syndikalismus Teorie, která vznikla ze zkušeností francouzského odborového hnutí. Název je odvozen od francouzského slova syndicat (odbory) a někdy se používá obecně pro odborářství. Častěji se jím však označuje socialistická teorie, která tvrdí, že boj dělnické třídy proti kapitalismu by měly vést odbory nebo jiné čistě dělnické organizace prostřednictvím přímé akce, jakou je stávka nebo generální stávka, nikoliv prostřednictvím politické nebo státní činnosti. Militantnější forma syndikalismu se někdy nazývá anarchosyndikalismus.
Antipolitická povaha syndikalismu se zrodila následkem rozpadu Fédération Nationale des Syndicats (Národní odborová organizace) v roce 1894, poté, co byly opakované pokusy podpořit generální stávku zmařeny politickými silami marxistické Parti Ouvrier (Dělnické strany) Julese Guesda. Výsledkem bylo založení Conféderation Générale du Travail (Všeobecné konfederace práce), jež vznikla ještě téhož roku. Společně s nedlouho předtím vzniklou Fédération des Bourses du Travail (dělníky vedené úřady práce) se tato konfederace postavila do čela syndikalistického hnutí. Opakované pronásledování Bourses a násilné potlačování stávek vládou, jejímž členem byl i socialistický ministr Millerand, posílilo odpor syndikalismu k myšlence státní kontroly hospodářství. Navíc měla Francie přes svůj vysoce centralizovaný a promyšlený politický a administrativní systém relativně málo vyvinutou ekonomiku řemeslnického typu.
Syndikalisté proto v protikladu k Marxovým názorům cítili, že centralizovaná ekonomika není nevyhnutelná. Místo toho se domnívali, že kdyby se svobodné dělnické odbory soustředily na hospodářskou činnost a ignorovaly politiku, zůstal by syndikalismus zakořeněn v místní tradici a decentralizované samosprávě. Za podobných podmínek se syndikalismus vyvinul i v jiných zemích středomoří. V Itálii zůstalo toto hnutí pod vedením Unione Sindicale populární až do okamžiku, kdy ho absorbovali fašisté. Španělská Confederación Nacional de Trabajo (založená v roce 1911) získala na počátku republiky přes milion členÚ. ZÚstala silná během španělské občanské války, ale po Francově vítězství v roce 1939 zanikla. V jiných, průmyslovějších zemích se syndikalismu nedařilo. Ve Spojených státech dosáhla organizace lndustrial Workers of the World (Průmysloví dělníci světa), založená v roce 1905, maximálního počtu 60 000 členiL I když zorganizovala řadu úspěšných místních generálních stávek, většina jejích členů byli neanglicky mluvící dělníci nebo venkovští pracovníci, jako například horníci nebo dřevaři ze západu. Organizace však na dmhé straně měla podporu dokařÚ, jak v Americe, tak i v jiných zemích (například v Austrálii za první světové války). lndustrial Workers of the World a další syndikalistické skupiny jsou často spojovány s násilím a sabotážemi, ale syndikalistická teorie je o něco umírněnější než obecná představa o ní. Fernand Pelloutier, hlavní představitel federace francouzských Bourses a jeden z tvůrců syndikalismu, tvrdil v roce 1902, že "krví potřísněné revoluce jsou k ničemu a má z nich užitek jedině buržoasie".
Pelloutier namísto toho uvažovalo revoluci jako o velkém odmítnutí, masovém otočení se zády k existující moci ve formě generální stávky. Georges SOREL, který neměl mnoho společného s oficiálním syndikalismem, ale jehož dílo Úvahy o násilí (1908) je snad nejdokonalejším popisem syndikalistické teorie, propracoval teorii generální stávky a tvrdil, že má "úplně jiný význam" než všechny dosavadní revoluce. Násilí proletářÚ má vnitřní zábrany, protože syndikalisté odmítli použít pro své vlastní cíle státní moc. Pro Sorela tak "násilí" prostě představovalo vzpouru proti existujícím institucím, zatímco "síla" znamenala pronásledování ze strany existujících institucí. V budoucí proletářské revoluci nebude potřeba žádný státní mechanismus, protože agresivně antiintelektuální postoj dělníků brání použití utopických programů; není třeba nutit realitu, aby se přizpůsobovala předem danému plánu. Revoluce v žádném případě takový program nebude potřebovat, protože socialistická společnost už teď existuje v Bourses du Travail, v odborech a v dílnách. Praxe byla mnohdy horší než v Sorelových spisech a v mnoha zemích docházelo k násilným konfrontacím mezi dělníky a státní mocí. Porážka britské generální stávky v roce 1926, i když nebyla vedena syndikalisty, ubrala syndikalistické taktice na lesku. Navíc byl postoj syndikalistÚ proti centrálně plánovanému hospodářství posléze přemožen silami Třetí internacionály a zpolitizováním evropského socialistického hnutí. JLS

literatura
Julliard, J.: Fernand Pelloutier et les origines du ,'yndicalisme d action directe. Paříž: Éditions du SeuH,1971.
Ridley, FF.: Revolutionary Syndicalism in France: the Direct action oťits time. Cambridge: Cambridge University Press, 1970.
Sterams, P.: Revolutionary Syndicalism and French Lubor. New Brunswick, NJ: Rutgers University Press,I971.