svrchovanost Moc nebo autorita mající atributy nejvyššího činitele - ať už je to jednotlivá osoba nebo orgán - jednajícího podle své vůle a oprávněného činit do značné míry c definitivní rozhodnutí a řešit spory v rámci politické hierarchie. Být schopen činit taková rozhodnutí předpokládá nezávislost na , II vnější moci a vrcholnou autoritu či dominanci nad vnitřními skupinami. Svrchovaná je osoba nebo skupina osob (včetně zastupitelského shromáždění) mající svrchovanou moc. Prvním atributem svrchovanosti je místo v hierarchii: Je to nejvyšší moc politicko-právní hierarchie. Dalším atributem je sled: je to konečná rozhodovací moc politicko-právní hierarchie. Třetím atributem je účinek: ten zahrnuje pojem obecnost, který znamená vliv na celkový tok událostí. Čtvrtým atributem je autonomie: svrchovaný vládce musí být nezávislý, nemůže být podřízen jiným činitelům (vnitřním nebo vnějším, domácím nebo cizím).

Nejvyšší moc: svrchovanost je nejvyšším bodem hierarchie; nerovná se celému politicko-právnímu systému. Většina rozhodnutí učiněných v tomto systému - dopravním strážníkem, místním správcem, starostou města - nevycházejí přímo z tohoto nejvyššího bodu, i když mají do značné míry tentýž účinek jako ta, která z něho vycházejí. Rozhodnutí vycházející přímo z vrcholu hierarchie tvoří jen malou část všech rozhodnutí učiněných v jejím rámci. Svrchovanost je bod, kterého dosáhneme, když postupujeme od odvolání k odvolání a zjistíme, že už se výš odvolat nemůžeme. Na nejzákladnější úrovni má tento pojem nejvyšší moci podobu individuálního vládce.
Kde je potřeba rozhodnout nějakou důležitou záležitost, tam se obracíme k určitému jednotlivci, o kterém předpokládáme, že je kompetentní se touto záležitostí zabývat. Moderní vláda a svrchovanost v takové vládě ztratila - pokud ji kdy měla - tuto jednoduchost. Svrchovanost jako právní termín se stala velmi širokým pojmem.
Když v moderním demokratickém státě hledáme autoritu, postupujeme od nižší kompetence k vyšší. Ale když dosáhneme těchto vyšších kompetencí (jako je ministerský předseda nebo president), zjistíme, že existuje ještě vyšší kompetence, kterou je lid, "le pays rée!" nebo prostě voličstvo, které současně tvoří základ politické hierarchie. Když hledáme vyšší kompetence, zejména ve federálních státech, nenajdeme jednotlivou osobu nebo orgán kompetentní rozhodovat všechny důležité záležitosti - poroty, vládní tribunály, zákonodárné výbory, soudy, místní (zejména "státní") úřady, soukromá sdružení, ti všichni mají různé formy a stupně autonomie a nejsou ovládáni žádným společným ústředím.
Za vlády panovníka, jakým byl např. Ludvík XIV., který prohlásil " stát jsem já" mohla snad nejvyšší moc mít jedno centrum. Ve složité federální demokracii jako Spojené státy se však "nejvyšší" moc obvykle redukuje na "konečnou" moc: proces rozhodování nás mťJže dovést do různých center moci.

Konečná moc: Svrchovanost znamená provádění konečné kontroly hierarchie. Absolutní moc může být konečná, ale konečná moc nemusí být absolutní. Pokud připustíme, že svrchovaná moc může později doplnit nebo dokonce změnit dříve vydaný zákon, pak nemůžeme konečnost ztotožnit s neměnností. Svrchované rozhodnutí je konečné v tom specifickém smyslu, že žádný podřízený činitel v rámci hierarchie ho nemůže (nebo není oprávněn) změnit. Kde je svrchovanost kolektivní, nebo "lidová", je obtížnější určit, zda je příslušné rozhodnutí konečné a daná záležitost uzavřena. Ale to neznamená, že v kolektivní svrchovanosti neexistují konečná rozhodnutí. Konečnost je často dána časem: rozhodnutí uvěznit obviněného, postavit přehradu, nechránit vzácný druh zvířat či zahájit válku může být konečné v tom smyslu, že jakmile je jednou toto rozhodnutí učiněno, může být - i přes možnost další diskuse a odvolání - obviněný již uvězněn, přehrada postavena, vzácný druh vyhuben, válka (třeba nukleární) zahájena. Konečnost svrchovanosti představované jednotlivcem se liší od svrchovanosti představované kolektivem. Konečnost uplatňovaná jednotlivcem může být absolutní, zatímco konečnost uplatňovaná kolektivem nikoliv.
Kolektivní (nebo "lidová") svrchovanost může dojít k týmž závěrům a učinit tatáž rozhodnutí jako individuální svrchovaný vládce. Tyto dvě svrchovanosti však nelze ztotožnit z důvodů procedurálních rozdílů. Procedurálně vzato, jednotlivý svrchovaný vládce se nemusí radit s ostatními, aby vydal pokyn. Naopak kolektiv, aby poznal svou vlastní "vůli", musí přijmout nevyhnutelnost nějaké formy veřejné diskuse (třeba i iracionální), a musí tak být vázán jistými principy, jako je například "pravidlo většiny" nebo "svobodná diskuse". Je zdrojem práva, ale nemůže se neoprávněně postavit nad toto právo.

Obecnost účinku: V případě individuálního svrchovaného vládce se činí rozdíl mezi osobou a úřadem (například král a koruna), takže tento vládce činí řadu rozhodnutí, která nejsou "svrchovaná" - například jít si zalovit, najíst se, vyspat apod. Podobný rozdíl platí i pro kolektiv, ale zde nelze učinit žádná rozhodnutí, která nejsou svrchovaná, to jest "veřejná". Individuální vládce, protože je to jednotlivec, činí mnoho rozhodnutí, která nejenom neslouží, ale ani nemohou sloužit jako instrukce pro nižší úrovně. Naopak kolektivní vládce je svrchovaný jen jako kolektiv, to jest jako "veřejný" činitel, a proto může činit jen málo nebo žádná rozhodnutí bez obecného účinku. Obecnost účinku se může týkat rozsahu (například při stanovení procedury) nebo výsledku (například při sledování nějakého podstatného cíle veřejného významu).

Nezávislost: Žádná společenská nebo politická entita není úplně nebo absolutně nezávislá na jiné. Jako jednotlivci můžeme být otroky vášně, módy, ideologie, atd. Některé národy neustále napodobují jiné a různým způsobem prozrazují vzájemný vliv. Některé mají jistě daleko větší moc než jiné a nad jinými. Autonomie v politických záležitostech neznamená nepřítomnost interakce. Spíše signalizuje určitou formu této interakce mezi politickými entitami, z nichž každá má svou vlastní hierarchii se svým vrcholem, vlastní konečností a obecností účinku.
Dicey rozlišil právní a politickou svrchovanost, ale toto rozlišení pro nás nemá velký v:vznam, neboť politika (například volební soutěžení), to jsou ti, kdo vytvářejí zákony a zacházejí s nimi. A zákony (například volební pravidlo poměrného zastoupení a podobně) poskytují aktivní, nikoliv neutrální rámec pro tuto politiku. V každém státě najdeme mocné skupiny usilující o vliv, přednostní postavení nebo vládu. Mnoho vnějších skupin (a velkou část z nich tvoří jiné státy) má tentýž cíl. Podstatné je, že svrchovaný, tedy nezávislý stát může být vystaven nesvrchovanému vlivu, aniž by to znamenalo ztrátu suverenity a nezávislosti, stejně jako se jednotlivec přesvědčený o nějaké záležitosti jiným jednotlivcem ještě nestává jemu podřízeným. Přesto zůstává nevyřešenou otázkou, do jaké míry mÚže jedna svrchovaná entita manipulovat s druhou, aniž by přestalo platit, že tato druhá entita je svrchovaná.

O svrchovanosti existuje rozsáhlá literatura, která klade nejméně tři různé otázky: Jaká je podstata politické vlády? Kdo (v jednotlivých systémech) skutečně vládne? A konečně - Kdo by měl vládnout? Nejdůležitější autoři zabývající se svrchovaností od doby renesance jsou Jean BODIN, Thomas HOBBES, Jean-Jacques ROUSSEAU a John AUSTIN. Tito a mnoho dalších autorů se v otázce, kdo vládne a kdo by měl vládnout, rozcházejí. V otázce atributÚ svrchovaného vládce panuje shoda. Tuto shodu bychom mohli nazvat "tradiční doktrinou" svrchovanosti, hovořící o koncentraci moci v daném centru - moci, která musí být absolutní, totální, neomezitelná a nedělitelná. Bodin předpokládal, že jakákoliv forma r státního uspořádání kromě monarchie je špatná. Stát podle něj dosahuje skutečné stability, jednoty nebo tníru skrze svrchované-, . ho vládce, který nemůže plnit tuto funkci, pokud to není konkrétní jednotlivec. Hobbes na rozdíl od Bodina alespoň připustil, že svrchovaný mÚže být jednotlivec i skupina. Toto tvrzení však bylo pouze formální, neboť naznačovalo, že kolektivní vládce, pokud je svrchovaný, se ve skutečnosti redukuje na vůli jednoho určitého představitele, a že demokracie (v tomto redukcionistickém smyslu) musí být stejně absolutní jako monarchie. Z toho plyne, že také Hobbes považoval monarchii za nejlepší formu vlády jedinou opravdovou záruku míru a jednoty. Austin byl v otázce možnosti kolektivního suverénního vládce otevřenější. Ale podobně jako Rousseau (který poprvé vážně zastával demokratickou svrchovanost) tvrdil, že aby byl vládce svrchovaný, musí být jeho moc neomezitelná. Dokonce i u nových autorů lze pozorovat, že se hlásí, i když velmi zdrženlivě, k myšlence neomezené moci parlamentu. Přetrvávání tohoto názoru pramení z neschopnosti brát vážně rozdíl mezi individuální a kolektivní svrchovaností, který zahrnuje rozdíl mezi monarchickou a demokratickou suverenitou. "Klasická" doktrína svrchovanosti je příliš absolutistická, než aby přesně vysvětlila uspořádání demokratických států. Podle ní je řád výlučně vztahem nařízení a poslušnosti. Konečnost rozhodnutí je podle ní možná jen za okolností, kdy jeden určitý činitel ovládá ostatní. Tento klasický názor znemožňoval chápání demokratického státu jako skutečně "svrchovaného", protože "demokracii" můžeme také chápat jako sdílení moci, omezení moci a vládu zákona. Svrchovaný demokratický stát (pokud se za takový považuje) je nutně svázán pravidly, z nichž se nemůže osvobodit.
Jestliže přijímáme, že hlavními atributy svrchovanosti jsou nejvyšší, konečná a nejobecnější moc či autorita v rámci autonomního státu, pak musíme vyloučit její nároky na totální, neomezitelnou, trvalou a nedělitelnou moc. Hlavním znakem svrchovanosti není nedělitelnost (běžně ztělesňovaná osobou panovníka), ale konečnost. Svrchovanost lze zcela jasně rozdělit mezi pluralitu činitelů (ať už jsou to zákonodárci svrchovaného shromáždění nebo různé složky vlády či státy federace) bez jakéhokoliv ustupování od konečnosti rozhodnutí. PK

literatura
Hinsley, F.H.: Sovereignty. Londýn: Watts, 1966.
Jouvene1, B. de: Sovereignty. Cambridge: Cambridge University Press, 1957.
King, P.: The Ideology od Order: a Comparative Analysij' ()tJean Rodin and Thomw; Hobbes. Londýn: Allen & Unwin, 1974.
_: FederalÚ-m and Federation. Londýn: Croom Helm, 1982.