feminismus Termín používaný obecně pro komplexní jev, který je zčásti definován spory, jež byly vyvolány ohledně jeho významu. V širším významu znamená zájem o společenskou roli žen ve vztahu k mužÚm ve společnostech minulých i současných, vycházející z přesvědčení, že ženy trpí a trpěly mnoha nespravedlnostmi v dÚsledku svého poWaví. Politický jazyk a cíle moderního feminismu se zrodily ve francouzské revoluci a OSVÍCENSTVÍ. Feminismus, historicky spojený s opozičními silami bojujícími proti orthodoxii a autokracii, se vymezuje jako zápas za uznání práv žen, za rovnoprávnost mezi pohlavími a za redefinici ženství. Feminismus čerpá z liberálních a racionalistických stejně jako z utopických a romantických idejí západní Evropy a není lehké ho definovat.
I když spory o společenskou roli žen vybuchly otevřeně během osvícenství, mají své předchůdce. Středověcí a renesanční autoři se začali zabývat tématem společenské identity žen a obhajovali rozšíření ženské politické moci a vlivu, například Christine de Pisan v díle Kniha o městě dam (1405). Počátky moderního feminismu se však spojují s publikací Mary WOLLSTONECRAFTOVÉ Obhajoba práv žen (Vindication of the Rights of Woman, 1792). Wollstonecraftová nastínila, co se mělo později stát nepopiratelným feministickým zájmem, mimo jiné i obranu politických a přirozených práv žen. Zpochybnila přijímané ideje o rozdílných schopnostech obou pohlaví, zastávala se reformy vzdělání pro chlapce i dívky a velebila obou pohlavní pojetí racionálního jástvL Zbraní ženské emancipace se stal rozum, který byl využíván proti povýšenecké identifikaci žen s přírodou a s jejich sexuální funkcí. Víra v rozum šla tedy ruku v mce se silnou vírou v pokrok. Tato přesvědčení, tříbená již hluboce zakořeněnou tradicí liberální teorie společenské smlouvy a oddanosti formální právní rovnosti, jsou nejzjevnější v klasickém traktátu Johna Stuarta MILLA z devatenáctého století Poddanství žen (The Subjection of Women, 1869). Mill proti sobě staví "Rozum" a "Instinkt" a doufá ve společnost založenou na rozumných zásadách.
Tvrdí, že rozum vyžaduje zrušení rozdílů v přístupu k lidem na základě pohlaví, jedné z "nahodilostí zrození". Bude-li ženám uděleno rovnoprávné občanství a občanská svoboda ve veřejné sféře, napomůže to hlubší transformaci společenských vztahl1 mezi pohlavími.
Pro feministické myslitele a myslitelky byl přitažlivý liberalismus. Jazyk práva je mocnou zbraní proti tradičním závazkům, zejména povinnosti k rodině či jakémukoli společenskému postavení vyhlášenému za "přirozené" na základě připisovaných charakteristik. Být "svobodná" a ,;rovná" mužÚm - to byl hlavní cíl feministické reformy.
Politická strategie, která vyplývá z tohoto nejvlivnějšího feministického proudu, si klade za cíl potvrzení teze, že "ženy jsou stejně jako muži racionální bytosti". Z toho plyne, že ženy jsou stejně jako muži nositelkami nezcizitelných práv. Dále z toho vyplývá, že být ženou není důvodem pro diskriminaci namířenou proti ženám. Hlavní zastánci volebního práva žen v Británii a USA zpochybnili argumenty, jež ospravedlňovaly formální právní nerovnost na základě rozdílů mezi pohlavími. Tvrdili, že upírání základních práv nějaké skupině lidí z dÚvodu předpokládaného rozdílu nemÚže být ospravedlněno, nelze-li prokázat, že onen rozdíl je pro dané rozlišení relevantní. Ať už jsou rozdíly mezi pohlavími jakékoli, žádný z nich neospravedlňuje právní nerovnost a upření práva privilegií občanství (viz ROVNOST).
Několik raných zastáncÚ feminismu dovedlo liberální universalismus k jeho nejradikálnějšímu závěru, když tvrdili, že neexistují žádné ospravedlnitelné dÚvody pro vyloučení dospělých lidí z právní rovnosti a občanství.
Zastánci volebního práva žen byli také dědici tradic zdÚrazňujících potřebu řádu a sdílených hodnot a kladli dÚraz na občanské vzdělání a na společnost jako společnost vlastníkÚ. Požadavky na rovnoprávnost žen se tudíž často netýkaly v.šech žen. Některé ženy a muži byli vylučováni podle kriteria gramotnosti, vlastnictví majetku, tělesné či duševní nezpůsobilosti nebo - ve Spojených státech - rasy.
Čas od času postavila feministická rozprava liberální rovnostářství na hlavu, když byla prosazována občanská rovnost žen na základě, jenž historicky sloužil k tomu, aby ženy z politiky vyloučil. Byly to například argumenty pro větší politickou účast žen vedené z hlediska jejich morální nadřazenosti či charakteristických forem ctnosti. Tyto apely mohly mít taktický význam, nebyly však nikdy pouze taktické. Argumentovaly ve prospěch společenského umístění ženy jako matky a využívaly mateřství jako nároku na občanství a veřejnou identitu. V různých dobách vzdávaly radikální, liberální, demokratičtí a socialističtí zastánci feminismu hold ženám jako příkladÚm konkrétních forem společenských ctností.
Z výhodné pozice feminismu založeného na právech se stala přenesením dÚrazu na občanské republikánské mateřství past. A však debata, jež vyvolala představy mateřské ctnosti, byla jen jednou feministickou odpovědí na složitou, rychle se měnící politickou kulturu. Tato politická kultura v západních demokraciích byla oddána liberalismu, ale zahrnovala také občanská republikánská témata společenské solidarity a národní identity. Ženy vedly svůj spor uvnitř muži ovládaného politického řádu ze své vlastní oblasti, světa žensky strukturované sensibility a imperativů, které vyjadřovaly jejich vyloučení z veřejného života i jejich kulturní sílu a důležitost. Jelikož mnohé feministky neuměly tak jako muži pojímat identitu jako společensky zcela autonomní atom, často odmítaly individualistický ideál a schvalovaly rozšířené rodinné hodnoty zbavené patriarchálních privilegií jako zdroj nového komunalismu a společenské solidarity.
Feministky se také různě obracely k SOCIALISMU v jeho utopických i "vědeckých" aspektech a k ROMANTISMU. V teoriích třídního útlaku nacházely analogii ke společenské pozici žen tváří v tvář mužům. Socialistické feministky prosazovaly teorie sexuálních tříd a revolty pohlaví. Feministky ovlivněné romantismem hájily pevné přesvědčení o vášnivém a citlivém já prolamujícím zastaralý společenský zvyk. Upozorňovaly, že ženy trpěly nejen represemi či zvnitřnělými představami o své vlastní neschopnosti, ale také útlakem či systematicky vnucovanými pravidly a zvyky týkajícími se nerovnosti mezi pohlavími. Feministické romantičky zdůrazňovaly "zvláštního ducha" ženy (jak to vyjádřila Američanka Margaret Fullerová) a doufaly, že dojde ke společenské přeměně, která uvolní ženskou "odlišnost" a umožní jí rozvoj.
Různorodé dějiny feminismů tvoří základ pro současnou polemiku o feminismu.
Existuje celá řada odrůd liberálního, socialistického, marxistického a utopického feminismu. K nim se druží další varianta založená na psychoanalýze. Feministky diskutují o rovnosti chápané z hlediska formálně právního, o rovnosti příležitostí i o rovnosti úcty a zacházení. Sexualita a sexuální identita se staly nebezpečným sudem prachu a arénou politické redefinice. Menšina radikálních feministek vybízí ženy, aby se zcela oddělily od muži ovládané společnosti, avšak jiné v tomto příkazu vidí návod ke katastrofě. Jsou feministky, které zastávají neoblomné přesvědčení o odlišnosti žen, a jiné, které minimalizují rozdíly mezi pohlavími. Tak zůstává feminismus v podstatě sporným pojmem. JBE

odkazy
Fuller, M.: The Writings or Margaret Fuller, ed. Mason Wade. New York: Viking, 1941.
literatura
E1shtain, 1.B.: Public Man, Private Wornan: Wornen in Sodal and Po/itical Thought. Princeton, N1: Princeton University Press, 1981.
Mitchell,1.: Wornan's Estate. New York: Vintage, 1973.
Richards, 1.R.: The Sceptical Ferninist: a Philosophical lnquiry. Londýn: RoutJedge & Kegan Pau1, 1980.