autorita Pojem je dnes v politice a právu běžně chápán jako právo uskutečňovat nějakou činnost, zahrnující právo tvořit zákony a všechna menší práva, která jsou spojena s vládnutím. Autorita by měla být odlišována od MOCI, kterou chápeme jako schopnost vynutit si poslušnost. Toto pojetí autority je už dlouho předmětem intenzívních a nepřetržitých sporu: na jedné straně totiž okamžitě evokuje problém POLITICKÉHO ZÁVAZKU, na straně druhé problém svobody, práv a autonomie jedince. Není' to ovšem jediný problém, který s sebou tento mnohorozměrný pojem nese, a to nejen v politických otázkách: v centru jakékoli poctivé snahy mu porozumět musí stát analýza vztahÚ mezi osobami, které autorita zahrnuje.
Podívejme se nejprve na dva možné přístupy k interpretaci těchto vztahÚ. Za prvé je to široký a pružný přístup, převládající v současných sociálních vědách, podle kterého je autorita obvykle používána k popisu nějakého systému moci nebo společenské kontroly, který je považován za legitimní těmi, jež zahrnuje. Nazvat nějaké uspořádání autoritativním zde neznamená rozlišovat rÚzné zpÚsoby vládnutí a ovládání, ale říci, že v národě existuje - s ohledem na jakoukoli podřízenost, které je podroben - zvláštní typ postoje. Z této perspektivy mÚže být autorita chápána jako obecný jev, překrývající se s organizovanou společností a zahrnující radikálně odlišné typy. vztahÚ. Nejvlivnější variantu tohoto přístupu představuje pojetí Maxe WEBERA, jenž vymyslel široce užívanou typologii charismatických, tradičních a právně racionálních autoritativních systémů jako vyčerpávající klasifikaci "systémů vládnutí".
S tím kontrastuje druhý, soustředěnější přístup k autoritě, který figuroval v západní právní a politické filosofii, zvláště v teoriích týkajících se vzniku a jedinečného charakteru moderního státu. Pojem autority zde byl používán pro definování zvláštní povahy možná neobvyklého vztahu mezi vládcem a ovládaným a pro odlišení tohoto vztahu od vztahÚ jiných, se kterými má tendenci být zaměňován. Tento přístup stručně vystihuje známý výrok Hannah ARENDTOVÉ: "Má-li být autorita vÚbec definována, musí to být v protikladu k donucování násilím i k přesvědčování argumenty." Specifický charakter této interpretace autority si mÚžeme ozřejmit, zvážíme-li skutečné užívání jazyka autority v lidských záležitostech. Slovo "autorita" a příbuzná slova "autor", "autentický", "autoritativní", "autorizovat" atd. mají v západním světě složitou historii, sahající až k římským aucfor a auctoritas; začala být postupně užívána k označení celé řady vztahú a činností mimo politiku a právo, a to v náboženství, vzdělání, rodinných záležitostech a dnes téměř v každém společném podnikání. Kdekoli byl tento jazyk použit, sloužil k prosazování či odmítání rÚzných typÚ požadavkÚ na vedení nebo víru dmhých. Autoritativními se nazývá mnoho různých druhú vyjádření: vyznání víry, doktriny, úsudky, závěti a knihy (jako třeba bible), které vyzývají k víře či dÚvěře, podobně jako zákony, ústavy, soudní rozhodnutí, příkazy a jiné předpisy, jež mají usměrňovat chování. Autorita pak byla přisuzována osobám všeho druhu: zákonodárcÚm a zakladatelÚm, soudcÚm a úředníkúm, rodičům, odborníkÚm, intelektuálÚm, kněžím, prorokÚm a dalším prostředníkúm. O všech těchto lidech říkáme, že jim byla svěřena autorita, aby ji měli nebo aby ji používali, aby byli autoritami v určité oblasti, aby autoritativně mluvili či jednali. O této autoritě pak říkáme, že je uznávána, propÚjčena, popírána, vyzývána, poslouchána, obcházena, opovrhována nebo ztrácena.
Spletitost tohoto diskursu je zjevná a popis autority by vyžadoval zkoumání mnoha dalších signifikantních odlišností a podobností. Přesto mÚžeme hovořit o jakémsi základním tématu a jednou z výhod našeho soustředění se na jazyk autority je, že nám připomíná, že u předmětu našeho zájmu jde o zvláštní komunikační vztah mezi mluvčím, jeho výpovědí, a posluchačem a jeho odpovědí. Následně se pak mÚžeme pokusit o hrubou definici: posluchač chápe slova jako autoritativní, když shledává, že na něj vznášejí požadavky nikoli na základě jeho osobního zkoumání a posouzení rozumnosti argumentÚ, na nichž se zakládají, ale spíše na základě zvážení toho, že pocházejí od konkrétního řečníka, který je díky určitým charakteristickým rysÚm, jež ho odlišují od ostatních, uznán oprávněným obdržet tuto zvláštní odpověď.
Autorita je pak vztahový pojem. Smysl "autority Písma", "autority církve", "rodičovské autority", "autority parlamentu" atp. se musí vysvětlovat s odkazem na zvláštní vztah čtyř prvků: autor, výpověď, posluchač a odpověď. Tento komunikativní vztah se odlišuje od donucovacích vztahů všeho druhu, protože nárok na oddanost závisí na předcházejícím prokázání se řečníka, nikoli na jeho následné moci způsobit nežádoucí následky. A odlišuje se od vztahu přesvědčování a rady, protože nárok na oddanost nezáleží na argumentech, určených k získání souhlasu posluchače.
Systém politické autority může existovat pouze tehdy, když ti, kdo podléhají jeho jurisdikci, upustí od dávání souhlasu, který závisí na žádoucnosti toho, co zákon předepisuje. Z osvětlující analýzy Josepha Raze si můžeme vypůjčit větu, že autoritativní akt vlády je "výlučným důvodem" jednat. Tam, kde vládnutí nabývá autoritativního výrazu, stává se možným vládnout bez prvotní shody o konkrétní hodnotě toho, co zákony vyžadují.
Literatura o autoritě však obsahuje značně nesourodé a často systematicky dvojznačné formulace toho, co přesně tento prvek podřízenosti autoritě dovoluje a co nedovoluje. Podle některých vyžaduje podřízení se autoritě pouze vzdát se práva jednat podle vlastního úsudku, a je s ním tedy slučitelný nesouhlas s tím, co se předepisuje. Zde autorita připouští "souhlas bez víry". Toto pojetí autority bylo pro SPINOZU klíčem k usmíření politické loyality se svobodou filosofovat, kterému věnoval svůj Traktát theologicko-politický (1670). Jiní (např. COMTE) byli názoru, že autorita vyžaduje odvržení "kritického myšlení" ve prospěch víry nebo identifikace s prohlášením autority, takže typ odevzdání požadovaný autoritou dělá z existence "negativní filosofie" nezákonnou společenskou aktivitu. Fakticky však většina dělo autoritě neprezentuje alternativy tak vyhraněně, jak by se mohlo zdát podle předcházejících příkladů. Ironií je, že právě díla zabývající se problémem slučitelnosti autority a autonomie zřejmě zapomněla nebo zatemnila, co je v otázce politického odevzdání se v sázce. Jak již bylo řečeno, autoritativní uspořádání je možné jen tam, kde existuje nějaké veřejné a přijímané kriterium prokázání se nebo "pravidla poznání" pro identifikaci osob, které jsou oprávněné mít autoritativní postavení. Převládá však pocit, že rozhodnutí osob zastávajících úřad, které je v souladu se zavedeným ústavním pořádkem, není dostatečným důvodem pro jednání, ledaže by tato osoba byla v oblasti svého rozhodování autoritou, popřípadě tehdy, kdyby bylo možné se na toto rozhodnutí spolehnout jako na reflektující sdílené hodnoty komufllty. Intelektuální autorita se tak stává prototypem politické autority; autoři se při svém popisu politické autority často odvolávají na "autoritu odborníků", a stávají se tak zastánci názoru, že politická autorita se musí zakládat na převaze vědění, pochopení nebo zkušenosti, nebo na omezeném přístupu k pravdě o způsobu možné organizace společnosti.
Tento přístup vedl mnohé autory zabývající se autoritou k tomu, aby se zřekli formálně právních koncepcí autority jako "deformovaných", jak to udělal Gadamer svým útokem proti Spinozovi a "osvícenství" kvůli tomu, že neuznávali, že "autorita osob je v posledku založena... na poznání a vědění - vědění toho, že soudy a náhledy jiného jsou nadřazeny soudÍlm a náhledÍlm mým, a že z tohoto dÍlvodu jeho mají přednost před mými" (Wahrheit und Methode). Stejnou domněnku lze rozpoznat v tvrzení, že idea autority musela z moderního světa zmizet, protože gnoseologické předpoklady, jaké by vyžadoval jakýkoli ryzí systém politické autority, byly diskreditovány moderním skepticismem.
Celý problém spočívá v tom, že pojem autorita, ačkoli má určité základní rysy, nelze ustálit. Mění se podle místa, jaké má v kontextu té které teorie nebo ideologie zabývající se širšími otázkami lidského údělu a lidské přirozenosti. Tak například problém charakteru odevzdání, které může politická autorita vyžadovat, nás přivádí k otázce základu, na němž podle názoru těch, kdo uznávají její legitimitu, spočívá. Kde je politická autorita chápána jako založená na převaze vědění nebo omezeném přístupu k pravdě, není možné, aby osoba souhlasila s autoritou a zároveň se považovala za schopnou a oprávněnou vytvářet si úsudek na stejné úrovni s nositelem autority. Kde je ale autorita oddělena od nároků na pravdu a zakládá se na potvrzení těmi, kdo jí mají být podřízeni, tam není přijetí autority neslučitelné s utvářením nezávislých soudů. Z tohoto hlediska lze tvrdit, že fundamentální zlomový bod v historii našeho chápání autority nastal s reformulacemi filosofů jako HOBBES a Spinoza, kteří v podmínkách politicko-náboženské krize začali konstruovat autoritu jako lidský vynález, který jako takový poznávají ti, kterých se týká. K politické a filosofické scéně však vždy patřila hluboká nespokojenost s politickou filosofií tohoto druhu a pod rÚznými doktrinálními tlaky se hranice pojmu autorita nakonec stala tak pmžnou, že vyústila až ve Weberovo chápání autority dokonce i v "moderním" světě. RBF
odkazy
Arendtová, H.: Co je autorita. V.: Krize kultury, přel. M. Palouš. Praha: Mladá fronta, 1994.
Gadamer, H.G.: Wahrheit uHli Metlwlie. Grundzligeiner philosophischen Hermeneutik, 2 vyd. Tlibingen: J.CB. Mohr 1965.
Raz, J.: The Authority (JI" Law. Oxford: Clarendon Press, 1979.
Spinoza, B.: Traktát theologicko-poUtický, Praha, 1922.
literatura
Flathman, R.: The Practice (!I" PoUtiL'al Authority: Authority aHli the Authoritative. Chicago: University of Chicago Press, 1980.
Friedrich, C.J. ed.: Nomos I: Authority. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1958.
Watt, E.D.: Authority. Londýn: Croom Helm, 1982.