socialismus Socialismus jako ucelený myšlenkový systém se vyvinul v Evropě na konci osmnáctého století jako reakce na industrializaci. Na počátku dvacátého století už neexistovalo na světě místo, kam by nepronikly prvky socialistického myšlení. Přesto zůstává socialismus svým původem evropským myšlenkovým směrem, který byl poprvé formulován ve Francii, Německu a Británii, prvních třech významných průmyslových zemích Evropy.
Socialismus je spíše systémem navzájem spjatých argumentů než uceleným učením. Mezi akademickými komentátory a politickými příslušníky a odpůrci tohoto hnutí neexistuje shoda v otázce totožnosti či existence "základních" prvků socialismu. Spory se vedou také o relativní prioritu jednotlivých socialistických argumentů. Všichni socialisté by se asi shodli v popisu lidské činnosti především pomocí sociálních vztahů, nikoliv individuálního jednání, i když ani jemu neupírají význam. Takové chápání skutečnosti vede k myšlence, že žádný jednotlivec si nemůže činit nárok na to, že sám dodává nějaké zboží nebo poskytuje nějaké služby, protože výroba je výsledkem práce společnosti jako celku. Proto také odměna za práci přísluší celé společnosti a ve stejné míře všem jejím členům, nikoliv konkrétním jednotlivcům. Hlavní myšlenky socialismu, i když nejsou společné všem socialistickým teoriím, jsou tyto:

Vlastnictví a práce: Ústřední myšlenkou socialismu je řízení výroby a služeb a považování výsledků těchto činností za společenský produkt. Proto veškerá socialistická argumentace začíná u otázek VLASTNICTVÍ. Socialisté většinou používají termínu vlastnictví pro soukromé vlastnictví, především výrobních prostředků. V tomto smyslu je socialismus protikladem k "vlastnictví", a někdy se užívá k označení stavu, kdy jsou výrobní prostředky v kolektivním vlastnictví, a kdy tedy vlastnictví v tradičním smyslu vlastně neexistuje. Velké spory však panují v otázce nejvhodnějších nástrojů společného vlastnictví, zda to má být stát, národní nebo místní sdružení výrobců nebo kolektivy výrobců a spotřebitelů sdružené kolem určitého typu výroby. Anarchista PROUDHON definoval užitečný rozdíl mezi vlastnictvím a vlastněním majetku. První je nejvyšším nárokem na jistou formu kapitálu, druhé je právo na jeho každodenní užívání. Socialisté si často nacházejí vhodný způsob vyslovení a uskutečnění nároků prvního typu, ale jejich návrhy týkající se typu druhého jsou už méně významné. Dalším problémem je, že majetek je jen jedním prvkem výroby, protože je tu ještě práce. Problém majetku spočívá v jeho nespravedlivém rozdělení; problém práce v jejím nespravedlivém odměňování. Proto se FOURIER a MARX pokusili spojit odměnu za výrobu s prací do ní vloženou. Tento pokus vychází z dřívějších liberálních teorií práce a má jak individualistické, tak socialistické důsledky, neboť se snaží ztotožnit nároky jednotlivců s výsledky výroby.
Pokusy odměňovat společnost a pokusy odměňovat práci mohou mít různé následky. Odměňovat práci navíc není lehké. Ve vesnické společnosti, ale i ve společnosti řemeslnické, lze celou výrobu jednoho typu zboží charakterizovat prací jediného člověka, proto se spojení plodů práce s úsilím na ni vynaloženým zdá být procesem přímým a jednoduchým. Tovární výroba a dělba práce tuto jednoduchost ruší a způsobují rozptýlení odpovědnosti za výrobu. Na to je možno reagovat třemi způsoby: pokusit se přiřadit odměnu k vynaložené práci prostřednictvím nějakého druhu kontroly pracujícími; přebudovat výrobu tak, aby její jednotky byly jednoduché, přímé a ucelené, tak, jak to učinili anarchisté a socialisté typu Williama MORRISE; nebo se celé myšlenky vzdát a vrátit se k odměňování společnosti jako celku prostřednictvím některé z forem centralizovaného socialismu.
Další problém spočívá v tom, že socialistické pojetí výroby je většinou omezeno na průmyslovou výrobu, a práce je považována za, činnost konanou pro mzdu. Socialističtí feministé upozorňují, že velká část výroby a služeb se uskutečňuje v domácnostech formou práce žen, které pracují bez jakékoliv mzdy. Diskuse o domácí práci a reprodukci pracovní síly zaujímá velkou část socialistické debaty o výrobě v druhé polovině dvacátého století.

Rovnost a spravedlnost: Socialistické návrhy bývají často podepřeny pojmem rovnosti, která je definována několika způsoby: (I) existují jistá vnitřní či nadčasová práva lidstva - tento argument poprvé radikálně vyjádřili Babeuf a Buonarotti vyslovením francouzského revolučního pojetí rovnosti;
(2) všechny lidské bytosti mají společnou nadčasovou lidskou podstatu, která dává smysl životu - tento názor nejjasněji vyjadřuje Marx ve svém výkladu ODCIZENÍ;
(3) politická doktrina rovnosti obsažená v Ii' berálním pojetí demokracie vede logicky k větší rovnosti, které se zastává socialismus;
(4) společenský charakter života a výroby vyžaduje rovnoměrné a společné rozdělování odměny spíše než odměňování konkrétních jednotlivců;
(5) všichni lidé jsou dětmi Božími - tohoto argumentu použil anglický socialista R. H.
TAWNEY. Socialistická víra v rovnost je spíš morální než empirická - netvrdí, že všichni lidé jsou stejní, ale že jejich potřeby jsou stejné. Proto Louis Blanc vykládal nerovnosti ve schopnostech nikoliv jako ospravedlnění nerovné odměny, ale jako příčinu nestejného podílu na práci - odtud pochází jeho často l citovaný výrok "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb".

Spolupráce a vztahy mezi lidmi: Socialismus se snaží nahradit kapitalismus a individualismus společnou výrobou a rozdělováním. Proto usiluje nejen o změnu organizace společnosti, ale také motivace jejích občanů, snaží se nahradit sobectví altruismem a konkurenci spoluprací. Vždycky existovali socialisté, kteří vyjadřovali své názory morálními, psychologickými nebo dokonce náboženskými termíny. V tom se často blížili ANARCHISMU. Angličan Edward Carpenter hlásal společenskou transformaci směřující ke společnosti kolektivně žijících jednotlivcÚ, William Morris si představoval komunistickou společnost založenou na bratrství lidí a na radosti z tvÚrčí práce, a Oscar Wilde psalo "duši člověka" za socialismu. Jiní britští socialisté hovořili o své filosofii jako o "náboženství" a o "konversi" k socialismu a Tawney vycházel z protestantismu, když odsuzoval "hrabivost" lidské povahy za kapitalismu. Existují také koncepce reformy lidského charakteru v závislosti na reformě institucí. Robert OWEN odmítl myšlenku individuálního utváření charakteru; jeho kritika dÚsledkÚ prumyslového kapitalismu pro lidský charakter je doplněna návrhy reformovaného a dobročinného industriálního systému, který by v podobném duchu zdokonalovallidskou povahu.

Transformace práce: Charles FOURIER navrhoval zpříjemnění práce každodenní výměnou úkolÚ na principu rotace mezi členy falangy, modelové a vyvážené jednotky jeho ideální společnosti. Tento zájem o povahu či kvalitu práce jako zážitku každého jednotlivého pracovníka se v socialismu často vrací, i když ne jako hlavní téma. Vyjadřuje jej Marx, když píše o odcizení, i Morris, a je součástí řady hnutí za dělnické řízení výroby, zejména myšlenek CECHOVNÍHO SOCIALISMU, jak je vyjádřili Tawney aCole.

Sociální demokracie: Socialismus bývá někdy prezentován jako naplnění myšlenky liberální demokracie a jindy jako její protiklad. Klal'ie dÚraz jak na "formální" politické svobody, tak na "skutečné" svobody ekonomické a sociální povahy. První vedou k podpoře demokracie, druhé buď k jejímu rozšíření na sociální demokracii, nebo k odmítnutí demokracie jako pouhé "buržoasní" svobody.
Existuje také rozdíl mezi socialisty, pro něž je demokratický stát prostředkem pro to, čeho chtějí dosáhnout, a těmi, kdo jej považují jen za přechodnou instituci. Pro Marxe platí druhý případ. Proto se mu nehodil čistě sociálně demokratický program, i když jej nakonec odmítl zejména proto, že on ani jeho následovníci jako LENIN nevěřili, že by demokratická správa mohla vést k dělnické kontrole státního aparátu, protože tento aparát s ústavní strukturou, v níž funguje, je kapitalistickou institucí. Jiný názor na socialismus jako žádoucí stav společnosti, dosažitelný volební a přesvědčovací politikou, založenou na moci dělnické třídy, vyslovil Ferdinand LASSALLE. Všeobecné volební právo mělo podle něj být pro dělníky prostředkem, který by jim dal moc využít stát k vytvoření výrobních družstev, s jejichž pomocí by získávali veškeré plody své práce.
Současně byl stát podle pohledu odvozeného od HEGELA považován za (potenciálně) nejvyšší formu vyjádření společného blaha. V Anglii je nejjasnějším vyjádřením myšlenek sociální demokracie FABIANISMUS, v Německu dílo Edwarda BERNSTEINA. Zejména v podání fabiáncÚ se sociální demokracie netýkala pouze demokratického řízení státu, ale také použití tohoto řízení k rozšíření lidové moci nad rámec politických institucí společnosti, zejména na její instituce společenské a ekonomické.

Moc dělnické třídy: TŘÍDA je ústředním pojmem socialistické analýzy kapitalismu. Kapitalismus je společnost, která se dělí na vykořisťovatele a vykořisťované. Dělnická třída je jak obětí kapitalismu, tak základem opozice proti němu a nástrojem jeho konečného svržení. Socialismus obsahuje předpoklad, že tyto očekávané změny přijdou jako následek mocenského vzestupu dělnické třídy a že nabytí moci dělnickou třídou je samo o sobě žádoucí. Ambivalence mezi přímým výkonem moci dělnické třídy, kterou lze považovat za výraz svobody, a mocí uplatňovanou prostřednictvím státu, která v sobě skrývá nebezpečí paternalismu, je evidentní v návrzích francouzského socialisty devatenáctého století Louise Blanca. Ten Wásal nahrazení individuální kapitalistické výroby sociálními dílnami, které by stát zpočátku finančně podporoval a spravoval, ale které by se postupně vyvinuly v samostatné podniky s vlastní správou. Georges SOREL ve Francii hovořilo dělnické moci uplatňované prostřednictvím odborů, což byla forma SYNDIKALISMU, která měla za cíl generální stávku jako prostředek svržení kapitalismu a zavedení vlády pracujících. V Anglii byla nerevoluční verse dělnické moci vykonávané z místa výroby vyjádřena v myšlenkách cechovního socialismu, který se snažil kombinovat znovuobjevené uspokojení z práce s decentralizovanou mocí výrobců a s koordinační funkcí přebudovaného státu. Různé formy dělnické vlády pak přitahovaly socialisty i v průběhu dvacátého století; někteří z nich čerpali povzbuzení z toho, co se zdálo být úspěchem praktických systémů dělnické vlády, jakým byl například jugoslávský režim J. B. Tita. Další problém spočívá v určení, kdo vlastně patří k dělnické třídě, jestli jsou to jenom průmysloví dělníci nebo i pracující v sektoru služeb. A i když se podaří definovat dělnickou třídu, existuje ještě další rozpor mezi těmi, kdo zakládají své argumenty na podobě dělnické třídy, jaká je skutečně za kapitalismu, a těmi, kdo si představují dělnickou třídu jako politicky uvědomělou. Socialisté věnovali v druhé polovině dvacátého století spoustu energie popisu rysů existující nebo předcházející kultury dělnické třídy.
Socialisté jako George Orwell, kteří svůj popis socialistické budoucnosti zakládali na víře ve slušné životní podmínky dělnické třídy své doby, byli kritizováni za to, že tupí hrot radikalismu a progresivity socialismu, a tím ho příliš přibližují ke konzervatismu.
Naopak ti, kdo si představovali dělnickou třídu takovou, jaká by mohla být, byli podrobep.i kritice, která tvrdila, že nemluví o dělnické třídě, ale o politické elitě různého sociálního původu.
Racionalizace a efektivita: Kapitalismus a průmyslová výroba byly socialisty považovány za neefektivní a škodlivé a vznikala řada návrhů na reorganizaci, která by byla buď prospěšnější, racionálnější nebo "efektivnější". Owen, který vycházel z víry v determinaci lidského charakteru prostředím, tvrdil, že individualistický a vykořisťovatelský systém výroby by měl být nahrazen regulovaným a harmonickým prostředím, které by kultivovalo společenské ctnosti.
SAINT-SIMON hlásal racionální organizaci průmyslové výroby řízené elitou intelektuálů a vědců. Jeho názor, který zahrnuje uznání společenské povahy výroby, staví na pojmu "bratrství" a klade velký důraz na podíl manuálních dělníků, bývá často považován za jeden z kořenů moderního socialismu. Tento argument také vyjadřuje myšlenku, často se objevující u pozdějších socialistů, vyšší efektivity jako následku řízení společnosti shora zkušenou a školenou elitou, která by v jistém smyslu reprezentovala zájmy všech. Pojetí socialismu jako racionálního způsobu použití ekonomických zdrojů vedlo po Saint-Simonovi k technokratickému elitismu u fabiánců a po první světové válce k podpoře plánování jako metody dosažení jak ekonomické efektivity, tak ekonomické rovnosti, metody, která vycházela z domnělých úspěchů Sovětského svazu.

Kultura: Revizionista poloviny dvacátého století CROSLAND hlásal význam kultury l pro socialistickou společnost všech typů, čímž ovšem nemyslel wysokou kulturu, ale způsob života. Tento zájem se ještě silněji projevil v intelektuální a politické epizodě konce padesátých a šedesátých let známé pod názvem "nová levice", Na základě anarchismu, Morrisova díla a Marxových raných spisů o odcizení považovali socialisté západní Evropy a Severní Ameriky estetické a smyslové aspekty života a práce za důležité oblasti jak socialistické kritiky, tak socialistických návrhů. Navrhovali život obohacený novými možnostmi a zkušenostmi a založený na uznání existujících předností kultury pracujícího lidu. Tyto návrhy nebyly vždycky slučitelné, zejména pokud byl první prezentován jako progresivní, nedeterministický a experimentální a druhý jako tradiční, proletářský a hrdinný.

Mimo dělnickou třídu: Nová levice rozšířila kritickou a tvůrčí pozornost socialismu na všechny formy lidské činnosti. Fráze "osobní je politické", která je spojena zejména s feministickým hnutím, neznamená zahrnutí soukromých a osobních vztahů do politického boje, ale vyjadřuje přesvědčení, že všechny lidské činnosti mají individuální i kolektivní stránky, a jsou tedy zároveň soukromé i politické. "Soukromá" a "individuální" rozhodnutí, pokud jsou činěna jednotlivci, nejsou nezávislá na institucích jako kapitalismus a patriarchát, stejně jako nejsou nezávislá "individuální" rozhodnutí dělníků přijmout mzdu v příslušné továrně. Podle tohoto názoru jsou sexuální vztahy a vztah moci a bohatství v domácnosti politické záležitosti, a mohou být politickou aktivitou změněny (viz FEMINISMUS). Následkem toho je socialismus poslední čtvrtiny dvacátého století nucen brát v úvahu i osoby definované jinak než příslušností k námezdní a manuálně pracující dělnické třídě, a to zejména rodem a etnickou příslušností.

Plánování, svoboda a trhy: Socialismus, který se dívá s podezřením na centralizovaný národní stát, byl v poslední době posílen pokusem vyslovit či předefmovat místo majetku, trhu a individuální svobody v socialistickém systému. I přes své zavrhování individualismu obsahuje socialismus silné liberální dědictví. Alec Nove tvrdil, že typy lidové a dělnické moci, které socialismus podporuje, jsou nejlépe dosažitelné na základě rovnováhy mezi státem jako představitelem všech lidí bez rozdílu a menšími sdruženími, které sice zastupují lidi kolektivně, ale nikoliv universálně. Tento "rozumný" socialismus spojuje zájmy jak těch, kdo chtějí přímou, a tedy decentralizovanou lidovou moc z dílny, tak těch, kdo věří v možnost maximalizace výběru a rozmanitosti prostřednictvím trhu. Také klade otázku, kterou socialisté často považují za velmi složitou a vyhýbají se jí: otázku vlastnictví a řízení materiálních zdrojů. Existují značné spory o tom, jak se socialismus jako forma organizace společnosti bude dále vyvíjet. Tyto spory naznačují nikoliv neschopnost definovat nebo pochopit socialismus, ale množství protikladných prvků a směrů, které tvoří socialistickou tradici. RB

odkazy
Nove, A.Q.: The Economics {Ir Feasible Sociali~'m. Londýn: Anen & Unwin, 1983.
literatura
Berki, R.N.: Socialism. Londýn: Dent, 1975.
Fried, A., Sanders, R., ed.: Socialist Thought: a Documentary History. Edinburgh: Edinburgh University Press,1964.