romantismus V širším pohledu na pojmovou strukturu a historický původ romantického myšlení lze romantismus ztotožnit s vírou v zásadní úlohu umění v lidském životě a jeho paradigmatický význam pro pochopení všech kulturních a společenských jeVÚ. Toto nové pojetí umění a umělecké tvorby vzniklo původně z revolty proti určitému směru racionalismu osnmáctého století: neoklasicistní estetice. Této revoltě připravil pÚdu kult citovosti v ROUSSEAUOVÝCH a Richardsonových románech, násilné antiautoritářství hnutí Sturm und Drang a náboženská obroda ve formě metodismu a pietismu.
Původní myšlenky této estetické kritiky nabyly první a nejsystematičtější podoby v Německu v posledním desetiletí osmnáctého století. V raných dílech bratrů Friedricha (1772-1823) a Augusta Wilhelma (1767-1845) Schlegelů, v dílech jejich přátel a spolupracovníků Novalise (Friedricha von Hardenberga, 1772-1801), Friedricha Schleiermachera (1786-1834) a Ludwiga Tiecka (1773-1853) bylo termínu "romantický" vědomě používáno na odlišení typických rysÚ "moderní" poesie od rysů obsažených v klasickém antickém modelu a k formulaci programu pro budoucí obnovu uměnÍ. Poté, co se toto nové pojetí poesie rozšířilo v úplnou teorii moderní civilizace, ovlivnilo anglické romantické myslitele jako byli COLERIDGE (1772-1834) a CARLYLE (1795-1881) a přes Madame de Stael (1776-1817) přineslo důležité impulsy vývoji romantismu ve Francii a Itálii. Němečtí romantikové zavrhli neoklasicistní kánon pravidel a čistých žánrů, přičemž hlavní důraz položili na originalitu, bezprostřednost a sílu fantazie jako základní rysy tvůrčího procesu. Proti ahistorické estetice svázané uniformním standardem a otrockým napodobováním antiky postavili pojetí stejné (protože nezměřitelné) hodnoty všech uměleckých forem jako výrazu génia všech národů světa. Individualita, rozmanitost a organická jednota se staly normativními kategoriemi, které měly vést k chápání umění a života ve všech jeho podobách.
Odmítnutím hlavních postulátů OSVÍCENSKÉHO racionalismu by se romantismus mohl jevit jako revolta proti modernosti samé. Ze stejných důvodu, z jakých se stavěl proti uniformitě norem v hodnocení kulturních jevů, se obrátil i proti metodologickým základům newtonského paradigmatu vědeckého poznánÍ. Romantičtí myslitelé zavrhli výsledky moderní fysiky a asociativní psychologie, protože hledání obecných zákonitostí založených na kvantitativním uchopení a vypočitatelnosti všeho vytvářelo ochuzenou, abstraktní představu o člověku a nedokázalo vysvětlit intimní a emotivní charakter vztahů, které pojí člověka s přírodou a s ostatními lidi. Silný panteismus Schellingův (1775-1854), Schleiermacherův, Wordsworthův (1770-1850), Coleridgův a Shelleyův (1792-1822) představoval člověka a přírodu ve vzájemném přizpůsobení integrálních částí žijícího vesmíru, který je pro člověka pochopitelný skrze intuici a empatii.
Podobné námitky proti rozpitvávajícím a fragmentalizujícím důsledkům moderního analytického uvažování byly typické i pro romantický názor v jiných oblastech poZilání: proti universálním principům osvícenského přirozeného náboženství a jeho racionalistickému výkladu hájili Schleiermacher a Chateaubriand (1768-1848) osobní pocity a bezprostřední komunikaci s Bohem jako jediný autentický základ náboženské víry. Adam Miiller (1773-1825), Coleridge a CarIyle kritizovali a obviňovali metody KLASICKÉ POLITICKÉ EKONOMIE z toho, že omezují lidský rozměr hospodářského života na holé schema peněžních vztahů. Všichni romantičtí myslitelé měli námitky proti jednoduchému smluvnímu modelu politického závazku, který byl základem liberálních a demokratických doktrin (viz SPOLEČENSKÁ SMLOUVA). Nejvyšší hodnota, kterou romantikové připisovali jedinečnosti a rozmanitosti národních a: místních tradic, navíc vysvětluje, proč se stavěli proti hlavním politickým změnám doby. Odsuzovali směřování k byrokratické racionalizaci (představované Bedřichen Pruským), pokusy o sjednocení právních systémů (například Savignyho kritika Napoleonova zákoníku) a především revoluční požadavek stejných politických práv, založený na falešné uniformitě lidské povahy. Pokud však jde o skutečnou politickou angažovanost, nelze romantismus jednoduše ztotožnit s konzervatismem a reakčním. naI cionalismem. Důraz na estetické hodnoty zajišťoval romantickému myšlení přizpůsobivost a - jak se někdy uvádí - apolitičnost, která umožňovala spojení s jakoukoliv ideologií, revolucí počínaje a reakcí konče. ~apříklad v Německu, zejména díky účinné polemice m1adoněmců a MLADOHEGELOVCŮ, se romantismus stal téměř synonymem reakční Metternichovy politiky. Ve Francii a Itálii naopak zapojení romantismu do služeb napoleonského kultu a revolučního. vlastenectví mohlo vést k jeho přirozenému spojení s liberalismem. Rozdíly podobného dosahu politicky dělily ,jezerní básníky" od Shelleyho, Keatse (1795-1821) a Byrona (1788-1824).
Přes rozdílné politické postoje jednotlivých romantiků lze hovořit o výrazném podílu romantismu na vývoji moderního politického myšlení. Spojením myšlenky "státu" s pojmem "národa" rozšířil romantismus ohnisko politické debaty nad institucionální rámec zákona a vlády a soustředil pozornost na početné iracionální a neformální svazky držící společnost pohromadě, jako jsou společný jazyk, náboženství, lidové umění, zvyky atd. Navíc díky svým předpokladům organické jednoty nemohl romantismus přijmout rozdělení soukromé a veřejné sféry, které je základem liberální politické teorie. To jest nemohl považóvat stát za garanta práv jednotlivce nebo za nástroj rozvoje společenského blaha. Stát pro něj spíše znamenal nejvyšší lidskou ctižádost, "totalitu lidských záležitostí" (Mtiller, s.57). Tato transcendence konvenčního vyměření politiky se projevila už v romantickém postoji k francouzské revoluci. Nadšení pro události ve Francii, původně označované za předzvěst blížící se celkové transformace společnosti, brzy vystřídalo zklamání, když začalo být jasné, že tyto změny nejsou nic víc než "politická" revoluce, která ovlivní jen vnější a formální aspekty společenského života.
Podobné kolísání mezi utopickými a reakčními prvky lze pozorovat i v myšlence KOMUNITY (Gemeinschaft), kterou romantické myšlení snad nejvíc ovlivnilo pozdější politické doktriny. Ta postulovala naprosté ztotožnění jednotlivce s celkem - bez zmínky o ústavních zárukách práv jednotlivce nebo aktivním podílu na státních institucích. Místo toho "komunita" znamenala pocit loyality, kolektivismu a sounáležitosti a spojovala různé typy společenských vztahů: intimitu přátelství a lásky, osobní povahu závazků typických pro malé skupiny, jako byly komunity na středověkých panstvích, emotivní svazky společné náboženské víry a sílu vlasteneckých pocitů.
Raně romantické projekty života v komunitách ("sympoesie" a "symfilosofie" Friedricha Schlegela a Novalise, "pantisokracie" Cambridgeského kruhu kolem Coleridge a Southeyho), "komunita umělců" spojená pouty lásky a přátelství, měly být počátkem nového světa. Osvobozené osobní vztahy založené na osvobození žen (a mužů) od tradičních sexuálních stereotypů - byly považovány za buňky, z nichž se skutečná svoboda rozroste do celého společenského života. Romantický medievalismus - rehabilitace "doby temna" - je často považován za únik do jistoty nezpochybnitelných představ a stabilní hierarchické struktury. Přesto však například Novalisova slavná esej Křesťanství nebo Evropa (Die Christenheit oder Europa, 1799) nevolá po návratu ke zlatému věku minulosti, ale je spíše poetickou předpovědí budoucnosti, v níž by byla Evropa znovu sjednocena ve společné víře, podobné středověkému katolicismu (ne však s ním shodné). Avšak ani tam, kde bylo romantické přehodnocení středověku úžeji spojeno s politicky motivovanou obranou "feudálních" institucí Uako ve spisech Adama Mtillera, Coleridge, Southeyho a Carlyla), nelze romantismus jednoduše vysvětlit jako konzervativní reakci proti revoluci a demokracii: byl také účinným nástrojem společenské kritiky. V idealizovaném hierarchickém řádu vyrůstajícím z osobních vztahů služby a ochrany nalezli romantičtí myslitelé východisko pro popis destruktivních účinkÚ moderního komercialismu a industrialismu a odhalení nových způsobů vykořisťování a nadvládý skryté pod rouškou formální rovnosti práv. Uvažujeme-li o vztahu mezi romantismem a NACIONALISMEM, neměli bychom zapomenout, že romantické pojetí národa s jeho důrazem na kulturní spíše než politické aspekty se jen velmi málo podobá touze po moci a velikosti typické pro pozdější nacionalistické ideologie. Cit pro národní zvláštnosti, kterému se romantikové naučili od HERDERA, nebyl neslučitelný s porozuměním a sympatiemi k jiným tradicím.
Vždyť jedním z trvalých příspěvků romantismu je podnět ke srovnávacímu studiu jazyků a kultur v širokém historickém a geografickém spektru (včetně mimoevropských civilizací). Tento romantický vliv dal vznik novým metodám historické školy práva a ekonomie, které byly v protikladu ke klasické ekonomii a právnímu positivismu, a které chápaly podstatu ekonomických a právních jevů skrze jejich konkrétní historický vývoj a jejich vztah ke všem ostatním společenským institucím.
Války proti Napoleonovi vedly k užšímu pojetí národnosti soustředěné kolem politické jednoty a vojenské síly. Ale ani zde nelze romantický přístup popsat jediným vzorcem. Myšlenky, které inspirovaly požadavek národního sebeurčení v Polsku (Mickiewicz, 1798-1855) byly mystické a mesianistické (vyzdvihující ctnosti nezkaženého venkova); Mazziniho výzva italskému lidu ke svržení jha cizí moci spočívala na myšlenkách svobody a rovnosti. Oslava války jako katalyzátoru národního probuzení s podtóny antisemitismu (které lze nalézt v některých německých romantických kruzích) naopak obsahovala semeno agresivních doktrin, v nichž myšlenka unikátní podstaty národa a jeho zvláštního poslání dokázala smazat všechny universální normy jednání. Soustředění na příčiny FAŠiSMU, RASISMU a militarismu dvacátého století vedlo k důležitým zjištěním ohledně procesů, skrze něž romantická kritika racionalismu, polemická opozice mezi G~meinschaft a Gesellschaft a organistická koncepce státu a národa jako účelů o sobě mohly být použity ve službách antimodernistických a antiliberálních ideologií. A však odtržením romantických politických názorů od jejich širších estetických a filosofických základů zakrýváme podíl, který romantismus měl na revolučních změnách v našem chápání dějin a kultury, a tím i povahy politiky. UV

odkazy
Muller, A.: Elements of politics (J808-9) V: Reiss, H. ed.: The Political Thought oľthe German Romantics, 1793-1815. Oxford: Blackwell, 1955.