k samé podstatě věci, pokud není formulován plně na základě skutečností vztahujících se k jednotlivcům nebo jejich charakteristickým rysům: jejich vlastnostem, cílům, přesvědčením a činům. Společenské celky nebo souhrny modem chování musí být vždy nebo v posledku vykládány ve vztahu k jednotlivcům.
Tato doktrina může nabývat ruzné podoby a je stále sporná. Někteří autoři, například POPPER, pojímají její obranu jako zásadní věc liberální politiky. Jiní, počínaje DURKHEIMEM, chápali její odmítnutí jako první krok sociologického porozumění. Další pak považují tuto debatu za neplodnou a zneužívající ruzných způsobů chápání jednotlivce.
Koncepce metodologického individualismu budou, nebo alespoň by měly být, tím méně sporné, čím budou méně abstraktní (a více společenské). Dalším možným způsobem obhajoby ihdividualismu, který začíná převažovat v současné analytické politické filosofii, je obhajoba základních LIDSKÝCH PRÁV, která ochraňují základní svobody a zájmy individua, ať už na základě respektování svébytnosti osob, nebo na základě toho, že se jim věnuje rovná péče a ůcta. Utilitarismus se, v obou těchto aspektech jeví nyní jako antiindividualistický, zahrnující všechny touhy jedince do jediného systému přání. Zda takto pojímaný individualismus vyžaduje vlastnictví sebe sama, či metodologický individualismus, je sporné. Stejně tak je sporná otázka, zda vede - pokud jej vezmeme vážně - k libertariánským, liberálním nebo socialistickým závěrum. SL

odkazy
Burckhardt, J.: The Civilizalion (!ťlhe Renaissance in Ilaly, přel. S.G.C. Middlemore Londýn: Phaidon, 1955.
Tocqueville, A. de: Demokracie v Americe, přel. V. Jochman, Praha: Lidové noviny, 1992).
Tay1or, c.: Atomism. V: Philosophical Papers, sv.2. Cambridge: Cambridge University Press, 1985.
Macpherson, c.B.: The Political Theory oť Possessive Individualism: Hobbes to Locke. Oxford: Clarendon Press,1962.
literatura
Lukes, S.: Individualism. Oxford: Blackwell, 1973.
O'Neill, J. red.: Modes ()ťlndividualism amfCollectivism. Londýn: Heinemann, 1973.