despotismus Od konce osmnáctého století se v západních jazycích termín despotismus zaměňuje s tyranií. Jako označení vlád s neomezenou mocí byla tato slova spojována s výrazy ABSOLUTISMUS, diktatura (v moderním bonapartistickém smyslu) a TOTALITARISMUS, nebo jimi nahrazována. Po dvě tisíciletí však byly despotismus a tyranie dvěma odlišnými typy zřízení, přestože oba pojmy označovaly úplné politické ovládání poddaných jedinou osobou. Dnes byly oba termíny zredukovány na neurčitá synonyma s významem svévolné a donucující vlády neslučitelné s politickou svobodou, konstituční vládou a VLÁDOU ZÁKONA.
Aby bylo možno znovu oživit významy, jež kdysi termín despotismus měl, je nutno prostudovat jeho historii z hlediska jeho čtyř nejdÚležitějších fází:

(I) v klasické starořecké teorii shrnuté ARISTOTELEM;
(2) v raně novověkém politickém I,I1yšlení šestnáctého a sedmnáctého století, zvláště u BODINA, GROTIA, PUFENDORFA, HOBBESE a LOCKA;
(3) v dmhé polovině osmnáctého století, kdy díky MONTESQUIEUOVU vlivu despotismus často nahradil tyranii jako termín označující mravně zkažené či špatné monarchie;
(4) v devatenáctém a dvacátém století, kdy teoretikové jako TOCQUEVILLE, J. S. MILL, HEGEL, MARX a Wittfogel nalezli pro termín despotismus ve svých systémech nové užití.

Slovo despotismus téměř vždy vyvolávalo pejorativní asociace odvozené z eurocentrické perspektivy jeho uživatelÚ. Jedna pozomhodná výjimka, "osvícený despotismus" některých vládcÚ v osmnáctém století, se ukazuje být vynálezem německých historikÚ devatenáctého století, jenž měl napomoci jejich hledání úctyhodných předchÚdcÚ pro pmskou monarchii.

(I) Jako politický pojem se despotimus poprvé objevil během válek mezi Helény a Perskou říší AchaimenovcÚ v pátém století př. Kr. Nejúplněji tento pojem rozvinul a od tyranie odlišil ARISTOTELES. Despotismus a tyranie byly dvě formy vlády, zacházející s poddanými jako s otroky. Despotismus či barbarská monarchie byl příznačný pro asijské barbary, kteří se - poněvadž byli svojí plirozeností otroky - ochotně podlizovali absolutnímu vládci, jenž jediný byl svobodný. Asijské říše byly typické svou rozsáhlostí a dlouhým trváním. Byly stabilní, jelikož se opíraly o tichý souhlas, byly ovládány zákonem a dodržovaly zásadu dědičného následnictví. AristotelÚv pojem se odvozoval ze tří protikladÚ: mezi Helény a barbary, svobodnými občany a plirozenými otroky, Evropany a Asiaty. Jeho nejvýznamnějším závěrem bylo, že Helénové mají díky své rozumové a duševní nadřazenosti vládnout barbarlJill. Tak se stal despotismus základním pojmem užívaným Evropany v pojetí nepřítele, jenž zal1rnoval všechny asijské vlády pod jednu pejorativní kategorii. Značný díl jeho přesvědčivosti spočíval ve významech slova despotés: (a) hlava domácnosti, (b) pán otrokÚ, (c) barbarský král panující svým poddaným, jako by byli otroky. Despotismus byl normální u AsiatÍJ, tyranie byla patologickým projevem u ŘekÚ. Tyranie se zároveň v něčem despotismu podobala, ale také se od něj lišila. Aristoteles se snažil omezit užívání slova tyranie na usurpaci moci v polis jedincem za použití klamu či síly. To se většinou dělo pomocí žoldnéřské tělesné stráže, sestávající z cizincÚ. Za charakteristické pro tyrana byla považována vláda výlučně ve vlastním zájmu, ukájení choutek, zneuctívání zvykú a zákonÚ a to, že zakládal svou moc na útlaku. Podle Aristotela byly tyranie inherentně nestabilní, a to v dÚsledku nenávisti, kterou vyvolávala donucovací vláda mezi podrážděnými občany, jež byli pÚvodně zvyklí vládnout si sami.
V západním politickém myšlení od římského období až do osmnáctého století byl pojem tyranie daleko dÚležitější než pojem z řad aristokracie a hugenotÚ první významný krok k užití pojmu despotismus pro evropský stát. Neznamenalo to opuštění jeho pÚvodního používání jako pejorativní kategorie pro všechny země blízkého, středního a dálného Východu. Nová strategie obnášela spíše odsouzení domácích metod jako shodných s praktikami po dlouhou (2) Během šestnáctého století. vedly POdmín~j;;dO u připisovanými orientálnímu despotisky v Evropě i mimo ni k posunÚm ve význa- u. Montesquieuovy Perské listy (1722) mu a dúležito. ~smu jako p~litického shrnuly tento zpÚsob nenápadného útoku na pojmu. Předpoklad e~sti absolutismus, centralizaci, byrokracii a nánalézal nová uplatnění, někdy ve spojení s ví- boženské pronásledování za vlády Ludvíka rou v civilizační misi křesťanství. Znovu oži- XIV. Tak se stal "despotismus", pojímaný vené Aristotelovo učení bylo použito Sepúl- jako import asijského zpÚsobu vlády, který vedou v diskusi mezi španělskými dobyvateli je konstituční tradici staré Francie cizí, o oprávněnosti zotročování IndiánÚ. Evropští mocnou zbraní opozičních skupin vedených cestovatelé si na své výzkumné cesty s sebou Fénélonem, Saint-Simonem a Boulainvilliečasto nesli Aristotelovu klasifikaci s její rem. Po zrušení Ediktu nantského se k pojmu nespravedlivou polaritou. Svrchovanost, despotismu obrátili i hugenoti, např. v díle otroctví a koloniální výboje se ospravedlňo- Vzdechy zotroc'ené Francie (Les Soupirs valy teoriemi despotismu, jež v rÚzných for- de la France esc1ave).
mách upravili Bodin, Grotius, Pufendorf, Díky Montesquieuovu novému pojetí Hobbes a Locke. Bodin jako první včlenil převládlo v druhé polovině osmnáctého stonové použití despotismu do politické teorie. letí použití pojmu despotismus pro druh Využil k tomu argumenty ŘÍMSKÉHO PRÁVA - vlády. Ve svém spise O duchu zákonů uči, opravňující otroctví, výboje a uchvácení nil z despotismu jeden ze tří základních majetku jako právo vítězÚ ve SPRAVEDLlVÉ VÁLCE- typÚ vlády. "Tyranii" vymezil méně význam. Grotius a Pufendorf označili né místo pouze ve vztahu k republikám, jako legitimní takové zotročení, k němuž při- aristokratickým a demokratickým, představolil otrocký nebo poražený národ. Hobbes vujícím druhý typ vlády. Jádrem Montesdefinoval despotickou nadvládu jako moc zís- quieuovy analýzy bylo jeho vlastní vymezení kanou se souhlasem podrobených. Dobyvate- třetího typu vlády, monarchie: konstituční, IÚm poskytujícím mír a harmonii se nemělo sdílející moc se zprostředkujícími skupiodporovat. Locke odlišoval politickou moc nami a založené na oddělení mocí. Desod despotické, v níž viděl moc pána nad potismus, definovaný jako alternativní typ těmi, kdož jsou zbaveni všech práv, protože zřízení v čele s jednou osobou, se stal jeho je pozbyli v nespravedlivé válce. A konečně, binárním protikladem. humanisté jako Algemon Sidney následovali Montesquieu definoval despotismus, stej MACHIAVELLlHO a tvrdili, že evropské ně jako zbývající dva typy, z hlediska jeho republiky disponují lepšími vojáky s větší povahy (či struktury) a jeho principÚ. Strnkvirtú než vlády v Asii a Africe. Svobodné tura despotismu sestává z despoty, vládnoustáty tak mohou a měly by vládnout národÚm cího prostřednictvím svých vezím či minisnepřivyklým svobodě. trn, který vykonává prakticky veškerou moc nad poddanými, jež jsou si rovni v tom, že oni i veškerý majetek patří despotovi. Pokud jde o princip despotismu, vyžaduje, aby despotismus. Dal vzniknout teoriím spravedlivého odporu a tyranovraždy. Po celý středověk zÚstala tyranie nejužívanějším termínem pro označení špatné či usurpátorské vlády jedné osoby. V dÚsledku překladÚ Aristotela však ani pojem despotismus zcela nezmizel.

(3) V sedmnáctém a osmnáctém století učinili francouzští kritikové Ludvíka XIV. z řad aristokracie a hugenotů první význam.u.ý krok k užití pojmu despotismus pro evropský stát. Neznamenalo to opuštění jeho původního používání jako pejorativní kategorie pro všechny země blízkého, středního a dálného Východu. Nová strategie obnášela spíše odsouzení domácích metod jako shodných s praktikami po dlouhou dobu připisovanými orientálnímu despotis- ~ mu. Montesquieuovy Perské listy CI 722) shrnuly tento způsob nenápadného útoku na absolutismus, centralizaci, byrokracii a náboženské pronásledování za vlády Ludvíka XIV. Tak se stal "despotismus", pojímaný jako import asijského způsobu vlády, který je konstituční tradici staré Francie cizí, mocnou zbraní opozičních skupin vedených Fénélonem, Saint-Simonem a Boulainvillierem. Po zrušení Ediktu nantského se k pojmu despotismu obrátili i hugenoti, např. v díle Vzdechy zotroc'ené Francie (Les Soupirs de la France esc1ave).
Díky Montesquieuovu novému pojetí převládlo v druhé polovině osmnáctého století použití pojmu despotismus pro druh vlády. Ve svém spise O duchu zákonů učinil z despotismu jeden ze tří základních typů vlády. "Tyranii" vymezil méně významné místo pouze ve vztahu k republikám, aristokratickým a demokratickým, představujícím druhý typ vlády. Jádrem Montesquieuovy analýzy bylo jeho vlastní vymezení třetího typu vlády, monarchie: konstituční, sdílející moc se zprostředkujícími skupinami a založené na oddělení mocí. Despotismus, definovaný jako alternativní typ zřízení v čele s jednou osobou, se stal jeho binárním protikladem.
Montesquieu definoval despotismus, stejně jako zbývající dva typy, z hlediska jeho povahy (či struktury) a jeho principů. Struktura despotismu sestává z despoty, vládnoucího prostřednictvím svých vezírů či ministrů, který vykonává prakticky veškerou moc nad poddanými, jež jsou si rovni v tom, že oni i veškerý majetek patří despotovi. Pokud jde o princip despotismu, vyžaduje, aby všichni poddaní byli natolik posedlí strachem, že se podřizují zcela a pasivně. Montesquieu soudil, že despotismus byl systémem přirozeným pro Orient, avšak cizím a n.ebezpečným pro evropskou monarchii, a že moderním obchodním státÚm přísluší spravedlivý a svobodný řád. Na rozdíl od raně moderních teoretikÚ despotismu zpochybňoval všechna ospravedlňování otroctví, výbojÚ a koloniální nadvlády Evropami Jakmile byl pojem despotismu Montesquieuem aplikován na evropské režimy, ohrožoval legitimitu všech absolutistických monarchií. Díky velkému věhlasu Montesquieua se dostal v druhé polovině osmnáctého století do centra politické teorie. Téměř každý, kdo psalo politice, cítil nutnost buď napadnout nebo obhajovat Montesquieuovu typologii a dÚkazy, které předložil pro své závěry o despotismu asijských vlád. Diskutovalo se o tom, zda lze použít pojem despotismus na evropské absolutistické monarchie. Jejich obhájci - jako např. VOLTAIRE - mohli tvrdit, že Montesquieu překroutil fakta a - co horšího - zkonstruoval typ režimu, jehož příklady nemohly být nalezeny ani v Asii, ani nikde jinde. Ve skutečnosti by mnoho rysÚ asijské vlády - jako např. Čínské říše - stálo za napodobení. A však pojem despotismu, použitý jak v reformním smyslu, který obhajoval Montesquieu, tak ve smyslu revolučním, k němuž by se nehlásil, se těšil velké popularitě před i během francouzské revoluce.

(4) V souvislosti s tím, jak 'se politika a společnost v letech 1789-1815 měnily, začali někteří teoretikové, např. CONSTANT, pociťovat, že despotismus i tyranie jsou zastaralé typy zřízení, použitelné pouze na ancien régime. Tocqueville souhlasil s Constantem, když prohlásil tyto klasifikace za "stará slova", nepoužitelná na novou rovnostářskou společnost, již nazýval demokratickou. Přesto však v odhalování nebezpečí hrozících svobodě, jež s sebou nese demokracie, hovořil Tocquevine o "demokratickém" a "legislativním despotismu" stejně jako o "tyranii většiny".
Hegel i Marx používali pojmu orientální despotismus jako společného termínu označujícího společnosti, které se odlišují typem své civilizace a zkušeností. Pro oba si despotismus uchoval své negativní konotace, k nimž přidali představu stagnace jako protikladu pokrokového vývoje. Hegel charakterizoval pohyb dějin jako pohyb z Východu na Západ. Despotismus byl prvním stadiem historie, jejím konečným cílem byla evropská monarchie, přesněji řečeno pruská monarchie.
Neměnný Východ se domnívá, že je svobodný pouze jeden člověk - despota, pokrokový Západ ví, že jsou svobodní všichni. Tak zůstala východní civilizace v prvním stadiu. Také Marx měl východní společnosti za totožné a neměnné. Připisoval to jejich společnému zpÚsobu výroby a jemu odpovídajícímu politickému uspořádání. U prvního, "asijského" výrobního zpÚsobu, prohlašoval Marx, neexistovalo soukromé vlastnictví pÚdy. Despoticky centralizovaná státní moc vykonávala nepostradatelné veřejné činnosti, např. zavlažování. Asiatská společnost byla založena na soběstačných vesnicích, jež uchovávaly neměnnou povahu zpÚsobu ~ Órient mohl být přiveden k pokroko~ým 'r~ světové kapitalistické ekonomie pouze evropskou koloniální expanzí. "Anglie musí v Indii naplnit dvojí poslání: jedno je destruktivní, druhé konstruktivní - zničení staré asiatské společnosti a položení nových materiálních základÚ západní společnosti." (Avineri, s.132-3) Britští utilitaristé, např. James a J. S. Mill - přestože používali jinou politickou ekonomii a jinak chápali pojem svobody sdíleli mnoho z předpokladÚ Hegela a Marxe.
Ve dvacátém století vytvořil Karl Wittfogel obnovenou teorii orientálního despotismu a použil ji na Sovětský svaz. Ohlas vyvolaly dva aspekty jeho díla: za prvé, pokus stanovit typický ne-západní systém despotické moci, dokumentovaný rozsáhlým prúzkumem a opírající se o obecnou teorii podstatně odlišnou od jejích marxistických počátkÚ.
Za druhé, Wittfogel interpretoval "komunistický totalitarismus jako totální manažerskou a mnohem despotičtější variantu" orientálního despotismu. Další z novějších užití pojmu despotismus se objevuje u Kolakowského v knize Hlavní proudy marxismu, když se zabývá původem "despotických forem socialismu". Dochází k závěru, že existuje-li nějaký postup pro zavedení sociální jednoty, "pak je přirozeným řešením tohoto problému despotismus, protože je jedinou známou technikou k tomuto účelu" (Kolakowski, s.412-20). Neodkazuje nijak k východním pramenům despotismu. Ještě novější diskuse však byly věnovány pejorativnímu obrazu Orientu, dlouho spojovanému s pojmem despotismu. Prudká kontroversní diskuse, zaměřená na devatenácté a dvacáté století, soustředěná kolem pojmu "orientalismus", jak jej pojímá Edward Said, byla nepochopitelně ahistorická, protože přehlížela historii a funkci despotismu jako typu zřízení a politického pojmu. MR

odkazy
Avineri, 5.: Kar/ Marx on C%nia/i~'m and Modemization. New York: Anchor, 1969.
Kolakowski. L: Main Currents (Jť Marxism. 3 sv. Oxford: Clarendon Press, 1978.
Wittfogel, K.: Orienta/ Despoti~m. New Haven, Conn.: Yale University Press, 1957.
literatura
Koebner, R.: Despot and despotism. Jouma/ (iť the Warhurg and Courtau/d /nstitutes 14 (1951) 275-302. Richter, M.: Despotism. V: Dictionary o.ťthe History . oť ldeas, ed. P.P. Wiener, sv. II. New York: 5cribners, 1973.