tolerance Dobrovolné rozhodnutí nezakazovat, neomezovat a nezasahovat do jednání, se kterým nesouhlasím, i když mám pro to dostatečnou moc a vědomosti. Toleranci mohou projevovat jednotlivci, instituce i společnost jako celek. Nesouhlas může být morálního nebo jiného charakteru (například nelibost). Pokud existují proti dané činnosti morální námitky, je tolerance považována za obzvlášť problematickou či dokonce paradoxní: tolerance v takovém případě zřejmě vyžaduje považovat za správné to, co je špatné. I tam, kde chybí moc zasahovat do jednání, se kterým nesouhlasíme, lze mnohdy odlišit toleranci od pouhé rezignace. Avšak nezasahování, které je výsledkem nevědomosti, není tolerancí.
Není jasné, do jaké míry lze zasahovat do jednání či do jaké míry je lze omezit, abychom zůstali v mezích tolerance. Jeden extrém je pouhý pokus přesvědčit druhou stranu rozumnými argumenty, aby se vzdala jednání, které se nám nelíbí, přičemž plně tolerujeme její rozhodnutí tuto činnost vykonávat. Druhý extrém spočívá ve fysickém nátlaku nebo právním zákazu nechtěného jednání, které samozřejmě už nemá s tolerancí nic společného. Otázka, do jaké míry sp~dají do rozsahu tolerance opatření jako neformální společenský ostrakismus, vyloučení někoho z nějaké činnosti, zdanění takové činnosti či použití dalších forem odrazování od nechtěné činnosti neznamenajících přímý nátlak nebo zákaz, závisí na okolnostech takových opatření. Čím více se blíží nátlaku nebo zákazu, tím méně jsou tolerantní. Tolerance je často záležitostí stupně zásahu, vyžaduje citlivé posouzení a může vést k neshodám.
Je sporné, zda odmítnutí zásahu do nechtěného jednání jen kvůli nárokům, které by tento zásah kiadl na zasahující osobu či instituci, je tolerance v pravém slova smyslu, protože takové odmítnutí nevychází z žádné oddanosti hodnotě tolerance jako takové. Základem tohoto sporu je, zda by tolerance měla být považována za morálně neutrální popisný pojem či za morální ideál. Obě pojetí mají svá běžná jazyková i politická oprávnění. V politické teorii byla tolerance chápaná jako morální ideál vždycky středem zájmu, zejména v rámci LIBERALISMU. V praktickém politickém životě jsou však pro toleranci nejúčinnější argumenty vycházející ze zvažování vlastních zájmů. Pokud má tolerance místo vKONZERVATISMU a SOCIALISMU, pak vždycky v tomto významu.
Tolerance stojí v protikladu k řadě pojmů, jako jsou například netolerance, shovívavost, lhostejnost. Netolerance je vědomý pokus zabránit nechtěnému jednání nátlakem, mnohdy hrubým (pronásledování). Shovívavost je naopak přílišná tolerance, Lhostejnost stojí v protikladu k toleranci proto, že zde k jednání, které tolerujeme, nezaujímáme ani záporný, ani kladný postoj. Zatímco lhostejnost znamená pouhou pasivitu, tolerance zahrnuje aktivní snahu omezit nechtěné jednání. Z hlediska těch, kdo si váží tolerance, je to střední cesta mezi netolerancí (odmítnutím tolerovat to, co by mělo být tolerováno) a shovívavostí (tolerancí toho, co by tolerováno být nemělo) a nepodlehnutím, lhostejnosti, která odmítá vůbec posoudit, co by mělo a co by nemělo být tolerováno. Nejvíce diskusí o toleranci se týká jejího rozsahu a hranic a je způsobeno různými názory na morální základ či ospravedlnitelnost tolerance. Tak například sobecký pohled na toleranci jí ukládá hranice podle sobeckých požadavků daných okolnostmi. Zajímavější jsou však výklady tolerance jako morální teorie či principu.
K nejvýznamnějším morálním argumentům pro toleranci patří ty, které se dovolávají principu užitečnosti, neutrality a úcty k člověku. Utilitaristické ospravedlnění tolerance se často nedá dobře odlišit od sobeckých argumentů na její podporu, protože UTlLITARISMUS chápe morálku spíše jen jako jakýsi druh kolektivní prozíravosti. Utilitaristická obrana tolerance vychází z myšlenky, že její výhody ve smyslu maximalizace štěstí, bohatství či toho, čemu dává každý konkrétní utilitaristický směr přednost, převáží případné škody, které by mohla přinést. Hranice tolerance jsou podle ní tam, kde případné škody převáží výhody. Podobně jako všechny ostatní utilitaristické názory je i tato myšlenka nevyhnutelně závislá na pravdivosti řady sporných a kulturně a historicky proměnlivých empirických požadavků. Z tohoto důvodu utilitarismus poskytuje toleranci jen nejistou podporu závislou na společenské situaci. Ačkoliv někteří představitelé utilitarismu, jako například J. S. MILL, patří k nejenergičtějším obhájcům tolerance, jiní, jako například Millův současník J. F. Stephen, byli zjevně netolerantní. Zastánci utilitarismu budou mít vždy potíže s obhájením tolerance tam, kde je jí nejvíce potřeba; totiž ve společnosti se silně netolerantní většinou.
Ve středu zájmu liberálů jsou zase principy neutrality a úcty k jednotlivci. Princip neutrality je významný prvek zejména současné liberální teorie týkající se skutečné úlohy státu. Vyžaduje, aby stát byl v jistém smyslu neutrální ve vztahu k různým koncepcím blaha zastávaným a uskutečňovaným jeho občany. Stát by neměl ani předepisovat, ani omezovat žádný konkrétní morální a náboženský názor a měl by být stejně tolerantní ke všem způsobům života. Byly navrženy různé interpretace tohoto principu, ale ukázalo se, že je těžké s jeho pomocí jasně formulovat jak omezení, tak požadavky tolerance. Závažnější je, že se princip neutrality zdá být méně argumentem pro toleranci a více pouhým tvrzením o její potřebnosti. Za principem neutrality se často skrývá jistý morální skepticismus či relativismus, ale není jasné, zda některá z těchto dvou doktrin nutně podporuje toleranci.
Princip úcty k člověku přináší jasný důkaz toho, že může být nesprávné zasahovat do svobodného výběru jiného člověka. Tento princip, který vychází z KANTOVY morální filosofie, tvrdí, že morální volba jednotlivce znamená, že člověk je svou podstatou autonomní a racionální činitel. Úcta k člověku, který má právo na autonomní a racionální jednání, vyžaduje tolerovat jednání, které si sám zvolí. Hranice tolerance vyplývají z principu samotného, protože nesmíme tolerovat volbu, která není založena na úctě k člověku. Vážným nedostatkem tohoto principu je jeho nejasnost. Pojmy jako autonomie a RACIONALITA, které jsou klíčové, mají řadu výkladů, a pokud jsou chápány velmi úzce, mohou rozsah tolerance značně omezit. Například feministické argumenty, že pornografie degraduje ženu, vedou k takové interpretaci principu úcty k člověku, která popírá, že by pornograťie měla být tolerována. Avšak i přes tyto problémy se zdá, že některá z versí tohoto principu by mohla být nejslibnější z možných cest k ospravedlnění tolerance.
Historicky byla myšlenka tolerance vždy spojena s náboženstvím, jeho myšlenkami a praxí, a nabyla zvláštního významu v období reťormace, kdy byla Evropa rozdělena ostrými náboženskými spory. Náboženskou toleranci svými argumenty podporovalo mnoho politických teoretiků šestnáctého a sedmnáctého století, například BODlN, ALTHUSIUS, MILTON a SPINOZA. Ale pravděpodobně nejslavnějším argumentem je LOCKŮV Dopis o toleranci (1689). Mezi nejvýznamnější Lockovy myšlenky patří názor, že náboženská víra, protože vyžaduje vědomý souhlas člověka, nemůže být podřízena vnějšímu nátlaku. Locke také tvrdil, že jelikož hlavní funkcí státu je udržovat veřejný pořádek a bezpečnost, je náboženská netolerance přípustná pouze za tímto účelem. Rozsah pojmu tolerance se postupně rozšiřoval i na jiné oblasti občanských a morálních neshod. OSVíCENSTVÍ a teorie a praxe americké ústavy nejvýrazněji ovlivnily Millovo pojednání O svobodě (1859), které je asi nejpůsobivější a nejvýmluvnější obhajobou tolerance vůbec. Mill v něm tvrdí, že široká tolerance má zásadní význam pro společenský i vědecký pokrok a pro morální a duchovní rozvoj jednotlivce. I když jsou námitky proti toleranci rozmanité, vždycky nakonec vycházejí z tvrze'ní, že tolerovat chování, proti kterému máme morální námitky, znamená podílet se na něm. Často se také vyskytly obavy, že tolerance způsobí morální chaos a rozklad společnosti. Hlavní diskuse tohoto století se soustřeďuje na náboženství, sexuální oblast, politickou opozici, rasové otázky a v poslední době také na otázku postavení žen. JPH

literatura
Horton, J. a Mendus, 5.: ed.: A~'Pecls oI To[eralion: Philosophica[ Sludies. Londýn: Methuen, 1985.
Kamen, H.: The Rise oITo[eration. Londýn: Weidenfield & Nico1son, 1967.
King, P.: To[eralion. Londýn: Anen & Unwin, 1976.