LEIBNIZ, GOTTFRIED WILHELM (1646-1716). „Už jako děcko poznal jsem Aristotela," vypráví tento geniální muž, „a neodstrašili mě ani scholastikové, čehož nelituji dodnes. Pak jsem četl s uspokojením Platóna a Plotina, abych pomlčel o jiných starších autorech, k nimž jsem šel na radu teprv později ... Vzpomínám ještě, jak jsem se ve věku patnácti let procházel v jednom lesíku u Lipska a uvažoval, mám-li se držet forem substanciálních. Konečně mechanismus u mne dobyl vítězství." Klobouk dolů. Ale ovšem, člověk, který se měl stát velkým filosofem, matematikem, objevitelem počtu diferenciálního, na nějž možná připadl současně s Newtonem, historikem, diplomatem, přírodovědcem, fyzikem a filologem, měl ve věku patnácti let nejvyšší čas, aby se „rozhodl mezi mechanismem a formami substanciálními" O kvantitativním rozsahu jeho díla si můžeme udělat přibližné ponětí podle toho neuvěřitelného faktu, že kritický katalog jeho tištěných děl i rukopisů, pořizovaný péčí francouzské a pruské akademie věd, měl 75000 čísel.

Německo, v němž se narodil, bylo zchudlé a zpustlé po třicetileté vojně, města pobořená, školy zavřené. Zatímco Anglie a Francie prožívaly svůj zlatý věk poezie a filosofie, Německo bylo v tom směru mrtvé. Leibniz psal raději francouzsky než německy a liboval si v Paříži, kdež měl v úmyslu se usadit, a v Londýně. Tenkrát se říkalo, podobně jako po první světové válce, „žádnou válku více"; Leibniz byl stoupencem této myšlenky, věřil, že mír vestfálský zajistí lidstvu mír na věčné časy, blouznilo vybudování spojených států evropských, které by spravovala jednota mezistátních vědeckých akademií, a sjednocení lidského vědění v jednotný celek, v trvalé urovnání sváru mezi světem protestantským a katolickým. Po celý život pak vymýšlel mezinárodní značkovou řeč, jež by odstraňovala všechny obtíže jazykové a rozpory myšlenkové; ale to už přímo souvisí s jeho filosofií.

I. Logika.

Spinoza říkal, že možné je jen to, co je skutečné, a že skutečné je jen proto skutečné, že to je možné – jinými slovy, že mimo říši skutečnosti není možnosti nebo, řečeno ještě jinak, vše, co jest, a vše, co se děje, jest a děje se nutně.

To se Leibnizovi nelíbilo. Nutnost viděl pouze v říši rozumu. Věta „otáčením polokruhu kolem jeho průměru vzniká koule" vyjadřuje pravdu nutnou, věčnou, metafyzickou. Ale biliárová koule, která přede mnou leží na stole, vznikla docela jinak než otáčením polokruhu. Mohla také nevzniknout, mohla by také přede mnou neležet a být uložena např. v zásuvce. I rozeznával Leibniz pravdy dvojí: rozumové (vérités de raison) a skutečnost ní (vérités de fait). Ty první jsou nutné, ty druhé ne nutné. Věčné pravdy rozumové podléhají jedině tzv. zásadě sporu, kterážto zásada se dá uvést na zásadu identity (viz Zásady logické). Pravdy takového druhu, jako pes je pes, kruh je kruh, A = A, 5 x 7 = 35, jsou tedy základem všech jiných rozumových pravd méně zřejmých. Naproti tomu pravdy skutečnostní se řídí slavnou zásadou dostatečného důvodu, jíž je Leibniz objevitelem; tak fakt přede mnou ležící biliárové koule má svůj důvod v sloním klu, v dělníkovi, který ji z toho klu vyrobil, ve mně, který jsemji zakoupil a položil před sebe. (Leibniz ještě zaměňoval pojem důvodu a příčiny. Jasné rozlišení těchto pojmů provedl teprv Schopenhauer.) Leibnizovy čtenáře však uvádí v zmatek, že Leibniz tu zásadu dostatečného důvodu občas aplikuje i na pravdy rozumové, a opírá o ni dokonce své kritérium pravdy. Praví totiž, že Descartovo kritérium (měřítko) jasnosti a zřetelnosti není dostatečné a že i nejzřejmější pravdy se musí dokázat, proč jsou takové, a ne onaké. I kdyby mi bylo sebejasnější, že dvě rovnoběžky se nikdy nesetkají, musím se nicméně ptát, proč je tomu tak, a ne jinak. Pouze ideje nejjednodušší, zásadu identity a sporu, poznáváme bezprostředně, tedy intuicí.

Leibniz se zhlédl ve stroji na myšlení Raymunda Lulla (v. t.) a chtěl vytvořit z rozumových pravd systém jakéhos symbolického myšlení, v němž by všechno přemýšlení o charakteru a struktuře věcí nás obklopujících bylo převedeno na matematiku. Základní elementy všeho poznání, jednoduché ideje a pojmy, by byly označeny písmeny nebo číslicemi, s nimiž by se pak operovalo podle přesných pravidel; složené pojmy, soudy a závěry by se utvářely kombinacemi oněch písmen nebo číslic. To by byla ta zmíněná mezinárodní značková řeč nebo matematická nebo obecná logika. Kdyby se dva lidé nepohodli a pohádali se, stačilo by pak vzít tužku a říci: spočítejme to. Zjistilo by se pak pomocí důkazů stejně jednoduchých a rozhodných jako v aritmetice, kdo má pravdu.

II. Noetika.

Svou nejvýznamnější knihu Nové úvahy o lidské soudnosti (Nouveaux essais de l'entendement humain) zahajuje Leibniz řešením otázky tzv. vrozených idejí a staví se proti názoru Angličana Locka, který považuje duši za nepopsanou tabuli (tabula rasa), na niž teprv skutečnost vpisuje své dojmy, a tvrdí souhlasně s Descartem, že vlohy k poznání rozumových pravd jsou v každé duši uloženy od narození, především pojmy jsoucnosti, podstaty, jednotnosti, totožnosti, příčiny a účinu, které nám smysly poskytnout nemohou (Nové úvahy, II, 1). A tak Lockovu větu „nic nebylo v rozumu, co dříve nebylo v smyslech" doplňuje Leibniz vtipným dodatkem „mimo rozum sám" Tady dochází Leibniz k důležité myšlence tzv. podvědomí a nevědoma, jejíž velikost pochopili psychologové teprv v nejnovější době. Není možno, praví v citované knize, abychom si byli stále vědomi toho, co víme. Chodil jsem např. do školy s panem Novákem a později jsem s ním byl na vojně, znám ho tedy předobře, vědomí o jeho existenci je pevně uloženo v mé duši, ale myslím na něho zřídkakdy; uplynou léta a léta, aniž bych si na něj vzpomněl jednou jedinkrát. To je jedna věc. Druhá věc jsou ty vrozené ideje nebo spíš vrozené dispozice k idejím, o nichž byla už řeč. Mám např. vrozenou dispozici k poznání, že součet úhlů v trojúhelníku se rovná dvěma pravým, ale dojít k této pravdě mohu teprve po namáhavém přemýšlení; tady uvádí Leibniz jakéhos švédského hocha, který bez pomoci, jen tak z hlavy, dospěl k poznání vysoké matematiky. A třetí věc jsou tzv. malé nevědomé dojmy (petite s perceptions), nepatrné duševní změny, z nichž se skládají naše stavy vědomé. Tak např. hukot moře, který se skládá z nesmírného množství drobounkých hluků jednotlivých kapek vody, jichž neslyšíme. Takové malé, temné dojmy působí na naši duši bez ustání, ba i za tvrdého spánku, a naše vědomé představy se z nich teprve ponenáhlu nepozorovaně vyvíjejí. Naší duší proudí celá řeka představ, ale slunce se odráží jen v některých z nich: těch jsme si vědomi, ostatních ne.

III. Monády.

V jistém smyslu připomíná Leibniz Pascala: oba byli velicí matematici, jež však neuspokojoval, dráždil a unavoval – zajímavý to paradox – Descartův na matematice založený názor světový. „Descartes marný a nespolehlivý" napsal Pascal. A Leibniz řekl trochu důkladněji: „Filosofie Descartova je předpokoj pravdy, i je těžko se dostat kupředu, aniž bychom jím prošli, ale kdožkoli se v něm zastaví, nedojde pravého poznání věcí." Kdežto však Pascal se zapletl do ne rozřešitelných rozporů citových, Leibniz šel věci na kloub filosoficky a Descartův názor skvěle pozměnil. Pramen omylu viděl v pasívnosti Descartových hmotných substancí (viz Descartes, IV). Substance, jež nemá žádnou působivost aje závislá na postrku, jehož se jí dostane odjinud, není žádná substance; a opravdu u Spinozy, který Descartovu filosofii domyslil, Descartovy konečné substance mizí a všechny jednotlivé věci jsou pouhé mody jedné jediné nekonečné substance (Viz Spinoza, II). Musíme se tedy stát spinozisty, nebo jít na věc jinak. A Leibniz na to šel takto: Descartovy konečné substance existují: Nejsou však dvojího druhu, nýbržjsoujen jedny. Jsou to nehmotné, neprostorové síly a jmenují se entelechie (slovo Aristotelovo) nebo monády (slovo Pythagorovo). La substance est ětre capable ďaction – substance je činnosti schopná bytost, toť vše. Kdybychom dělili jakékoli hmotné těleso, dospějeme k části, jež se dál už dělit nedá – k monádě. Těleso, např. lidské tělo, není tedy podstatou, nýbrž souborem nesčíslných podstat, monád. (Monadologie, český překlad str. 23) Nesmíme však monádu zaměňovat s atomem. Atom je hmotný, a byť byl sebemenší, má určitý rozsah prostorový. Monáda však, j ak řečeno, je nehmotná; je to pouhý metafyzický bod, nadaný silou. Hmotnost, rozlehlost věcí je pouhé zdání, které vzniká uplatněním oněch sil v prostoru. Prostor tedy není identický s hmotou, jak se domníval Descartes: prostor je produkt síly, jíž je monáda obdařena. Na další rozvinutí této teorie měla vliv filosofie Mikuláše Kusánského (v. t.), z níž byla vzešla hluboká teorie mikrokosmu a makrokosmu, tolik typická pro renesanční myšlení (viz Giordano Bruno). Leibniz musil překonat nebezpečí, aby se mu celek světa nerozpadl v množství vzájemně nesouvislých monád; rozřešil tuto obtíž v ten smysl, že každý díl světa, tedy každá monádaje identická s celkem světa; každá monáda je mikrokosmem a makrokosmem zároveň. Tato záhada se v našem životě projevuje tak, že každý jednotlivec z nás může zahrnout ve své duši celek světa jakožto představu. Takovou schopností je nadána každá monáda; životní obsah všech monád je tentýž. Rozdíl mezi nimi záleží v intenzitě představování. U některých je minimální – to jsou tzv. prosté monády, z nichž se skládá např. kamení – jiné jsou probudilejši – duše zvířecí – a konečně některé monády jsou nadány vědomím zcela jasným a určitým; to jsou duše lidské. Všechny monády, a tudíž i bytosti, tvoří nepřetržitou stupnici od nejnižších k nejvyšším. Nejvyšší monáda je Bůh: ten poznává vyrovnaně celý vesmír se vším všudy.

Monáda je sic čirá síla, ale nemůže působit navenek; její činnost je pouze vnitřní, může tedy měnit pouze sebe samu. Monády nemají oken, jimiž by se mohlo do nich vcházet a zase vycházet. (Monadologie, str. 23) Každá změna vyplývá ze změny předchozí; všechny budoucí změny jsou tedy v monádě předem zavinuté obsaženy, tak jako v žaludu je zavinutě obsažen celý dub, který z něho má vyrůst. Z každé změny přítomné by se dalo s absolutní jistotou soudit na všechny změny budoucí (str. 31).

Rozeznáváme tzv. monády centrální, kolem nichž se v každé přírodní bytosti seřaďují monády periferické, obvodové (str. 49). Ta centrální monáda je entelechií tělesného ústrojí, je vládkyní a duší. Ústrojná bytost není tedy pouhou skupinou monád, jako hromada písku je skupinou jednotlivých zrneček, nýbrž je věcnou jednotou (str. 73). Tímto pomyslem se Leibniz povznesl k moderním teoriím vitalistickým.

IV. Předzjednaná harmonie.

Protože každá monáda prožívá ve svých představách totéž, nemůže mezi nimi být disharmonie; každá monáda působí jako dobře seřízené hodiny. Představte si, že hodiny nejsou mrtvé mechanismy, nýbrž inteligentní bytosti, schopné sledovat a samy v sobě postřehovat postup času; tu nebude mezi nimi rozdílu; hodinky, jež mám na ruce, budou spo jeny s hodinkami na londýnské radniční věži metafyzickou jednotou času. Všechny hodiny na světě budou ukazovat a odbíjet stejně. Právě taková harmonie je mezi monádami; vniterná činnost každé z nich jev každém okamžiku přiměřena činnostem všech ostatních monád v celém vesmíru. Tuto spojitost nazývá Leibnizpředzjednanou harmonií (harmonie préétablie nebo préformée). Je to nejméně chápaná a nejpomlouvanější část Leibnizovy filosofie.

Teď už snad chápete, jak a proč Leibniz došel k teorii nevědomých představ, o níž je řeč v II. odstavci tohoto hesla. V naší duši jsou uloženy představy celého světa se všemi jeho podrobnostmi stejně jako v rozumu Boha. Uvědomit si je beze zbytku dovede pouze Bůh; my si z nich uvědomujeme pouze část, ostatní jsou ponořeny v nevědomu. (Poznámka na okraj: pokud jde o Boha, moderní vitalisté tvrdí pravý opak. O tom viz Hartmann, Driesch.)

V. Nejlepší ze všech světů.

Bůh patří do říše nutnosti; náš svět však je pouze náhodný (srovnej I. odstavec). Pravda Boha je vérité de raison; pravda světa je vérité de fait. Bůh si vymyslil nekonečné množství možných světů a všechny z nich jsou bezvadně logické a dokonale uskutečnitelné. Jelikož však Bůh je mimo jiné nekonečně dobrý, nemohl z těch všech možných světů nevybrat ten nejlepší. Výborně: ale jak tedy vysvětlit existenci bídy, bolesti, hříchu, zkrátka zla? Zlo, odpovídá Leibniz, má svou příčinu nikoli ve vůli Boha, nýbrž v přirozenosti věcí. Kdyby nebylo zla, nebylo by skutečnosti, neboť skutečnost předpokládá konečnost a dokonalost je právě touto konečností omezena; nechť nám tedy postačí, že součet zla na světě je menší než součet dobra Bůh dopouští zlo jen pro dobré následky, které z něho plynou.

Ve svém ponětí svobody blíží se Leibniz volky nevolky Spinozovi – spíš nevolky. Jelikož všechno je předzjednáno, není svobody, tak jak jí obyčejně rozumíme; absolutně svobodný je jedině Bůh. Svobodné jednání člověka je tedy to, jež odpovídá rozumu a odpírá vášním, temným stránkám duše. Cíl a příčina světa je v Bohu; láskou k němu se v člověku projevuje snaha po sebezdokonalení. Kromě dvou jmenovaných spisů Leibniz vydal Eseje o teodicei (Essais de Théodicée), Rozpravu o metafyzice (Discours de métaphysique) a m. j. Jeho učení rozvedli Charles Bonnet a Christian Wolff(v. t.).


[BACK]