IDEA. Ve výloze obchodu s lékařskými potřebami spatříte skleněnou trubičku, v níž je zastrčena kovová zátka na šroubu, opatřeném maticí. Vidíte tento předmět jasně; kdybyste požádal někoho v obchodě, mohl byste jej vzít do ruky, ohmatat jej, prohlédnout ze všech stran, dokonce i zvážit, změřit průměr a délku trubičky – vaše smyslové poznání toho předmětu by bylo zevrubné a dokonalé, a přece byste pořád ještě nevěděl, k čemu ten předmět slouží, jaký je jeho účel, jaká je jeho idea; k poznání té ideje nestačí pouhé vaše smysly – musíte se jí dopídit rozumem a nebo prostě se na ni zeptat. Zeptáte se tedy a prodavač vám řekne: To je umělá pijavice; přiložíme-li otevřený konec trubice na tělo pacienta a zdviháme-li v ní kovovou zátku – píst – otáčením matice, vznikne v ní vzduchoprázdná prostora, jež z pacientova těla vysává krev.

Vaše smysly vás zpravily o hmotné skutečnosti umělé pijavice, prodavač vás zpravilo její skutečnosti ideové. Lidské výrobky, ať je to lékařský aparát, láhev koňaku, dům, bota nebo tužka, mají takovouto dvojí stránku, hmotnou a ideovou. První stránku, hmotnou, poznáváme zkoumáním vlastností (rozměrů, materiálu, vzájemného vztahu součástí) a příčin; s druhou, ideovou stránkou se seznamujeme poznáním účelů. Ale jak je tomu s věcmi, jež nebyly vyrobeny člověkem? Jak je tomu se stromy, s řekou, s oblaky, s dítětem, s koněm? Můžeme je vidět, měřit, vážit, zkoumat příčinu jejich vzniku; hmotnou, smyslově zjistitelnou stránku tedy tyto věci mají. Ale jak je to s jejich stránkou ideovou? Odváží se někdo tvrdit, že pouze lidské produkty, tedy pouze žárovka, umělá pijavice, dům a bota mají kromě své hmotné stránky také stránku ideovou, kdežto produkty přírody mají pouze stránku hmotnou a nemají žádný smysl a účel?

To je základní otázka vší filosofie; a myslitelé všech věků na ni dávali odpovědi nejrůznější a nejroztodivnější. Ideje všeho, co jakýmkoli způsobem jest nebo může být, existují, učil Platón. Existuje idea koně, lavice, krásy, spravedlnosti atd.; tyto ideje jsou věčné, dokonalé a neměnné pravzory, praobrazy všech věcí, vlastností, dějů a vztahů, s nimiž se setkáváme na tomto světě; obývají zvláštní ideální říši od tohoto světa oddělenou a náš svět jest odlesk, stínový obraz této říše. O tom najdete podrobnější poučení v hesle Platón. Platónův veliký žák Aristoteles s tímto pojetím idejí víceméně souhlasil, ale ideje v jeho učení nebyly odděleny od světa, nýbrž vězely ve věci samé; tento skutečný, existující strom, jejž vidím a jehož se mohu dotknout, byl tedy nositelem své stránky hmotné a i své ideje – podobně jak jsme to viděli u umělé pijavice; jenže idea ta – na rozdíl od umělé pijavice – nebyla lidský výmysl, konstrukce lidského ducha, nýbrž něco na člověku nezávislého, objektivně existujícího; a ať ve věcech nebo mimo věci, idea byla něco důležitějšího a prvotnějšího než sama věc. Obsah této ideje byl pak totožný s obsahem pojmu; idea stromu byla to, co dělá strom stromem – to, co odpovídáme na otázku „co jest strom" O tom viz podrobnosti v hesle Aristoteles, I.

V XVII. století však Locke (a zčásti též Descartes) přinesl docela nové pojetí ideje – pojetí, jež se ve středověku krystalizovalo v slavném zápase o universalie (v. t.). Kdežto Platón tvrdil, že věc, např. strom, je nedokonalý obraz ideje, podle Locka idea stromu je nedokonalý obraz stromu skutečného. Idea totiž neexistuje nezávisle na člověku; idea je člověkův výplod, jeho smyšlenka. Z toho plyne, že idea nikdy nemůže vyniknout nad skutečnost. Stejně jako člověk do trubice a kovového pístu s maticí vložil ideu umělé pijavice, do hmotné, smyslově uchvatitelné skutečnosti stromu vložil ideu stromu. Svět idejí je člověkova konstrukce; je nepůvodní, neboť je závislý na hmotě a na smyslech. Toto pojetí souvisí s rozvojem moderní technické civilizace. Neboť dokud lidé žili v prostředí sta a sta let stejných předmětů – domů, šatů, zbraní, primitivních strojů a nářadí -, snadno zapomínali na jejich lidský, subjektivní původ, zahrnovali je do oblastí přírodních skutečností, takových jako je strom, řeka, hvězda: a tu se jim snadno filosofovalo o jejich ideální, věčné, neměnné bytnosti. Ale když člověk vymyslil a zkonstruoval parní stroj, mechanický tkalcovský stav a elektrický transformátor, učení o věčných ideách těchto věcí se mu stalo nepřijatelným. Věděl přece pozitivně (nebo domníval se vědět), že idea parního stroje mu nepřišla odnikud shůry, z platónské říše idejí nebo z božského lůna, nýbrž vznikla v něm; jejím vynálezcem, strůjcem byl on sám, jeho duch, jeho hlava. Platón mluvilo věčné ideji lavice; mluvil by také o věčné ideji telefonu, kulometu, ledničky, kdyby žil v našem století? Člověk nového věku tedy zboural říši idejí a vybudoval místo ní říši vysokých pecí, letadel a atomových pum. Přestal věřit v smysl a účel věcí, pokud jej do nich nevložil sám, v smysl a účel jiný, než je jeho prospěch. A přitom se nepřestával divit, že věci, jím a pro jeho prospěch stvořené, jeho prospěchu neslouží; že žijí vlastním, chmurným, vzpurným, jeho prospěchu se příčícím životem. – O vrozených ideách, viz Leibniz, II, též Descartes, III.


[BACK]