konzervatismus Konzervatismus bývá svými odpÚrci často odmítán jako víceméně zpátečnická snaha "těch, kdo mají" uhájit své opevněné privilegované pozice proti "těm, kdo nemají". V horším případě mu bývá přisuzováno spojením s extrémními hnutími typu nacismu či národní fronty. V následujícím textu si ukážeme, že konzervatismus je filosofie lidské existence, která I nejen že si zaslouží vážnou pozornost, ale \ také se diametrálně liší od výše zmíněných extrémních hnutí. Podstatou této filosofie je přesvědčení, že lidské bytí charakterizují určitá napětí, která mohou být zmírněna (i když nikdy zcela odstraněna) politickou činností.
Význam ideje neodstranitelného napětí v konzervativní filosofii existence je nejzřetelnější tehdy, pokud ji srovnáme s opoziční radikální doktrinou, podle níž primární příčiny zla a utrpení nekoření v samotné přirozenosti člověka, ale ve struktuře společnosti. Odtud pak vychází přesvědčení, že člověka lze osvobodit úplným odstraněním těchto příčin pomocí zásadní změny v odpovídající části společenského řádu. V moderní době je nejlepším příkladem takového radikalismu MARXISMUS, podle něhož lze všechny hlavní zdroje lidského neštěstí odstranit revolučním svržením kapitalismu. Pro konzervatismus jsou oproti tomu zlo a utrpení neoddělitelné od lidské existence, a moudrost proto nespočívá v mohutných utopických konstrukcích na odstranění zla a utrpení, ale ve skromných návrzích na zmírnění a minimalizování jejich vlivu. Lidské tenze proto samotnou svou povahou omezují politiku na "omezenou činnost".
Spojíme-li obecnou představu existence jako stavu neodstranitelného napětí s pojetím politiky jako omezené činnosti, vychází nám definice konzervatismu jako umění politického kompromisu, rovnováhy a umírněnosti v zájmu zachování omezeného stylu politiky.
K zásluhám otce moderního konzervatismu Edmunda Burka patří to, že okamžitě rozpoznal, že honba za svobodou revolučními metodami nepřinese rozšíření a zdokonalení omezené politiky, jak doufali francouzští revoluční demokraté, ale naopak ničí nezbytné podmínky pro její udržení. První a nejdůležitější z těchto nezbytných pod mínekje VLÁDA ZÁKONA, druhou nezávislé soudnictví, třetí systém zastupitelské vlády, čtvrtou instituce soukromého vlastnictví a pátou zahraniční politika, koncipovaná tak, aby uchránila politickou nezávislost udržováním rovnováhy sil (to je také podle konzervativců jediný solidní a realistický princip, na kterém lze zakládat mezinárodní mír).
V této podobě - tedy jako obrana omezené politiky - je konzervatismus nejpřesvědčivější. Lze namítnout, že omezená politika je spojená i s liberální tradicí, a je proto těžké jasně rozlišit mezi konzervatismem, jak jsme ho zde definovali, a LIBERALISMEM.
Odpovědí je, že liberalismus i konzervatismus sdílejí společný základ v lockovských liberálních principech zprostředkovaných whigskou reformní tradicí, kterou uznával i Burke. Konzervatismus však tyto principy obhajuje zcela jiným způsobem a s větším oprávněním. Konzervatismus, jak objasnil Burke, odmítá například abstraktní pojmy individua, lidských práva SPOLEČENSKÉ SMLOUVY, spojené s tradicí whigÚ, ale také UTILlTARISMUS a víru v POKROK, jež následně charakterizovaly reformulaci liberálních principů v devatenáctém století.
Z výchozího postavení, jež poskytuje ideál omezené politiky, nyní pokročme dále k rozlišení tří ruzných tradic konzervativního myšlení. Ačkoli žádný z těchto tří proudÚ není výhradně majetkem jednoho národa, jsou ve francouzském, německém a britském konzervativním myšlení znatelné rozdíly. Rozdíl mezi těmito třemi tradicemi lze nejlépe vysvětlit zvážením stanoviska, z něhož každá z nich odvíjela své teoretické rozpracování ideje napětí. Nejstarší je theologické stanovisko nesoucí podobu křesťanského pesimismu v otázce lidské přirozenosti, vyjádřeného mýtem o pádu a prvotním hříchu. Tento pesimismus, připravený hájit monarchii a církev, hrál hlavní úlohu ve francouzském konzervativním myšlení. Zde poskytoval základ reakční tradici ustavené v devatenáctém století de MAISTREM, a ve dvacátém století nejlépe reprezentovaném (v revidované, světské podobě) Charlesem MAURRASEM a Action Francaise. Křesťanství sice hrálo také dÚležitou roli např. u takových myslitelÚ jako Burke, reakční filosofii však charakterizuje hledání konzervativní utopie, obvykle umísťované někam do předrevolučního světa, z něhož byla všechna hlavní napětí existence vyloučena. Reakcionář začíná tedy svým přihlášením se k ideálu omezené politiky, ale jeho marné hledání utopie končí zničením tohoto ideálu: omezená politika totiž přisuzuje neomezený prostor právě tomu napětí, kterého se reakcionář děsí. Pro německou konzervativní tradici je na(pro revoluční styl ústřední) ve svrchovanost lidu jako klíč k vnitřní i mezinárodní harmonii. Podle této doktriny svrchovanosti lidu zajišťuje demokracie automaticky dobrou vládu a světový mír, protože znamená, že si národy vládnou sami; a národy vládnoucí samy sobě zcela jistě nemohou mít zájem vládnout si špatně či vzájemně se napadat.
Proti tomuto pohledu konzervativci namítají, že demokracii nelze automaticky ztotožňovat se svobodou a dobrou vládou, ale že může být snadno prostřednictvím plebiscitu zneužita k ospravedlnění diktatury. Od roku 1789 do roku 1945 právě tento nový revoluční styl politiky, zvláště dramaticky se projevující v letech 1848 a 1917 a v době nástupu fašismu v období mezi světovými válkami, vyvolával u konzervativně uvažujících lidí obavy. Během celého tohoto období na něj vznikla řada rozličných odpovědí. V jednom extrému mohli konzervativní myslitelé propadnout zoufalství, odvrhnout ideál omezené politiky a uchýlit se k čistému a prostému kultu vůdcovstvÍ. Tak tomu bylo třeba u Thomase CARLYLA a později Oswalda SPRENGLERA v Německu. Díla mezi válečné éry jako Pustá země (1922) T. S. Eliota nebo Vzpoura davů (1929) Španěla Ortegy y Gasseta byla výrazem konzervativního zoufalstvÍ. Takovéto odpovědi modernímu světu však konzervatismus odsuzovaly jen k zatrpklé neschopnosti. V druhém extrému vkládali konzervativní myslitelé jako lord Hugh Cecil téměř bezmeznou důvěru v přirozený konzervatismus mas (Conservatism, 1919). Mezi těmito dvěma póly je celá škála variant. V praxi byla nejvlivnější dlouhá série více či méně ambiciózních kompromisních řešení, počínaje Disraeliho ideálem "jednoho národa" a konče v poválečné ideologii " střední cesty", původně obhajované ve stejnojmenné knize z roku 1938 Haroldem Macmillanem.
Během tří poválečných desetiletí zaznamenal ideál střední cesty značný pokrok, částečně proto, že konzervativci podlehli pokušení čelit nové socialistické výzvě, jež nahradila starou liberální výzvu, tím, že kradli šaty svého protivníka; částečně proto, že kontrolní mechanismy zavedené v době válečné ekonomiky se zdály být praktickou ukázkou schopnosti vládního plánování vypořádat se s nezaměstnaností třicátých let, a konečně proto, že universální přijetí blahobytného státu každou vládu zavazovalo "dolaďování" spotřební poptávky v zájmu udržení plné zaměstnanosti. Výsledkem byl posun ke kolektivismu, který se v polovině sedmdesátých let stal tak silný, až se mnohým zdálo, že konzervatismus ztratil identitu. Právě na tomto pozadí musí být vykládána dnešní "liberálně konzervativní" či "neokonzervativní" reakce na kolektivismus střední cesty, který v různém stupni ovlivnil evropskou a americkou politiku poslední doby.
Liberálně konzervativní reakci vyprovokovalo naléhavé uvědomění si pěti hlavních omezení ideálu střední cesty. Za prvé, zastánci střední cesty naivně předpokládali, že ekonomický růst automaticky zabezpečí růst obecného společenského blaha. Nikdy se neuvažovalo, že by nadbytek mohl naopak přinést nové problémy. Konkrétně v USA je tato otázka jádrem kritiky "velké společnosti" ze strany Daniella Bella, Patricka Moynihana a Irvinga Kristola, kteří tvrdili, že vlády mají povinnost učinit nemožné pro ekonomický růst a zaměstnanost, a jsou proto nutně souzeny na základě nerealistických kriterií s tím důsledkem, že moderní demokratický stát je stále méně stabilní.
Druhá linie útoku míří proti nekritické víře představitelů střední cesty v plánování jako nejlepšího léku na veškerou lidskou bídu. Ve své Ce,ftě do otroctví z roku 1944 F. A. HAYEK prohlásil, že plánování zavádí svobodnou společnost na cestu, která vede nevyhnutelně přímo k totalitní vládě. Konkrétně odmítal myšlenku, že by střední cesta představovala stabilní kompromis, který by umožňoval mít to nejlepší, co může poskytnout plánování, současně s výhodami svobody.
Třetí útok vychází ze skutečnosti, že závazek poválečné vlády udržet vysokou míru zaměstnanosti a ekonomického růstu je přímo zodpovědný za nárůst int1ace, který postihl západní demokracie v průběhu sedmdesátých let. Vůdčí liberálně konzervativní ekonomové jako Hayek a Milton Friedman navrhovali řešit otázku tím, že by vlády byly zbaveny kontroly nad přísunem peněz do ekonomiky. Jak to však udělat, není dosud jasné, a zatím vznikly jen bizarní návrhy typu Hayekova požadavku odstranění monopolu státu na vydávání zákonného platidla.
Jiný liberálně konzervativní myslitel, W. Ropke, zdůrazňoval (A Humane Economy, 1958), že skurečná příčina int1ace nespočívá pouze v přísunu peněz, ale v tom, že demokratické vlády prefererují "měkké" finance oproti "tvrdým", což znamená, že se vlády zadlužují za účelem plnění extravagantních slibÍ! daných voličÍ!m, namísto aby vyvažovaly rozpočet se všemi důsledky. Int1ace se tak stává morálním a politickým jevem, nikoli pouze ekonomickým. Ironií je, že snaha o nápravu bude právě liberální konzervativce stavět do světla, v němž budou působit jako autoritáři, poněvadž přestane-li být int1ace chápána jako technicko-ekonomický problém, bude kritizován samotný demokratický systém.
Čtvrtý útok je ozvěnou TOCQUEVILLOVA proroctví, že moderní demokracie skončí v novém poručnickém despotismu, který nepřivede k životu utlačovatelská vláda, ale naopak přehnaně dobré úmysly, jež vládu vedou k regulování života svých nekompetentních (jak se předpokládá) poddaných v takovém rozsahu, že nezbude než "jim ušetřit i veškerou tíhu myšlení a veškeré starosti žití" (Demokracie v Americe). Právě toto je podle liberálních konzervativcÍ! ona nezdravá forma patemalismu, kterou povzbudila přeměna staršího omezeného ideálu blahobytu ve všeobsáhlou podobu sociálního státu, starajícího se o člověka od narození až do hrobu.
Poslední kritická linie pak zdůrazňuje neslučitelnost manažerské politiky (kterou střední cesta předpokládá) s přežitím smíšené ústavy. Jak varoval ve své přednášce v Dimley z roku 1976 lord Hailsham, exekutiva nyní prohlašuje, že je jedinou vskutku reprezentativní částí ústavního systému, její význam pmdce narůstá na účet ostatních částí a parlamentní vláda se mění v systém volebního diktátorství. The Times v samolibém úvodníku z 15. října 1976 odpověděly, že Hailsham ignoroval růst nového systému mimoústavních "kontrol a rovnováh" (check and balances) (jak je představují politické strany a nátlakové skupiny), díky kterým neplatí, že by velká vláda znamenala silnou vládu. The Times přitom opomenuly, že nová rovnováha moci v sobě nenese žádnou nutnou tendenci podporovat vládu zákona nebo jakýkoli jiný požadavek ústavní vlády, Liberální konzervatismus zřetelně poskytuje některá prospěšná varování, ale sotva lze říci, že by byl odpovídajícím výrazem konzervativního myšlení. Jeho ústředním tvrzením je, že svoboda je nedělitelná, čímž je řečeno, že občanská a politická svoboda může existovat pouze v rámci kapitalistického ekonomického řádu. Při zkoumání tohoto postoje se však objevují přinejmenším tři velké problémy:
Za prvé, ztotožněním konzervatismu s obranou kapitalismu riskuje iberální konzervatismus směšování omez né politiky s podporou materialistických a konzumních hodnot, jež mohou být nesluči elné s mravními, politickými a společensk mi hodnotami, které se konzervatismus s aží bránit. Za \ druhé, dokonce na svém astním území - " v obraně mechanismů olného trhu - může být liberálně konzervativní ekonomická teorie obviněna z dogmatismu. A za třetí, patrně nejpůsobivější kritika konzervatismu nespočívá v tvrzení, že je špatný, ale že je irelevantní. Irelevantní je proto, že se staví na odpor obecnému trendu rozvinuté západní společnosti k "post-industriálnímu" společenskému řádu, z něhož kapitalistické postoje a hodnoty zmizely, s tím výsledkem, že jen nevýznamná část populace stojí o návrat podmínek volného trhu.
Budoucnost konzervatismu je nejistá. Na jednu stranu mÚže získat hlasy podbízením se kolektivistickému étosu, který tak přiléhavě předpověděl Tocqueville; zde je ale riziko částečné ztráty identity. Na druhou stranu se může rozhodnout bránit ideál omezené politiky, s nímž se tradičně pojí. V tomto případě bude pro konzervativce velmi těžké zÚstat u moci, poněvadž žádná z institucí spojovaná s omezenou politikou - mimo jiné vláda zákona, parlamentní odpovědnost a nezávislé soudnictví - není pro dobu, zaujatou hlavně politikou prosperity, příliš dÚležitá. NO' S

odkazy
Burke, E.: An Appealfrom the New to the Old Whigs (1971). New York: Bobbs-Merrj]], ]962.
1" Cecil, H.: Conservatism. Londýn: Thornton Buterworth. ]9]2.
Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, přel. T. 1ežek. Praha: Academia, ] 990.
Oakeshott, M.: Rationalism in Polities. Londýn: Methuen, ]962, Rópke, W.: A Humane Eeonomy. Chicago: Regnery, 1971.
Tocqueville, A. ae.: Demokracie v Americe, přel. V. Jochman. Praha: Lidové noviny, ]992.
literatura Quinton, A.: The Politics oť lmperťeetion. Londýn: Faber & Faber, ]978.
Scruton, R.: Smysl konzervatismu, přel. P. Pithart a A. Plzák. Praha: Torst, ] 993.
- ed: Konzervativnl myslitelé, přel. 1. Ogrocká. COK: Brno, ]994.
Nisbet, R.: Konzervatismus, přel. 1. Pi]ucha. Praha: Občanský institut, 1993.