zájmy Idea zájmu - v tom smyslu, v jakém se n'ká, že jedinec či skupina "mají zájem" o politiku či program - zaujímá výsadní místo v moderní společnosti, v níž je vysoce vyvinutá individualizace a současně oslabena role tradice. V takové společnosti je pojetí zájmů spojeno s koncepcí PRÁV, povinností, odpovědnosti a racionality, jejichž společným fungováním je definováno moderní já jako jednající osoba a občan. Paradigmatickými nositeli zájmů jsou jednotlivci a občané - říci, že jedinec má zájem, znamená poskytnout důvodný předpoklad k jeho naplnění, protože jedním ze způsobů, jak projevit úctu k osobě, je vzít vážně její zájmy, neboť jejich nositelé patří k druhu bytostí, jejichž blaho je skutečně důležité. Samozřejmě, že jiné relevantní úvahy by mohly tento předpoklad vyvracet, zvláště tvrzením, že "zvláštní zájmy" ohrožují veřejný zájem či obecné blaho, nebo že jsou nespravedlivé. Každá taková úvaha poukazuje na jiné způsoby respektování osoby, které se občas dostávají do konfliktu s prosazováním jejich zájmů. Úvaha o slovníku zájmů má tedy dva výchozí body. Za prvé, rozprava o zájmech v politice je normativně zatížena, a tato normativní zátěž vysvětluje, proč je akademický spor o kriteria řídící přisuzování zájmů tak prudký a dlouhotrvající. Za druhé, role zájmů v politické rozpravě záleží na vztahu této role k ideji já jako osoby nebo subjektu. Pokud by se tato základní idea zásadním způsobem změnila, naruší se i role a význam zájmů. Nejobecněji je zájem pravděpodobně definován jako politika nebo program, jež určitá strana preferuje mezi jinými stávajícími alternativami. Tato definice má výhodu ve své zjevné jednoduchosti, a také se zdá, že respektuje více volby a úsudl9' dotyčných stran než úsudek pozorovatele (badatele, aktivisty nebo úředníka), který si usurpuje rozhodnutí nejen o tom, co se stane se stranou, ale i o tom, co je v jejím zájmu. Nicméně jednoduchost a morální přednosti této definice se při bližším ohledání zpochybní. Předně, strana X může dávat přednost jedné politice před druhou ne proto, že je v zájmu X, ale proto, že je spravedlivá nebo prospěšná pro obecné blaho, dokonce ačkoli jde proti zájmům X. Redukovat všechny preference na zájmy znamená postavit všechny nároky na stejnou morální rovinu, aniž by bylypředtím dostatečně zhodnoceny. Za druhé, X může na základě desinťormace nebo v komplikovanějším případě na základě neporozumění dlouhodobějším důsledkům politiky dát přednost politice, která není pro zájmy X ta nejlepší. Za třet~? v okruhu veřejně diskutovaných alternativ mohou být předem vyloučeny možnosti, které by, kdyby se o nich mluvilo, získaly podporu stran. K takovému vyloučení může dojít relativně snadno, třeba když si lidé dokážou vybrat mezi dvěma typy zdravotního pojištění, ale díky moci zdravotnického establishmentu nedostanou možnost si zdravotní péči předplatit. Věc může být podstatně složitější, když je vyslovováno tvrzení, že zájmům děl nické třídy více odpovídá tržní systém než systém státního vlastnictví výrobních prostředků, nebo když se prohlašuje, že zájmy budoucích generací vyžadují zásadní proměnu stylu spotřeby, jenž určuje moderní život. Pro všechny tyto důvody je třeba jednoduché pojetí zájmů opustit, je však těžké rozhodnout, jakým pojetím je nahradit. Od koncepce zájmÚ se očekává usměrňování hodnocení, co je pro já nejlepší (nebo lépe řečeno, funguje ve spojení s okruhem termínů usměrňujících tato hodnocení). Každá taková koncepce ovšem předkládá svou vlastní odpověď. A navíc se zdá, že obecný názor, že "zájem" je klíčovým hodnotícím termínem v politice, předpokládá, že blahu jednotlivce by měla být dána v politickém životě přednost. Diskuse o definici zájmÚ proto brzy dostaly ráz širších debat o správném pojetí já a o úloze obecného dobra v politice. Právě touha vyhnout se těmto širším a teoretičtějším debatám pravděpodobně vysvětluje tvrdohlavost, s jakou se mnozí společenští vědci drží jednoduché koncepce zájmů navzdory jejím nedostatkÚm. Abychom pochopili něco ze složitosti těchto debat, zvažme jednu z možných definicí zájmů, vystavěnou tak, aby se vyhnula problém-ům jednoduché koncepce: "Politika y je v nejlepším zájmu strany X, jestliže - pokud je uskutečňována podporuje potřeby X oproti jiným vy jádřeným a možným alternativám." Tato definice koriguje některé nedostatky jednoduché definice. Umožňuje odlišit politickou preferenci od politického zájmu. MÚže objasnit rozlišení mezi morální podporou politiky a její podporou z toho dÚvodu, že vyhovuje těm kterým zájmÚm. Obtížné otázky však tato definice pouze přesouvá z jednoh~místa na jiné. S její aplikací vzniká nezbytnost určit, co jsou lidské potřeby, jak je možné je identifikovat, jakou je mezi nillÚ možné ustavit hierarchii a pro jakou interpretaci potřeby se rozhodnout. Je potřeba pociťovaná dispozice, nebo něco, co by si člověk zvolil na základě úvahy? Pokud k potřebě dospívá na základě úvahy, co ustavuje člověka jako "činitele" schopného rozumných rozhodnutí, a co tohoto činitele odlišuje od zmatených, nerozumných, nezralých nebo nemyslících lidí? HOBBES, ROUSSEAU, MILL, HEGEL a HABERMAS by na tyto otázky odpověděli každý jinak. Pustíme-li se do sledování těchto souvislostí, brzy se ukáže, že "zájmy" není možné definovat dostatečně specificky mimo rámec širší teorie, a že hodnocení alternativních koncepcí zájmÚ bude nakonec svázáno s hodnocením alternativních politických teorií. Kdo se tento širší proces pokouší obejít, končí tak, že předpokládá odpovědi, jež se snaží zjistit. Je tedy pochopitelné, že literatura poslední doby se obrátila od snahy poskytnout abstraktní odpověď na otázku zájmÚ k otázce vztahu individuálních zájmÚ a dobra komunity. Znamená to návrat k otázkám, které dollÚnují v klasické tradici politické teorie. Někteří teoretikové, v čele s Johnem RAWLSEM, Robertem Nozickem a Ronaldem Dworkinem, stavěli v hodnocení zájmÚ na první místo jednotlivce, zatímco jiní, v čele s Charlesem Taylorem, Michaelem Sandelem a Alasdairem MacIntyrem, dávali v identifikaci a hodnocení zájmÚ jednotlivcÚ přednost obecnému dobru. Druhé stanovisko mÚžeme stručně vyjádřit takto: právě zastávání priority jednotlivce je schválením jednoho sporného pojetí obecného dobra mezi jinýllÚ možnými koncepcemi; je tomu tak proto, že každé specifické pojetí zájmÚ se musí pohybovat v širším rámci, který mu dává jeho specifičnost. Člověk, aby vÚbec mohl být jedincem s určitými idejemi, normami, zájmy a principy, musí být v první řadě členem nějaké konkrétní společnosti. Participace na určitém zpÚsobu života poskytuje jedinci ustálený soubor kriterií (předsudkÚ), v jejichž rámci tento jedinec vynáší soudy o svých zájmech. Zkrátka, obecné dobro má prioritu před individuálníllú zájmy. Význam této teze je v tom, že připravuje púdu pro tvrzení, že pojetí obecného dobra, které ovládlo moderní, individualistické, kapitalistické, liberální společnosti, příliš upřednostňovalo sklony jednotlivců před nároky komunity, přítomnost před budoucností a naděje v budoucnost před věděním obsaženým v tradicích a odkazu minulosti (ačkoli každý teoretik zde zcela jistě zdůrazní některý z bodů na úkor druhých). Společnosti, které kladou na první místo individuální zájmy, pak podle tohoto pojetí v dlouhodobé perspektivě podkopávají své vlastní existenční předpoklady. Takovéto pojetí obecného dobra obsahuje dialektiku, jež rozvrací sama sebe. Podle této kritiky potřebujeme věnovat více pozornosti pojetí obecného dobra, které zdÚrazňuje to, co je nám společné, naše závazky vůči budoucnosti a vztahy mezi identitou já a způso1;Jem života, se kterým se já ztotožňuje. Pokud tak učiníme, staneme se vnímavějšími k tomu, jak sdílená dobra vytvářejí rámec, v němž jsou partikulární zájmy definovány a hodnoceny. V individualistické společnosti, kde je ekonomický rust předpokladem dobrého života a zároveň jeho součástí, je v jednotlivcově zájmu zvýšení úrovně jeho příjmů, dokonce i když mohou existovat zásadní důvody pro omezení způsobu či rozsahu, v jakém by zvýšení mělo být dosaženo. V pospolité společnosti, kde je ústředním, obecně sdíleným dobrem kultivace ctnosti, není cílevědomá snaha o bohatství dokonce ani označována jako zájem, který by měl být omezován; je definována jako neřest, hrabivost nebo perverse potřebující nápravu. Podobně cílevědomá snaha o občanské ctnosti v individualistické společnosti není považována za zájem; je natolik vzdálená institucionalizovanému schematu nabízených vymožeností, že se stává bláznovstvím, fantazií či utopií. Stává se samozřejmě nerealistickým vyhovět tvrdošíjné ideji ochrany zájmů jednotlivce. Tímto způsobem ustavené pojetí obecného dobra povyšuje jisté snahy na zájmy (které mohou nebo nemusí být akceptovány jako legitimní), a jiné snahy z rámce zájmů vytlačuje. Kritizovat obecné dobro, jež implicitně či exQlicitně určuje způsob života, tak znamená kritizovat oblast zájmů, které tento způsob života umožňuje nebo neumožňuje. Debaty o zájmech mohou nabýt mnoha podob. Mohou se soustředit na otázku, zda by před zájmy měla mít přednost práva, zda by skutečné zájmy měly mít prioritu před vnímanými zájmy, zda jedno pojetí obecného dobra poskytuje jiným pojetím nadřazený rámec pro definování a hodnocení zájmů. Mohou se také zaměřit na koncepci já, jež by byla nejvhodnější pro charakterizování zájmů. Komunalisté a individualisté se ve svých koncepcích já rozcházejí, a tato rozdílnost proniká do jejich pojetí zájmů. Důležitost koncepce já by však mo~lo nejlépe osvětlit to, jak by genealog v tradici FOUCAULTA zpochybnil obě výše zmíněné koncepce, totiž pojetí já i zájmu. Jakékoli konkrétní utváření já a obecného dobra je podle foucaultovců sociálním artefaktem používajícím materiál, který se, přinejmenším v jistém ohledu, formování vzpírá. Aby mohlo být já utvářeno jako subj~kt-nositel zájmu (nebo osoba nebo činitel), musí být zvláštním zpÚsobem organizováno. Existuje tedy politika, jejímž prostřednictvím se já stává činitelem svého zájmu, a jiná politika, prostřednictvím které jsou zájmy já naplněny a ovládnuty. Zkoumání politiky moderní individualizace a kolektivizace by se mělo zaměřit na discipliny, které konstituují já jako nositele práv, zájmů a ctností, a na škody, které individualizaci a kolektivizac;i provázejí. Foucaultovské pojetí je samozřejmě dosti sporné, avšak terén, který zmapovalo jedním konkrétním zpÚsobem, je sám o sobě zralý, aby byl prozkoumán jako cel~k. Do diskuse týkající se priority práv před zájmy či jedince před komunitou nyní pr:onikají úvahy, které odhalují, co měli odpÚrci společného a jaké politické otázky byty těmito diskusemi vytlačeny na okraj. To vše však znamená přínos, protože zavedené rozpravy se staly poněkud sterilními. WEC

literatura
Benn, S.I.: Interests in politics. Proceedings or the Aristotelian Society 60 (1959-60) 123-40.
Connoly, W.E.: The poblie interest and the common good. V: Appearance and Reality in Po/itics. Cambridge: Cambridge University Press, 1981.
Flathman, R.: The Public lnterest, New York: Wiley, 1966