racionalitaO racionalitě a iracionalitě uvažujeme především u lidských bytostí, jejich přesvědčení a činů. Mluvit o racionalitě nebo iracionalitě dějinných procesů, institucí, metod kolektivního rozhodování atd. vyžaduje interpretaci případ od případu a musí být vždy považováno přinejmenším za problematické.
Racionalita je vlastnost připisovaná tvoru homo sapiens a definovaná jako schopnost přemýšlet a jednat na základě uvažování. Říci, že nějaká osoba je racionální, znamená tvrdit, že tato osoba splňuje minimální předpoklady způsobilosti. Z nedostatku racionality vyplývá pro dotyčnou osobu omezení práv, obvykle nějaký typ dozoru nebo dokonce omezení pohybu. Zde je racionalita prahovým pojmem. Lze jí také užít jako pojmu stupňovitého. V tomto smyslu lidé, kteří projdou prvním testem racionality, mohou mít větší nebo menší míru této vlastnosti.
Například někdo, kdo se zabývá složitými úvahami, než vůbec začne jednat, může být ~ovažován za přehnaně racionálního. Racionalita využívaná ke sledování vlastních zájmů se nazývá prozíravostí, což je také vlastnost, které může mít člověk příliš. "Neboť kdo se dívá příliš daleko dopředu a příliš se strachuje o budoucnost, trpí neustálým strachem ze smrti, chudoby nebo jiných pohrom, a od tohoto strachu si odpočine jenom ve spánku." (Leviathan, s.169).
Racionalita v přesvědčení a jednání je úspěšné použití této vlastnosti v konkrétních případech. Přesvědčení je racionální, pokud člověk, který je hlásá, dovede předložit důvody v jeho prospěch a je schopen je přehodnotit ve světle argumentů proti němu vznesených. Racionalita v myšlení má stejný vztah k pravdě jako spravedlivý soudní proces ke správnému rozsudku. Spravedlivý proces spíše povede ke správnému rozsudku než procedurálně špatný proces, ale i spravedlivý proces může dojít k nesprávnému rozsudku, zatímco i špatný proces může občas dojít k rozsudku spravedlivému. Racionalita se týká způsobu zacházení s přesvědčením, na přesvědčení samotné ji lze vztáhnout pouze nepřímo. Žádné přesvědčení (tj. možný obsah nějakého tvrzení) není racionální nebo iracionální samo o sobě. Můžeme pouze říci, že pro určitou osobu je v kontextu toho, čemu věří, jak se přesvědčuje o pravdě atd., racionální nebo iracionální myslet si určitou věc. Takže to, "co nás vede k označení víry v čarodějnice (v Evropě šestnáctého a sedmnáctého století) za iracionální, není falešnost této víry, ale její nesoulad s jinými přesvědčeními a kriterii těch, kdo ji zastávali" (MacIntyre, s.248).
Racionalita v jednání znamená schopnost formulovat důvody k jednání a jednat podle nich. Uvědomíme-li si, že formulace důvodů vyžaduje přemýšlet na základě, přesvědčení o situaci, v níž se nacházíme, a o důsledcích, které lze očekávat při alternativním způsobu jednání, plyne z toho, že racionální čin se přiživuje na racionálním přesvědčení. Žádný čin nemůže být racionálnější než přesvědčení, na kterém je založen. Ten, kdo se domnívá, že je ze skla, dělá - ve světle své víry dobře, když se vyhýbá prudkému kontaktu s tvrdým povrchem. Ale ani pečlivé dodržování tohoto pravidla neznamená, že jeho činy budou racionální tout court. Racionalita není zaručena úspěchem, ani sama nezaručuje úspěch. Stejně jako racionální přesvědčení může být nesprávné, tak i racionální čin může být špatný, a stejně jako iracionální myšlenka může být pravdivá, i iracionální čin může být dobrý. Nejpřímější a nesporný důvod k činu je snaha o získání něčeho, co chci. Podle toho racionální čin je takový čin, ke kterému se racionálně rozhodnu za účelem sledování nějakého cíle. To znamená, že mám racionální přesvědčení (ve výše zmíněném nepřímém smyslu) týkající se situace a povahy možných alternativ, vyberu si tu alternativu, která má největší naději na dosažení zvoleného cíle a provedu to, co mi doporučuje můj rozum na základě tohoto uvažovacího procesu, a nikoliv něco jiného, co se s ním neslučuje. Paradigma toho, co se obvykle označuje za racionalitu cílů a prostředků, potřebuje propracovat a doplnit o dva jevy: existenci více cílů a racionální nejistotu týkající se vztahu mezi činy a jejich výsledky.
Snadné případy mají snadná řešení. Například pokud vše ostatní je rovnocenné, pak je třeba dát před dosažením jednoho cíle přednost alternativě dosažení tohoto cíle plus ještě jednoho. Nebo pokud je u jedné alternativy pravděpodobnější dosažení zvoleného cíle než u druhé, pak má první alternativa samozřejmě přednost. (Toto je RAWLSŮV druhý a třetí "princip racionální volby", s.412-13; první princip se týká jediného cíle a zní zvolit si nejúčinnější prostředky k jeho dosažení, s.411-12.) Složitější případy často plodí nevyřešené (a možná dokonce neřešitelné) nesrovnalosti. Jak Rawls tak Brandt například navrhují princip racionálního stanovení cílÚ spočívající v tom, že by si člověk měl vytvořit harmonický systém cílÚ, který by ho maximálně uspokojoval. Ale to se snadněji řekne než udělá, jak zdůrazňují kritikové (viz Copp a Zimmelman). Méně náročný a snáze uskutečnitelný je požadavek navzájem se nevylučujících přání. Dobrý pragmatický dÚvod pro tento požadavek říká, že pokud někdo dává přednost a před b, b před cae před a, pravděpodobně se dostane mezi mlýnské kameny a ztratí spoustu času a peněz, aby se nakonec dostal tam, odkud vyšel (viz Epilog spisu Barryho a Hardina).
Problém rozhodování v nejistotě se těší velkému zájmu fi/osofú a teoretikÚ rozhodování posledních třiceti let, avšak stále trvají spory na nejzákladnější rovině o kriteriích racionální volby. Allan Gibbard se pokusil rozetnout tento gordický uzel tvrzením, že označit něco jako racionální zňamená totéž jako říci, že to "dává smysl". Z tohoto hlediska se však dá tvrdit, že pokud řekněme dvě skupiny mají v případě nejistoty rozdílný názor na to, co má smysl dělat, je součástí sporu sám pojem racionality. I když můžeme říci, že racionální čin je ten, který je pro nás nejlepší, každé pravidlo rozhodování je samo o sobě teorií o tom, co to nejlepší znamená. Neexistuje žádné objektivní a nezávislé kriterium racionality.
Gibbard se domnívá, že i když jsou spory o tom, co je to racionální čin, dÚležité, je těžké říci, o čem by tyto spory měly vlastně být - kromě toho, co dělat. Avšak racionalita nám má říci, co dělat, a ne abychom se nejprve rozhodli a pak teprve označili své rozhodnutí za racionální. I tak však běžné použití pojmu racionalita přetrvává, protože je založen na nekontroversních kriteriích. Jediné, čeho se budeme muset vzdát, je naděje, že nám pojem racionality pomůže vyřešit normativní problémy, které se nám neustále nedaří přímou debatou vyřešit.
Jiné spory se vedou o to, do jaké míry jsou lidé ve skutečnosti iracionální, jaké jsou dÚsledky lidské nedokonalosti ve zpracování dat pro veřejnou politiku (viz Fischhoff, Lichtenstein), do jaké míry je třeba předpokládat racionalitu při interpretaci nějaké kultury (viz Hollis a Lukes), zda předpoklad, že aktéři jsou racionálními hledači cesty k uspokojení vlastních zájmů, je nejlepším základem výzkumného programu ve společenskych vědách (viz Popkin), do jaké míry lze pojem racionality s užitkem rozšířit z jednotlivců na společnost, například za účelem jeho aplikace na vzájemnou frustraci vězňÚ nebo na možnost intransitivní společenské preference vznikající sloučením transitivních preferencí jednotlivcÚ (viz Barry a Hardin). BMB

odkazy
Barry, B., Hardin, R. eds.: Rational Man and Irrational Society? an intmduction and sourcebook. Beverly HilIs, Calif.: Sage, 1982.
Brandt, R.: A Theory I!f'the Good lInd the Right. Oxford: Clarendon Press, 1979.
Copp D., Zimmerman, D. eds: Morality, ReWiOn and Thruth: New Essays on the Foundations of Ethics, Totowa, NJ: Rowman & Allanheld, 1984.
Gibbard, A.: Moral judgements and the acceptance ofnonns. Ethics 96 (1985) 5-21, Reply to Sturgeon, s.34-41. Hobbes, T.: Leviathan (1651), ed. C.B. Macpherson. Hannondsworth: Penguin, 1968.
Ho1lis, M., Lukes, S. eds: Rationality and Relativism, Oxford: Blackwell; Cambridge, Mass.: MIT Press, 1979, Maclntyre, A.C.: Rationality and the explanation of action. V: Against the Self-Images o/ihe Age. Londýn: Duckworth; 1971, Notre Dame, Ind.: University of Notre Dame Press, 1978, Popkin, S.L.: The Rational Peasant: the Political Economy of Rural Society in Vietnam. Berkeley a Los Angels: University of Califomia Press, 1979.
Rawls. 1.: A Theory of Justice. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1971" Oxford: Oxford University Press, 1972.