politika Politiku lze stručně definovat jako proces, v němž skupina lidí, jejichž názory a zájmy jsou zpočátku odlišné, dosahuje kolektivních rozhodnutí, jež jsou všeobecně považována pro skupinu za závazná a jsou prosazována jako společný způsob jednání. V této definici je několik prvků, které je třeba jednotlivě prozk~mat, chceme-li představě politiky správně rozumět.

1. Předpokladem politiky je odlišnost názorÚ, ne-li ve vztahu ke konečným cílÚm, pak alespoň vzhledem k nejlepším prostředkÚm k jejich dosažení. Tam, kde se lidé spontánně shodnou na prúběhu činnosti, či - což je dÚležitější - kde jsou schopni dosáhnout jednoty prostě pomocí přirozené diskuse, nemají potřebu zabývat se politikou. Tomuto ideálu apolitického konsensu se snad nejvíce přibližují skupiny přátel nebo vědecká obec. V krásné literatuře máme příklad těch, jimž se to dařilo, v dokonale rozumných Houyhnhnmech v Gulliverových cestách od 1. Swifta. Politika přichází na řadu tehdy, kdy dosažení takového konsensu možné není a kdy zároveň daná skupina potřebuje jednat kolektivně.

2. Politika předpokládá nějaký zpÚsob, jímž si dosahuje kolektivních rozhodnutí. Většinou zahrnuje tři prvky: přesvědčování, vyjednávání a mechanismus k dosažení konečného rozhodnutí. V přesvědčování jde o to, ukázat našim odpÚrcÚm přednosti naší věci, k čemuž se využívají lepší či horší argumenty. Sem patří nejtypičtější z politických projevÚ - řečnická promluva. Vyjednávání znamená souhlas se vstřícným postojem k požadavkÚm odpÚrcÚ v jistém ohledu, aby se na nich získal ústupek v ohledu jiném. Proběhne-li přesvědčování a vyjednávání, jejichž vzájemný poměr je proměnlivý, ,činí se rozhodnutí. To mÚže v jedné krajnosti představovat formální mechanismus - například demokratické hlasování - v jiné pak se mÚže rozhodnutí vynořit zcela neformálně kupříkladu jako vÚle autokratického panovníka po lobbystickém nátlaku za strany jeho dvořanÚ. Co však politika vylučuje, je řešení neshod prostou silou. Člověk, který přinutí své bližní vyplnit svá přání pomocí přiložení hlavně pistole k jejich spánku, s nimi rozhodně není v politickém vztahu.
Přesvědčování a vyjednávání často představují málo povznášející činnost; obvykle zahrnují klamání protivníkÚ a obětování principu v zájmu politického zvýhodnění. To do značné míry vysvětluje negativní konotace slova "politika" i názor na politiku, který byl vyjádřen ve druhé sloce britské národní hymny:

Překaž jejich politiku, zmař podlou intriku...

3. Politika však předpokládá, že rozhodnutí, byť i podvodně dosažené, považuje daná skupina za závazné. Stává se konkrétní realizovanou politikou - policy (což je samostatný termín v angličtině, který jiné jazyky, . včetně němčiny a francouzštiny, nemají a od politiky [politics] nerozlišují). Tento aspekt představuje politiku v lepším světle, protože naznačuje dohodnuté usilí o dosažení takových výsledkú, které jsou skupině prospěšné. Směřuje pozornost k cílům, jež lze uskutečnit jedině dohodnutou kolektivní činností.

4. Přestože je politika nemyslitelná bez AUTORITY, v praxi je neoddělitelná od MOCI, od vnucení rozhodnutí odporujícím členům. Právě tato tvář politiky odpuzuje libertariány; ideologie, jež očekávají konečné vymizení politiky, ANARCHlSMUS a MARXISMUS, mají na mysli zejména tuto donucovací stránku.

Vzhledem ke čtyřem výše uvedeným charakteristikám není nijak překvapující, že hlavní arénou politiky v moderním světě je STÁT. Stát je totiž tou nejpřístupnější a nejúplnější autoritou, s níž se setkáváme, a tedy institucí, kterou rozhodně stojí za to pokusit se ovlivnit přesvědčováním a vyjednáváním.
To vedlo některé teoretiky k tomu, aby "politiku" spojovali výhradně se státem. V běžném jazyce slovo "politik" znamená někoho, kdo se angažuje buď v řízení státu, nebo se snaží odstranit ty, kteří jej právě řídí; slovo "politický" pak znamená "mající co do činění se státními záležitostmi". Přesto existuje stejně dobře zavedená praxe mluvit o politice v rámci korporací, odborových svazů, universit a dalších sub-státních institucí. Jelikož ve všech těchto případech nacházíme čtyři zmiňované prvky - rÍ1znost názoru, proceduru k dosažení rozhodnutí, přijetí a vnucení dosaženého rozhodnutí jako společné konkrétní politiky - zdá se být toto využití pojmu politika správné a příhodné.
Na druhé straně by se však přílišnému rozšíření obsahu pojmu "politika" mělo zamezit. Nedávno se ve feministické literatuře objevilo heslo "osobní je politické". SIl\Ysl tohoto sloganu není zcela jasný. Znamená-li, že by se osobní záležitosti - práva mužů a žen v jejich vzájemném vztahu - měly stát předmětem politického (tj. státního) zájmu a činnosti, pak může být platným, avšak pouze v tom smyslu, v jakém je politický jakýkoli jiný problém - naph1dad ochrana ohrožených živočišných druhů či stavba tunelu pod kanálem La Manche. Chce-li však říci, že osobní vztahy jsou politickými vztahy, pak pravděpodobně nesprávným zpÍJsobem obrací pozornost na moc uplatňovanou (většinou) muži nad ženami. Vyžadují-li všechny politické vztahy výkon moci, opak pravdou není - vztah mezi pánem a jeho otrokem není politickým vztahem stejně jako jím není ani vztah mezi důstojníkem a řadovým vojákem. "Osobní je politické" chce nejspíše prakticky naznačit něco v tom smyslu, že osobní vztahy, způsob života atd. jsou otázkami největší důležitosti a nemělo by se jim dostávat méně pozornosti než obvyklé politice. To pravdou být může i nemusí, ale mÍJže a mělo by to být řečeno, aniž by docházelo k rozšiřování pojmu "politika" až k bodu, kdy se stává bezobsažným. DLM

literatura
Crick, B.: ln Defence (Jť Po/itics. Harmondsworth: Penguin, 1964.
Laver, M.: lnvitation to Po/itics. Oxford: Martin Robertson, 1985.
Leftwich, A. ed.: What is Politics? Oxford: B1ackwell, 1984.
Mil1er, 1.D.B.: The Nature (1 Po/itics. Harmondsworth: Penguin, 1962.