souhlas Pojem "souhlas" je v politickém myšlení užíván minimálně ve třech různých významech: (1) V teorii POLITICKÉHO ZÁVAZKU jím opemjí ti, kteří s jeho pomocí chtějí nabídnout porozumění povinnostem občanů ke státu na základě souhlasu.
(2) V demokratické teorii jej využívají myslitelé, podle nichž rozdíl mezi demokratickou a nedemokratickou vládou je ten, že v demokratické vládě vládne elita se souhlasem většiny.
(3) Používá se k odhadu vztahů mezi občany uvnitř politického společenství, nejmarkantněji v sexuálních a ekonomických vztazích, kde může být důležitá definice kriterií souhlasu.

Ve všech těchto případech má důraz, kladený na souhlas, stejný morální základ. Požadovat, aby politické uspořádání a společenské vztahy obsahovaly souhlas, znamená obhajovat autonomii osobnosti i její rozhodování o sobě samé. Lidé nemají být politicky či morálně vázáni k uspořádání, které nechtějí.
Vzhledem ke značné důležitosti tohoto termínu v politické teorii bude užitečné objasnit, co vlastně idea souhlasu zahrnuje. Díky přesné definici můžeme lépe identifikovat akt souhlasu, v případě že nastane, a spolehlivěji posoudit, co znamená. Moderní diskuse směřuje k analýze souhlasu jako řečového aktu: tímto aktem řečník zamýšlí dosažení konkrétního efektu u posluchačů. Nejblíže připomíná slibování. Když slibujeme, sdělujeme druhé osobě, že něco uděláme. Když souhlasíme, naznačujeme dmhému, že nám nevadí, když něco bude dělat, a že do její aktivity nebudeme za,ahovat. Pokud souhlasím například s tím, aby můj soused uspořádal celou noc trvající hlučný večírek, vedu ho k přesvědčení, že ve dvě hodiny ráno na něj nezavolám policii.
Předpokládá se, že podobně jako slibování zahrnuje akt souhlasu i přenos práv a povinností. V úvahu pak přicházejí dva způsoby nazírání tohoto přenosu. Podle prvního výkladu znamená dát souhlas jednoduše procedum, jíž opravňujeme někoho něco udělat nebo se něčeho zdržet. V tomto pojetí je souhlas specifickým dmhem jednání, který na základě definice nebo konvence zahrnuje přenášení práv z jedné osoby na druhou. Přístup nazýváme normativní analýza souhlasu. Podle dmhého výkladu souhlas znamená pouze sdělení záměm s tím účelem, aby se ten, s kým komunikujeme, mohl spolehnout na naše nezasahování do jeho zamýšleného jednání. Jakýkoli možný mravní nárok zde závisí na zásadě, že bychom neměli zklamat důvěm, kterou nám druzí dali. Tento přístup nazýváme naturalistická analýza souhlasu. Obě interpretace lze podepřít argumenty. Normativní analýza například více počítá s faktem, že primární záměr souhlasu je dovolit dmhým něco dělat, a ne jim poskytovat jistotu, že do jejich záležitostí nebudeme zasahovat. Naturalistická interpretace je zase na první pohled více schopna vysvětlit, jak někdo, kdo zastává určitou úlohu v rámci určité organizace, může ve skutečnosti souhlasit s něčím, aniž by byl k udělení souhlasu zmocněn. Někdo může sdělovat záměr organizace neudělit souhlas. Někdo může sdělovat záměr nezasahovat do aktivity druhého, aniž by sdělení obsahovalo, že je oprávněn s ní souhlasit.
V obojím výkladu se proto, aby souhlas měl morální důsledky, vyžaduje jeho výslovné udělení. Jak však mnoho autorů podotýká, v moderní politice je jen málo případů, kdy jsou občané žádáni o souhlas. Proto přichází ke slovu idea tichého souhlasu. Tato idea je nejlépe pochopitelná jako sdělování záměru nezasahovat, buď tím, že nejednám nebo nenamítám, nebo že jednám tak, že předvídaně, i když nezamýšleně vzbudím v druhých jistotu, že nebudu zasahovat.
V tomto smyslu je hlasování ve svobodných a řádných volbách někdy bráno jako výraz tichého souhlasu s výsledkem voleb. Zdánlivě příbuznou ideou je idea hypotetického souhlasu, který zahrnuje soud o druhu politického uspořádání, s nímž by lidé souhlasili, kdyby k němu přistupovali racionálně. Tato idea již ale pojetí souhlasu příliš vzdaluje od jeho základu v ideálu autonomie a dá se nejlépe chápat jako soud o spravedlivosti či správnosti společenských a politických vztahů. APW

literatura
Pitkin. H.: Obligation and consent. V: Philosophy, Politics and Society. 4th ser., ed. P. Laslett, W. G. Runciman a Q. Skinner. Oxford: Blackwell, 1972.
Weale, A.: Consent. Po/itica/ Studies 26 (1978) 65-77.