fabianismus Termín je používán ve dvojím smyslu: jednak jako označení obecné pozice uvnitř SOCIALISMU; jednak odkazuje na názory zvláštní skupiny britských socialistů z pozdně viktoriánského období a začátku dvacátého století. Mezi oběma významy je souvislost.
Fabianismus jako obecný termín popisuje typ socialismu vyjadřující zásadní argumenty historických fabiánských socialistů. Jeho hlavními charakteristikami jsou:

CI) důraz na meritokracii a odpovědnost školených expertů v řízení veřejných záležitostí;
(2) nedůvěra k radikálním a konfrontačním metodám a víra, že plánovaná a dobře uvážená reforma, uskutečňovaná jako výsledek vítězství rozumu a v souladu s fakty, může pomalu, ale nevyhnutelně vytvořit socialistickou společnost;
(3) víra v rozum jako možný a žádoucí motivační rys vlády a politiky;
(4) hledání účelnosti ve veřejných záležitostech pomocí empiricky prokazatelných kriterií;
(5) oddanost formě demokracie, na níž se jedinci podílejí svými různými rolemi jako obqmé, dělníci atd., a svým úsilím přispívají obecnému dobru, z nějž mají sami prospěch, a tomu odpovídající neochota obhajovat formy přímé lidové moci.

V tomto posledním, širokém smyslu byla celá řada socialistických myslitelů a politiků od Hugha Daltona až po Anthony CROSLANDA považována za "fabiánce".
Jako historicky konkrétní termín líčí fabianismus názory vedoucích členů Fabiánské společnosti od jejího zformování roku 1884 až do konce třicátých let dvacátého století.
I když bylo slovo "fabiánec" užíváno k popsání stanovisek skupiny jako celku, členstvo společnosti bylo heterogenní. Patřili sem někdejší sekularistka a theosotka Annie Besantová, pozdější jamajský guvernér Sydney Olivier a politolog Graham Wallas. Jednotu přinesla fabiáncům přítomnost velké skupiny ambiciózních profesionálů a intelektuálů mužů i žen - jejichž schopnosti a aspirace doplňovaly meritokratické ambice společnosti jako takové. Hlavní představitelé fabiánských názorů ztělesňovali tuto charakteristiku členstva. Beatrice Webbová, sociální výzkumná pracovnice z vyšší střední třídy, její manžel Sidney Webb, státní úředník, který se začal věnovat politice a společenské vědě, a George Bernard Shaw, romanopisec, dramatik a novinář. Nejméně konformním členem společnosti byl H. G. Wells, který byl patrně nejambicióznější, a to jak jménem svým, tak ve jménu meritokracie, kterou bylo-li to třeba - neváhal srovnat s postavec ním samuraji1 či statečné Cromwellovy jízdy.
Rozmanitost názorů, jež zastávali členové, dalece překračovala cokoli, co by mohlo být prezentováno jako jedna charakteristická pozice. Dokonce i mezi hlavními fabiánci byly neshody: manželé Webbovi obdivovali administrativu a participaci, Shaw věřil ve vÚdcovství (názor, který - jak říkal s charakteristickou skromností - sdílel s LENINEM a jinými přirozenými toryovci), Wells byl oddán oligarchické kastě. Přesto však lze jisté širší názory klasického fabianismu Webbsů a Shawa označit za charakteristické.
Socialismem fabiánci rozuměli kolektivní organizaci společnosti státem v zájmu obecného dobra a známky růstu socialismu z liberalismu a kapitalismu spatřovali v rozšíření regulativních, administrativních a zaopatřovacích funkcí státu Fabiánská společnost si zvolila své jméno podle římského vojevúdce, který porazil Hannibala, neboť uměl počkat, dokud nenastane ta pravá chvíle, unavit svého protivlli"'ka a až pak tvrdě udeřit. To však přesně neodpovídalo taktice fabiánských socialistů ani jejich vlastnímu podání této taktiky. Jejich typická metoda a očekávání byly shrnuty ve slovním spojení "nevyhnutelnost postupnosti". Kritika fabianismu se snesla na druhé slovo tohoto spojení, ale pro fabiánce bylo první stejně důležité. Pilná práce, přesvědčování a hledání povedou společnost pomalu, ale nevyhnutelně socialistickým směrem. Tato práce vyžaduje generály stejně jako Hannibalova porážka a fabiánský socialismus vždy spojoval velké naděje se vzdělanými odborníky a organizátory. V ideálním fabiánském státě by hrála školená inteligence ústřední roli a její uznání a využití by bylo jedním z hlavních rysů, jež by odlišoval socialismus od kapitalismu. Nešlo o nahrazování hierarchie kapitalismu rovností moci, nýbrž stávající systém 'by byl tříben systémem demokraticky odpovědných elit, složených z těch nejschopnějších - zatímco kapitalistické elity byly složeny pouze z těch nejmajetnějších. Často na tomto místě zazníval vysoce moralizující tón, chvála asketického nadšení profesionála a přezíravá blahosklonnost k "průměrnému živočišnému člověku". Velká zodpovědnost, která byla dána vzdělané inteligenci v národní politice, se ve fabianismu stala obhajobou práva a povinnosti vyspělých průmyslových národů západní Evropy vést méně rozvinuté části světa a pozvednout je do socialistických výšin, jichž mělo být dosaženo doma.
Fabiánci představovali své argumenty jako přirozené rozšíření liberalismu, pokračující v rozvoji demokracie z politické do společenské oblasti, a jejich návrhy byly shrnuty v termínu SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE.
Zástánci fabianismu byli demokraty v tom, že chtěli rozšířit volební právo, což podle nich mělo vést k volebnímu vítězství soci alistÚ. O průměrném voliči si však nedělali valné iluze a mnoho z jejich ženských přívrženkyň cítilo, že nemají dostatečné nadšení v otázce politické emancipace žen. Navíc chápali demokracii jako výkon politické funkce lidu jako celku, v jeho kolektivní roli konzumenta. Byli proti tomu, co pokládali za dílčí a potencionálně sobeckou autonomii skupin organizovaných na základě výroby v rÚzných formách dělnického řízení.
Fabiánci nesouhlasili s MARXOVOU ekonomií, nicméně jejich vlastní teorie renty - odvozená od Ricarda - sloužila podobnému cíli jako PRACOVNÍ TEORIE HODNOTY.
Rozlišovala mezi skutečným a ideálním rozdělováním odměn ve formě "renty" na různé faktory výroby, jako jsou "schopnost", "práce", "kapitál". Fabiánská teorie se však odlišovala přičítáním jedné části renty společnosti jako celku, tudíž státu jako představiteli společnosti pro účely rozdělování nebo pro použití na společné účely. RB

odkazy
Shaw, G.B.: Fahian Essays (1889). Londýn: Allen & Unvin. 1962.
Webb S., Webb, B.: Constitution fÓr the Sodalist Commonwealth of Great Britain. Londýn: vlastní vydání, 1920.
literatura
MacKenzie, N., MacKenzie, 1.: The First Fahians. Londýn: Wiedenfeld & Nicolson, 1977.