absolutismus Termín dnes nemá přesný význam. Volně se užívá k označení vlád, uskutečňujících výkon moci bez kontroly zastupitelských institucí a omezení ústavou. Ačkoli je dnes slovo "absolutismus" často užíváno jako synonymum tyranie a despotismu, používá se obvykle pro rané moderní státy. Jako jedné z vládních forem mu v devatenáctém století odpovídá bonapartismus nebo caesarismus, ve století dvacátém pak totalitarismus. Všechny vládní formy tohoto typu vyvolaly analogické diskuse o otázce, zda v nich vůbec někdy bylo dosaženo absolutní nebo totální moci, nebo zda je vůbec něco takového principiálně uskutečnitelné (viz také DESPOTISMUS a TOTALITARISMUS).
Termín absolutismus se poprvé objevil ve francouzštině kolem roku 1796 a v angličtině a němčině kolem roku 1830. Podobně jako "osvícený despotismus" byl neologismem, který historikové razili poté, co jev, který měl označovat, vymizel. Během devatenáctého století byl ponejvíce používán pejorativně.
Termín dosud užívají historikové politické teorie a ti, kdo se zabývají vznikem států v šestnáctém a sedmnáctém století. Absolutismus dnes figuruje jednak v diskusích o svrchovanosti, konstitucionalismu, právech, odporu a vlastnictví, jednak v historiografických sporech nemarxistických a marxistických historiků o časovém vymezení, funkcích a třídní či sociáfní bázi období, kdysi popisovaného jako věk absolutismu (1648-1789). Někteří nemarxističtí historikové považují absolutismus za sporný pojem a mají za vhodnější termín absolutní monarchie. Historikové politického a právního myšlení se naučili k diskusím vyvolaným silně centralizovanými monarchiemi a teoriemi, které je obhajují, nebo naopak napadají, přistupovat obezřetně. Sporným bodem je smysl jazyka, jaký raně novověcí teoretici používali, a stupeň dosažené neomezené moci v konkrétních režimech, které popisovali. K nejpřednějším obhájcÚm absolutismu mezi politickými teoretiky patřili BODIN a Bossuet ve Fráncii a HOBBES a FILMER v Anglii. Daly, který se zabýval těmito mysliteli a jimi používanými pojmy, navrhoval, aby se analytikové ptali po úzu slov absolutní a absolutismus ve slovníku sedmnáctého století pomocí následujících otázek:

"Co má uživatel na mysli? Ve které části století mluví? Ke které skupině nebo frakci patří? ... Říká, že nikdo není vyšší než král? Nebo že není volen? Nebo že se mu nemůže odporovat? Vztahuje se pojem absolutní na královu moc sedět na trůně, nebo na rozsah moci, kterou mu trůn dává? Vztahuje se na konkrétní právní tlárok, nebo na způsob vlády?
Označuje monarchovo právo vybírat daně a vytvářet zákony bez konsensu?" (Daly, s.249-50)

Nejdůležitějším teoretikem SVRCHOVANOSTI byl Jean Bodin. Nepořádky vládnoucí ve Francii za jeho života ho vedly k akceptování potřeby koncentrované moci v centralizovaném státě. Věřil, že politická a sociální stabilita vyžaduje, aby v každém státě byla nejvyšší nebo svrchovaná autorita neomezená ve své jurisdikci a věčná ve výkonu moci. Svrchovanost pro Bodina nezahrnovala neomezenou moc nad osobami či majetkem poddaných. Vládce byl podroben omezením daným přirozeným zákonem a základním obyčejovým zákonem (například souhlasem se zdaněním). Přirozený ani obyčejový zákon neměly však být vynucovány komunitou; legálně se vladaři nesmělo odporovat nebo se snažit o jeho sesazení.
Svrchovanost je absolutní a nedělitelná. Buď je vladař nezávislého státu absolutní, nebo je podřízen nějaké jiné moci (jako například stavÚm), která je pak svrchovaná.
Theologičtější versí absolutistické teorie bylo pojetí biskupa Bossueta, současníka Ludvíka XIV. Bossuet zkombinoval tradiční biblické a metaforické pojmy s novějšími právnickými a hobbesovskými argumenty.
Využívaje ve Francii dávno zdomácnělého myšlenkového modu, pohlížel na krále jako na ustanoveného Bohem do pozice, kde se má zasazovat o veřejný zájem a chránit pokorné poddané před zvůlí místních tyranÚ.
Taková funkce vyžaduje silnou centrální autoritu. Bossuet dále proklamoval, že král má ve státě stejnou pozici jako BÚh ve vesmíru. Tuto tezi podpořil hobbesovským argumentem, když prohlásil, že ve státě každý získává bezpečnost výměnou za podřízení všech svých individuálních práv vladaři. Monarchie je, podobně jako BÚh, jak konstitutivní, tak direktivní, a jako jediná ochraňuje lid před anarchií. Bossuet rozšířil mravní povinnosti krále: měl by vládnout prospěšně a nezištně, měl by se řídit ustanovenýrni zákony a měl by pamatovat, že ho bude soudit Bůh.
Ačkoli je v angličtině pojem "absolutismus" výtvorem devatenáctého století, termín "absolutní" byl předmětem vášnivých sporu v politických a právnických diskusích o absolutní monarchii už v šestnáctém a sedmnáctém století. Například Sir Thomas Smith mohl v tudorovské Anglii používat slovo absolutní v pejorativním i pochvalném významu. Ludvíka XIV. obviňoval, že z Francie "zákonnosti a řádné vlády" udělal zemi "absolutní a tyranské moci a vlády", parlamentu ovšem hrdě přisuzoval "nejvyšší a absolutní moc v království Anglie" (viz Daly s.228-29).
Dvojznačnost tudorovského politického úzu slova "absolutní" vyústila v sedmnáctém století v silně vyostřené neshody za občanské války a po ní. Parlamentarističtí spisovatelé kladli rovnítko mezi absolutní moc a tyranii nebo orientální despotismus. Odmítali připustit, že by král měl jakékoli absolutní právo na poslušnost. Samuel Rutherford napsal, že "absolutní neomezená monarchie... je ta nejhorší forma vlády" (viz Daly, s.237).
Royalističtí autoři období občanské války se sice shodli v otázce králových pravomocí, v jejich popisu jako pravomocí absolutních však nenašli všichni společnou řeč. Někteří z těch, jež tvrdili, že Anglie je monarchie omezená zákony, popírali, že král má libovolnou moc vydávat zákony "ze své vúle a jak se mu zlíbí". Dokonce i Henry Ferne, argumentující pro plnou a pasivní poslušnost, popíral, že by nekladení odporu znamenalo absolutní monarchii: "Absolutního vladaře nedělá odmítnutí odporu, ale odmítnutí zákona zavazujícího jeho vlili." Jiní royalističtí teoretikové v období po restauraci hovořili o králových pravomocech jako o absolutních v tom smyslu, že nemohou být omezovány zákonem.
Nejznámějšími teoretiky zastávajícími absolutní a libovolné pravomoci krále byli Hobbes a Filmer. Oba vycházeli z aplikace Bodinovy teorie svrchovanosti na Anglii. Hobbes připisoval "absolutnímu suverénu", ať jím byl král nebo zákonodárný sbor, výlučnou, neomezenou moc, které nelze odporovat.
Pokoušel se také setřít rozdíl mezi omezenou a absolutní monarchií popíráním toho, že tyranie znamená něco víc než neoblíbená monarchie. Hobbesovu teorii svrchovanosti sdílel i Sir Robert Filmer, který téměř jako jediný mezi royalisty pokračoval v popisu monarchie jako libovolné v tom smyslu, že král může udělat, cokoli si přeje. To bylo více než pouhé popírání toho, že by vladař mohl být jakkoli omezován zákonem, a současně i více než jen kladné přijetí skutečnosti, že král může vykonávat moc, která mu náleží. Filmer, podobně jako Hobbes, popíral smysluplnost pojmu tyranie. Ztotožnil také moc králÍ! s mocí otcÍ! v tom smyslu, že oba dva druhy moci jsou stejně přirozené a dané od Boha.
Tyto postoje poskytly značný prostor Filmerovým whigským kritikÍ!m. LOCKE napadl Filmerovo ztotožnění absolutní a svévolné monarchie jako neslučitelné s občanskou společností. Takovou vládu lze najít u orientálních národÍ!, například u TurkÚ, a je to vláda despotická. To, co Filmer hájil a Angličané nemohli přijmout, Locke charakterizoval jako

"...neměnné Božské právo svrchovanosti, na jehož zákJadě má otec či kníže absolutní, libovolnou, neomezenou a neomezitelnou moc nad životy, svobodou a majetkem svých dětí a poddaných, takže může vzít nebo zcizit jejich majetek, prodat, vykleštit nebo využít jejich osoby jak se mu zlffií, neboť všichni jsou jeho otroci a on je pán a vlastník všeho a jeho neomezená vůle je jejich zákonem." (LOCKE, První pqjednání o vládě, §9.)

Po roce 1689 ztratil pojem absolutní vlády v Anglii jakýkoli praktický politický obsah.
Jinak tomu bylo v Severní Americe, kde se objevil - dáván na roveň absolutní tyranii a absolutnímu despotismu - v Deklaraci nezávislosti. Dnes je absolutismus především předmětem diskuse historiků. Marxisté pokračují v hledání třídní základny absolutistických stárn. Mezi nemarxistickými historiky došlo ke shodě, že evropským absolutistickým monarchiím se nikdy nepodařilo zbavit se omezení výkonu moci tradičními praktikami - kombinací sociálních tlakú a zákony nebo institucemi zděděnými z minulosti (viz Durand a Vierhaus). Nikde nebylo dosaženo úplné svobody jednání vladaře, dokonce ani ve Francii za Ludvíka XIV., jehož vláda je c často uváděna jako model nebo ztělesnění absolutismu. V dobách, kdy absolutní svrchovaná moc byla politickými teoretiky vyzdvihována jako nikdy předtím, se starším strukturám moci a staVÚm, které moc ztrácely, vždy podařilo vítězství absolutismu zabránit. MR

odkazy
t Daly, J: The idea of absolute monarchy in seventeenth-century EngJand. Historical Joumal21 (1978) 227-50.
t DUI'and, G.: What is absolutism? In Louis XIVand Absolutism, ed. R. Hutton. Columbus, Ohio: Columbia University Press, 1976.
Locke, J.: Two Treatises on Govemment (1689), ed.
P. Laslett. New York: Mentor, 1965.
t Vierhaus, R.: Absolutism. V: Marxism, Communism and Western Socžety, sv.l. New York: Herder & Herder, 1972.
literatura
FrankJin, J.: Jean Bodin and the Rise 01' Absolutist Theory in France. Cambridge: Cambridge University Press, 1973.