pokrok Idea pokroku je jednou z těch, které vládnou západní civilizaci už od starověkého Řecka a Říma. Jiné civilizace znali ideje zdokonalitelnosti a dosahování ctnosti, moudrosti a štěstí, ovšem tyto pojmy byly spojovány pouze s jedinci, nikoli s národy a dokonce s celým lidstvem. Západní idea pokroku je odlišná, protože se soustředí právě na veškeré lidstvo, jehož historie se chápe jako pomalý a nepřetržitý vzestup od počáteční nevzdělanosti, hrubosti a strachu, jako dosahování stále vyšších úrovní v umění a vědách, v ovládnutí přírody a v poznání obecně. Pokrok představuje cosi víc než eudaimonickou ideu, je - jak to vystihl J. B.
Bury - "syntézou minulosti a proroctví do budoucnosti", je rámcem vnímání a myšlení. Přestože máme sklon vidět v pokroku kvalitu výlučně moderní, je idea pokroku zřetelně přítomná už ve starověkém řeckém a římském a také v raně křesťanském myšlení. Protagoras, PLATÓN, Zenón, Lukrétius a SENEKA - ti všichni psali o lidstvu stoupajícím od primitivnosti ke stále většímu poznání v umění a vědách. Navíc byli pevně přesvědčeni o tom, že tento postup kupředu se bude dít i v budoucnosti, že zabere, jak to vyjádřil Seneka, "tisíce století". Přestože klasické myšlení obsahuje také ideje cyklického opakování a rozkladu a pádu ve srovnání s původním zlatým věkem, nebyla Řekům a Římanům cizí představa lineárního pokroku.
To platí i o církevních otcích, kteří ve svých dílech vytvářeli to, co známe jako křesťanskou epiku. Sv. AUGUSTIN v Boží obci pokládal "vzdělání lidstva" za základní, a navíc, jak je patrno z dvacáté druhé knihy tohoto díla, jeho představu tohoto vzdělání v čase lze chápat jako v podstatě sekulární, kterou mohl mít kterýkoliv z Řeků či pozdějších západních autorů. Nejvýznamnějším přínosem sv. Augustina k pojetí pokroku byla představa jeho nezbytnosti a nevyhnutelnosti. Lidské poznání - sakrální i profánní se rozvíjí přes různá stadia, a tento postup je nutný. Je nezbytný proto, že Bůh při samotném stvoření obdařil lidstvo příslušnými schopnostmi. Pozoruhodný Jáchym z Fiore ve dvanáctém století vylíčil augustinovskou víru v Bohem daný pokrok jako třístupňový proces, a tento obraz inspiroval představivost západního myšlení po příštích šest století. Velká část filosofie pokroku v osmnáctém a devatenáctém století je jednoduše sekularizovanou křesťanskou epikou sv. Augustina. Takoví myslitelé jako Leibnitz, KANT, CONDORCET, HEGEL, COMTE a MARX vnesli do moderní doby Augustinovu vizi sjednoceného a progresivně se vyvíjejícího lidstva, jednoho časového rámce pro celé lidstvo, do něhož lze ve vzestupném pořadí umístit dějiny všech známých národů, konniktu jako zdroje lidského pokroku a kauzální nutnosti celkového panoramatu vývoje. V moderním období vidíme především převedení Bohem dané nutnosti na nutnost přírodní či čistě lidskou. U Marxe patřila boji mezi třídami stejná kauzální role v lidské historii jako u Augustina zápasu mezi dvěma obcemi.
V moderní době byla na Západě nejvíce a mnoha způsoby využívána idea pokroku v jakési taxonomii světových národťl. Od šestnáctého století byla kladena otázka, jak vysvětlit a uspořádat nesmírnou rozmanitost národů a jejich kultur, o kterých přinášeli zprávy misionáři, výzkumníci i dobrodruzi. Bylo samozřejmě několik možností, jak na ni odpovědět, ovšem jen jedna odpověď se měla stát všeobecně přijímanou, a ta se opírala o ideu pokroku. Geografické a kulturní rozdíly mohly být chápány zkrátka jako rozdíly ve stupních vývoje. TURGOT, Comte, Marx, Taylor a mnozí další teoretikové společenské evoluce, minulé i současné, se rozhodli vysvětlovat všechny hlavní společenské a kulturní rozdíly mezi národy světa jako rozdíly ve stupni pokroku v jednom časovém rámci, takovém, podle kterého je samozřejmě západní Evropa nejrozvinutější a nejprogresivnější. V osmnáctém a devatenáctém století se jenom málo, jestli vůbec, rozlišovalo mezi "p()krokem", "evolucí" a "vývojem". Platilo to jak pro biologická studia, tak i pro společenské vědy. Společensko-evoluční představy Condorceta, Com ta, Hegela, Marxe a J. S. MILLA vycházely z předdarwinovského myšlení, i když ve druhé polovině devatenáctého století se objevily teorie společenského pokroku založené na mechanismech boje a kont1iktu, jež byly označeny jako SOCIÁLNÍ DARWINISMUS. DaJ.win sám plně věřil v progresivní průběh biologické evoluce, s níž příšel v díle O původu druhů (Origin of Species) v roce 1859. Na Marxe zpočátku velmi zapůsobila podobnost mezi jeho a Darwinovými tezemi, ovšem jeho pozdější hodnocení bylo opatrnější. Na konci devatenáctého století se však objevil pravděpodobně nejpřednější hlasatel pokroku v osobě Herberta SPENCERA, biologického a zároveň sociologického evolucionisty, proroka pokroku ve všech oblastech. Tvrdil, že pokrok díky svým nevyklučitelným kořenť1m v lidských procesech "není náhodou, ale nutností".
Ve dvacátém století dochází k určitým změnám v pojetí pokroku. Je zde pravděpodobně více vizí katastrofy, úpadku a rozkladu, než kolik jich existovalo v období od starověku. Přesto však - jak tomu bylo i u klasické civilizace - zůstává v myšleRÍ dvacátého století stále prostor pro ideu pokroku. Stal se oficiální vizí ve všech marxistických zemích, byl posvěcen římským katolíkem Teilhardem de Chardin, archeologem a prorokem v jedné osobě, a mnoha dalšími studiemi, jež naznačují, že víra v pokrok lidstva - provázená proměnlivým stupněm nadšení stále přetrvává. Stejně výmluvné je snad rostoucí a z velké části nezpochybňované přijímání filosofie pokroku za národní a mezinárodní strategii - což nejživěji dokládá. i trvající dělení národů světa na "zaostalé" a "rozvinuté" a předvádění vlastního západního vzoru vývoje jako universální normy. RN

odkazy
'r Bury, lB.: The History oť the Idea oť Pl'O!;ess. Londýn: MacmilIan, 1920.
literatura
Nisbet, R.: Soda! ChanKe and Hi.l'tory. New York: Oxford University Press, 1969.
_: History oť the Idea oj' ProKre.l's. New York: Basic, 1980.