pluralismus Ideologie, jež nepovažuje za ideální žádný jednotlivý výklad, ale naopak směřuje k mnohosti názorÚ. Představuje alternativu soupeřícím teoriím komunalismu a individualismu jako návodům na dobrý život, jež jsou obě ve své nejčistší formě nedokonalé. Komunalismus má daleko k dokonalosti, protože opatření uskutečňovaná v zájmu sjednocení lidu jsou mnohými interpretována jako nátlaková, ohrožující osobní práva, ignorující zájmy jedinců a odporující jejich smyslu pro spravedlnost. Vady individualismu se stávají terčem kritiky v tom, že individualismus - přestože se prezentuje jako něco, co je díky prvořadému místu vyhrazenému právÍlm, zájmům a důstojnosti jedince hodno všeobecného přijetí - a instituční systém potřebný k jeho uchování vyžadují zázemí sdíleného porozumění a odpovědnosti, což ohrožuje jedince coby zdroj a cíl dobrého života. Pluralismus se definuje rÚzně - jako ideál dobrého života, jako charakteristický rys politiky v západních kapitalistických demokraciích, jako teorie etiky vztahující se k politice liberálních společností a jako doktrina kulturní rozmanitosti, která neschvaluje ani relativistické, ani monistické hodnocení alternativních kultur.
Je možné být zastáncem kteréhokoli z těchto názorů bez toho, abychom podporovali všechny zbývající, ale většina "pluralistÚ" přijímá za své několik z nich. Nejužší vztah je snad mezi etickou teorií a ideálem dobrého života. Pokud jde o etiku, má pluralista za to, že i-když deontologické varianty individualismu nepostačují na to, aby daly vzniknout etické teorii, neexistuje ani jeden cíl či dobro, jež by si zasluhovaly nejvyšší podporu všech rozumně uvažujících lidí.
Místo toho je tu mnohost dober, každé z nich připouštějící racionální podporu, a všechna jsou přiměřeně zahrnuta do možnosti individuální volby (sama svobodná volba je jedním z nich). Pluralistická společnost prosazuje pluralitu dober umírněně, každé z nich je omezeno v míře nezbytné k tomu, aby zbylo místo i na jiná. Pluralistická politika (tvrdí se) kombinuje prvky LOCKOVA individualismu, participační etiku DEWEYE a BURKOVO zaujetí pro přednosti kontinuity a stability.
Aktivní angažovanost v rÚzných dílčích sdruženích napomáhá rozvoji reflexivních a morálních schopností jedince; skýtá řadu činných struktur, na něž se lze obracet ve věci ochrany zájmÚ a práv. Rozmanitá sdružení zprostředkovávají pestrou škálu vztahÚ, zájmÚ a hodnot, jež předávají státu ke zvážení a rozřešení. Pluralismus je prospěšný i pro společnost jako celek. Četné zprostředkující instituce, v nichž jsou jedinci zapojeni, pÚsobí několikerým zpÚsobem proti hlouposti a zmatku. Je-li většina jednotlivcÚ nějak zainteresována ve více než jednom společenství, stává se individuální já sférou, v níž se projevují spory mezi skupinami, a musí-li se každé společenství obracet na jiné, aby získalo dost moci k prosazení svých nejvyhraněnějších požadavkú, je pro něj často nezbytné opustit požadavky méně významné a počáteční prioritní zájmy vzhledem k nejvyšším prioritám svých'potencionálních spojencÚ. Pluralismus podporuje stabilitu, která nezávisí v přílišné míře na přímém nátlaku státu či obecné jednotě. Tato teorie ovšem tvrdí, že v pluralistické politice přicházejí v úvahu i změny a inovace. Do politiky mohou vstoupit i nová seskupení, utvořená například v dÚsledku změn v ekonomickém postavení či na základě nové generační zkušenosti, a mohou posunout rovnováhu sil v pluralistickém střetu zájmÚ. Pluralismus zpomaluje rychlost změny, aby se starší generace příliš neodcizila té mladší, ale přitom udržuje jisté tempo, jež má zajistit, aby i mladí mohli mít reálný zájem na budoucnosti.
Proti takovému ideálu je těžko něco namítat, zvláště když byla zpochybněna čistá forma individualismu a komunalismu. Diskuse kolem pluralismu se proto zaměřily na otázku, v jaké míře se ve skutečnosti západní kapitalistické demokracie tomuto ideálu přibližují. V těchto debatách však bylo použito alternativních výkladÚ pluralismu.
Kritiky, kteří tvrdí, že kapitalistické demo.,kracie tohoto ideálu nedosahují, lze rozdělit do několika skupin. První skupinu představují ti, podle nichž nástup sociálního státu a s ním související byrokratizace veřejného života naklonily misku vah příliš na stranu stimulující a donucovací moci státu, a tím porušily vyváženost mezi pluralitním společenstvím a státním aparátem. Jiná skupina tvrdí, že narÚstající oligopolizace přinesla kapitálu neúměrně vysokou nezávislou moc a příliš velkou moc nad státním aparátem. Další mají za to, že dualistický vztah mezi státem a ekonomikou a státem a voliči plodí řadu rozporu, jež umenšují schopnost státu reagovat na pluralitu požadavkÚ, které jsou na něj vznášeny, a nutí jej upřednostn~t jednu podmnožinu nárokÚ před jinými. Podle jiné kritiky byl narušen základní konsensus potřebný k tomu, áby pluralistická obec prosperovala, a to vedlo k vytvoření jen k jednomu problému orientovaného voličstva, které v celku neumožňuje vytvořit řád tradičními pluralistickými cestami. Nakonec zmiňme ty kritiky, podle jejichž názoru instituce neumějí realizovat své zamýšlené CÍle; tvrdí, že dochází ke vzdalování se od řádu (charakterizovaného například černou ekonomikou nebo vysokým počtem rozvodÚ a zločinÚ) a že pro ozdravení pluralistické politiky je podstatná změna cílÚ, které převažují v politické ekonomii.
Dokladem síly pluralistického ideálu je fakt, že většina kritikÚ pluralismu - pravicových, levicových i centristÚ - jej jako ideál schvaluje. Nejsou však schopni se shodnout ve věci dÚležitosti, jež je přisuzována rihným prvkÚm pluralistického ideálu. Někdo klade zvláštní dÚraz na pluralistické hodnocení rozmanitosti, jiný na jeho zpÚsoby stabilizace, další na jeho ochranu práv, na otevřenost a kreativitu jeho politiky, na snahu snížit nerovnost natolik, aby všichni dospělí lidé mohli participovat jako občané, nebo na pluralistické hledání konsensu ohledně společných cílÚ.
Je zde však ještě další závažná věc, která činí tuto již tak komplikovanou doktrinu ještě složitější. V reakci na spor mezi stoupenci kulturního relativismu a zastánci koncepce jednoho dobrého života nadřazeného všem ostatním by mohla být hájena teorie kulturního pluralismu. Z jejího pohledu existuje několik společenských forem, které prosazují některé uznané a obdivované hodnoty a normy, zatímco jiné jim podřizují. K tomuto závěru vede charakter lidské podmíněnosti včetně podmínky, že jakýkoli způsob života musí zavádět meze v jistých oblastech, aby mohl prospívat v jiných. Taková doktrina, příhodně nazvaná kulturním pluralismem, uznává, že dobrý život, jaký vyznává nějaká konkrétní pluralistická společnost, bude obětovat některé zřejmé ctnosti, jež by jiné způsoby života umožnily. Tento výklad dovádí pluralistu k mezím rozmanitosti, které jsou obsažené v jakémkoli konkrétním projevu pluralismu v jedné zemi, mluví pro přehodnocení způsobů, jimiž je "jinakost" definovaná a jimiž se k ní přistupuje v pluralistických společnostech, otevírá dveře úvahám o tom, co člověk získává a tratí podřízením své osobnosti pluralitě, a prosazuje rozšíření ideálu pluralismu nejen na vztahy uvnitř společnosti, ale i na vztahy mezi společnostmi. Uvědomíme-li si složitost pluralismu, vidíme, že může znamenat cosi víc než dvou rozměrnou doktrinu, kterou zastával například James MADISON. Nejenže usiluje o omezení politických nesvárů v zájmu stability a ochrany několika individuálních práv, ale pohybuje se i v několika úrovních, které se vztahují k hodnotě politického a etického života. WEC

literatura
Bachrach, P.: The Theory (!l Democmtic Eli/ism: a Critique. Boston: Little, Brown, 1967.
Dahl. R.: A Pre!clce to Democmtic Theory. Chicago: University ar Chicaga Press, 1956.
Lindblam, c.: PoJj,lics and Mw'ke/s. New York: Basic. 1977.