demokracie Starověký politický termín znamenající vládu lidu - v klasických Aténách, kde má slovo svÍ!j - pÍ!vod, vláda demo.I'. Dnešní užívání slova může odkazovat k lidové vládě či svrchovanosti lidu, k zastupitelské vládě či vládě s přímou účastí a dokonce (ne zcela přesně) k republikánské či konstituční vládě, tedy k vládě zákona.
V dřívějších dobách byla demokracie částí standardní klasifikace for~m zřízení, která rozlišovala vládu jednoho (monarchii), několika (aristokracii) a většiny (demokracii).
Někdy byla považována za formu smlouvy, jindy byla řazena do šestičlenné klasifIkace, která zahrnovala tyranii jako zkaženou podobu monarchie, oligarchii jako nedokonalou aristokracii a ochlokracii jako pokleslou podobu vlády lidu.
Na čistou demokracii pohlíželi s nedůvěrou filosofové klonící se k aristokracii (např.
SOKRATES), ale i zastánci smíšené vlády (např. ARISTOTELES), a byla často stavěna do protikladu k tzv. "složeným" zřízením (slučujícím prvky monarchie, aristokracie a demokracie), jež byla typická pro klasické Řecko a republikánský Řím. Protože "většina" nutně zahrnovala chudé a nemajetné, byla demokracie často spojována nejen s vládou lidu, ale i s vládou chátry, lůzy, davu.
PLATÓN v ní viděl podřízení rozumu vášni a nelichotivě ji porovnával se svým ideálem filosofické vlády v Ústavě. Aristoteles, varující před zneklidňujícím účinkem systémů, jež polarizují bohaté a chudé, ji ztotožňoval s neumírněností a ve své Politice ji (spolu s oligarchií) považoval za zdroj politické nestability a nerozumných činů. \ Model vlády, tak jak vyvstal ze ~arověkého světa v dílech Platóna, Aristotela, Polybia, Cicerona a Augustina, vyrůstal z ideálu smíšeného zřízení, v němž byli vládcové podřízeni ctnosti či zákonu, anebo sobě navzájem prostřednictvím systému vzájemné kontroly. Tento ideál postavil vládu ctnosti a zákona nad vládu lidí. Monarchové vedení sebekázní a podléhající zákonu mohli být ctnostní, aristokratická a demokratická shromáždění neopírající se o umírněnost a rozum se mohla ukázat zkaženými. V moderní politické tradici, která se začala odvíjet z,a renesance, pokládali filosofové jako MACHlAVELLI (v Úvahách) a MONTESQUlEU (v Duchu zákonů) demokracii za vládu, která nemohla být bezpečně včleněna do politiky v čisté formě, ale pouze jako jedna složka smíšeného republikánského zřízení.- Dokonce i ROUSSEAU, nejvýznamnější raně moderní teoretik demokracie, rozlišoval mezi demokratickým panovníkem a demokratickou vládou: s tím prvním souhlasil, druhé pokládal za nemožné - za formu vlády, jež je vhodná spíše pro anděly než pro lidi.
Ve své raně moderní podobě teorie SPOLEČENSKÉ SMLOUVY představoval demokratický ideál ohrožení tradiční diktatury a božského práva králů. Předmětem sporu byl původ politické legitimity v podmínkách, kdy stát byl čím dál více považován spíše za umělý a mechanický výtvor člověka než za organickou a historicky konstituovanou obec.
Tvrzením, že nejvyšší zdroj veškeré vládní autority spočívá v jedincích, kteří mají přirozenou svobodu i přirozená práva, poskytla teorie společenské smlouvy základy pro pozdější demokratickou vládu a jednou provždy zbavila legitimity představu královlády jako přirozeného a nesporného božského či dědičného privilegia.
Teprve nedávno - od osmnáctého století se demokracie stala hlavní normou k posuzování systému vlády, ne pouze jednou z několika jeho podob. V t°l!lto období se teorie a praxe demokracie zaměřily na rozšíření volebního práva a všeobecné volební právo bylo chápáno jako podmínka naplnění přirozené rovnosti všech lidí - ideje, kterou nám odkázala 1radice společenské smlouvy. Lidová svrchovanost jako důsledek občanského smluvního sdružení však nebyla zárukou lidových voleb a teoretická rovnost všech občanů před zákonem nezaručovala všem plné občanství (v osmnáctém století nemajetným v Anglii, Indiánům a černochům v Americe a ženám všude ve světě), ani účast těch, kdo byli občany, ve volbách nebo v úřadech. Po prosazení všeobecného volebního práva na počátku tohoto století na Západě se demokratická teorie a praxe obrátila k úkolu demokratického budování národa. Tyto problémy došly pozornosti prostřednictvím snahy zemí pÚvodně kolonizovaného světa po nezávislosti. Národní nezávislost byla přeformulována z hlediska demokracie, a demokracie byla spíše než s vlastní vládou ztotožněna s právem na kolektivní sebeurčení. V dÚsledku toho se i tam, kde byly nově vytvořené domácí vlády jině než demokratické, národy osvobozené od svých pÚvodních koloniálních pánÚ často prohlašovaly za demokracie či lidové republiky.
Zároveň se rozprava o demokracii posunula od otázek politických k sociálně ekonomickým - k otázkám výroby, rozdělování, vlastnictví a třídy. Od té doby se stal hlavním předmětem teoretických diskusí a politické ideologie vztah mezi formální a právní rovností a politickou demokracií na jedné straně a systémy ekonomické výroby a rozdělování na straně druhé. "Lidové demokracie" druhého a třetího světa vyhlašují svoji demokratickou legitimitu v jazyce ekonomie, poukazují na své zdánlivě rovnostářské zpÚsoby vlastnictví kapitálu, výroby a distribuce, na jistotu práce a oddanost plánování ve veřejném zájmu, ale přitom zanedbávají či dokonce degradují úlohu volebních systémů s více stranami, politická a občanská práva a parlamentní politiku. Starší demokracie Západu, spoléhající na tradiční politický a právní jazyk, zdÚrazňují volební a občanská práva a formální svobodu a rovnost politického systému. Spojují-li demokracii s ekonomikou, je tomu tak jen proto, že věří, že lze postavit rovnítko mezi svobodou tržních vztahů a svobodou demokratického politického zřízení - v duchu Miltona Priedmana nebo Prie" dricha HAYEKA. Tento stručný historický nástin naznačuje, jak kontroversní je idea demokracie od svého nejranějšího počátku ve starověkých Aténách až k nejnovějším projevÚm politické ideologie ve vztahu Východ - Západ či Sever -Jih.
I když posuzujeme demokracii západním politickým slovníkem, který prošel složitým vývojem, je poznamenána bezpříkladnou rozporností a nesouhlasem v názorech, jež vyvolávají ty nejprudší filosofické a ideologické diskuse. Otázky, které se vynořily z těchto debat, zÚstávají pro politiku a filosofii moderní demokracie klíčovými. Mezi tyto nejzákladnější otázky patří:
1. Kdo vládne? - funkce soupeřících teorií o lidské'přirozenosti a občanství.
2. V jakém rozsahu a s jakým polem působnosti? - aspekt problému omezené a neomezené ("totalitní") vlády a správné míry demokratické vlády.
3. Ve jménu jakých cílů? - výraz konfliktu mezi jedincem a společenstvím, či obecněji mezi svobodou (individuálními právy) a rovností (sociální spravedlností).
4. Přímými či nepřímými prostředky? - přímou vládou lidu, či prostřednictvím zastupitelských institucí? - a s jakým dopadem na teorii vztahu "elita-masy"?
5. Za jakých podmínek a omezení? - problémy společensko-ekonomických a kulturních předpokladů demokracie, včetně (ale nejen) třídní struktury společnosti.

Tyto otázky je nutno zvážit jednu po druhé.
Při snaze o řešení základního problémů, kdo by měl vládnout ve spravedlivém politickém zřízení, si teoretikové již po dlouhou dobu všímají souvislosti mezi vzájemně si odporujícími přístupy k demokracii a soupeřícími pojetími lidské přirozenosti. Podle demokratů je lidem schopnost vládnout sami sobě buď vlastní, nebo k ní mohou být vychováni. Jejich kritikové tvrdí, že lidé jsou příliš nízcí či hloupí na to, aby si mohli rozumně vládnout. Musí být proto podřízeni buď těm lepším z lidí (aristokracie), nebo abstraktnímu principu - např. rozumu, spravedlnosti, zákonu, právu. Dokonce i myslitelé jako J. S. MILL a John DEWEY souhlasili s tím, že demokracie vyžaduje, aby se vášně jednotlivých občanů podřídily racionálnímu prvku (což je také cílem občanské výchovy). Tímto způsobem se demokraté snaží rozlišit vládu sobě si vládnoucích občanů od vlády mas (viz OBČANSTVÍ). JEFFERSON ve slavném výroku odpovídá politickým skeptikům: "Myslíme-li si, že (lidé) nejsou dostatečně osvíceni, aby mohli vykonávat řízení se zdravou uvážlivostí, není řešením jim je odebrat, ale jejich uvážlivost formovat" Současní kritikové demokracie se příliš nezabývají občanskou způsobilostí, tím více však poukazují na krutou logiku veřejného výběru, která přináší lidové vládě vážné problémy. Mezi ně patří nejistota pokud jde o povahu lidového konsensu (znamená pluralitu?, většinu?, jednomyslnost?), obtíže se zjištěním vyhraněnosti názorů a intenzity cítění v rovnostářských (jeden člověk - jeden hlas) volebních systémech a paradoxy spojené s pokusem seřadit preference, jež nemohou být hierarchicky uspořádány logikou transitivity. Důsledky takových problémů mají zásadní praktický význam. Lidová vláda obvykle znamená vládu prosté většiny, avšak - jak poznamenal Rousseau - zájem většiny může představovat spíše zájem velké frakce než zájem celku. Dokonce ani zájem celku, kterému Rousseau říká vůle všech, se nemusí shodovat s OBECNOU VŮLÍ či veřejným dobrem. Moderně řečeno, nakupení soukromých zájmů nemusí odpovídat veřejnému zájmu (viz ZÁJMY). Na druhé straně mnoho poválečných teoretiků společnosti přijalo tvrzení Davida Trumana, že idea veřejného dobra je sama mýtem, zvláště pak v zastupitelské demokracii, kde skupina politiků utváří pluralistickou, polyarchální společnost (viz PLURALISMUS).
Demokracie mÚže ustanovit vládu aktivních a zainteresovaných (jak si to představovala Hannah ARENDTOV Á), nebo vládu všech, kterých se vláda týká (nekompetentních a apatických stejně jako vzdělaných, občansky uvědomělých a společensky angažovaných). MÚže se pokusit vzít v úvahu intenzitu preferencí prostřednictvím institucí, jež násobí politický vliv vášnivých přesvědčení a upřímných zájmÚ (např. primární volby), nebo mÚže intenzitě zcela odporovat (např. požadavkem absolutní většiny celkového počtu voličů). Problém transitivnosti v uspořádání preferencí vyzvedli coby kritické dilema moderní demokracie ve svých pracích Kenneth Arrow, Mancur Olson a další (viz POLITICKÁ TEORIE).
Takovéto problémy naznačily teoretikům racionality jistou vnitřní nekoherentnost demokracie. Jiní zdůrazňují, že tyto problémy odhalují slabou stránku paradigmat formálního racionálního výběru a nepopisují nutně politiku fungujících občanských komunit Spor se týká povahy RACIONALITY jako takové, tak jak je definována z Wediska soupeřících teorií lidské přirozenosti. Obě strany však předpokládají těsnou vazbu mezi demokracií a teoriemi lidské přirozenosti, lidského rozumu a lidskými zájmy a motivy.
Druhá hlavní otázka, jež zaměstnává demokraty, pramení z problému, kdo vládne. Je otázkou po správné míře a rozsahu demokratické vlády. Protože zastánci demokracie vidí ve vládě nástroj kompetentního občanstva k dosažení veřejného dobra, jsou připraveni rozšířit sféru vlády na sféru ohraničenou pouze potřebami obyvatel a veřejným dobrem, jež je těmito potřebami vymezeno. Kritiky demokracie naopak vede nedůvěra v lidovou vládu k preferenci silných ústavních omezení jejího pole pÚsobnosti. Takovým omezením sféry vlády se chrání rozšířená soukromá sféra, v níž - jak prohlašují - lze uchovat svobodu, vlastnictví a svědomí. Tato kritika demokracie spojuje veřejnou působnost nadměrného rozsahu s TOTALlTARISMEM vymýcením všech hranic mezi vládou a společností.
Tyto problémy souvisejí se sporem liberálů a demokratú ohledně cílÚ demokratické vlády, což představuje třetí otázku, kterou přináší moderní zkoumání demokracie. Podle konstitučních liberálů, jež jsou demokraty jen v tom, že uznávají původ vlády v lidovém souhlasu, může mít svrchovanost za svůj cíl pouze zájmy jedinců, kteří ji tvoří. Za tímto smluvním stanoviskem se skrývá rozlišení .
mezi vládou jako nástrojem svobody a majetku - individuálních práv - a vládou coby nástrojem rovnosti a sociální spravedlnosti, nástrojem společenství, které utváří své členy stejně jako oni utvářejí je. Paradoxem demokracie je, že takováto vláda se ukázala být nepřítelem individuálních práv. John Stuart Miti i Alexis de TOCQUEVILLE varovali před tyranií nespoutané většiny a tato výstraha naháněla hrůzu liberálním kritikům neomezené demokracie od Ortegy y Gasseta až po Karla Poppera a Isaiaha Berlina. Někteří z těchto kritiků vystihli situaci oxymóronem "totalitní demokracie". Tento liberální strach z tyranie většiny má své základy ve zřejmém nebezpečí masové politiky. Demokraté však odpovídají, že vzdělaní a způsobilí občané, kterým bude umožněno, aby vládli s náležitou rozvážností, se mohou takového nebezpečí vyvarovat.
"Silná demokracie" (viz Barber) opírající se o aktivní občanskou účast může být odlišena od "unitární" či totalitní demokracie, v níž je stát obdařen abstraktním charakterem vymezeným takovými rysy jako rasa, krev, strana, národ (Valk) či jinými podobnými kolektivistickými ideály.
Čtvrtou oblastí zájmu při zkoumání moderní demokracie je rozlišení mezi přímými komunitárními formami vlády a zastupitelskou vládou. Ve svých historických počátcích byla demokracie obecně chápána jako forma společenské samovlády, která zahrnovala přímou legislativu, lidová shromáždění, volbu losem, vojenskou službu občanů a jiné občanské úřady. Rozsah a složitost moderní společnosti kladou této klasické formě participační demokracie značné překážky. Na vynález zastupitelských institucí můžeme většinou pohlížet jako na reakci na její zjevnou neslučitelnost s masovou společností (viz REPREZENTACE). V Americe bylo nové zřízení budováno kolem prozíravého "filtru" takových institucí, jako jsou presidentský volební úřad, senát reprezentující spíše státy než občany a nepřímo obsazovaný systém federálního soudnictví. I v Evropě s sebou reprezentace přinesla parlamentní způsoby vlády, politické systémy více stran a pasivní, do soukromí uzavřené voliče. Reprezentace zachránila demokracii před tím, aby nabyla rozměrů masové společnosti, ale vyžádala si za to svou cenu.
Vědomí, že reprezentace vkládá mezi výkon moci a ty, jimž je moc údajně odpovědna, rozšiřující se propast, která v konečném důsledku podrývá demokracii i v její umírněné podobě, bylo základem teorií ELlTISMU v devatenáctém století. PARETO, MOSCA a MICHELS tvrdili, že demokracie je často jen zástěrkou pro oligarchické směřování k moci a že reprezentace nezaručila o mnoho víc než cirkulaci vládnoucích elit. V duchu této tradice definoval Joseph SCHUMPETER demokratickou vládu jako soupeření elit ve volbách o právo vládnout. V reakci na to podali Peter Bachrach a jiní tzv. "neoelitářskou" kritiku demokracie - "progresivní" kritiku nakloněnou demokracii, jež si dělala starosti s tím, jak snadno mohou peníze, majetek a moc manipulovat zastupitelskými institucemi ve prospěch elit. Některé z těchto úvah podnítily nový zájem o participaci a komunitu, nejdříve u nostalgických obdivovatelů řecké palis (např. u Hannah ARENDTOVÉ), ale také u žáků Rousseaua a Milla (Carole Pateman) a mnoha dalších myslitelů. Spor mezi obhájci zastupitelské a participační demokracie přináší velmi závažné otázky po přežití demokratických institucí. 'To, že tento spor nezůstává bez odezvy, je známkou vitality současné demokratické teorie.
Poslední otázka, jež vyvstává ze zkoumání demokracie, patří zároveň k těm nejstarším.
Myslitelé, kteří se zabývali vládou, počínaje Aristotelem, se snažili specifikovat podmínky, v nichž se demokracii daří nejlépe. Rousseau tvrdil, že je závislá na zvláštních podmínkách, včetně malého státu, v němž se občané setkávají tváří v tvář, značné prostotě způsobů chování, rovnosti v postavení a majetku a střízlivosti života a mravů - tedy na podmínkách, jež stěží nalezneme jinde než u hrstky malých společností, jako jsou městské republiky a pastevecké komunity, které tvořily jednoduchý svět starověkého Řecka či raně gloderní Evropy. Za takových podmínek se demokracie zdá být téměř nevyhnutelná.
Chybí-li však tyto podmínky, žádné instituce, žádná smlouva, žádná ústava nemá velkou naději, že ji uchová. Podle těchto měřítek vypadá moderní masová společnost jako obzvláště nehostinné klima pro demokracii. Novější společenská věda pokračovala ve výzkumu podmínek, jež napomáhají rÚstu demokracie. Gabriel Almond a Sidney Verba se snažili extrapolovat z konkrétních historických zkušeností pěti demokracií soubor ukazatelÚ, které by byly v moderní době příznivější pro její přežití než striktní Rousseauovy podmínky. Seymour Martin Lipset předložil portrét politického člověka ve snaze zachytit něco z demokratické osobnosti - zrcadlový obraz autoritářské osobnosti Theodora Adorna. Tato literatura, klasická i moderní, skýtá obraz demokracie jako přímého dÚsledku podmínek konsensu, tolerance, relativně poklidné, evoluční historie a relativní nezávislosti (ne však autarkie), což při utváření demokratické společnosti odsouvá instituce a ústavy do podružné role.
Snad nejdÚležitější z těchto podmínek bylo společensko ekonomické prostředí. Klasičtí ekonomové a později marxisté pociťovali těsnou vazbu mezi vzory třídní dominance a vzory vlády, mezi zpÚsoby výroby a rozdělování a zpÚsoby vládnutí. Jádrem sporu byly vztahy mezi kapitalismem, socialismem a demokracií. Liberální demokraté od Locka k Friedrichu Hayekovi a Miltonu Friedmanovi se soustředili na úlohu svobody a svobodné volby v demokracii, a tak učinili kapitalistické smluvní vztahy svobodného trhu nejen modelem pro demokratický politický život, ale i jeho nutným předpokladem. Rovnostářští demokraté od Rousseaua po Macphersona se zabývali rolí rovnosti a sociální spravedlnosti v demokracii a kladně hodnotili společenské vlastnictví a veřejné statky jako základy politické a právní rovnosti, o něž se demokracie opírá.
Jestliže tento stručný náčrt historie a praxe demokracie něco dokazuje, pak to, že demokratický ideál zÚstává jedním z nejhýčkanějších a zároveň nejvíce zpochybňovaných politických ideálÚ. V rázném řešení společenských rozporÚ a politické spravedlnosti k čemuž byl určen - prakticky neuspěl, přetrvává však dál jako aspirace a vzbuzuje naděje lidstva. Neboť - jak řekl Abraham Lincoln - zÚstává "nakonec nejlepší nadějí" na rozšíření sféry společné moci, jíž se dosahuje lidského prospěchu, aniž by byla umenšena sféra individuální svobody, v níž se uchovává lidská důstojnost. BRB

odkazy
Almond, G., Verba, S.: The Civic Culture. Boston: Little, Brown, 1965.
t Barber, B.: Strong Democracy. Berkeley a Los Angeles: University of California Press, 1984.
Bachrach, P.: The TheOl)' (JI' Democratic Elitism. Boston: Little, Brown, 1967.
Lipset, S.M.: Political Man. New York: Doubleday, 1960.
t Macpherson, C.B.: Democratic Theory. Oxford: Clarendon Press, 1973.
t Pateman, C.: Participation and Democratic Theory. Cambridge: Cambridge University Press, 1970.
literatura
Dahl, R: Preťace to Democratic Theory. Chicago: UniversityofChicagoPress, 1956.
Lively, J.: Democracy. Oxford: Blackwell, 1975.