násilí Ve svém nejzákladnějším významu znap1ená násilí zabíjení, zraňování a mrzačení lidí. Jeho význam lze rozšířit i na hrozbu takovéhoto ubližování, a to nejen fysického, ale také psychického. Do násilí lze také zahrnout ničení majetku. Někteří političtí myslitelé rozšířili pojem násilí i na politické, společenské nebo hospodářské utlačovatelské systémy, jež poškozují lidi, kteří v nich žijí.
Politická teorie se zabývá používáním organizovaného násilí státem a násilnými vzpourami proti státu. Za potlačování vnitřních rozbrojů je obvykle odpovědná policie, a ke konfrontaci se zahraničním nepřítelem slouží armáda. Násilí proti státu zahrnuje nepokoje, vraždy, partyzánskou válku, občanskou válku a revoluci. Politický postoj k jednotlivým typÚm násilí je ovlivněn vztahem ke státu nebo k určitým typům státu. Hlavní směry západního politického myšlení definují násilí jako nešťastný, ale někdy nezbytný prostředek k dosažení politických cílů. Minimální násilí ze strany státu lze ospravedlnit snahou o udržení společenského řádu, avšak jen pokud se tak děje v kontextu zákona a v rámci uspořádání, které se těší podpoře většiny. Násilná vzpoura je ospravedlnitelná jen proti tyranii. Válkám by se státy měly pokud možno vyhýbat pomocí diplomacie, obchodu a mezinárodního práva, ale mají právo na obranu své bezpečnosti nebo podporu jistých principů (viz SPRAVEDLlVÁ VÁLKA).
Některé politické ideologie však považují násilnou akci za positivní čin. FAŠISMUS glorif1koval válku jednak jako prostředek' k zvětšení velikosti a významu státu, a současně jako příležitost k hrdinství, osobní oběti a kamarádství. Některé levicové ideologie dávají přednost násilné vzpouře na základě tvrzení, že násilí psychologicky osvobozuje, podporuje odvahu a hrdost a inspiruje ke vzpouře další lidi. Tyto myšlenky lze najít v jednom ze základních teoretických pojednání o násilné vzpouře, kterým je Sorelova kniha Úvahy () násilí (Reflections on Violence), která vyšla poprvé v roce 1908 a oslavovala násilné povstání dělnické třídy ve fonně generální stávky za účelem porážky úpadkové buržoasní společnosti (viz také SYNDIKALISMUS). Násilnou revoluci také idealizují hnutí bojující za národní osvobození. Frantz FANON, který psal v době války proti Francouzům v Alžírsku na počátku šedesátých let, je nejznámějším zastáncem očistného a osvobozujícího účinku násilné vzpoury proti kolonialismu.
Je možno rozlišovat mezi instrumentální a expresivní formou násilí. Instrumentální násilí je racionálně promyšleno a jeho účelem je dosažení určitých cílů způsobením nepřijatelné škody nebo zastrašováním. Násilí pojímané jako forma individuálního nebo kolektivního sebevyjádření je samo konečným cílem, a lze ho posuzovat spíše podle hrdinství, které je v něm obsaženo, než podle konkrétních výsledků.
Pro politiku by mohlo mít význam rozlišení mezi spontánním a plánovaným násilím, mezi typem násilí, které vzniká z masového protestu, a násilím organizovaným určitou skupinou, a mezi stupni způsobené škody a povahou obětí tohoto násilí. Například konfrontace mezi policií a demonstranty nemá tytéž politické důsledky jako pokus o útok na klíčové představitele vlády. Oboje lze však označit za politické násilí. Důležitou teoretickou otázkou je, jaký má násilí vztah k MOCI. Většina teoretiků považuje násilí za jeden z prvků výkonu moci. Avšak Rannah ARENDTOV Á tvrdí, že násilí je protikladem moci, protože moc pramení z masové spolupráce, kdežto k násilí není zapotřebí velkého počtu lidí, nýbrž účinné technologie.
Jednotlivé definice násilí často ospravedlňují jednu z jeho forem a ostatní odsunují. Organizované násilí státu je někdy popisováno jako síla protikladná aktům politického násilí proti státu. Toto odlišení pro většinu jeho uživatelů znamená, že donucovací síla je ?právněná a násilí ne, avšak SOREL, který načrtl stejný rozdíl, došel k opačným závěrům. Popis celého politického a společenského systému jako systému násilného, jak to například činí FANON, když odsuzuje násilí kolonialismu, znamená často ospravedlnění násilné revolty proti němu.
Definice používající stejný pojem násilí pro destruktivní činy státních činitelů i jejich odpůrců má také politické důsledky, ale zaměřuje se spíše na objasnění činu než na jeho nositele nebo na morální soud o oprávněnosti daného činu. Definice, která se soustřeďuje pouze na fysické násilí, může podcenit škody způsobené některými společenskými systémy a nadhodnotit význam násilí jako nástroje protestu. Nicméně užší definice je jasnější, a pro popis psychologických a společenských škod působených na lidech jsou vhodnější jiné pojmy. AF

literatura
Macfarlane, L: Vio!ence and the State. Londýn: NeJson, 1974.
Walter, E.V.: Terror and Resistance: a Study or Politica! Vio!ence. Oxford: Oxford University Press, 1969.