LOGIKA. Jedna z nejlíbeznějších a nejlaskavějších a nejméně školometských knížek filosofické propedeutiky, jež mi kdy přišly do rukou, Jevonsovy Základy logiky, začíná žertovnou úvahou o tom, že jestliže Monsieur Jourdain se zaradoval, když se dozvěděl, že po celý svůj život se vyjadřoval v próze, stejným právem by se byl mohl zaradovat, kdyby mu někdo prozradil, že po celý svůj život uvažoval logicky; že jestliže poručil své služebné, aby mu přinesla noční čepici nebo aby zatopila v kamnech, vyslovil to nejen v próze, ale také ve shodě s logikou, neboť byl kdykoli s to svá přání bezvadně logicky zdůvodnit, např. takto:

premisa: Všichni lidé, dbalí svého zdraví, nosí při spaní noční čepici.
premisa: Já, Monsieur Jourdain, jsem člověk dbalý svého zdraví.
Závěr: Já, Monsieur Jourdain, nosím při spaní noční čepici.

Ovšem takto složitě, systémem dvou premis a závěru, Monsieur Jourdain zajisté neuvažoval – neměl toho zapotřebí, protože měl logiku v krvi, a mohl tudíž neohrabané schůdky sylogismu překonat pružným myšlenkovým skokem; a v krvi ji měl proto, že byl v logice školen a cvičen od první chvíle, kdy se v něm počalo probouzet vědomí a kdy mu maminka domlouvala, aby si nestrkal paleček do pusinky, protože je to eané, nebo aby se nestýkal s klukem od sousedů, protože je bekaný. A maminka mu dovedla dávat takovéto dokonale logické výchovné příkazy, protože byla dcerou národa, který byl v logice školen a cvičen po sta a sta let.

Nuže historicky to zajisté není doloženo, ale byla to, představuji si, veliká chvíle, stejně veliká jako když Archimédes, sedě ve vaně, objevil zákon hydrostatický a provolal své proslulé Heuréka – chvíle, kdy mladý Aristoteles, tenkrát ještě neznámý, na procházce po ulicích svého rodného města potkal pohřební průvod, vyprovázející zesnulého, řekněme, lazebníka KalIimaeha, a upřev na toto truchlivé divadlo vážný pohled, pomyslil si asi toto: Vida ho, KalIimaeha, už to má odbyto. Inu co dělat, smrtelní jsou všichni lidé, lhostejno zda svobodní nebo otroci, chytří nebo hloupÍ, záslužní nebo bez zásluh. Sokrates zajisté byl nejmoudřejší ze všech moudrých, ale i on, jsa člověk, musil zemříti.

Z této prosté úvahy, přeložitelné do všeobecné formule, že jestliže A platí o B a B platí o C, pak A samozřejmě platí také o C, vyrostla pak, představujeme si, Aristotelova rozsáhlá nauka o zákonitostech pojmů, soudů a úsudků, o nichž najdete bližší poučení v heslech Pojem, Soud a Úsudek a jež tvoří hlavní náplň tradiční aristotelské logiky; a tato aristotelská logika pak přešla z antiky, z Řecka, a z Říma, do středověku a po staletí byla postrachem žáčků a žáků veškerých škol partikulárních i vysokých, na nichž v průběhu předlouhých časů obsah ústředního Aristotelova logického spisu, Organonu, byl zpracován do nejjemnějších podrobností a kejklířské subtility; kdo neznal zpaměti veškeré sylogistické obrazce ajejich mody, označované podivnými, ale významuplnými slovy barbara, celarent atd. atd., byl považován za nevzdělance. Bylo to zajisté úmorné a suchopárné, ale tvrdím, že tato tuhá formální disciplína měla veliký vliv na vývoj evropského ducha. Zmíněný základní a nejčastěji opakovaný sylogismus, upravený do tvaru

premisa: Všichni lidé jsou smrtelní.
premisa: Sokrates je člověk.
Závěr: Sokrates je smrtelný.

opakován a znovu opakován po tisíciletí, stal se samozřejmým; můžeme říci, že fakt Sokratovy smrtelnosti určil profil evropského myšlení. Je to vzorná ukázka logické jednoznačnosti a přísné neuhýbavosti; je to logika v kostce. Za Sokratovo jméno bychom v tomto sylogismu zajisté mohli dosadit jméno kteréhokoli jiného lidského tvora, ale bylo by to zcela bez prospěchu, neboť právě tím, že za příklad člověkovy smrtelnosti byl zvolen Sokrates a nikdo jiný než Sokrates, nám zde logika odhaluje svou chladnou, nesmlouvavou povahu. Neboť Sokrates je člověk, jemuž – pokud nejsme v zajetí logických formulí – rádi přisuzujeme nesmrtelnost; jenže logice není nic do toho, co děláme rádi nebo neradi. Logika, jak zní jedna z nesčetných definic, jest věda, která zkoumá obecné zásady platného myšlení. (Keynes, Formal Logic, Introduction § 1.) Logika, řečeno co nejprostěji, je věda o správném myšlení. Zatímco psychologie se snaží vystopovat, jak naše myšlení ve skutečnosti probíhá, logika chce stanovit, jak probíhat má, aby vždy dospívalo k přesné, vědecky ověřitelné pravdě.

Aristotelská logika, řekli jsme, došla nesmírného rozšíření na středověkých školách; ale když nadešla renesance, která jak známo se vyznačovala rozvojem přírodních věd, ve středověku zanedbávaných, vzniklo proti této tvrdé, nepoddajné disciplíně silné hnutí odporu. Byl to především Francis Bacon, který se snažil omladit logiku tím, že proti aristotelské deduktivní metodě postavil novou metodu induktivní, jež od částečných smyslových poznatků vede k axiómatům čím dále tím obecnějším; o tom si přečtete příslušný odstavec v hesle o Baconovi, jakož i celé heslo Indukce a dedukce, jakož i Empirismus a racionalismus. Také René Descartes odmítal aristotelské sylogismy, ale jako správný Francouz neměl valné pochopení ani pro Baconovu indukci a soustředil svůj zájem na jasné a zřetelné, evidentně pravdivé jednoduché elementy, k nimž však, na rozdíl od Bacona, nedocházel smyslovým poznáním, nýbrž intuicí; od těchto intuitivně získaných základních pravd pak opatrnou dedukcí docházel k pravdám složitějším. Cestou intuice vykročil za Descartem i veliký John Locke (v. t.), který mluví o evident ních pravdách, tzv. maximách neboli axiómech, získaných intuicí; tyto maximy či axiómata nemají však valný praktický význam a osvědčují se nejvýš jen při učeném hádání a v pedagogice. – A pak už přišel objevitel slavné zásady dostatečného důvodu, Gottfried Wilhelm Leibniz (viz Leibniz, I), který na okraji svého obrovitého díla snilo jakési matematické či univerzální logice či logistice, totiž o systému symbolického myšlení, v němž všechny předměty lidského poznání a přemýšlení by byly převedeny na matematiku. Leibniz sice tyto podněty a náběhy neuspěl shrnout do uceleného logického díla, ale těmito podněty nesmírně předběhl svou dobu, správně vy tuši v cestu, po níž se logika budoucnosti bude ubírat.

Tuto cestu nastoupili – kupodivu nezávisle na Leibnizovi – myslitelé angličtí. Jedním z prvních byl William Hamilton, který si vzal do hlavy, že logický soud by měl být přesně vyvážen jako matematická rovnice. Slavná věta Všichni lidéjsou smrtelní tomuto požadavku nevyhovuje, neboť smrtelnost není výsadou lidského rodu; nejen lidé, ale i všichni ostatní živí tvorové jsou smrtelní; o tom si přečtete podrobnější poučení v příslušném hesle. – O krok dále dospěl jiný učený Angličan George Boole (1815-1864), který už v logice viděl jen zvláštní odrůdu algebry, a pak Američan Charles Sanders Peirce (1839-1914), který se systematicky zabýval zkoumáním vztahů ajejich zákonitostí, a konečně Bertrand Russell (v. t.), který se odvážil konečného a zásadního kroku ve směru, jímž se ubírali jeho předchůdci, bezvýhradně ztotožni v logiku s matematikou. A tak se stalo, že logika, jež po tisíciletí byla brána za základní filosofickou disciplínu, se stala vědou samostatnou, nesmírně rozlehlou a obtížnou, přístupnou jen okruhu tvrdě trénovaných odborníků a pracovníků v oboru kybernetiky. – Viz též hesla Abstraktní a konkrétní, Analogie, Apriorismus a aposteriorismus, Třídění, Klasifikace věd, Kategorie, Zásady logické a Sofisma.


[BACK]