trest V politické společnosti se trest obecně definuje jako jisté opatření, jež uvaluje státní autorita na jedince či - což ovšem není tak časté - skupinu jako reakci na přečin proti trestnímu právu státu a jež je obecně pokládáno za nepříjemné. Základní body této defiruce jsou relativně neproblematické a hlavní diskuse k tomuto tématu se soustřeďují na to, jak ospravedlnit pra:1(i státního trestu.
V historii politického myšlení se rozvinuly dvě hlavní teorie trestu - retribuční a utilitární. Retribuční teorie či teorie spravedlivé odplaty, ve své nejvyhraněnější podobě zastávána KANTEM, dokazuje, že úmyslné spáchání zločinu tvoří jak nutnou, tak i dostačující podmínku pro oprávněný trest z toho důvodu, že si jej provinilý morálně zasloužil. Zasloužená odplata se zde vymezuje z hlediska provinění delikventa, které je funkcí stavu mysli, za nějž byl přečin spáchán (na příklad úmysl, unáhlenost nebo, což je problematičtější, nedbalost), a závažnosti újmy, jež trestný čin způsobil. Podle retribuční teorie určuje zasloužená odplata provinilci nejen kým má být potrestán a proč, ale i oprávněnost míry trestu, která je přiměřená míře zavinění. Primitivní lex talionis, "oko za oko a zub za zub", se nahrazuje sofistikovanějším přístupem k výkladu principu zasloužené odplaty i vztahu přiměřenosti či proporcionality mezi trestným činem a trestem. Tento přístup, který lze snad nejlépe chápat v kontextu společensko-smluvního (viz SPOLEČENSKÁ SMLOUVA) názoru na politickou společnost, znamená, že když někdo záměrně poruší trestní právo, při~vojuje si nespravedlivé zvýhodnění ve srovnání s jeho zákona dbalými spoluobčany. To ruší morální rovnováhu, která musí být znovu nastolena prostřednictvím trestu, jehož přísnost je diktována potřebou odstranit nespravedlivé zvýhodnění, ať už je velké nebo malé.
Oproti tomu se utilitární či konsekvencionalistická pozice, již dobře ilustrují BENTHAMOVY spisy, se snaží ospravedlnit trest nikoli z toho důvodu, že je spravedlivou odpovědí na dřívější záměrný čin, ale tím, že účinně zvyšuje podíl příjemných pocitů ve společnosti v poměru k nepříjemným, a to většinou pomocí zastrašení od budoucích trestných činů, které by mohl spáchat delikvent sám nebo jiní členové společnosti (viz UTILITARISMUS). Aby ospravedlnili státní trest, vyjmenovali stoupenci utilitarismu mnoho různých prospěšných následků. Kromě individuálního a veřejného zastrašení, jež je zajištěno nepříjemností zážitku trestu a hrozbou jeho uvalení, argumentovali tito autoři také vhodností použití trestu k převýchově či rehabilitaci provinilého, k výchově a k udržení morálních norem ve společnosti, k veřejnému odsouzení zločinu, k uspokojení rozhořčení oběti a k podpoře úcty k právnímu systému. Vzhledem k této rozmanitosti by bylo chybou automaticky zařazovat všechny utilitární teorie do jedné kategorie, protože různé cíle inspirují značně se lišící koncepce role státu v udržení a prosazení trestního práva. Ovšem všechny utilitární teorie mají společné to - a zde se ostře odlišují od retribučních - že jsou v zásadě přístupné empirickému ověření. Dvacáté století tak zaznamenalo nárůst zájmu sociologů, kteří se nezabývali pouze teoretizováním o místě trestu ve společnosti, ale kteří se také pokoušejí ověřit účinnost trestních programů navržených pro reformu, zastrašení či převýchovu skutečných i potenciálních delikventů.
Je jasné, že obě tyto hlavní tradice zachycují důležitý rys našeho ustáleného intuitivního chápání správného základu trestu. A však mezi filosofy a politickými teoretiky nepanuje velká shoda, snad s výjimkou názoru, že určitě existuje nějaké ospravedlnění trestní praxe, obecně pociťované jako základní kámen dobře uspořádané společnosti. Podle utilitaristů je retribuční teorie plná záhad a zmatků a je-li prý oddělena od svého metafysického jazyka, nezůstane z ní nic než pouhý axiom, že minulé trestuhodné činy tvoří důvod pro nynější potrestání na základě zasloužené odplaty. Tato představa se nepříjemně přibližuje tvrzení, že dvě zla dávají dohromady dobro. Odpůrci retribučního přístupu mají za to, že teorie, která předpisuje trest i tam, kde se tím nedosáhne žádného prospěchu ani z hlediska společnosti, ani s ohledem na jedince, chce ospravedlňovat to, co je nesmyslné a konec konců nespravedlivé. Navíc vyvstaly pochybnosti o adekvátnosti retribuční teorie, je-li podrobena zkoumání z hlediska systémů představ o trestní spravedlnosti. Znamená opravdu každé porušení trestního práva morální provinění? Jak může zastánce retribuční teorie vysvětlit fakt, že se domníváme, že ne každý čin, který je morálně odsouzeníhodný, by měl být postaven mimo zákon a trestán trestním právem? Tyto otázky nepoukazují ani tak na nekoherentnost principu zasloužené odplaty, jako na to, že potřebuje doplnit argumenty o podstatě povinnosti dodržovat zákon a patřičných mezích trestního práva. Takové doplňující argumenty však jen zvyšují dojem, že retribuční teorie sama není schopna pojmout vše, co je v praxi trestu významné.
Utilitární pozice je ovšem retribučními protiargumenty stejně zranitelná. Ty tvrdí, že zastánce utilitarismu přistupuje k subjektu trestu pouze jako k prostředku, jehož pomocí má být dosaženo společenského cíle, a ne jako k cíli o sobě, což ovšem porušuje fundamentální princip respektu k člověku jako morálnímu činiteli. Navíc při sledování určitých utilitárních cílů není jasné, zda je vůbec třeba trest uvalit nebo, musí-li už být uložen, proč by mělo vadit, že jej neponese delikvent, ale nějaký obětní beránek. Má-li být totiž zaručen obecně odstrašující účinek, pak to, co je v přísném slova smyslu zapotřebí, je, aby občané věřili v hrozbu trestu. Pokud to lze trvale předstírat, tak vlastně nikdy nemusí být nutné či dokonce oprávněné kohokoli trestat. A dále, byla-li by společenská úzkost z konkrétního zločinu příliš velká a nebylo-li by možné dopadnout zločince, neneslo by v sobě usvědčení nevinné osoby velký prospěšný potenciál, který by převýšil utrpení nevinného obětního beránka a jeho rodiny? Tento výpad proti utilitárním teoriím J:restu se podobá zásadní námitce vůči utilitarismu jako obecnému morálnímu principu - totiž že neobsahuje adekvátní distributivní princip a nebere vážně samostatnost jedinců, protože mu jde toliko o maximalizaci štěstí nahromaděného na celé občanstvo, ať už se rozděluje jakkoli. Přestože se může zdát, že utilitární teorie podává uspokojivou odpověď na to, proč stát musí provinilce trestat, nikterak neodpovídá na to, koho je správné potrestat. Pochybuje se i o tom, zda je utilitární teorie schopna poskytnout přiměřený princip, podle kterého by se vymezovala míra trestu vzhledem k tomu, co lze v určité oblasti získat příležitostnýl!Ů obzvláště krutými tresty, když začnou konkrétní přečiny narůstat. Není tedy divu, že se ve druhé polovině našeho století objevil třetí typ teorií trestu.
Ty bychom mohli označit jako teorie smíšené, protože v sobě obsahují něco z obou svých předchůdců - retributismu i utilitarismu. Jejich rozvoj urychlila důležitá stať H. L. A. Harta "Prolegomena k zásadám trestu" (1959), v níž autor tvrdí, že východisko k teoretizování o trestu spočívá v rozlišení tří samostatných otázek. 'První je otázkou definice trestu, druhá jeho ospravedlnění - proč vůbec má společnost instituci trestu, třetí se ptá po trestní odpovědnosti, tedy kdo může být potrestán a do jaké míry.
Jakmile se tyto tři otázky rozliší, je podle Harta jasné, že na jednu je možno dát retribuční odpověď, zatímco na jinou odpověď utilitární. Jeho vlastní stanovisko využívá standardní definici, utilitárně ospravedlňuje obecný smysl trestu a problém distribuce řeší z hlediska retribučního - potrestat lze pouze provinilce a pouze za čin spáchaný úmyslně. Na otázku míry odpovídá částečně odkazem k retribučnímu principu proporcionality a částečně utilitárními zřeteli.. Máme tedy teorii se silnou utilitární složkou, v níž je však sledování užitečnosti omezeno nezávislým principem založeným na hodnotě spravedlnosti, kterou nelze jednoduše do utilitární kalkulace zahrnout. Hartovým návodem se řídili mnozí další, z nichž někteří odpovídali na otázku obecného ospravedlňujícího cíle z hlediska retribuční teorie, ale zároveň jej podřizovali vymezujícímu utilitárnímu distributivnímu principu. Zaslouženost je tak nutnou, ne však dostačující podmínkou trestu - potrestat toho, kdo si to zasluhuje, by bylo spravedlivé pouze tehdy, pokud by to přinášelo i kompenzující společenský prospěch.
Přitažlivost takových smíšených teorií trestu je zřejmá, ovšem jejich vývoj nevedl k nějaké větší shodě ve věci oprávnění trestu. Kromě podstatného nesouhlasu v tom, zda by měl být obecný ospravedlňující cíl utilitámí či retribuční, zůstávají i jisté pochybnosti o smíšeném přístupu k principu trestu. Vezmeme-li za příklad Hartovu teorii, pak obtíž spočívá ve skutečnosti, že většina lidí vlastně není ochotna chápat princip odplaty jako absolutn~ protože trest v tomto chápání by mohl ohrožovat dosažení stanovených společťnských cílů. Vhodným dokladem toho je rozšíření trestní odpovědností za neúmyslné trestné činy, především v oblastech, kde nejsou tresty těžké a kde se očekává, že výhody striktního volání k odpovědnosti budou z hlediska prevence společensky škodlivého chování podstatné. To nám ukazuje, že dokonce i v poměrně běžných případech jsme vlastně ochotni poměřovat hodnoty spravedlnosti a užitečnosti právě tím způsobem, který Hart vylučuje. Vyvstává zde další problém, jak toto poměřování provádět, když tyto dvě hodnoty jsou nesoUJ11ěřitelné. Jak máme dodat spravedlnosti zvláštní váhu, již - zdá se - diktuje naše intuice, aniž bychom omezili positiva, která - jak se můžeme rozumně domnívat má systém trestní spravedlnosti vzhledem k prevenci utrpení a dalších obět?
Bezesporu jedině pluralistická teorie bude schopna uspokojit naše představy o tom, co je správné a přiměřené ve sféře trestu. Je nesnadné smířit konsekvencialistické a retribučnízásady na hlubší úrovni, než tomu bylo dosud. Pravděpodobně by k tomu mohlo dojít skrze značné úsilí zvažovat trest v kontextu všech ostatních rysÚ, které podle nás tvoří spravedlivou společnost. Jakou povinnost mají jedinci, aby dodržovali zákony svého státu? Co tvoří spravedlivý zákon? Do jaké míry lze ospravedlnit zasahování státu do života jedincÚ kvůli kontrole a prevenci zločinu? Dokud se uvažování o trestu nebude dít v tomto přirozeném teoretickém kontextu, nezaznamenáme pokrok směrem k rozvoji teorie, jež by byla koherentní i pluralistická. NML

odkazy
Bentham, J.: An lntroduction to the Principlej; oť Morals and Legislation (1789), ed. J. Burns a H.L.A. Hart. Londýn: Methuen, 1982, kap. I-S, 13-15. Hart, H.L.A.: Punishment and Rejponsihility. Oxford: Claredon Press, 1968. (Obsahuje angl. překl. předchozí práce ,.Prolegomenon to the principles of punishment".)
literatura
Honderich, T.: Punishment: the Supposed }ustifications. Harmondsworth: Penguin, 1984.