elitismus Přístup k výkladu politiky a historie, který má ve své nejvyhraněnější podobě za to, že společnosti jsou vždy ovládány menšinou (elitou), která činí hlavní rozhodování ve společnosti a soustřeďuje moc ve svých rukou. V rozšířeném smyslu s pejorativním nádechem je někdy termínu "elitistický" užíváno v politických debatách k popisu politiky, o níž se tvrdí, že propaguje výhody menšiny a vylučuje většinu. Slovo elita pÚvodně znamenalo "vyvolené", ty nejlepší.
V tomto smyslu je i dnes někdy používáno v běžné řeči, v níž jde o to obhájit nějakou politiku, obzvláště ve vzdělání, jako "elitářskou" s tím významem, že jejím cílem je produkovat ty nejlepší a nejschopnější. V politickém myšlení je elitismus odborným termínem, vycházejícím z díla italských sociologÚ MOSCY a PARETA.
Tito "klasičtí elitisté" tvrdí, že tradiční klasifikace politických systémÚ na monarchie, aristokracie a demokracie opomíjela nejdÚležitější společný rys všech tří forem, totiž že všechny jsou ovládány menšinou či elitou..Elita získala své dominantní postavení v dÚsledku toho, že vlastnila jisté prostředky nebo vlastnosti, které jsou v konkrétní společnosti kladně hodnoceny. Základ nadvlády elity není nutně ekonomický, i když elita mÚže využít svého dominantního postavení k tomu, aby získala majetek a materiální výhody. V mnohých společnostech byla autorita vykonávána kněžími, kteří měli rozhodující moc nad obyvatelstvem díky ovládání náboženského dogmatu'} symbolÚ. Stejně mohli vytvořit dominantní skupinu vojenští hodnostáři a otevřeně či skrytě ovládat zemi. V jiných systémech se mohli stát politicky rozhodující elitou vyšší vládní úředníci. Podle Pareta je elita u moci proto, že má správné psychické vlastnosti - prohnanost a lstivost či sílu a rozhodnost. Nikdy však nevládne masa populace, a to dokonce ani v demokracii, kde je idea vlády lidu pouze mýtem, zastírajícím skutečnou nadvládu jisté vnitřní skupiny stranických vúdcÚ, kteří manipulují systémem reprezentace. Většina teoretikÚ elit tvrdí, že elita si uchovává své dominantní postavení prostřednictvím kombinace nátlaku a manipulace.
Relativně malý počet příslušníkú elity umožňuje jejím členÚm jednat společně, vědomě a soudržně. Procesy komunikace v elitě jsou snazší a její členové mohou být rychle zmobilizováni k formulaci politické linie a převzetí iniciativy. Elita má výhodu ve své organizaci (což především zdůrazňuje MICHELS). To je v přímém kontrastu s "masou" obyvatelstva, která se většinou považuje za atomizovanou a neschopnou rychlé spontánní akce, není-li vedena nějakou elitou či "kontra-elitou". Elita většinou využívá své pozice k uchování dominance. Rozhoduje o dosazování na vedoucí místa a může se pokusit zvýhodnit vlastní rodiny, phouzné či přátele. Elitisté většinou zdůrazňují význam IDEOLOGIE v ospravedlnění elity a její držby moci, i když se stává, že elita v zájmu svého udržení použije nátlaku. Úspěšná ideologie napomáhá sjednocení elity, ale také což je důležitější - přesvědčuje masu o oprávněnosti vlády elity tím, že se odvolává na universální morální principy. Tak poskytla doktrína BOŽSKÉHO PRÁVA KRÁLŮ morální základ pro vládu králů a jejich dvorů.
Elity vládnou velkou mocí, přesto nejsou vždy schopny si své postavení 'udržet. Pro teoretiky elit jsou dějiny záznamem střídání elit. Pád elity se obvykle vysvětluje selháním politické obratnosti či politické vůle. Běžným vysvětlením je, že elita může být čím dál uzavřenější a nemusí se jí zdařit otevřít se novým ideám a asimilovat nové členy. Hodnoty a priority elity tak narážejí na hodnoty a priority společnosti jako celku, což vyvolává vznik kontra-elity, která je schopna mobilizovat masu a najít v ní oporu pro nahrazení zavedené elity - někdy pomocí násilných prostředků - novou vládnoucí skupinou. Naproti tomu schopná elita si udrží své vazby na společnost a bude připravena přijmout nové zájmy, politiku i členy. Podle jiného pojetí "cirkulace elity", jak to nazval Pareto, může elitě chybět nejenom flexibilita, ale i pouhá vůle - včetně připravenosti k použití brutální síly - potřebná k uhájení své pozice.
Teoretikové elit jako Mosca, Pareto a Michels trvali na tom, že dělají hodnotově neutrální společenskou vědu, že ohledně vlády elity nic nepředepisují. Jejich zjištění se zakládala na pozorování konstantního rysu lidské historie. Jisté politické závěry bylo nicméně možné učinit. Především, pokud by byla vláda elity nevyhnutelným rysem lidské organizace, byla by zcestnou socialistická naděje na rovnostářskou společnost. Klasický elitismus byl z velké části reakcí na MARXISMUS. Elitisté s Marxem souhlasili v tom, že minulé společnosti byly ovládány menšinami, tvrdili však, že takové menšiny nebyly nutně vlastníky výrobních prostředků, ale mohly ovládat množství mocenských zdrojů, a že každá budoucí společnost bude rovněž podřízena vládě menšiny. Odmítání této nevyhnutelné nerovnosti odhalilo socialismus jako pseudovědu skrývající za fasádou vědecké terminologie ideologický záměr. Tváří v tvář vládě elity byla také nemožná skutečná demokracie - tento názor vedl Pareta a zvláště Michelse k tomu, aby sympatizovali s FAŠISMEM.
Elitismus a elitistická politická věda byly napadány marxismem a PLURALISMEM. Podle marxistů zastánci elitní vlády nechápou, že nadvláda elity (ať už vojenské, náboženské nebo politické) spočívá v ekonomicko-třídních vztazích. Pluralisté zase argumentují, že moderní rozvinuté a liberální společnosti jsou charakterizovány mnohočetností zájmů soupeřících o moc a vliv. Malá sjednocená elita zřídkakdy získává celkovou dominanci. Místo toho se snaží různé a měnící se skupiny ovlivňovat různé oblasti rozhodování. Pluralisté mají často za to, že neschopnost elitistů uznat mnohočetnost center rozhodování v liberálních společnostech pramení z neodpovídající metodologie studia MOCI.
Mnozí kritikové pluralismu byli naopak toho názoru, že pluralismus podává mylný obraz fungování liberálních demokracií (viz DEMOKRACIE). Skutečný boj o vliv se podle nich odehrává mezi skupinami, přičemž je zdůrazněno, že tyto skupiny jsou samy často ovládány vůdci, kteří nejsou vždy odpovědní svým členům. Konkurence mezi skupinami musí být tedy chápána jako konkurence mezi elitami. Pluralistická demokracie byla tudíž označena za "demokratické elitářství" a vyložena jako elitářský ústup od ranějších, více participačních forem demokracie. V demokratickém elitářství se přežití demokracie často nazírá spíše v závislosti na aktivitě a závazku elit než na relativně pasivních občanech. SCHUMPETERŮV Kapitalismus, socialismus a demokracie (1942) je často považován za hlavní intelektuální zdroj elitistických teorií demokracie.
Poměrně málo odborníků se dnes hlásí k plně klasickému elitistickému stanovisku, i když došlo k oživení modifikovaného elitismu, zejména v dílech Fielda, Higleye a Nordlingera. Tito autoři říkají, že politická věda přehnaně zdůraznila míru, v níž vládní rozhodnutí - a to i v liberálních demokraciích reagují na společenské síly, a podcenila stupeň, v němž politická iniciativa záleží na elitách relativně neomezovaných jinými skupinami či masou občanů. Elitismus nicméně ovlivnil současné politické myšlení několika způsoby. Studium politicky vlivných elit bylo včleněno do hlavního proudu politické vědy. Tyto elity mohou zahrnovat státní úředníky, odboráře, obchodníky, armádní důstojníky či církevní představitele. Elitistický přístup se soustředí na společenské a výchovné pozadí vůdců, na způsob jejich výběru a na osoby, které tento výběr ovlivňují. Zkoumá přesvědčení elit a do jaké míry tato přesvědčení ovlivňují politiku. Tam, kde lze vysledovat více dílčích elit, sleduje teoretická analýza jejich vzájemné společenské, ekonomické, organizační či ideologické propojení a zda tvoří jednu soudržnou elitu, nebo zda jsou nejednotné. Politické systémy pak lze klasifikovat vzWedem k míře a povaze jednoty či nejednotnosti elit. Pro analýzu elit je také důležitá povaha vazeb mezi elitou a ne-elitou či masou - proces komunikace směrem nahoru a dolů, role zprostředkujících skupin a vztahy mezi centrem a periferií. Úspěch či nezdar komunikačních mechanismů je někdy používán k vysvětlení modelů nahrazení elity - revolucí, vnějšími silami, stažením se z kolonií či postupnou změnou obsazení. Analýza elit je ve značném rozsahu prováděna při studiu komunistických systéml1, vojenských vlád a autokracií. Existence malé a relativně autonomní skupiny těch, kdo činí rozhodnutí, je všeobecně přijímána, teorie elit však byla zpochybněna marxisty a pluralisty. GP

literatura
Bachrach, P.: The Theory oť Democratic Elitism. Boston a Toronto: Little, Brown, 1967.
Bottomore, T.: Elites and Society. Harmondsworth: Penguin, 1966.
Field, G.L., Higley, J.: Elitism. Londýn: Routlege & Kegan Paul, 1980.
Nordlinger, E.: On the Autonomy oť the Demokratic State. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1981.
Parry, G.: Political Elites. Londýn: Allen & Unwin, 1969.
Putnam, R.: The Comparative Study oť Political Elites. Englewood Cliťfs, NJ.: Prentice-Hall, 1976.
Stanworth, P., Giddens, A. ed.: Elites and Power in British Society. Cambridge: Cambridge University Press, 1974.