stát Slovo "stát" lze použít k označení historické entity nebo filosofické myšlenky, trvalé formy lidského společenství nebo specificky moderního jevu. Tato rÍlzná pojetí nemusí být nutně protikladná, ale je třeba je pečlivě rozlišovat. Pravděpodobně nejběžnější je vztahovat termín "stát" k politickému společenství jako takovému; i to však nabývalo v průběhu dějin různých forem a jeho proměny jsou tradičně ústředním tématem historické vědy.
Pouze primitivní nomádská forma politického společenství obvykle nebývá považována za stát, protože postrádá pevně definovaný řád, který je důležitým rysem státu. Stát vyžaduje pevný vztah mezi společenstvím a územím. V tomto obecném významu termín stát vyjadřuje myšlenku, že politické společenství má jisté universální charakteristiky, které se nemění s časem a prostorem, že tedy Jecká pOli.f, středověké regnum a moderní republika mají jistou společnou kvalitu. Lze tuto kvalitu blíže určit? Každá definice, která redukuje stát na věčnou a neměnnou podstatu nebo věc, současně redukuje proces změn a vývoje v dějinách na neskutečnou stínohru. Definice musí tedy spočívat na jiných základech, na základech činnosti. Stát jako universální jev je druh činnosti (nebo podnikaní), před kterou, jak ukazuje historie, je člověka stavěn jako před nutnost. Přetrvávající rysy této činnosti jsou tyto: za prvé, tvoří pevný vztah mezi lidskými bytostmi spolu s jejich majetkem, jinými slovy vytváří jednotu či společenství lidských bytostí v nejzákladnějším smyslu tohoto slova. Účel či výsledek činnosti státu je proto zvláště důležitý. Za druhé, předpokládá možnost příkazu, nějakou formu vlády či vztah rozkazu a poslušnosti mezi lidskými bytostmi. Jednota či společenství, které stát vytváří, se proto kryje s hierarchií, i když nemusí být nutně totožné. A konečně, činnost, která vytváří a udržuje stát, je vždycky výlučná a prosazuje se v kontrastu s činnostmi jiných, které nejsou vykonávány v rámci daného společenstvÍ.
Tato definice státu jako výlučné totality vládců a ovládaných, která zakládá uspořádaný vztah mezi člověkem a věcmi, 'se považuje pouze za minimální charakteristiku stá' tu jako druhu lidské činnosti. Vede k další charakteristice, která odkrývá nový rozměr státu. Protože je to druh činnosti zaměřený k určitým cílům, nutně vyvolává otázku oprávněnosti cíle, ke kterému směřuje, a prostředků, které k tomu používá. Uskutečňuje se pravé uspořádání společnosti? Je forma vlády oprávněná? Jsou vnější vzul'hy společenství vedeny správně? Z tohoto pohledu není stát jen nutností, kterou musí čh věk přijmout, formou činnosti, kterou musí' brát takovou, jaká je, ale je to také trvalý problém, problém práva. Stát zahrnuje boj nejen za vytvoření řádu na místě anarchie, ale. za vytvoření řádu, který je pravdivý, autentický a spravedlivý na rozdíl od řádu pokřiveného, prázdného a despotického.
Velká klasická díla politické teorie, ať už Platónova, Aristotelova, Hobbesova nebo Hegelova, nabízejí vyčerpávající počet definic státu, jaký by měl být na základě jeho vlastní vnitřní logiky. Velká část jejich díla je věnována snaze odlišit stát od jiných typů lidského společenství, s nimiž bývá často směšován a s nimiž se v empirické nebo historické skutečnosti často překrývá. ARISTOTELES začíná svou Politiku odlišením formy vlády typické pro politické společenství od formy vlády v rodině. O totéž rozlišení se snažil LOCKE v sedmnáctém století. Politické společenství, tvrdil, není rozšířená rodina a politická vláda není paternalistická.
Rozdíl mezi politickým a náboženským či duchovním společenstvím byl jasně definován na počátku náboženských sporů způsobených reformací. HOBBES se například usilovně snažil ukázat, že církevní moc sama o sobě není politické povahy, není to forma vlády, přikazování nebo nátlaku, ale forma učení a přesvědčování. Církevní společenství si nemůže činit nárok na moc nad státem. Naopak náboženské doktriny mohou nabýt politického charakteru jen skrze činnost státu. Na konci osmnáctého a počátku devatenáctého století, po francouzské a průmyslové revoluci, nabyl významu další prvek definice státu: odlišení státu a společnosti. Společnost v tomto kontextu znamenala nikoliv základní jednotu mezi lidskými bytostmi vytvořenou státem, ale spíše síť interakce a výměny tvořenou jednotlivci uplatňujícími právo uspokojovat své specifické potřeby svým vlastním způsobem. HEGEL byl jedním z prvních myslitelů, kteří definovali tento rozdíl, když ve svých Základech jilosofie práva řekl, že vlastní stát nesmí být směšován s OBČANSKOU SPOLEČNOSTÍ.
"Totalitní" stát dvacátého století lze chápat jako projev hnutí za odstranění těchto dějinami vytvořených rozdílů. Společnost ve smyslu prostoru pro spontánní činnost je pohlcena státem a stát sám je podřízen straně, která nese nejednu charakteristiku náboženského hnutí, a často paternalistickému vůdci (viz TOTALITARISMUS). V poslední době se také objevuje tendence definovat stát daleko užším a instrumentálnějším způsobem, než to činí klasická politická teorie. Mnozí na něj pohlížejí pouze jako na nástroj moci, nástroj, pro nějž je charakteristický především monopol donucování, nebo, jak to vyjadřuje WEBER, "monopol legitimního použití síly". Tak se podstatně zmenšuje rozdíl mezi státem a DESPOTISMEM. Tato tendence má řadu rÍ!zných zdrojů.
Vzestup positivistické metodologie s jejím důrazem na fakt, že skutečná věda o společnosti se musí vyvarovat všech hodnotových soudÍ! a vší metafysiky a věnovat se jenom zjišťování faktů a dedukci nebo vytváření zákonÍ!, kterých jsou tato fakta příkladem, je jedním takovým zdrojem (viz POSITlVISMUS). Sociologie obecně, díky svému spojení s positivismem, a její tendence vidět politické instituce jako nástroje společenských tříd, je jistě zdrojem dalším. Oppenheimerova svérázná "sociologická" idea státu je rovněž dobrým příkladem. MARXISMUS, zejména ve své leninské podobě, je také důležitý faktor. Stát je podle marxistické teorie přechodný jev, plod třídně rozdělené společnosti, který zanikne, až komunismus zruší třídy. LENIN důrazně tvrdil, že stát není nic víc než nástroj vykořisťování jedné třídy druhou, a jeho definice sehrála rozhodující roli v odlišení politické taktiky jeho vlastních následovníků od politiky sociálních demokratů v nekomunistických režimech. A konečně, radikální LIBERALISMUS toho druhu, který dosáhl v posledních desetiletích na Západě jisté popularity, staví stát jako ztělesnění násilí proti společnosti, která je charakterizována spontánní výměnou mezi jednotlivci, a v důsledku toho tvrdí, že sféra státní aktivity by měla být zredukována na absolutní minimum. Dobrým příkladem této tendence jsou HAYEKOVY ideje. Součástí liberalismu byl vždy protistátní proud.
Někdo by se mohl ptát, zda je některá z těchto metodologií nebo doktrin vůbec schopna ocenit stát jako stálou reprodukci lidské společnosti, vedenou, posilovanou a zjemňovanou myšlenkami svého vlastního spravedlivého uspořádání. Je snad signifikantní, že ruští učenci posledních několika desetiletí se snažili překročit Leninovu redukcionistickou teorii státu ve směru konstruktivnější analýzy. Stát jako universální historický jev a stát jako filosofický pojem musí být ještě doplněn úvahou o státu jako specificky moderním jevu. Významné procento historiků a politických teoretiků tvrdí, že termínu "stát" by se mělo užívat pouze pro označení politického společenství, které se vyvinulo v Evropě po renesanci a reformaci; že teorie státu je teorií tohoto konkrétního společenství a že použití tohoto termínu pro všechna politická uspořádání znamená vnést zmatek do procesu historického vývoje.
Toto použití pojmu stát má na své straně etymologii. Slovo stát se postupně stalo obecným označením politického společenství v období od čtrnáctého do konce sedmnáctého století. Podle Magera jsou jeho hlavními kořeny status, který znamená stav, moc, úřad, příjem nebo důstojnost vládce (status regalis), a status, který znamená formu politického uspořádání. Avšak tvrzení, že stát je pouze moderní pojem, není založeno jen na etymologii.
Spočívá hlavně na myšlence, že stát vzniká současně s pojmem SVRCHOVANOST, a že stát, který není svrchovaný, není skutečným státem. Jinými slovy, stát musí být vybaven - podle doktriny svrchovanosti formulované BODINEM a Hobbesem v šestnáctém a sedmnáctém století - veřejným úřadem nebo osobou mající nepopiratelné právo a moc řešit extrémní situace. V tomto smyslu to musí být sebeurčující společenství. Nemůže to být volné sdružení nebo struktura držená pohromadě tichou nebo otevřenou dohodou mezi stranami, která se v extrémní situaci může rozpadnout. Nemůže být v krizových okamžicích podřízen ~zhodnutí jiných orgánů. Svrchovanost znamená daleko ostřejší hranici mezi veřejným a soukromým v politickém společenství, a také daleko ostřejší hranici mezi jednotlivými politickými společenstvími. To znamená, že zákony politického společenství se stávají daleko "positivnějšími" a jsou v daleko větší míře vytvářeny vládcem než kdykoliv předtím.
Současně s myšlenkou svrchovanosti a částečně v opozici vůči ní - vznikla další myšlenka, která definuje stát jako moderní jev a tvrdí, že o formě vlády v rámci politického společenství rozhoduje lid nebo národ jako celek. Tato myšlenka byla dovedena dále francouzskou a americkou revolucí, které učinily veřejné instituce zastupitelskými a zavedly pojetí, podle kterého je jedním z hlavních cílů takových institucí zabezpečit práva jednotlivých občanů. Stát jako moderní jev lze tedy definovat jako institucionální reprezentaci vůle lidu, kterému umožňuje jednat efektivně jak v normálních, tak v extrémních situacích v zájmu zajištění ochrany a blaha celku a práv jeho částí.
Myšlenka státu jako specificky moderního jevu není nutně v protikladu ke zbylým dvěma pojetím státu uvedeným výše. Ti, kdo užívají tohoto slova v omezeném smyslu "moderního politického společenství", musí používat i nějaký obecný výraz pro předchá" zející politické formy a těžko mohou popřít, že i přes hloubku změny, kterou přinesla doktrina svrchovanosti, nebyla přerušena veškerá kontinuita. Stát jako univ6l:sální jev a stát jako filosofický pojem jsou navzájem se doplňující pojmová vyjádření základního rozměru lidské existence. RJMcS

odkazy
Oppenheimer, F.: The State. Montreal: Black Rose, 1975.
Mager, W.: Die Entstehung des modernen Staatshegriffs. Wiesbaden: Steiner, 1968.
literatura
Dyson, K.: The State Tradition in Western Europe. Oxford: Martin Robertson, 1980.
D'Entreves, A.P.: The Notion of the State. Oxford: Clarendon Press, 1967.
Maclver, R.M.: The Modem State. Oxford: Clarendon Press, 1926.
Poggi, G.: The Development of the Modem State. Londýn: Hutchinson, 1978.