DESCARTES, RENÉ (1596-1650). V Anglii odklízel kancléř Bacon zbytky scholastické učené veteše a na evropské pevnině současně pracoval k témuž cíli Descartes. Oba bojovali proti týmž přežitkům středověku, oba se snažili postavit vědu a filosofii na moderní základnu. Toto společenství dějinného úkolu, k němuž se zavázal jejich vlastní génius, je však jejich jediný opěrný bod styčný: jsou naopak představiteli příkře protikladných myšlenkových směrů, které se začaly rýsovat dávno před jejich narozením a jež měly ostře odlišit filosofii anglosaskou od myšlení pevninského, empirismu a racionalismu. Bacon (v. t.) je empirik, Descartes racionalista; Baconovi věda a filosofie je prostředkem k získání moci; Descartes pěstuje filosofii pro filosofii, vědu pro vědu; Bacon je induktivní badatel a nemá rád matematiku, Descartes je především matematik – matematika je mu ideálem, vzorem všech věcí.

Toto rozlišení je důležitý článek vývoje evropského myšlení, neboť se netýká pouze Descarta a Bacona, nýbrž i staletí budoucích. Jejich první krok do filosofie je ovšem podobný: je to I. Kritika scholastiky. „Nejasnost distinkcí a principů, jichž staří filosofové užívají," praví Descartes ve své proslulé Rozpravě o metodě (Discours de la méthode, český překlad str. 76), ,jest příčinou, že mohou mluvit o věcech tak směle, jako by je znali, a obhájit vše, co říkají, proti nejduchaplnějším a nejobratnějším. oo A v tom se mi zdají podobni slepci, jenž, aby mohl zápasit bez nevýhody s někým, kdo vidí, zavede ho do temného sklepa. Co si myslit o této definici: ,Pohyb jest čin býti v potenci, pokud jest v potenci?' K čemu jinému jsou sylogismy dobré než k tomu, aby lidem umožňovaly mluvit bez soudu o otázkách, jichž neznají?" Věru u básníků, pravil Descartes, najdeš víc velkých myšlenek než u filosofů, protože básníci jsou prostí a nadšení, kdežto filosofové jsou suší a otrávení vlastními dogmaty.

Descartes proto odmítl všechno, co kdy měl za pravdu, a začal systematicky pochybovat o všem, co věděl: o fyzice, astronomii, medicíně, ano i o matematice, neboť mohl existovat zlý duch, který by ho klamal i o pravdě tak jasné, jako že 1 + 1 = 2.

II. Cogito, ergo sum. Klame-li mne však zlý duch, jsem to já, jejž klame.

Mohu tedy pochybovat o všem – s výjimkou své vlastní existence. Svou existenci si uvědomuji myšlením. Mohu tedy říci: Myslím, tedy jsem (Cogito, ergo sum). Touto větou, již stanovil po neslýchaných zápasech, vrátil se Descartes o plných dvanáct set let dozadu. Neboť tenkrát už svatý Augustin (v. t.) řekl totéž. Descartes zametl věru důkladně.

Věta Myslím, tedy jsem byla pro Descarta oním pevným bodem, jejž vyžadoval Archimédes, aby mohl pohnout světem. Jistota maličká, ale přece jistota. Analyzujme ji a ujasněme si především, co to znamená „mysliti" Znamená to představovati si, vnímati, rozuměti a chtíti. Představování a vnímání jsou dvě činnosti ducha, které jsou závislé na něčem, co je mimo mne a co se od mého ducha liší. Vedou tedy k nutnému závěru o jsoucnosti hmotných věcí; a tím je hned počáteční, zásadní a naprostá skepse překonána.

Vlastní činnost myšlenková je však rozumění, chápání určitého smyslu, jasné vidění pojmu. Meze naší schopnosti vnímání a představování jsou úzké; náš duch je však bez hranic. Mohu např. vnímat nebo představit si trojúhelník. Tisíciúhelník však mohu toliko chápat: vnímání ani představování by mi nepomohlo, kdybych jej chtěl rozlišit od ostatních mnohoúhelníků jasně a zřetelně (Meditace VI, 2) Kráčeje touto cestou narazil Descartes na svůj velkolepý objev analytické geometrie, v níž se už nekreslí, nerýsuje, nečmárá hůlkou do prachu: geometrický nákres, jejž by bylo možno vnímat nebo si představit, je nahrazen rovnicí. V analytické geometrii Descartes oddělil chápání rozlehlosti, tedy hmotu, od představování a vnímání; naše inteligence chápe prostor sama, bez pomoci smyslů a obraznosti.

Nemohu však chápat, aniž bych pochopit chtěl. I docházíme k poslední ze čtyř vyjmenovaných činností ducha, k vůli, k chtění. Z vůle porozumět vyrůstá všechna velikost člověkova, ale také všechny jeho omyly. Omyl vzniká tím, když ve své touze po vědění, tedy ve svém chtění, přisoudíme pravdivost některé výpovědi dříve, než věc vidíme jasně a zřetelně v jejím obsahu a vztazích. Toho se musíme vyvarovat; a z této obavy pak vyvěrají čtyři slavná Descartova pravidla, jež uvádí ve své Rozpravě o metodě. Jsou to: 1. Smím uznat jedině ty pravdy, jež se mému duchu představily tak jasně a zřetelně, že o nich nemohu pochybovat. 2. Každou nesnáz, již vyšetřuji, musím rozdělit pokud možno v největší množství částí. 3. Musím vycházet od pravd nejprostších a nejsnazších a od nich opatrně stoupat k poznání složitějšímu. 4. Musím všude provádět výčty tak úplné a přehledy tak obecné, abych si byl jist, že jsem nic nevynechal.

Pozorujete, že metoda, již tu Descartes stanoví, je analytická. Rozděl a panuj, říkali Římané. Descartova metoda by se dala vyjádřit větou: Rozděl a pochopíš.

III. Vrozené ideje. Ty jasné a zřetelné pravdy, o nichž se mluví v prvním pravidle, jsou pravdy intuitivní, bezprostřední; tou intuicí však Descartes nemyslí intuici smyslovou, např. bezprostřední pohled na strom, nýbrž výlučně intuici rozumovou, jež nám přináší primitivní, samozřejmé, nepochybné pravdy, jako že např. kruh nemá začátku ani konce. Pravdy tyto jsou vrozené, apriorní. První z těchto apriorních pravd je představa Boha, nekonečna, dokonalosti. Jsou nám vrozeny, neboť jsme je nemohli jakožto tvorové koneční a nedokonalí získat pomocí smyslů nebo fantazie. Naše chápání těchto pravd je velmi chudé, velmi hrubé, sumární, ale nevadí: stačí, že je jasné a zřetelné. Vrozená představa Boha zažehnává i můj strach před zlomyslností pekelníka, který by mne mohl ve všem všudy klamat. Descartes korunoval tyto úvahy starým slavným ontologickým důkazem boží existence, jejž šest set let před ním vynalezl svatý Anselm (viz. Anselm Canterburský).

IV. Duch a hmota. A Descartes, ozbrojen moudrostmi dvou svatých, vplouvá se vzdutými plachtami do metafyziky, z níž podle jeho mínění všecky vědy vyrůstají jako strom z kořenů; dnes se tvrdívá pravý opak. První zřejmá a jasná pravda, s níž se setkáváme, je pojem nekonečné substance, tj. věci, která existuje tak, že žádnou jinou věc k své existenci nepotřebuje; a to je zase Bůh. Ten jediný existuje sám sebou, tj. nebyl nikým stvořen. Všechno ostatní může existovat jen za přispění Boha; kromě Boha tedy, jediné to opravdové, nekonečné substance, mohou existovat už jen substance konečné. A ty jsou dvě: tělo a duše, nebo chcete-li, hmota a duch. Obě konečné substance jsou příkře odlišné; hmota je rozlehlá, duše nerozlehlá. Naproti tomu duše je vědomá, hmota nevědomá. Rozlehlost je základní vlastnost, atribut věcí, stejně jako vědomí nebo myšlení (což je totéž) je atribut ducha. Pojmem rozlehlosti se vystihuje všechno, co se o hmotě nebo o věcech dá říci; všechno ostatní, tvar, pohyb, podoba atd., jsou její vlastnosti podružné neboli mody. Prostor a hmota je totéž. Je naprosto pasivní; nemá žádných vnitřních stavů, žádné působivosti; pouze tlak nebo náraz může uvést hmotný předmět (res extensa) v pohyb; setrvá pak v pohybu tak dlouho, dokud nevystoupí nová příčina, jež by změnila jeho rychlost a směr. Tyto ideje Descartes vyzkoušel prakticky v optice a v mechanice; výsledky jeho šetření se staly nesmírně významnými pro obecné chápání světa. Fyzický kosmos je jeden jediný obrovský mechanismus; všechno dění v něm by se dalo vyjádřit matematickým vzorcem; přírodní zákony nevyjadřují nic jiného než pravidla přenášení pohybu z jedné části prostoru do druhé. „Dejte mi hmotu a pohyb, a sestrojím svět." Těleso může působit na těleso pouze přímým stykem; jelikož všechno je plné hmoty, neboť jak už řečeno hmota a prostor je totéž, žádný pohyb se neztrácí, nýbrž šíří se naopak dál a dál do věčnosti: suma pohybu v přírodě je neměnná. Na počátku všeho byla hmota v úplném klidu; pakji Bůh postrčil a dodal jí první pohyb. Postrčené částečky hmoty měly tendenci postupovat přímým směrem, ale jiné částečky jim v tom překážely; z přímky vznikla křivka a konečně kruh, tourbillon, vír.

Pasivnost, již Descartes přiřkl hmotě, vztahuje se též na živočichy; stejně jako celý vesmír, i zvířata jsou stroje. Když biješ psa, řve; nedomnívej se však, že cítí bolest; nemá žádné vědomí, a jeho nářek tedy je čistě mechanický reflex. Zvířata jsou nevinná, nehřeší; nemohou tedy být trestána. Proto je spravedlivý a dobrotivý Bůh nenadal žádnou citlivostí; i když je lidé týrají a zabíjejí, nic o tom nevědí. Tak jako hmota má mody tvaru, pohybu a podoby, duše, substance myslící a nerozprostraněná, má mod čití, souzení, tvrzení, popírání, žádání, ošklivění, libosti a nelibosti. „Protože mám jasnou a zřetelnou myšlenku svého těla jakožto věci rozprostraněné a nemyslící, je jisto, že já, to jest má duše, jež způsobuje, že jsem, to co jsem, je zcela a naprosto odlišena od svého těla a může bez něho existovat" (Med., VI). Tento příkrý dualismus duše a těla způsobil pozdější evropské filosofii zlé nesnáze, neboť spojení dvou tolik odlišných substancí se stalo nepochopitelným. Sám Descartes vysvětluje toto spojení velmi neurčitě: děje se prý v mozku, a sice v šišince. Smrt nastává porušením tělesného stroje: duše odchází z těla stejně, jako se stěhujeme z rozbitého domu. Nauka o šišince neměla dlouhého trvání; už Spinoza ji rozdrtil v V. části své Etiky přesvědčivě a s humorem. Descartes problém nadhodil, ale rozřešit jej nedovedl; řešili jej po něm s nezdarem větším či menším Malebranche, Berkeley, Hobbes, Spinoza ajiní a jiní, docházejíce stále blíž a blíže – ovšem s občasnými výkyvy – k popření duše vůbec.

Tvrdívá se, že byl-li v Anglii Francis Bacon zakladatelem filosofické linie, jež vede přes Hobbese a Locka až k marxismu, Descartes je otec moderního racionalismu a idealismu, tedy směru, táhnoucího se přes Leibnize, Fichta, Schellinga a Bergsona až po idealismus našich dní. Je to snad pravda, ale ne tak jednoznačná, jak se může zdát, neboť ač zahalen do skvělého pláště idealistického, Descartův mechanický výklad přírodního dění je blízký materialismu, tak blízký, že např. materialista tak důsledný, jako byl de La Mettrie, se klidně znal k Descartovi a prohlašoval, že Descartes vsunul do své filosofie pomysl duše jen ze strachu před kněžoury; a teprve za života Kantova shledali filosofové k svému překvapení, že matematika není věda tak výsostně idealistická, jak se pro její čistou abstraktnost zdá, protože vystihuje pouze kvantitativní, nikoli kvalitativní stránky jsoucna. Teprve Kant dovedl překlenout tyto dva rozporné aspekty Descartova díla a vybudovat most mezi empirickým či materialistickým chápáním přírody a idealistickou metafyzikou; o tom vám poskytne poučení příslušné heslo v této knize.

V. Vliv a spisy. Descartův vliv na budoucí evropské myšlení byl obrovský; jako první z velikých myslitelů renesančních udělal rozhodný krok k odlidštění moderní vědy, dodav jí svou zálibou pro geometrii ráz čistě mechanizující a kvantitativní. Kromě zmíněné Rozpravy o metodě (Discours de la méthode) jest uvésti tyto spisy: Meditace o metafyzice (Meditationes de prima philosophia), Principy filosofie (Principia philoso phiae), nedokončená a velmi důležitá Pravidla k řízení ducha (Regulae ad directionem ingenii) aj.


[BACK]