vlastnictví Práva a povinnosti pojící se k vlastnictví rozdělují mezi jedince a kolektivy množství pravomocí a závazků rozhodovat o tom, co se bude dít s "věcmi", které jsou vlastnictvím. Tyto věci mohou být víceméně materiální nebo abstraktní - dům je fysickým předmětem na rozdíl od autorských práv, která jím nejsou. Neurčitost "věcí", jež mohou být vlastnictvím, ještě zvyšuje dvojí význam slova "vlastnictví". V mnohých souvislostech se termín vztahuje k věci, domu či autorským právům. Užívá se ho však také pro označení právního vztahu, jenž existuje mezi osobou a věcí, který je samozřejmě vždy abstrakcí. Rozdíl vyjde lépe najevo, zvážíme-li příklad kanceláře ztrát a nálezu. Ta se stará o věci; jež jejich vlastníci nebo uživatelé, kteří s nimi disponovali, nechali na nesprávném místě. Zatímco "věc" lze zanechat na nesprávném místě - například z nepozornosti zapomenout kufřík ve vlaku - vlastnictví jako právní vztah nezaniká a není anulováno, pokud se o něj osoba, jíž majetek náleží, v rámci určitého období přihlásí.
Jako společenská instituce projevuje vlastnictví velkou rozmanitost jak v druzích věcí, které zahrnuje, tak ve způsobech, jimiž se chápe vztah mezi osobou a předmětem vlastnictví. Vyčerpávající výčet právních opatření řídících vlastnické vztahy v konkrétní společnosti by nutně tato fakta'značně komplikoval. Jak si všiml jeden z přispěvatelů jisté encyklopedie z devatenáctého století:

"Úplný popis vlastnictví, jak jej uznává kterýkoli právní systém, by zahrnoval následující kapitoly, jež by bylo nutno podrobně projít, aby byl onen souhrn vyčerpávající. Zahrnoval by výčet všech druhů a tříd věcí, jež jsou předmětem vlastnictví - bylo by nutno předvést největší šíři moci nad věcmi, kterou může člověk legálně uplatňovat, a navíc i různé zájmy, jež mohou mít lidé na věci, která je objektem vlastnictví. Dále způsoby, jimiž se majetek právní cestou převádí z jedné osoby na druhou či nabývá a ztrácí, schopnost určitých tříd osob získávat a převádět majetek, jak je mu výše rozuměno, nebo - abychom se podívali z druhé strany tohoto rozdělení - výčet osob, které jsou obětí právní nezpůsobilosti pokud jde o nabytí a ztrátu vlastnictví." (National Cyclopaedia oj" Useful Knowledge, sv.lX, s.871.)

Můžeme si být jisti, že vyčerpávající pojednání o právním systému vlastnictví, které zmiňuje autor citátu, by vyčerpalo i badatele samotného. Zde vyvstávají dva další aspekty. Předně, viastnictvíje podřízeno společenské konvenci a veřejnému mínění stejně tak jako právu. Na příklad mnozí z křesťanských autorů cítili, že držba či vlastnictví soukromého majetku s sebou nese povinnost milosrdenství, ochotu ulevovat v nouzi jiným. Tato služba však nemusí být prosazována právním předpisem. Z tohoto důvodu neodhalí ani úplný popis právního systému vlastnictví vše, co bychom chtěli znát o jeho společenských důsledcích. Za druhé, vlastnictví má zjevný vztah k vlastníkovi - největší šíře moci, kterou může člověk nad věcmi legálně uplatňovat, je většinou v rukou osoby, k níž se přistupuje jako k vlastníku. Při zkoumání "liberálního vlastnictví" vypočítává A. M. Honoré řadu práva závazků Gež souhrně nazývá "případky"), které dohromady vytvářejí tuto "největší" moc. Takto pojímané vlastnictví lze rozdělit, protože zmíněné případky lze spojovat s několika různými osobami, z nichž každá má nějaký vlastnický zájem, což ztěžuje možnost identifikovat každého jednoho vlastníka. Nemůžeme ani s jistotou říci" které z práv je důležitější, protože to bude záviset na záměru našeho zkoumání. Honoré věnuje pozornost právům držby, užívacím právům a řízení, z druhé strany pak právu na příjem, kapitál a zabezpečení. Podobně je tomu i s "veřejným vlastnictvím", i když to má většinou označovat pravý opak vlastnictví soukromého - pojmu se užívá tak vágně, že pokrývá řadu majetkových opatření včetně znárodnění a obecního vlastnictví. Jak soukromé, tak veřejné vlastnictví je slučitelné s rozptýlením vlastnických zájmů, a mohou mít velmi podobné praktické důsledky.
Rozdíl mezi popisem právního systému a argumentací kolem morálního statutu vlastnictví upozorňuje na fakt, že vlastnictví je institucí, která potřebuje ospravedlnění.
Již dříve jsme naznačili, že výklad majetkových vztahů se věnuje mechanismům, jimiž lze právní nárok na předměty vlastnictví převádět. Znalost těchto mechanismů však nikterak nevysvětluje původ majetkového oprávnění. Zkoumání tohoto původu by mohlo být zajisté historickým šetřením o způsobu, jak se majetek rozvinul či jak vlastně došlo ke stávajícímu rozdělení vlastnictví. Například částí MARXOVY analýzy kapitalismu bylo historické zkoumání polarizace společnosti na ty, kdo vlastní kapitál, a zbývající, kteří prodávají svou pracovní sílu.
Zkoumání původu vlastnictví by se však také mohlo zabývat okolnostmi, za nichž je konkrétní systém vlastnictví legitimní. Oprávněnost by zde mohla být ověřována z řady zřetelů, jako je soulad s Božím záměrem, slučitelnost s přirozenými právy či schopnost naplňovat takové hodnoty jako spravedlnost a svoboda. Lawrence C. Becker klasifIkoval řadu takových argumentů pro soukromé vlastnictví a zkoumal jejich koherenci (viz Property Rights - Philosophic Foundations). Ať už však někdo upřednostňuje jakýkoli systém vlastnictví (soukromé, veřejné či státní), musí se pro jeho kladné hodnocení rozvinout jistá argumentace.
Zejména vlastnictví výrobních prostředků je podrobeno zvláštnímu zkoumání ohledně jeho vztahu k takovým hodnotám, jako jsou svoboda a spravedlnost, protože výrobní činnosthraje ve společnosti ústřední roli. Teorii vlastnictví navíc obsahují i jednotlivé koncepce podstaty práce či pracovní činnosti Gež samozřejmě často vycházejí z určitého konkrétního pojetí lidské přirozenosti). Alan Ryan navrhl užitečné rozlišení mezi teoretiky, kteří zastávají "instrumentální" názor na vlastnictví, a těmi, kdo považují vlastnictví za "samovývojové". Instrumentální přístup "pokládá práci či pracovní činnost za cenu akceptovanou lidmi, kteří chtějí spotřebovávat zboží, jež je jim skrze ni dostupné" (Ryan, s.7). Samovývojové pojetí má za to, že práce ,je, či může být, a zajisté by měla být vnitřně uspokojující" a "že vztah mezi člověkem a tím, co vlastní, je vnitřně významný. Mezi člověkem a jeho majetkem' existuje podstatné pouto, pouto, jež by stálo za filosofický rozbor" (s.lI). Ryan však také objasňuje, že to, že nějaký autor zastává jednu z těchto pozic, ještě přesně neurčuje jeho praktický postoj v majetkových otázkách.
K podobnému závěru lze dojít v případě oddanosti hodnotám (například svobodě a spravedlnosti). Společné výchozí body nevedou vždy ke stejným závěrům o legitimnosti systémů vlastnictví. Může tomu tak být kvůli rozdílům v interpretaci těchto hodnot. Častěji však k tomu dochází díky rozdílným analýzám fungování ekonomických systémů.
Dalším aspektem rozlišení mezi popisem právní praxe a ospravedlněním systémů vlastnictví je otázka, zda je vlastnictví právní institucí, jež může existovat pouze za přítomnosti politické moci, či zda by mohlo být před-politickým. Zastánci utilitarismu naph1dad BENTHAM - dokazovali, že vlastnictví je výtvorem práva, jenž je nepředstavitelný bez donucovacího aparátu k uplatňování sankcí, jiní autoři však zastávali názor, že vlastnictví může být před-zákonné a nepolitické. Měli za to, že konvence či přirozený zákon regulují vlastnictví nebo že jedinci mají práva, která lze chápat jako práva majetková (například nad svými těly a prací), jež existují nezávisle na právním uznání (viz LIDSKÁ PRÁVA). Taková práva by pak mohla být základem pro hodnocení legitimity společensky prosazovaného vlastnického systému. Toto pojetí v sobě skrývá dva problémy. První se týká postavení universálních, ne-zákonných přirozených práv, jež někteří autoři odmítají jako neopodstatněná. Druhý se pojí k širšímu pro.blému, zejména k otázce, která z našich práv máme pokládat za práva vlastnická?
K zodpovězení těchto otázek máme v systémech soukromého vlastnictví dvojí obecně rozšířenou odpověď. Předně je možno vycházet z rozdílu mezi majetkem a smlouvou coby vysvětleními původu práv člověka. Tvrdí se zde, že vlastnický zájem lze uplatňovat proti komukoli, zatímco smluvní právo pouze proti druhé smluvní straně. V jednom případě se nárok zakládá majetkovým právem, ve druhém obsahem smlouvy. Rozdíl však není příliš ostrý. HOBBES například pokládal "manželskou lásku" za součást vlastnictví muže (Hobbes s.383). Navíc kjakémukoli obecnému a nekonsensuálnímu právu lze přistupovat, jak to někteří autoři činili (např. LOCKE), jako k právu vlastnickému. Druhá odpověď vyzvedá jinou charakteristiku vlastnických práv - jejich převoditelnost. K tomuto názoru se přiklánějí ti ekonomové, kteří podtrhují, že struktura vlastnických práv může být uzpůsobena tak, aby pokud možno v co největší míře přinutila jedince nést rizika a sklízet výhody své vlastní činnosti, a tak zvyšovat hospodářskou výkonnost. Vlastnická práva jsou tak pokládána za práva převoditelná trhem. I když žádná z odpovědí není zcela uspokojivá, každá poukazuje na nějaký ústřední rys soukromého vlastnictví, zejména na moc vylučovat, která se k němu obvykle pojí.
Osoba, která vlastní soukromý majetek, může vyloučit jiné z jeho užívání či z toho, aby z něj měli nějaký prospěch, i když vlastník sám spadá pod možnou kontrolu užití tohoto majetku a i když vyloučení není úplné.
C. B. Macpherson, který podal interpretaci moderní liberální teorie, upozorňuje na "majetkově individualistické" předpoklady, v nichž spočívá jádro rozlišení mezi soukromým a společenským vlastnictvím, totiž na to, že soukromé vlastnictví by se mělo pojímat jako právo vylučovat jiné (z užívání majetku) a společné vlastnictví jako právo nebýt vyloučen (Macpherson s.124). Samozřejmě ti, kdo mají práva na společné vlastnictví, mohou vyloučit ty, jež toto vlastnictví nezahrnuje. A stejně tak i užívání veřejného majetku je dostupné každému, kdo se prokáže jako člen příslušné veřejnosti. Ačkoli soukromé vlastnictví se spojuje s právem vylučovat, takže například uživatelské právo musí být zaručeno vlastníkem, ať už zdarma nebo za tržní cenu, také společné vlastnictví může vyžadovat přídělové procedury, které dokonce nemusí být nutně zprostředkovány trhem. Právo nebýt vyloučen nezaručuje přístup a právo vylučovat jej nutně nepopírá. Každý může mít právo sedět na lavičce ve veřejném parku, ovšem všichni je nemohou uplatnit zároveň. Z tohoto důvodu pak ti, kteří tvrdí, že soukromé vlastnictví je nežádoucí, musí specifikovat alternativní metody přidělování přístupů k věcem, především k výrobním prostředkům, a ukázat, že charakteristiky tržně orientovaného soukromého vlastnictví, proti nimž mají výhrady, těmito metodami nebudou opět reprodukovány. Značná část sporů o vlastnictví má původ v soupeřících tvrzeních o tržních a k nim alternativních metodách tohoto přidělování. A WR odkazy
anonym: Vlastnictví. V: National Cyclopaedia oť UsefUl Knowledge. Londýn: C. Knight, 1850.
Honoré, A.M.: Ownership. V OxfÓrd Essays in lurisprudence, ed. A.G. Guest. Oxford: Oxford University Press, 1961.
t Becker, Lawrence C.: Property Rights - Philosophic Foundations. Londýn: Routledge & Kegan Pan\' 1977. t Ryan, A.: The Political Theory of Property. Oxford: BIackwell, 1984.
Hobbes, T.: Leviathan (1651), ed. C. B. Macpherson. Harmondsworth: Penguin, 1968.
Macpherson, c.B.: Democratic Theory. Oxford: Claredon Press, 1973.
Reeve, A.: Property. Londýn: Macmi1lan, 1986.
literatura
Chapman, J., Pennock, R, ed.: Nomos XXII: Property. Chicago: Aldine Atherton, 1980.
Snare, F.: The concept of property. American Philosophical Quarterly 9 (1972), str. 200-6.