moc Pojem, který v politické rozpravě či politické analýze nikdy nechybí. Přesto jej stejně jako mnohé ze základních pojmů politické rozpravy - rÚzní teoretikové definují a užívají odlišně. Ve skutečnosti někteří ze současných teoretikú vidí v moci "esenciálně sporný pojem", jehož smysl a kriteria použití zÚstanou navždy věcí rozepří (viz Lukes, Power: a Radical View; Connolly). Navzdory neshodám v tom, jak tento pojem vymezit, se většina analytiků shoduje v názoru, že "moc" se vztahuje přinejmenším k jednomu činiteli nebo činnosti ovlivňujícímu postoje nebo činy jiného. Anglické slovo "power" pochází z francouzského pouvoir, jež se zase odvozuje z latinského potestas nebo potentia s významem "schopnost" (obě se tvoří od slovesa potere - být schopen, moci). U ŘímanÚ potentia odkazovala na schopnost jedné osoby či věci působit na jinou. Pote.~tas měla užší politický smysl a vztahovala se ke zvláštním schopnostem, jež jsou vlastní lidem komunikujícím a jednajícím ve shodě.
Dodnes je cosi z tohoto pojetí zachyceno v úsloví, že množství je moc. CICERO vytyčil rozlišení Potestas in populo, auctoritas in senatu (moc v lidu, autorita v senátu). Zde je důležité poznamenat, že moc se pečlivě odlišovala od jiných pojmů - od AUTORITY, nátlaku, síly a NÁSILÍ.
Od sedmnáctého století však toto starověké rozlišování slábne či zcela mizí. Revoluce v přírodních vědách s sebou přinesla snahu učinit studium politiky podobně vědecké a přísné. Jedním z prvních filosofU, kteří rozšířili novou vědu na obor politiky - a především na "moc" - byl Thomas HOBBES. Věren mechanistickému zobrazování nové vědy nově definoval moc jako vztah mezi příčinou a účinkem, mezi aktivním hybným činitelem a pasivním trpným činitelem.

"Moc a Příčina jsou jedno a totéž. Vztahu příčiny a účinku odpovídá vztah moci a činu, ba co víc, oba ~ tyto vztahy jsou jedno a totéž. Když má totiž nějaký činitel všechny akcidence (tj. kombinaci charakteristik),ježjsou nezbytným požadavkem, má-li být v trpném činiteli vyvolán nějaký účinek, pak říkáme, že činitel má moc vytvářet tento účinek, působí-li na trpného činitele... Pročež moc hybného činitele a účinnlÍ pNčina jsou jedno a totéž." O tělese. kap. 10).

Přestože mělo toto mechanisticko-kauzální zobrazení mocenských vztahÚ výhodu jednoduchosti, nechyběly mu ani jisté obtíže. Například i přes to, že si Hobbes přál redukovat lidskou činnost na mechanistické tlaky a tahy, nemohl se oprostit od starého aristotelovského názoru, že všechny věci směhljí k jistému cíli a že lidské jednání nutně vyžaduje určitou představu dobra. To je zvláště zřejmé ve výkonu moci. Pokud jde o lidi, je získávání a uplatňování moci nevyhnutelně spojeno s tím, že jednající má nějakou představu dobra a snahu ji uskutečnit. (Rozumí se samo sebou, že v přírodních vědách k tomu nelze najít žádnou analogii.) U hobbesovských egoistÚ žijících ve světě nedostatku lze předpokládat, že všichni jednající se budou pokoušet realizovat vlastní dobro, které každý spojuje s uspokojením svých tužeb.
Hobbes proto vyjadřuje "obecný sklon veškerého lidstva, trvalou touhu, jež nezná klidu, touhu Moci po moci, která ustává jedině ve Smrti" (Leviathan, sv.!, kap.ll). Tuto touhu mÚže udržet pod kontrolou jenom svrchovaná moc panovníkova.
Variace na hobbesovská témata se nacházejí ve spisech společenských vědců a filosofU i v našem století. Například Max WEBER definoval moc jako "pravděpodobnost, že jeden činitel ve společenském vztahu... uplatní svoji vůli" přes odpor druhých (Economy and Society, sv.!, s.53). Ani HobbesÚv mechanistický obraz tlaku a tahu tak docela nezastaral. Robert Dahl předkládá názor, že "naše ideje o základních jmenovatelích (moci či) vlivu se opírají o intuitivní představy, jež jsou velmi podobné těm, na nichž spočívá idea síly v mechanice". "Fundamentální představa je v obou případech" v podstatě stejná (Modem Political Analysis, s.4I). Podobně A. S. McFarland tvrdí, že "idea síly v podstatě odkazuje k příčině, která tlačí; definice moci založená na diferenciálech sil hovoří o tom, co se stane, když jeden kauzální činitel tlačí jedním směrem 1 (síla) a druhý kauzální činitel tlačí směrem jiným (odpor). Silnější tlak nebo větší síla je pak tou "silnější" příčinou, tedy mocnějším činitelem" (Power and Leadership, s.ll). Podle "behavioristických" politologů a především podle těch z nich, kteří zastávají pluralistické přesvědčení - je výkon moci vztahem, v němž jeden činitel C se snaží způsobit, aby jiný činitel R dělal to, co C chce, což by však R jinak nedělal. Je-li "mocenský pokus" činitele C úspěšný, pak lze o C tvrdit, že má moc nad R vzhledem ke konkrétní "problémové oblasti", o níž se zjevně neshodli (viz eseje od Simona, Dahla, Polsbyho a Rikera v: Bell a kol.). Až do zcela nedávné doby toto pojetí moci v politické vědě, zejména v USA, převládalo.
Za poslední dvě desetiletí se však behavioristicko-pluralistické pojetí moci stávalo terčem stále prudších útoků, ne proto, že by bylo zcela chybné, ale že je částečné a jednostranné či "jednorozměrné" (viz Lukes, Power: a Radical View). Podle "dvourozměrného" pojetí rozvíjeného Petrem Bachrachem a Mortonem Baratzem (v Bell a kol.) má politická moc dvě tváře. Ochotně připouštějí, že pluralisté mají pravdu v jednom aspektu či "tváři" moci, totiž o moci, která je vykonávána otevřeným a pozorovatelným způsobem. Ovšem moc má ještě jednu, skrytou tvář. Moc lze v některých případech uplatňovat skrytě a způsoby, jež nejsou přímo pozorovatelné. Například C může vykonávat moc tím, že kontroluje celý rámec jednání, a tak omezuje diskusi, spory a rozhodování na "bezpečné" problémy, které neohrožují jeho zájmy. V jiném případě může být C schopen přeměnit na svou výhodu předsudky obsažené v politickém systému, ktyré mají tendenci zvýhodnit zájmy činitele C na úkor zájml1 R. R také nemusí být ochoten napadnout C v konkrétní věci, protože předvídá porážku nebo odvetu. Skutečnost, že nenacházíme pozorovatelné útoky nebo otevřené pokusy o uchopení moci, nemusí nutně znamenat, že se moc neuplatňuje.
Naopak, často tomu ml1že být dokonce tak, že moc je vykonávána efektivněji. Jednorozměrné i dvourozměmé pojetí moci se stalo předmětem kritiky, tentokrát ze strany alternativní "trojrozměrné" koncepce. Podle Stevena Lukese (Power: a Radical View) nejde dvou rozměrná kritika pluralistického pojetí dost daleko. I když se všechny tři pohledy shodnou v tom, že C má moc nad R, když C ovlivňuje R "proti zájml1m R", první dva přijímají další a problematičtější předpoklad, že potencionální soupeři fakticky vědí, jaké jsou jejich reálné ZÁJMY. Zde Lukes namítá, že jde o široký a často nezdl1vodněný předpoklad. R se totiž ml1že mýlit o svých vlastních zájmech. Vždyť tím nejúčinnějším způsobem, jak ml1že C uplatňovat moc nad R, je právě utvářet jeho představy o tom, co je a co není jeho zájmem. V závislosti na tom, jak se C podaří vštípit R falešné či mylné interpretace zájinl1 a využít jich, se stává moc, již má C, téměř úplnou a je tím větší, nevnímají-li ji ti, vi:Jči nimž je uplatňována.
Svým dl1razem na "objektivní" zájmy se trojrozměrné pojetí moci podobá marxistické teorii "falešného vědomí". Ti, kdo trpí falešným vědomím, vynakládají úsilí v iluzi, že . jejich "subjektivní" či vnímané zájmy - které jim byly vštípeny panující třídou, kastou či skupinou a které jsou jimi také využívány - jsou jejich skutečnými, "objektivními" zájmy. Ty mohou být individuální, skupinové nebo třídní. Lukes však má za to - a zde spatřujeme spíše KANTŮV než Marxl1v vliv že existují také zájmy, jež máme zkrátka a dobře proto, že jsme lidmi. Ať už si to lidé uvědomují či nikoliv, mají objektivní (či jak by řekl Kant - transcendentní) zájem na autonomii. Otroci, kteří považují svůj úděl za normální a přirozený, námezdní pracující, kteří jsou naprosto nekritičtí ke kapitalistickému systému či indičtí "nedotknutelní" přijímající hinduistický kastovní systém si prokazatelně neuvědomují své objektivní zájmy. Není divu, že se velká část kritiky na adresu trojrozměrného pohledu na moc zaměřila na jeho quasi-kantovské, neomarxistické pojetí objektivních zájmů a na tvrzení, že "moc" je "esenciálně sporným" pojmem.
Lukesovi kritikové prohlašují, že nemůže zároveň tvrdit, že moc je esenciálně sporná, a že jeho trojrozměrné pojetí je analyticky lepší než alternativní koncepce (viz Oppenheim; Gray). Jiní kritikové tvrdí, že trojrozměrné pojetí nelze empiricky aplikovat a testovat, s čímž nesouWasí jeho zastánci (především Gaventa). Tyto spory trvají i nadále.
Další debata se dnes zabývá zjevnou neslučitelností "intencionálního" a "stmkturálního" chápání moci. Podle jedné strany každé vykonávání moci nutně zahrnuje záměr určitého činitele. Podle dmhé jsou však záměry analyticky irelevantní, protože moc náleží neosobním společenským "stmkturám", nikoli individuálním činitelům s jejich cíli a aspiracemi. Společensko-ekonomické systémy jsou strukturami, jež uchovávají samy sebe a v nichž jsou jedinci pouze zaměnitelnými a snadno nahraditelnými "nositeli rolí". Tato stmkturalistická perspektiva moci St( nepojí k žádnému konkrétnímu politickému či ideologickému postoji; je ovšem v různých versích společná konzervativním sociologům (například Talcott Parsons) i některým neomarxistům (jako např. Louis ALTHUSSER a Nicos Poulantzas), kteří tvrdí pravý opak. Někteří teoretikové společnosti se domnívají, že oba aspekty lze nakonec sloučit, protože jsou navzájem v "dialektickém" vztahu (viz Lucas, Essays). Radikální přehodnocení "moci" navrhl Michel FOUCAULT. Ve snaze dostat se za Hobbesovu a Weberovu negativní či konfliktovou cha- rakteristiku zdůraznil positivní, "umocňující" možnosti mocenských vztahů.
Neustálé rozepře o "moci" nelze přičítat nedostatku duchaplnosti zastánců různých názorů. Naopak, o "moc" se vedou časté a tak ohnivé spory snad právě proto, že je ústředním pojmem politické rozpravy. Nepostačuje tedy, navrhneme-li její definici, protože tím se polemice o tomto pojmu nevyhneme, pouze se do ní zapojíme. TB

odkazy
-t Bell, R., Edwards. O,V., Wagner, R.H. ed.: PO/itiClll Power: a Rellder in Theory and Resellrch. Londýn: Collier-Macmillan, 1969.
-t Connolly, W.E.: The Terms (!t Politiclll Dis"CIJUrse, kap. 1-3. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1983.
Oahl, R.A.: Modem Po/iticlll Anlllysis. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall, 1963.
t Gaventa, J.: Power llnd Powerlessness: Qaiescence llnd Rebellion in lln Applllllchilln Vlllley. Urbana, 111.: University of lIlinois Press, 1980.
Gray, J.: Political power, social theory, and essential contestability. V: The Natare ofPo/iticlll Theory, cd. O. Miller a L. Siedentop. Oxford: Clarendon Press, 1983.
-t Lukes, S,: Power: li Rlldiclll View. Londýn: Macmillan, 1974.
_: Power and structure. V Es'says in Sodal Theory. Londýn: Macmillan, 1977.
Hobbes, T.: O tělese. Bratislava: SA V, 1965.
_: Leviathan. Praha: Knihovna politických klasiků, 1941.
McFarland, A.S.: Power llnd Leadership in Plara/is.t Sys.tems. Stanford, Calif.: Stanford University Press, 1969.
Oppenheim, F.: Po/itical Concepts: li Reconstruction, kap.2 a 3. Chicago: University of Chicago Press, 1981.
Weber M.: Economy and Society, sv. I, cd. G. Roth a C. Wittich. New York: Bedminster, 1968.
literatura
Wrong, O.: Power: its Forms, Bases. and Uses. Oxford: Blackwell, 1979.